„Promiň, já jsem tě vůbec nepoznal,“ vydechl a stále si svého bratra zvědavě prohlížel. Zadíval se na jeho úzký pas, až nepřirozeně hubené nohy a stejně hubené ruce, na kterých se ovšem rýsovaly svaly, i když ne obzvlášť velké, ale byly tam. Za malou chvíli se už usmíval jako sluníčko. Přiblížil se k Billovi blíž a prostě si ho k sobě přitáhl a pěvně objal. Možná to nebyl jeden z jeho promyšlených plánů, jak se má a nemá chovat, ale v tuhle chvíli to tak cítil a nemohl si pomoct. Navíc byl velice rád, když ho od sebe Bill ani po pár okamžicích neodstrčil.
Ten byl sám velice překvapený z Tomovy náhlé reakce, ale nebylo mu to vůbec nepříjemné. Položil jen jemně ruce na Tomova záda a vydechl si. Cítil Tomovu vůni a jeho teplo a byl rád, že se dnes odhodlal přijít, i kdyby se dnes nestalo už vůbec nic. Taky na Tomovi viděl tu změnu, ale mohl si ho dost prohlédnout už před pár dny, kdy na jejich setkání nedorazil. Tedy dorazil, ale nedokázal se s Tomem setkat, protože měl pořád ještě strach, co by se mohlo stát. Teď ho měl taky, ale čím déle stál zrovna na tomto místě a nic špatného se nedělo, tak se jeho strach stával stále menším a menším.
Po malé chvíli společně seděli v nedaleké kavárně u malého stolečku naproti sobě a jeden si stále prohlížel toho druhého. I když ta větší část nervozity z nich už dávno odpadla, tak pořád se oba cítili trochu nesví. Do doby, než Tomovi přinesli kávu a Billovi zelený čaj a minerálku, oba mlčeli. Bylo to dokonce i trochu trapné jako rande naslepo, když jeden neví, co si má s tím druhým povídat. A zdvořilostní otázky typu: jak se máš nebo to je ale počasí, už byly vyčerpány během prvních minut setkání.
„Tome, promiň, ale já to nechci slyšet. Nechci poslouchat ty věci pořád dokola. Nechci se vracet kvůli tomu, co bylo. Nejsem tu proto, abych vzpomínal na minulost. Já moc dobře vím, co se stalo, skoro všechno si to pamatuju. Ale nechci ti to připomínat, to ne. Jen chci za vším udělat tlustou čáru. Nemůžeme lusknout prsty a všechno bude dobré. Jsem tu ale proto, abychom to alespoň zkusili nějak jinak.“
Bill už to déle nemohl vydržet a prostě to musel Tomovi říct. Po pravdě na jedné straně chtěl Tomovi hrozně vmést do obličeje, jak moc mu ublížil, jak ho to bolelo a hlavně, jak ho mrzelo, že se ho nikdy nedokázal pořádně zastat. Několikrát doma rozbil skleničku, talíř nebo vázu, když si vzpomněl na nehezkou událost, která se týkala jeho šikanování. Někdy prostě ze sebe potřeboval dostat vztek, a jak mnoho lidí ví, tak prostě s něčím praštit, je někdy ten nejlepší lék. A když potřeboval upustit trochu smutku a zármutku, tak zase plakal. Bill se naseděl v koupelně i několik hodin a jen usedavě plakal. Mrzela ho spousta věcí a ani nevěděl, která víc, jestli to, že odešel z domu a opustil tak osoby, kterému byly nejblíže, to, že mu bylo tak moc ublíženo, nebo to, že mu bylo tak moc ublíženo právě jeho bratrem. Bill během těch let položil spoustu otázek. Na některé z nich se časem přestal ptát, na některé si sám odpověděl, a na některé doteď neznal odpověď, ale nebyl si zcela jistý, jestli je vůbec vědět chtěl.
Tohle pro něj byla ale dávná minulost. Stejně jako to, co se dělo, když ještě bydlel se svou matkou a bratrem. Prostě se to pro něj stalo jiným životem, který nemá s tím nynějším nic společného. Dost se za tu dobu změnil a sám Bill to moc dobře věděl. Naučil se kontrolovat své emoce, a hlavně nedávat city moc najevo. Někteří si o něm snad mysleli, že je chladný, ale pár jeho známých moc dobře vědělo, jaký Bill ve skutečnosti je. Dalo by se říct, že Bill je jako želva. Vybudoval si opravdu pevný krunýř, možná na ochranu před světem, možná před sebou samým, ale všichni jeho kamarádi dobře věděli, že pod tím tvrdým krunýřem byl v jádru měkký, ale hlavně dobrosrdečný. I přes to všechno, co se Billovi v životě stalo, tak neztratil důvěru v lidi a dokázal sám rozdávat radost a úsměvy okolí. Jen byl ostražitý a trvalo delší dobu, než si někoho pustil k tělu dost blízko. Přece jenom mu z jeho „minulého“ života něco zůstalo. Byla to opatrnost a vzpomínky.
Bill jen lehce zamrkal víčky a zakroutil hlavou. Právě to byla malá chvilka, ve které si nedal pozor na myšlenky a chtěl je potřesením hlavou odehnat. Podíval se na Toma, který se na něj stále díval. Na jednu stranu moc dobře chápal, že Bill nechce mluvit o minulosti, ale přece by mu mohl říct obyčejné promiň. Možná to jeho bratr nechce slyšet proto, kolikrát už to Tom řekl a hlavně kolikrát jeho omluvy byly porušeny. Tom si jen lehce povzdechl, ale jen lehce a opravdu tiše, aby to nevyznělo k Billovi nijak špatně.
Je pravdou, že se chtěl Billovi omluvit, ale to, co mu chtěl říct teď, bylo trochu jiné. Chtěl mu říct něco, co si uvědomil již před několika měsíci a co stále zůstávalo jeho malým tajemstvím. Tom opravdu začal cítit ty samé city, ke kterým se mu jeho mladší bratr přiznal před několika lety u něj v pokoji. Nejdříve si nic nechtěl připustit, přikládal to jen tomu, že je jeho mladší bráška pryč a že se mu jednoduše stýská po jeho sourozenci. Opak byl pravdou, protože Tom si plně uvědomil nejen to, že mu Bill neuvěřitelně chybí, ale také to, že bez něj nedokáže žít. Nevěděl, jestli je to láska, nevěděl, jak se má k Billovi chovat, ale věděl, že bez něj nedokáže žít. Neměl absolutně žádné zkušenosti s klukama, i když si několikrát říkal, jaké by to asi bylo, tak si byl už pár týdnů jistý tím, že Bill by byl tím jediným v jeho životě, kterého by chtěl mít u sebe.
Celý zbytek tohoto setkání byl vcelku normální. Bavili se o svých životech, zálibách, o práci nebo o Billově studiu. Nikdy už se ani trochu nepřiblížil minulosti nebo čemukoli, co se dělo před pár lety. Párkrát se dokonce oba začali smát nějaké veselé historce, až jim do očí vyhrkly slzy, kterým prostě nešlo od smíchu zabránit. Strávili spolu více než tři hodiny, a přesto oba v hloubi duše věděli, že je to prostě málo a tohle krátké setkání ani jednomu nestačilo k tomu, aby řekli všechno, co chtěli, nebo aby se dozvěděli všechno, co by chtěli o tom druhém. Ale ani jeden si netroufl říct to na hlas.
Když už se venku začalo stmívat, tak opouštěli kavárnu, ve které teď strávili pár hodin. Oba měli lehký úsměv na rtech. Není to pocit, kdy je člověk dokonale šťastný, ale jen tak krátká doba, kdy ho někdo potěší nebo se mu něco povede. Po cestě se Tom zeptal Billa na jeho změnu postavy. To byla otázka, která nebyla Billovi úplně příjemná především proto, že vzpomínal na to, jak dříve vypadal. Na druhou stranu rád mluvil o svých úspěších zase proto, že byl hrdý na to, co za tu dobu dokázal a jak moc se vypracoval. Tom byl opravdu překvapený. Billovi to nahlas neřekl, ale nevěřil, že by měl jeho bratr tak silnou vůli a něco takového by dokázal, ale opak byl pravdou a právě dnešní Bill toho byl důkazem.
Dalším překvapením pro Toma bylo Billovo auto. Měl sportovní typ, na který by ho vůbec netipoval. Vždycky si myslel, že Billovi moc řízení nepůjde, a teď je to právě on, kdo má auto. Tom na něj bohužel neměl, ale upřímně mu řízení ani nechybělo, protože to vlastně je jeho práce.
autor: Disturbed Angel
Tak konečně jsem se dočkala jejich setkání! 🙂 Musím říct, že mi dneska bylo Toma nějak líto. Já sama vlastně ani nevím proč. Ale Bill vypadal jako opravdu silná osobnost, která ví co chce, je ve svém životě úspěšný, nádherný a okouzlující mladík, který má dokonce i auto a Tom na mě spíš působil takový uťáplý. Ale to je jenom můj pocit, nějak kvůli tomuhle mi ho zabylo líto. Já opravdu pevně doufám, že se jim podaří jejich vztah po tak dlouhé době obnovit. Věřím, že to musí být hodně složité. Tom vlastně neměl šanci se Billovi ani omluvit a věřím, že právě omluvit se hodně chtěl. Ale taky na druhou stranu Billa chápu, že se k tomu, co bylo, nechtěl vracet a nechtěl další Tomovy omluvy, protože ty byly vždycky naprosto ´prázdné´ a nic neznamenaly.
A co mě v denšním díle naporsto překvapilo, když se Tom přiznal, že k Billovi nejspíš chová jiné city. Tohle pro mě bylo opravdu překvapení, nějak jsem s něčím takovým vůbec nepočítala. Ale samozřejmě, že jsem ráda! Jenom nevím, jestli tahle povídka může v tomhle směru dopadnout dobře. Protože nemám vůbec ponětí, jak se Bill teď ohledně tohoto cítí a jestli by vůbec dokázal Toma pustit do svého života tak hodně, když mu kdysi tak moc ublížil. Opravdu nemám ponětí, jak se tohle může ubírat dál, ale možná i proto se tak těším na další díl.
Miluji tuhle povídku a moc za ni děkuji! ♥ ♥
Oh, já tuhle povídku miluju 🙂 Musím říct, že to přirovnání k želvě bylo naprosto kouzelné 🙂 Nějak nevím, co bych napsala, prostě mě tenhle díl i přes ty malé stesky zahřál u srdíčka a moc se mi líbil 🙂 děkuju za něj 🙂
Tome, kdyz se clovek meni, tak se meni i povahou .. A jelikoz se z Billa stal sebevedomy a pekny kluk, musis ho trochu chapat a stale je to furt tvuj mladsi braska, ktereho nekde uvnitr sebe mas sakra rad .. a nerikej ze ne ..
tesim se opravdu na jejich dalsi setkani .)
Boze, ja jsem se na tenhle dil tak tesila. Jsem rada, ze se tu objevil tak rychle, nevim, jak dlouho bych zvladla cekat 😀 Ale to cekani stalo za to, je to krasny dilek :3
Ten zacatek, jak si Tom Billa pritahl do objeti, byl tak nadhernej <3 Doufam, ze se postupne opet zacnou sblizovat, fakt jsem zvedava na prubeh povidky. Je mi jasne, ze to vsechno nebude kvuli minulosti lehke, ale verim, ze to zvladnou. I kdyz je obtizne nekomu znovu zacit verit, jeste k tomu, kdyz jste tomu cloveku dali x sanci. Snad Tom Billa uz nikdy nezklame a Bill zacne Tomovi opet verit.
Moc se tesim na dalsi dilek a jejich pristi setkani. Nadhera <3
Strašne pekné, ale zároveň také bolestivé stretnutie. Predsa len tam všetko to zlé z minulosti stále niekde visí. Dúfam, že sa im to časom podarí odbúrať. Toma mi je teraz ľúto, ale on Billovi ubližoval, tak teraz musí dokázať, že mu môže veriť. A je dobre, že ho Bill prerušil, keď mu Tom chcel povedať čo k nemu cíti. Bill by si mohol myslieť, že je to len preto ako teraz vyzerá. Radšej nech Tom svoju lásku dokazuje. Veľmi sa teším na pokračovanie.
woow no konečně! je mi Toma trochu i líto 🙁 ale věřím, že to bude ok 🙂