One broken heart 6.

Naplňoval mě tak skvělý pocit. Je možné, že by to byla láska? Opravdu je taková? Pokud ano, je to nádhera. Učení mi do hlavy nelezlo, protože jsem tam měl Toma. Pořád jsem na něj myslel, na jeho rty a polibky, na jeho krásné úsměvy.

S pocitem, že vlastně nic neumím a jsem zamilovaný blázen, jsem ulehl do postele. Než jsem usnul, napadla mě otázka. Bylo by to takové i s Viktorem?

Následující den jsem se zrovna do školy netěšil, ale představa, že zase uvidím Toma, zaplašila všechny mé chmurné myšlenky a vyrazil jsem s úsměvem. Když jsem vystoupil z autobusu, už mě nejspíš vyhlížel. Tvářil se tak vážně a zamyšleně, až to bylo kouzelné. Jakmile mě spatřil, jeho tvář se změnila z vážné na milou a usměvavou. Přišel jsem k němu a hned ho políbil. Společně jsme se taktéž vydali do školy ruku v ruce a ignorovali pohledy ostatních. Ať si myslí, co chtějí.

První dvě hodiny byly klidné. Na třetí hodině kreativního psaní jsem se potkal s Miou. Tvářila se provinile a usedla do vedlejší lavice. Měli jsme totiž lavice po jednom.

„Bille?“ upoutala mou pozornost a já se na ni otočil. „Omlouvám se, že jsem věřila těm pomluvám. Byla jsem vážně pitomá, tak se na mě už prosím nezlob, přednášku jsem už taky dostala od Daniela.“ Usmál jsem se na ni a odmávnul to.

„Nech to plavat, vždyť je to hloupost…“

„No, vypadal jsi včera díky tomu dost naštvaně,“ kousala se do rtu a byl tak vidět jeden její tesák.

„Jo naštvalo mě to, ale řekl jsem si, že jsou to jenom blbé kecy. Nezabilo mě to, tak není co řešit,“ usmíval jsem se a jí se na tváři také objevil úsměv.

„Díky,“ pověděla a poté už se zvoněním přišla profesorka.

Na obědě jsem potkal Viktora. To bylo snad poprvé, co jsem se s ním potkal na obědě. Seděl pohodlně sám u stolu, cucal z pytlíku krev a jeho výraz napovídal, že jsou mu všichni naprosto ukradení. Byl jsem u stolu sám a věnoval se svému obědu. Občas jsem k němu zamířil pohledem a všiml si, že se k němu vetřeli tři kluci z elitní partičky, elita-jelita. Mia je trefila opravdu výstižně.

Nemohl jsem slyšet, co mu povídají, ale podle jeho výrazu jej to nezajímalo. Mě by třeba zajímalo, co mu vlastně říkali. Jenomže nejsem vampýr, abych měl tak dobrý sluch.

Po chvíli se zvedl, bravurně odhodil prázdný pytlík od krve do koše a vydal se ke vchodu, ignorujíc tak jejich další slova. Musel si mě nejspíš všimnout, protože se vydal mým směrem. Ach ne, Viktore. Nedávej jim další možnost k pomluvám!

Moje slova však nebyla vyslyšena, protože došel až ke mně a drobně se usmál. Cestou si stačil vzít ještě jeden pytlík s krví. Přivážejí je sem každé ráno z krevního centra. Lidé jsou ochotni darovat krev k těmto účelům, protože jim za to i celkem slušně zaplatí.

„Čekáš na někoho, nebo si můžu přisednout?“ obdařil mě drobným úsměvem.

„Jen si sedni,“ pověděl jsem. Skutečně jsem na nikoho nečekal. Tom, Mia i Daniel teď stejně mají hodinu. Nechodíme do jídelny všichni. Bylo by tady přerváno, a proto se postupně všichni vystřídáme během tří hodin. Když mají jedni volno, ostatní zase vyučování. Tak lze zabránit případnému chaosu a nedostatku místa.

Viktor si otevřel sáček s krví a cucal ji do sebe. Pak přestal a pohlédl na mě.

„Nevadí ti to?“ poukázal na pytlíček s krví.

„Ne, proč by mělo?“ dokud nepije ze mě, je mi to fuk.

„Některým lidem to pořád ještě vadí a přijde… nechutné,“ nahodil ten svůj úšklebek a opět pil krev. Pouze jsem se pousmál, protože jsem s plnou pusou mluvit nehodlal, ale na jazyku mě pálila otázka a já prostě neudržel svou zvědavost.

„Co po tobě ty jelita chtěli?“ zeptal jsem se a dal si do pusy další hranolku. Viktor na mě pobaveně s nadzvednutým obočím pohlédl a přestal pít.

„Chtěli vědět, kdy už mě ta tvrdohlavost přejde, a pochopím, že s nimi skutečně zazářím,“ nejspíš citoval slova některého z nich. Mě to rozesmálo.

„A kdy tě přejde?“ položil jsem mu doplňující otázku a stále se smál. Ne však přehnaně hlasitě. Už takhle na sebe s Viktorem strhuju dost pozornosti.

„Nevím, budu se muset podívat do diáře…“ ušklíbal se a napil se zase krve. Všiml jsem si, že si mě pořád prohlížel a co bylo zajímavé, nevadilo mi to.

„Co máš za hodinu?“ zeptal jsem se, aby nebylo tak trapné ticho.

„Mám teď volnou hodinu, ty?“ vycucal všechnu krev z pytlíku.

„Odpadla mi matematika, takže mám taky volno,“ pousmál jsem se slabě a dojedl oběd. Zašel jsem odnést tác a vrátil se zpátky.

„Nepůjdeš se mnou na cigáro? Tentokrát tě zvu,“ pousmál se na mě. Nevím, co jiného bych mohl dělat a bylo to jenom přátelské pozvání. Proto jsem souhlasil.

Zašli jsme spolu opět za velký dub kousek dál od budovy školy a oba jsme se posadili na zem. Nabídl mi cigaretu. Značkovou. Zapálil jsem se a vydechl kouř.

„Teď uděláme něco pro své zdraví,“ ušklíbl se Viktor a vůbec se nestaral o to, že by si mohl ušpinit své určitě drahé džíny.

„Nemají vampýři náhodou silnější imunitu než my obyčejní smrtelníci?“ potáhl jsem si opět z cigarety.

„Jo máme, ale rakovina a oné dívence podobné mrchy nás můžou taky skolit. Ale třeba chřipka? Pff, co to je? To je jen sranda, nikdy jsem ji neměl,“ ušklíbl se.

„Tak tohle vám závidím,“ pověděl jsem a zadíval se na pěkný zelený trávník.

„Jenom tohle?“ provokoval mě další otázkou. „Náš nadlidský půvab a šarm ne?“

„Olly mi teda moc šarmantní nepřijde…“ pověděl jsem znechuceně a raději si zase potáhl z cigarety.

„More byl vždycky kretén. Tím se prostě už narodíš.“

„Je mi ho líto, chudáčka,“ pronesl jsem s velkou dávkou sarkasmu a vyfoukl jsem kouř. „Lopatu na něj a pořádný syfilis.“

„Ty jsi teda nepřejícný,“ zasmál se Viktor a zahodil vajgl. Naprosto se nestaral o to, že je na školním pozemku.

„Jo asi už to tak bude. Právě jsi odhalil mou stinnou stránku,“ pronesl jsem magicky a mávl rukama, abych tomu dodal efekt, jenže místo toho mi spadl popel na kalhoty, což mělo za následek pohyby, které vypadaly, jako bych měl snad epileptický záchvat.

„I tak se mi pořád líbíš,“ řekl zničehonic, když jsem sebou přestal škubat, abych ze sebe rychle dostal popel. Zarazil jsem se a podíval se na něj. Nevěděl jsem, co říct.

„Viktore…“ povzdechl jsem si.

„Já vím, já vím. Máš Trümpera. Bylo to jenom konstatování.“ Na tohle jsem už skutečně nic neříkal, a když jsem típl vajgl, taky jsem ho ledabyle zahodil. V tuto chvíli mi bylo nějaký životní prostředí nebo školní pozemek volný. Zadíval jsem se na něj a zpozoroval, jako by se díval někam do dálky a byl ztracený ve svých myšlenkách. Moc rád bych věděl, na co teď vlastně myslí.

„Měli bychom jít, za chvíli nám začíná hodina…“ pověděl jsem. Byla to pravda. Hodina nám začínala za pět minut. Vstal jsem, oprášil si kalhoty a vzal si tašku. Viktor zatím ještě seděl a mně připadalo, že snad ani nevnímal, co jsem vlastně řekl. Podíval se na mě svým safírovým pohledem a mně připadalo, jako by se až teď vrátil do reality. Natáhl jsem k němu ruku a pomohl mu tak na nohy.

Vyšli jsme zpoza stromu a mou pozornost okamžitě upoutal hlouček asi čtyř holek, co si pro sebe něco šuškaly a sledovaly nás. Už jsem se psychicky připravil a obrnil před dalšími drby, které nejspíš během několika minut zaplaví celou školu. Ty drby jsou jako nějaká nákaza. Šíří se opravdu rychle.

Zahlédl jsem Toma, který právě vyšel ze dveří s batohem přes rameno a Clarencem po jeho pravici. O něčem se spolu bavili, avšak když zahlédl mě s Viktorem, jak jsme přišli na chodník, jeho výraz byl… najednou tak jiný.

„Neměj obavy, nesvádím ti ho, zašli jsme si spolu jen na cigáro,“ pověděl Viktor znuděným tónem, když zahlédl Toma, jak k nám kvapně přišel s kamenným výrazem.

„U tebe jeden nikdy neví,“ odpověděl Tom a mě překvapil tón jeho hlasu. To opravdu tak Viktora nenávidí?

„Měli jsme oba volnou hodinu, tak jsme si zašli na jedno,“ pověděl jsem mu. Když se podíval na mě, jeho výraz se hned obměkčil a jemně mě pohladil po tváři.

„Kdybych ti ho chtěl přebrat, šel bych na to úplně jinak, takže zklidni rozbouřené hormony!“ Tom se k němu naštvaně přiblížil a já věděl, že nemá k ráně daleko.

„Proč ho prostě nemůžeš nechat na pokoji a najít si někoho jiného, za kým bys mohl dolézat?“

„Přestaň dělat scény, protože jediný, kdo to pak odnese, bude Bill…“ řekl Viktor s ledovým klidem a já na ně jen nevěřícně hleděl.

Začali se tam o mně dohadovat a přetahovat a strhávali na sebe tak ještě víc pozornosti, což se mi nelíbilo už vůbec. Chápu, jak se musela cítit Bella, když se o ni přetahovali Edward s Jacobem, byl jsem teď ve stejné pozici.

„Ha a kdo říkal, že jsi pro něj ta nejlepší volba, co mu vlastně můžeš nabídnout?!“ rozčiloval se Viktor.

„Rozhodně víc, než jsi kdy mohl někomu nabídnout ty!“ odpověděl Tom a stále zvyšoval hlas. Stáli u sebe blízko a chyběl už jenom kousíček k tomu, aby se tady začali prát.

„Tak dost! Dost! Děláte tady divadlo celé škole!“ vstoupil jsem mezi ně a odtáhl je tak od sebe. „Přestaňte se takhle chovat, nikomu to nepomůže!“

„Ne, ale jeho evidentně baví mi dávat neustále záminku k rozčilování!“

„Zase začínáš? Neumíš ani respektovat jeho přání?“

„Umím respektovat každé jeho přání, ale tobě to evidentně dělá problém!“ pokračoval Tom. Připadal jsem si jak v býčí aréně, kde se na sebe chystali zaútočit dva rozzuření býci. Zahlédl jsem, jak tady byla celá elitní skupinka a jenom se škodolibě usmívali.

„Mlčte už oba dva! Naděláte tím víc škody než užitku!“

„Ale vždyť…“ ukázal Tom na Viktora, ale já ho přerušil.

„To je jedno, prostě se přestaňte hádat!“

„Máš pravdu, promiň,“ zadíval se na mě Viktor a mě to dost překvapilo. Ještě stihl pohledem propálit Toma, než odešel. Já se s Tomem taky vydal pryč a ten hlouček lidí se pomalu taky rozpustil.

autor: Tina