Family Secrets 6.

V pátek Tom odjedl k zubaři okolo jedenácté a Bill měl celý dům pro sebe.

Chvíli se díval na televizi.

Prohlédl si několik dalších stránek ve fotoalbu.

Došel si na cigaretu.

Přečetl si komiksy.

Celkem se nudil.

A tak se rozhodl, že půjde zkoumat.

První zastávka byla otcova kancelář, které dominoval velký stůl ve tvaru L, bylo na něm tolik počítačového zařízení, že měl Bill pocit, že to tu vypadá jak ve vesmíru. Nakoukl do garáže, naprosto typická garáž; skříň s pojistkami, sekačka, nářadí, popelnice a bílý Lexus SUV. Přemýšlel, čí asi je, po cestě ke schodům se podíval do skříňky s čínským nádobím.

Šel po špičkách jako malé dítě, které se plíží ráno o Vánocích, vešel do Tomova pokoje.

Postel byla neustlaná, boty a různé kousky oblečení rozházené po zemi a na šatní skříni viděl lahvičku Axe, nejspíš proto Tom voněl tak skvěle. Narvaný vzadu v šatníku byl zřejmě jediný hezký oblek, který Tom vlastnil. Nakrčil nos nad plakátem Jessicy Alby na zdi, podíval se do zpola otevřeného šuplíku a byl opravdu pobavený, když viděl něco, co vypadalo jako rodinné balení kondomů.

„Alespoň je připravený,“ ušklíbl se, když odcházel.

Nakoukl do menší ložnice, viděl starou manželskou postel a nějaké krabice, a pak se ocitl před dveřmi, které vždy zůstávaly zavřené.

Tomovo varování se mu ozývalo v uších, když si kousal nehet. Po tom, co vykoukl z okna v herně, aby se ujistil, že se Tom nevrací, pomalu otočil klikou a vešel do ložnice svých rodičů.

Velká dubová postel, přes kterou byl daný hnědý a krémový přehoz, dominovala pokoji, naproti ní byla ladící dubová šatní skříň. V rohu stálo tmavé kožené křeslo a velký gauč. Za dveřmi byla velká koupelna se sprchovým koutem a vanou s vířivkou. Za koupelnou byla velká šatna, ze které by si Bill klidně mohl udělat ložnici.

Vrátil se zpátky do koupelny, všiml si stolku se šminkami u druhé zdi, na něm byla líčidla a šperky a také třpytivý rámeček z těstovin s fotkou, který byl určitě dílem prvňáka, a v něm byl malý Tom.

„Co tady děláš?“

Bill zalapal po dechu, otočil se a uviděl rozčileně vypadajícího Toma stojícího ve dveřích.

„Bože, vyděsils mě! Já se… jen dívám.“

„Říkal jsem ti, že sem nikdo nechodí.“

„Já vím, já…“

„Tak proč tady jsi, Bille?“

„Byl jsem jen zvědavý.“ Zamračil se Bill, když se Tom rozhlížel po pokoji, aby snad zkontroloval, jestli něco nechybí. „Jen jsem přemýšlel, co asi byli zač, Tome. Na rozdíl od tebe jsem své rodiče nikdy nepoznal.“

Prošel kolem Toma, aby odešel z pokoje, ale bratrova slova ho přimrazila na místo.

„Není to moje vina, že tě nechtěli, Bille.“

Bill se pomalu otočil a probodl svého bratra pohledem. „Tome, uvědomuješ si, že všechno by bylo naprosto jinak, kdybych se já narodil první, že ano? Kdyby ano, tak bys to byl ty, kdo by vyrostl jako nikdo, zatímco já bych vyrůstal s milujícími rodiči a žil bych si v paláci a měl všechno, co bych chtěl, na stříbrném podnose.“

„Není to palác, Bille.“ Protočil Tom oči.

„Bože, ty to prostě nechápeš.“ Šel Bill dolů po schodech.

„Co jako?“

Bill se na bratra otočil. „Měls všechno, Tome! Měls rodinu a přátele a já neměl nikoho! Nikdo mě nikdy nechtěl, Tome! Nejbližší člověk, kterého bych mohl přirovnat k rodině, byla 63letá paní, která žije v pečovatelském domě. Nemáš ani ponětí, jaké to je, celý svůj život žít s pocitem, že velká část tebe chybí!“

„Cítil jsem to každý den!“ křičel na něj Tom zpátky. „Vždycky jsem záviděl Gustavovi, protože má sestru, a Georgovi, že má své bratry. Ale já byl vždycky sám, Bille! A teď jediná rodina, kterou jsem kdy měl, je pryč! Pohřbil jsem svoje rodiče v jeden den, a teď musím žít s naprostým cizincem! Tak mi neříkej, že nevím, jaké to je, když ti část tebe chybí!“

Bill se v tichosti díval, jak Tom s dupáním sešel schody a třískl za sebou dveřmi na cestě ven.

***

„Je tak strašně protivný!“

„Počkat. Moment.“ Andy se zmateně podrbal na hlavě a podíval se na telefon, aby se ujistil zda-li to opravdu mluví s Billem. „Včera byl v pohodě a doufals, že spolu budete vycházet, a dnes je protivný?“

„Ano.“

„Dobře. Co se stalo?“

„Rozčílil se na mě za to, že jsem šel do ložnice jeho… našich rodičů, a ano, řekl mi, abych tam nechodil, ale já se jen díval, a pak on přijde a začne to zkoumat, jako bych tam něco ukradl, a pak mi řekl, že není jeho vina, že mě nechtěli.“

„Au.“

„Nechápe, jak jednoduché to měl, Andy! Ničeho, co má, si necení! Rád bych ho viděl jednu noc v mém starém bytě. Ten debil by určitě nepřežil hodinu bez svého iPodu nebo…“

„Nebo co, Bille?“

„Andy?“ na Billově obličeji se pomalu rozlil šílený úsměv. „Právě jsem dostal dokonalý nápad.“

„Oh, tak to nemůže být dobré.“

***

Tom se vrátil asi o hodinu později, Bill seděl na spodním schodu a čekal, až otevře dveře.

„Ahoj.“

„Čau.“ Tom položil klíče na stolek u dveří a šel dál chodbou.

Bill vzal Tomovy klíče a dal si je do kapsy, než se připojil k bratrovi v kuchyni.

„Chceš?“ zeptal se Tom a ukázal na lahev s Colou.

„Jasně.“

Tom každému nalil sklenici a otočil se, opřel se o linku, pozorněji se rozhlédl. „Bille, proč se nesvítí nebo tak?“

„Hm? Oh, asi jsi nezaplatil včas za elektriku.“

Využil toho, že jeho bratr nosil volné kalhoty, prošel kolem a lehce Tomovi z kapsy vyndal jeho Blackberry.

„Co to děláš? Dej mi ten telefon,“ naléhal Tom.

„Támhle máš perfektně postačující.“ Ukázal Bill na svůj vlastní ležící na lince.

„Proč bych měl používat tvůj telefon?“

„Protože nic víc nemáš.“

„Dobře, Bille, co se děje?“ Tom se pokusil rozsvítit v obýváku a zapnout televizi, bez úspěchu.

„Vítej v mém světě, Tome.“ Bill si sedl na gauč s knížkou, kterou měl rozečtenou, nebo kterou se alespoň snažil číst díky limitovanému slunci procházejícímu okny, položil Blackberry až dozadu do šuplíku od stolu. „Není to moc sranda bez všech tvých hraček, co?“

Tom ho místo odpovědi probodl pohledem a šel k sobě do pokoje, hned se ale vrátil, ječel na Billa a chtěl okamžitě vědět, co se stalo s jeho iPodem a laptopem.

„Nemáš iPod nebo laptop, Tome. Nemůžeš si je dovolit.“

„Tys ukradl moje věci?“

„Já nic neukradl, Tome. Řeknu ti, kde to všechno je a nahodím pojistky, jestli to tak zoufale chceš. Nebo tu můžeš hodinu sedět a můžeš…“

„Do prdele s tebou. Jdu za Gustavem.“

„Jdi. Ale budeš muset jet mým autem, protože mám tvoje klíčky. Nemám moc benzínu, mimochodem. A snad ti po cestě nevybouchne motor.“

„Co to sakra děláš, Bille?“

„Snažím se ti něco dokázat, Tome. Co kdyby ses s tím pokusil vyrovnat, s tím, s čím jsem se já musel vyrovnávat celý život, hm? Jako když jsem si nemohl dovolit zaplatit včas za světlo, nebo když jsem neměl k jídlu nic jiného než toasty, protože jsem byl bez peněz tři dny před výplatou.“

Tom vydechl a přejel si dlaní po hlavě. „Dobře, chápu to. Měls těžký život a já jsem rozmazlený spratek. Můžu mít už zpátky svoje věci, prosím?“

„Ty to ani nezkusíš, co?“ Bill skoro triumfálně nakrčil obočí. „No tak, starší brácho. Vyzývám tě. Jedna hodina.“

O patnáct minut ticha později seděl Tom proti svému bratrovi a vražedně ho probodával pohledem.

„Tohle je kurva ztráta času!“ postavil se. „Dej mi klíče a telefon, ať odsud můžu vypadnout.“

„Fajn,“ povzdychl si Bill, podal Tomovi jeho věci a díval se, jak znovu odešel pryč.

***

„Musel jsem být blázen, Gusty,“ řekl Tom, vzal si od něj plechovku s pivem. „Tenhle pitomý nápad nikdy nebude fungovat. Jednu minutu se bavíme a zdá se všechno v pořádku, a druhou se hádáme. Nemáme nic společného a nemůžeme spolu vyjít.“

„Jo. Tři celé dny. Opravdu ses snažil.“ Gustav protočil oči a sedl si do křesla naproti svému kamarádovi.

„Byl v pokoji mých rodičů, Gusty! Sakra, já tam nebyl od pohřbu a byl jsem opravdu jasný, když jsem mu říkal, že tam nikdo nechodí.“

„A to nemůže být zvědavý, Tome? O tobě, o rodičích, které nikdy nepoznal a nikdy nepozná? Dobře, řekls mu, aby tam nechodil, fajn. Ale není to, jako bys ho přistihl při krádeži. Sám jsi to řekl, jen se díval.“

„O to tu nejde.“

„Ne, nejde. Jde o to…“ Gustav byl přerušen klepáním na dveře. „To bude Geo.“ Zvedl se, aby pustil dovnitř jejich společného přítele a pak se vrátil na své místo.

„Tak o co jsem přišel?“ zeptal se Georg, uvelebil se ve starém houpacím křesle.

„Sourozenecká rivalita.“ Odpověděl Gustav. „Zrovna jsem chtěl připomenout našemu paličatému kamarádovi, že teď má bratra. Sakra, víc než bratra. Jednovaječné dvojče. Měl by být nadšený, že mu zbyla nějaká rodina, ale namísto toho, aby byl doma se svým dlouho ztraceným dvojčetem, je tady a je nasraný ohledně toho, že si Bill dovolil jít do ložnice jejich rodičů.“

„A co jako? Myslel jsem, že jste se pobili, zlámali si kosti nebo něco, ale ty se jen chováš jako kravka kvůli pokoji rodičů?“

Georg v tom měl zřejmě jasno.

„Co budeš dělat, Tome?“ pokračoval. „Uděláš z toho svatyni, všechno bude navždy na tom samém místě jako tu noc, co se jim stala nehoda? Chlape, co jsem ti řekl dva dny po jejich pohřbu, když jsem přišel k tobě do pokoje a musel vytáhnout tu tvoji prdel z postele a dostat tě do sprchy?“

„Řekls, že život jde dál,“ odpověděl Tom, zíral do země.

„Přesně tak. Život jde dál, Tome. Budeš se tam muset nějak dostat, uklidit jejich věci, dát to všechno na charitu, cokoliv. Ale během toho Bill nejspíš bude chtít vědět něco víc o své rodině, kterou nikdy nepotkal, a něco mi říká, že ty nejsi zrovna rád, když bys mu měl rozdávat informace.“

„Je to kurva těžký, Georgu! Ten kluk je pro mě naprostej cizinec…“

„A bude jím vždycky, jestli se to nepokusíš změnit,“ dokončil to Gustav. „Byli také jeho rodina, ale ty jsi to jediné, co má teď, a on je to jediné, co máš ty. Musíš se snažit. Pokusil ses vůbec?“ Tom nad poslední otázkou usykl a Gustav pochopil. „Tome?“

Tom jim řekl vše o Billově neúspěšném sociálním pokusu, a když skončil, jen na něj zůstali zírat. Nakonec se na jejich rtech objevil slabý úsměv, když se na sebe podívali, a pak se pohledem opřeli zpátky o Toma.

„Co?“ teď byl Tom ten zvědavý.

„Bill tě totálně dostal, nic víc.“ Pokrčil Gustav rameny.

„Tome, jsi rozmazlený,“ poukázal Georg. „Sakra, všichni tři jsme, svým způsobem. Naši rodiče si můžou dovolit hezké věci a můžeme si užívat. Ale Bill se snaží, abys viděl věci z jeho perspektivy, abys vydržel bez všeho, cos bral jako samozřejmost, jen na hodinu, a ty to nedokážeš. Nebo nechceš dokázat.“

„Nenechal bys Billa s tebou žít, kdyby nějaká část tebe nechtěla tvého bratra poznat,“ dodal Gustav chytře. „Bill se snaží, Tome. Co děláš ty?“

***

Bill se díval na televizi, bylo mu jedno, na co, pak se podíval na hodinky.

22:30.

Rozhodl se, že Tom se tenhle večer domů už nevrátí, a on neměl ani šanci mu napsat nebo zavolat, kdyby chtěl.

Bill si povzdychl a odešel k sobě do pokoje.

autor: elvisfan