Wish you were here II 11.

Praxe v mateřské školce s malými dětmi byla pro Billa snad nejlepší zkušenost v životě. Paní ředitelka jej dala do třídy, kde byly děti od 2,5 roku do 4 let. I přestože jej ředitelka varovala, že jsou ještě malí a že budou odtažití, nebyla to pravda. Okamžitě se spolu skamarádili, malovali, skládali puzzle, hráli pexeso; hned první den od holčičky, co mu připomínala strašně jeho samého, dostal pusu na líčko. Byl jednoduše nadšený.

Druhý den v práci šli s dětmi ven na procházku. V šatně se oblíkaly a Bill jim s radostí pomáhal. Přešla k němu holčička, která mu opět dala ještě ve třídě pusu na líčko a řekla jednoduchá slůvka, na která nikdy nezapomene –
„Máme tě rádi.“ Vůbec nekoukaly na černovláskův vzhled, braly jej jako kamaráda, se kterým si mohly hrát. A on byl za to vděčný. Byl tady teprve druhý den a ona mu řekla tohle. A ostatní její kamarádi jí dali za pravdu.

Děti se dohadovaly, kdo s ním půjde za ruku, a nakonec to dopadlo tak, že jako poslední šli za ruku čtyři. Povídali si cestou. Billa fascinovalo, co dokáže malé děti zaujmout. Pro něj naprosto běžné věci jako led na kaluži, letící letadlo… Měly z toho doslova Vánoce. I takové maličké věci jako tyhle, jej donutily se usmívat. Není nad dětský upřímný smích.

Po obědě, kdy se chystaly spát, jim přečetl pohádku na dobrou noc a mohl jít domů. Strašně se těšil, protože máma s tátou byli ve škole, kam chtěl přestoupit.
Natěšenost byla zbytečná. Máma mu oznámila, že by musel dělat rozdílové zkoušky ze sedmi předmětů, z toho například chemie, fyzika, biologie. A to šlo naprosto mimo něj. Pak by mohl jít znova do prváku, jenže by musel projít přijímacími zkouškami, a tím by i odsunul vše o dva roky. Včetně společného života s Tomem. A to nechtěl.

Poslední nadějí byla škola, která byla ze všech nejdál. Musel by dojíždět autobusem a ještě tramvají. Jemu to však problém nedělalo, ani vstávání dříve. Chtěl mít od spolužáků klid a nestresovat se z maturity, protože se zdála podle témat o hodně jednodušší.
Odhodlal se a napsal panu řediteli e-mail sám, protože máma byla proti tomu, že ona s tátou už nikam na žádnou školu nepojedou. A za e-mail s dotazem nic nedáte.

Už druhý den čekal na odpověď a pořád nic. Vážně by byl šťastný, kdyby mohl z tohoto příšerného města plného falešných lidí vypadnout alespoň na chvíli. Mohl by začít znova, noví přátelé, škola, prostředí, všechno. Uvnitř sebe si myslel, že by to mohlo vyjít, ale po zklamání z první školy tomu nedával velkou naději.

Teď jej však naplňovala školka a ty malé dětičky tam. Samozřejmě Tom taky.
Ten Billovi přibližně v pondělí řekl, že má překvapení, ale ani v nejmenším jej nenapadlo to, co dred udělal.

Billovi přišla sms, jakmile šel ze školky ve středu domů – od Toma. Prý se nudí ve škole a tak mu černovlásek provokativně napsal, že on už jde domů, kde byl sotva půl hodiny, a někdo klepal na dveře. Myslel si, že je to jeho sourozenec, protože to on dělá, že zakrývá kukátko na dveřích, aby jej ten na druhé straně nemohl vidět. Nakonec otevřel dveře a tam stál právě Tom. Bill byl překvapený, ale ne moc, protože se mu o tom právě předchozí noc zdálo, že dredáč přijel zrovna ve středu, leželi spolu na posteli a povídali si. V každém případě byl moc šťastný. Bylo to o mnohem lepší, než čekat do pátku. Tak spolu mohli být místo tří dnů pět.

V ten den musel ještě černovlásek na ortopedii, tak šli spolu, ve čtvrtek měli čas pro sebe a v pátek ráno zase kontrola na rehabilitacích. Bill se má stavit zase za půl roku a rehabilitace opakovat. Odpoledne se sešli s Billovými kamarády a šli spolu ven. Večer si udělali vlastní cookies, koukali na televizi, další den zase zpívali do půl noci karaoke a ten další už musel Tom domů…

Bill si to strašně moc užil a doufal, že jeho přítel taky, a už se nemohl dočkat, až jej znova uvidí. Nejvíce z těchto víkendů měl nejraději to, jak vedle něj mohl usínat, probouzet se, když si jen tak povídají, zajdou se ven projít. Nebo tady byly obyčejné doteky, objetí, pusy… Že jej mohl cítit u sebe a věděl, že je tam s ním.