God Bless You 9.

„Sakra, sakra, sakra.“ Nadával Tom a rukama si přejel po obličeji, nakonec se zvedl a zamířil rovnou do sprchy. Potřeboval to ze sebe smýt, ale moc dobře věděl, že takový hřích se nedá smýt vodou, leda tak svěcenou. Opřel se čelem o studené kachličky a jen chvíli se snažil na nic nemyslet. Opravdu jen chvíli, jelikož než se nadál, v jeho hlavě zase byl Bill a pohrával si s jeho myšlenkami. Snažil se na to nemyslet, ale ten obraz v jeho hlavě byl tak strašně živý, až si musel hlavu zkropit vodou, aby se z těch představ nezbláznil. Nejenže se zbláznila jeho mysl, ale zbláznilo se celé jeho tělo a rozhodně jej odmítlo poslouchat. Když se totiž podíval do svého klína, jeho penis se tyčil vzhůru.

„To ne, kurva.“ Zavřel ztěžka oči a vydechl. Nebylo možné, aby jej tak moc dostal do kolen. Aby jen z pouhé vzpomínky byl vzrušený, ale opak byl pravdou. Bylo mu jasné, že tohle jen tak nerozchodí, a tak mu bylo jasné, že se musí zachovat jako Adam, když byl ještě bez Evy, teda podle jeho poznámek z dneška. Už nad tím raději moc nepřemýšlel a prostě se vzal do ruky. Stačilo jen pár tahů rukou a ucítil tak obrovskou úlevu. Jeho tělo se uvolnilo a alespoň na pár vteřin opravdu na Billa přestal myslet. Ale pouze do té doby, než vylezl z vany a uložil se do postele. Pak jeho mysl ovládly opět myšlenky na Billa, a když usnul, měl o něm i krásný sen.

Bill seděl na své posteli a hypnotizoval jedno místo. Nebyl schopný ničeho, ani si lehnout, ani vstát. Cítil se podvedený, ale sám sebou, a to bylo snad to nejhorší. Byl tak moc přesvědčený, jak silný je, a stačil jeden kluk, jedna hodina náboženství, a hned byl vepsán mezi hříšníky. Ani nevěděl, po kolikáté už prosí o odpuštění, ale udělal to znovu. Ale jeho myšlenkám to stejně klid nedalo. Bylo mu jasné, že dneska jen tak neusne, a tak se o to ani nepokoušel, jen spočinul na kolenou před postelí, a dál se modlil.

Ráno se Bill cítil snad ještě víc unavený než po první noci. Ono nebylo divu. Byl rád, když usnul alespoň na chvíli. Vždy ho ale probudil ten samý sen. Nebo to snad ani nebyl sen. Tom ho pronásledoval i ve spánku. Znaveně vylezl z postele a jako mátoha se odebral udělat ranní hygienu a něco posnídat. Jen doufal, že se ho nikdo nebude vyptávat na jeho stav. To by vážně nevěděl, jak vysvětlovat. Bylo by to jistě těžší, než vysvětlovat Tomovi zrození Adama a Evy. Oh bože, už zase myslel na Toma? Lehce zatřepal hlavou a urychleně dojedl. Jak jen to bylo možné, opustil jídelnu a šel po svých povinnostech. Trhat rybíz na koláč jistě nebude tak hrozné a třeba ho to rozptýlí. Ani mu nepřišlo nijak divné, že se ho Matouš na nic neptá, a přitom si ho stále podezřele prohlíží. Raději se pustil do práce. Skutečně ho to rozptýlilo. Nesnášel mravence a rybízové keře jich byly plné. Bill měl co dělat s hekáním, cukáním a šklebením se, takže Tom z jeho hlavy skutečně záhadně zmizel. Matouš se mu jen tiše smál.

„Otče… kolik rybízu je potřeba na ty koláče?“ Promluvil Bill vůbec poprvé za celé to ráno. Měl obraný sotva jeden keřík, ale připadal si tak zmožený věčným zápasením s mravenci, jako by jich otrhal už snad stovku.

„Myslím, že tohle stačit nebude.“ Zasmál se Matouš, když nakoukl do poloprázdného kyblíku. Bill jen zasténal.

„Takže všechny…“ vydechl smířlivě nad zjištěním, že ať chce nebo nechce, bude muset otrhat všechny keříky, a Matouš jen přikývl.

Po další půlhodině, kdy se Billovi podařilo naplnit alespoň polovinu kyblíku, se na zemi před ním objevil stín stojící osoby za ním. Billovi skoro přestalo tlouct srdce. Nebylo pochyb o tom, kdo to mohl být. Bál se otočit. Vzal kyblík do ruky a chtěl přejít k vedlejšímu keříku, předstíraje, že si osoby za sebou vůbec nevšiml. To by ale Tom nesměl promluvit.

„Bille… utíkáš?“ Jeho hlas projel Billem jako ten největší trest. I když čekal, že se Tom ozve, i přesto lehce nadskočil a celý kýbl mu vypadl z ruky. Polovina jeho nasbíraného obsahu se rozkutálela do trávy a Bill se bál ohlédnout. Tomův hlas se mu zabodával do hrudi jako ten největší hřích. Nakonec se přeci jen otočil.

„Tome… ne… to ne… já mám jen nějakou práci. Hodinu máme přeci až zítra.“ Vykoktal ze sebe a snažil se tvářit co nejpřirozeněji. Nešlo to.

„Já vím, jen jsem se chtěl…“ Začal Tom a udělal dva kroky blíž k Billovi. Ten mu však skočil do řeči.

„Nezlob se… promluvíme si zítra. Dneska mám vážně moc práce.“ Otočil se a div, že se nerozběhl pryč. Kyblík s rybízem nechal tam, kde spadl. Hlavně musel uniknout od Tomovy blízkosti.

Tom se díval za Billovými zády a jen si povzdechl. Věděl, že včera udělal chybu, a jak bylo vidno, docela velkou. Bill před ním utíkal, a i když tvrdil, že ne, bylo naprosto jasné, že v jeho společnosti nechce být. Otec Matouš to celé sledoval, nevěděl, co se mezi nimi stalo, ale dávalo smysl minimálně to, že Bill byl dneska jako tělo bez duše. A nebyl sám. Tom nevypadal o nic líp než Bill. Udělal pár kroků k chlapci, který vypadal, jako by mu uletěly všechny včely.

„Ahoj Tome, jsi v pořádku?“ Zvědavě se na něj podíval. Tom se jen prudce otočil po hlase, ani si skoro Matouše nevšiml.

„Dobrý den, ano… ano, jsem v pořádku.“ Přikývl jen rychle a chtěl odejít, ale všiml si rozsypaného kyblíku na zemi.

„Vážně se nic nestalo? Víš, Bill dneska vypadal opravdu divně a… když se teď dívám na tebe, vlastně máte stejný výraz.“ Tom si jen povzdechl a přivřel oči.

„Bude to brzy v pořádku.“ Přikývl jen na souhlas a pak vzal kyblík a snažil se všechno do něj zase posbírat. Matouš si jen povzdechl.

„Páčit to z tebe nebudu, Tome, ale možná by ses měl svěřit Bohu a ulevit tak svojí mysli. Pomáhá to, věř mi.“ Usmál se a raději se vrátil ke svojí činnosti. Musel přivázat rajčata ke kolíkům v zemi. Dneska měla být bouřka a otec se bál, že by se jeho drahé keříčky obsypané rajčaty mohly polámat.

Tom se díval jen za Matoušem a nakonec koukl do kyblíku a začal otrhávat rybíz místo Billa. Nejraději by jej našel a omluvil by se mu, ale sám věděl, že bude lepší, když jej nechá. No co, mají se vidět už zítra, těšil se, ale zároveň z toho měl strašný strach. Jaký Bill bude. Bude odměřený? Nebo… se mu dál bude vyhýbat? Tiše si povzdechl a raději pokračoval, ani nevnímal mravence, kteří ho kousali. Rybíz přibýval pomalu, ale jemu to bylo jedno. Stejně byl myšlenkami někde jinde. A když konečně došel i k poslednímu keříku a obral jej, kyblík byl úplně plný.

„Otče, kam to mám dát?“ Usmál se trochu Tom. Potřeboval něco dělat, nemohl jít domů a myslet na něj, zešílel by z toho. Otec jej rovnou poslal s kyblíkem do kuchyně a Tom se tam vydal.

Bill prudce otevřel dveře svého pokoje a padl na postel. Zavřel oči a ani nevěděl jak, ale v očích jej zaštípaly slzy. Snažil se to mrkáním zahnat, ale nakonec jedna malá slzička stekla po jeho tvářích. Nečekal, že přijde. Psychicky se připravoval na zítřek, a on jej překvapil už dnes. Nejraději by si nafackoval za to, jak se zachoval. A ještě před otcem. Jak mu to asi vysvětlí? Hlavu vložil do dlaní, nakonec se svezl z postele na kolena a ruce sepjal.

„Pane Bože, odpusť. Trestej mě, jak jen se ti zlíbí, ale ne Tomem. Já… potřebuji rozhřešení. Tak moc potřebuji vědět, že si na mě potom všem nezanevřel.“ Vzlykal tiše a snažil se nějak dát dohromady nějaké prosby, ale jeho mysl dokonale vypovídala službu. Nakonec si vzpomněl na povalený kyblík dole v zahradě. Pokřižoval se a pomalu se tam vydal. Rozhlížel se tajně kolem, hledal Toma pohledem, ale jak bylo vidět, už tu nebyl. Vydechl a došel k otci. Kyblík tu už nebyl. Zmateně se rozhlédl kolem a Matouš se jen usmál.

„Tom to už nasbíral. Běž do kuchyně jim pomoct to obrat.“ Usmál se na něj a Bill jen kývl. Pomalými kroky došel do kuchyně, ale když se podíval pozorněji do kruhů kněží, spatřil i Toma. Nasucho polkl. Teď už utéct nemohl. Tiše došel k nim.

„Jdu vám pomoct to obírat.“ Řekl tiše a sedl si naproti Tomovi, na jedno jediné volné místo.

Tom se téměř okamžitě ohlédl po hlase. Cítil se tak provinile. Viděl na Billovi veškeré rozpaky a věděl, že to je jen jeho vina. Rád by věděl, jak to má odčinit. Co udělat, aby byl Bill zase spokojený, ale nevěděl to. Raději sklonil hlavu k rybízu a dál se věnoval jeho otrhávání. Bill se nervózně ošíval na židli a snažil se soustředit jen a jen na svoji práci. Jeho oči však stále častěji hledaly cestu směrem k Tomovi. Při pohledu na něj mu útrobami projížděl tak zvláštní pocit jako nikdy. Krásný a hrozný zároveň. Děsil se svých myšlenek a ještě více se děsil, že asi ani není hoden toho poslání, pro které se rozhodl. Děsil sám sebe. Bylo mezi nimi napjaté ticho a Bill věděl, že pokud bude pokračovat, bude to podezřelé i všem ostatním a ne pouze Matoušovi. Zejména, když se na jejich práci přišel podívat otec Benedikt. Sledoval ty dva velmi vážně. Ani jeden mu nevěnovali pořádně pozornost kvůli svým myšlenkám. Snad jen Bill ho alespoň zaznamenal. Neuměl ale hrát žádné divadlo. Rozhodl se ale, že jinou možnost nemá. Zvedl hlavu od svého rybízu a podíval se na Toma.

„Tak… už sis přečetl další vyprávění?“ Zeptal se. Byla to jediná otázka, která ho napadla a která by nevzbuzovala podezření. Nyní pro změnu vypadly kuličky z ruky Tomovi. Nečekal, že by se Bill ozval. Otec Benedikt jen nakrčil čelo a urychleně odešel.

„Jo… už jsem to četl.“ Přikývl. „Je tam pár věcí, na který se tě chci zeptat, protože jim nerozumím, ale… hodinu máme až zítra, tak to nebudu rozebírat tady.“ Zakroutil hlavou a na Billa se pousmál. Spíše se o to pokusil. Sám sebe nechápal. Nikdy nelitoval ničeho, co udělal. Nikdy necítil nějaké výčitky, a teď při pohledu na toho černovlasého anděla, by byl snad i ochotný si před něj kleknout, brečet do jeho trika a žádat o odpuštění.

„Dobře. Jsem rád, že se tomu věnuješ.“ Pronesl Bill polohlasně a zastrčil si pramen vlasů za ucho. Stále se vytrvale vyhýbal pohledu na Toma. Měl strach, že by mohl oněmět, nebo by se ho opět zmocnila panika a on by utekl. A to by nebylo dobré.

autor: Doris & Lauinka