The Secret of Collegian 5.

Bill

Byl pro mě hrozný šok, když jsem místo nového profesora uviděl ve dveřích Toma. Kdybych neseděl na místě, tak bych sebou možná sekl na zem, protože se mi na malou chvíli zatmělo před očima, a taky jsem na pár vteřin přestal úplně dýchat. Začal povídat o předmětu, ale já jsem ho neposlouchal, spíš jsem ho jen upřeně pozoroval. Až po pár minutách se konečně střetneme pohledem, ale oba hned uhneme.

Proč jsme ho, sakra, museli dostat? Myslel jsem, že jsem si už dávno zakázal na to všechno myslet. Co se stalo, stalo se a dál nic. Myslel jsem, že ho už nikdy neuvidím, a teď se s ním mám vídat dokonce 2x týdně? No, pokud nebudu chodit na přednášky, tak jen jedenkrát.

Jakmile začne mluvit, během pár vteřin si dá hlavu do dlaní a mě taky přepadne lehká úzkost. Během minuty jsem z poslechového sálu pryč. Asi bych to tam tu hodinu a půl nevydržel. Musel jsem hned na záchod, kde jsem si obličej několikrát opláchl studenou vodou. Tohle bude těžší semestr, než jsem si vůbec myslel. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem se vypravil na koleje. Vrátit jsem se tam rozhodně nemohl.

Večer stojím před klubem a nervózně si podupávám nohou, čekám se svým spolubydlícím na naši partu. Chodí nás pár ven do klubů, na koncerty a tak.
„Čauteee…“ ozve se najednou vedle nás a dorazí zbytek lidí.

„No hurá,“ pronesu ledabyle a ještě dodám: „Chci pít!“
Sám se vydám k baru a chvilku trvá, než se k němu dostanu, protože je tu opravdu narváno. Dneska je nějaké vítání prváků nebo co, parket je plný, všechny boxy obsazené, jen u baru se dá sednout. I když tam je zase velká řada na pití. Když se konečně dostanu na řadu, tak si objednám panáka vodky, kopnu ho do sebe, a hned si objednám dalšího. Dneska se opiju a budu se bavit bez jakýchkoliv myšlenek na Toma, prostě si tenhle večer užiju.

Tom

Pořád dokola si to přehrávám v hlavě a nechápu, co se to první přednášku stalo. Když se Bill najednou zvedl a odcházel, pocítil jsem šílenou úzkost na hrudi, jen jsem ho s bolestným pohledem sledoval; ještě nějakou chvíli po tom, co se za ním zavřely dveře, jsem se ani nehnul a jenom je hypnotizoval. Probral mě až šum studentů, najednou jako by to ze mě opadlo, cítil jsem se volněji, a už jsem konečně mohl volně dýchat. Tak jsem vstal a začal ve zkratkách opakovat lebeční kosti…

Když mi až v šest večer skončily všechny přednášky, hned jsem se domluvil se dvěma mými kamarády, že musíme jít ven. Bill se mi vracel pořád dokola znovu a znovu do hlavy, potřeboval jsem od něj trochu očistit svoje myšlenky. Jeden kamarád mi řekl o akci v klubu, která sice má být pro studenty, ale liší se jen tím, že mají studenti levnější vstupné, takže jsme tam vyrazili. Vždycky zapadnu mezi mladé lidi, občas potkám i pár svých studentů, ale nikdo se ke mně nikdy nehlásí, takže jsem to vždycky bral v pohodě.

Takže tu teď sedím u baru, po obou stranách mi sedí kamarádi, kteří jsou otočení k baru zády a prohlíží si tancující dav a hodnotí holky. Já se dívám spíš na barmanku, nechávám si nalívat jedno pití za druhým a asi po hodině už mám vedle sebe jen jednoho kamaráda a cítím lehké závratě na vysoké barové židličce. Uslyším nějaký známý hlas, nejdřív sebou jen trhnu a nechci tomu věnovat pozornost, ale když ho uslyším podruhé, otočím hlavu. Upustím skleničku z ruky a vyliju si panáka na bar. Pavlovi, mému kamarádovi, je to strašně k smíchu, začneme se trochu strkat.

„Znám toho kluka,“ ukážu prstem na Billa, ale nejsem si jistý, jestli opravdu ukazuju na něj.
„Tak za ním běž… já jsem si vyhlídnul tamtu kočičku,“ a s těmi slovy odejde. Zůstanu tam sedět sám, chvíli Billa sleduju, to, co říkal Pavel, mi hlodá v hlavě… Po chvíli se opravdu zvednu, trochu zavrávorám a musím se někoho chytnout za rameno. Zamumlám omluvu a přiřítím se blíž k tobě, lehce ti drcnu do boku, nechtěně samozřejmě. Zapřu se lokty vedle tebe a culím se.

„Ahoj, Bille…“ zamumlám a zachichotám se, sleduju tvůj trochu zděšený pohled. Připadá mi, že chceš odejít, tak tě chytnu za zápěstí. „Nechoď nikam,“ šeptnu a přiblížím se úplně k tobě, dotýkám se hrudí o tu tvoji.

Bill

Zatají se mi dech. „Ne,“ řeknu rázně a chci se ti vymeknout, ale nepustíš mě, a dokonce mě políbíš. Odtáhnu se a začnu se koukat kolem sebe. „Neblázni, někdo nás uvidí,“ křiknu, protože je stejně všude kolem hrozný řev.
„Tak půjdeme jinam,“ řekne Tom a během chvilky jsme na pánských záchodech, zamknutí v jedné z kabinek.
„Víš, Bille, mně se to minule hrozně líbilo. Co kdybychom něco takového zase zopakovali?“

Celou tu dobu na něj koukám a nemůžu si pomoc, ale jsem naštvaný. Nevím, jestli proto, že mu nestačilo jedenkrát, nebo proto, že je na mol opilý a chová se jinak než minule, nebo proto, že jsem na to sám myslel a někdy v životě bych to chtěl zažít znova. Ale rozhodně ne tady na špinavých záchodech nějakého klubu, kde je to fakt nechutné. I přes moje pochybovačné myšlenky se najednou líbáme a každý z nás jezdí rukama po těle toho druhého.

Je to jako minule, jako bych měl výpadek paměti, a najednou má Tom rozepnuté kalhoty a já mám ruce pod nimi i pod jeho spodkama. V tu samou chvíli mi Tom pod tričkem dráždí bradavky a líbá mi kůži na krku. Se vzrušením se mi skoro podlomí kolena, ale využiju toho a zatlačím Toma, aby se posadil na záchod. Samozřejmě jsem se musel postarat o to, aby sklopil prkýnko, jinak by byl ve svém podnapilém stavu schopný spadnout dovnitř. Trochu mu vyhrnu tričko a jemně mu začnu zasypávat polibky břicho. Rukou přitom zajedu znova pod jeho spodky a začnu rukou rychle pohybovat. Jakmile uznám, že uběhla dostatečně dlouhá doba, tak mu stáhnu kalhoty i spodky a opatrně vezmu jeho penis do pusy. Nikdy v životě jsem to nedělal, ale myslím, že na tom přece nic nebude. Viděl jsem to v pár videích, i když to dělala holka. Já to musím zvládnout taky. Rukou si stále pomáhám, i když hlaví práci mají moje rty a taky jazyk. Chvíli jen tak jazykem přejíždím po špičce a za pár dalších okamžiků už ho mám v puse až po kořen.

Nejsem si jistý, jak dlouho to trvá, ale najednou ucítím v puse teplou tekutinu. Nevím, co mám dělat. Samozřejmě, že část spolknu, ale jakmile se narovnám, teče mi trochu po bradě. Ledabyle si to dlaní ruky setřu. Podívám se na Toma, sedí v křeči jako před pár dny ve své kanceláři. Tohle je ale úplně jiný pohled, ta atmosféra je přímo příšerná. Je opilý a vůbec nevypadá tak, jak jsem ho viděl tam. I když je to přesně to samé tělo, ten samý člověk, tak tohle prostředí, hlasitá hudba a alkohol z něj dělá úplně někoho jiného. I přesto, že i já mám v sobě pár panáků tvrdého alkoholu, tak tohle mě doslova vystřízlivělo. Stačí se podívat okolo sebe a přejde mě jakékoliv vzrušení.

„Pojď ke mně…“ natáhne ke mně Tom ruku a já se odtáhnu.

Otočím se a rychle se vydám k východu. Nestačím se ani s nikým rozloučit a už jsem venku. Tam se předkloním a zhluboka se několikrát nadechnu.

„Tu máš, dej si. Myslím, že ji zrovna teď potřebuješ,“ ozve se za mnou a já se pomalu zvednu. Je tam nějaká holka a nabízí mi cigaretu. Chci zakroutit hlavou, ale nakonec ji přijmu a zapálím si. Musím se přiznat, že je to dobrý pocit. Jako by pár mých nervů odplouvalo s dýmem, který vypouštím z pusy. Nikdy jsem nebyl zatvrzelý kuřák, ale na dobrých akcích jsem si rád zapálil. Nikdy předtím jsem tu holku neviděl, ale musím říct, že mi v tuhle chvíli pomohla. Ani jeden jsme neřekli ani slovo a jako by tušila, že to je právě to, co v tuhle chvíli potřebuju. Jen být chvilku zticha. Jakmile jsem típl zbytek botou o zem, jen jsem jí poděkoval a vydal se směrem na svou kolej.

Tom

Ležím v posteli, naštěstí vystřízlivělý, ale venku už je světlo a asi za hodinu musím vstát. Nemá cenu teď jít spát a vlastně ani nemůžu usnout… Mám v hlavě šílený zmatek a nestíhám přemýšlet o tolika věcech najednou tak, jak bych chtěl. Nejdřív mě napadá, jak jsem vůbec mohl být schopný se tak šíleně zlít, když mám ráno školu? Na co jsem tam sakra měl ty kámoše, jsou to fakt povedení kamarádi, když mě nechají, abych se zlil jako doga večer před prací. Na druhou stranu mi pomohli se dostat domů po tom šíleném večeru… Nechápu, jak se to mohlo stát, jak se to mohlo všechno tak semlít. Většinou mám to štěstí, že i když se opiju, tak si všechno pamatuju, dokonce do detailu. Ale teď si připadám, jako bych tam ani nebyl já, takové okno jsem nikdy nezažil.

Vzpomínám si jen na útržky a i jen ty mi stačí k tomu, abych došel k závěru, že jsem ten největší idiot na světě… Vím o tom, že jsem zahlédl Billa u baru, potom k němu šel a něco říkal, ale nevím, co jsem mu říkal. Snad to nebylo nic hrozného, ale bojím se, že jsem ho do něčeho nutil. Do toho, co se stalo pak… Netuším, jak se to stalo, ale najednou jsem seděl na záchodě a v klínu jsem měl Billovu hlavu. Nevím, co jiného jsme dělali, ani jak dlouho jsme tam byli, jen si pamatuju ten slastný pocit, kdy jsem vyvrcholil. V ten moment se se mnou zatočil svět a dál nevím, co se dělo… Další, na co si vzpomínám je, že ležím na zemi na záchodech se staženýma kalhotama a kamarádi se mě snaží zvednout ze země. Táhli mě domů, asi půlhodinová cesta mě trochu nakopla, od té doby už hodinu ležím v posteli a ne a ne zabrat. Bože, nejradši bych se za to nakopal do prdele. Chtěl bych si na to vzpomenout, proč sakra Bill odešel? Nutil jsem ho k tomu, a tak hned využil situace a utekl? Všechno jsem to zkazil, v ten moment, co jsem ho uviděl, jsem si s ním chtěl promluvit, chtěl jsem mu říct, že se mi líbí a že bych chtěl, abychom se někde sešli a promluvili si. A udělal jsem tohle, největší ohavnost, jakou jsem mohl…

Po hodině válení se v posteli vstanu, osprchuju se a s opravdu šílenou bolestí hlavy se dopravím do školy. Doufám, že dneska nemám cvičení zrovna se skupinou, kde je Bill. Radši se hned ráno, jak dorazím do kanceláře, podívám na rozdělení skupin a málem mě klepne. Jaké to mám štěstí, že ho musím mít zrovna dneska? Nestihl jsem si nachystat žádnou schopnu omluvu, bude si o mně myslet, že jsem nechutný prasák… Nedej bože, aby to někomu z jeho spolužáků řekl, a ti všichni by to věděli, asi bych se propadl do země.
Odpoledne máme spolu cvičení na pitevně, a když do dveří vchází Bill, raději se dívám jinam. Řeknu všem na úvod nějaké řeči, a zadám jim nějakou práci, nemám náladu a ani nejsem schopný vůbec něco dělat. Pustím je dřív, když začnou pomalu odcházet, sleduju Billa, jak si sundává plášť a bere tašku.

„Kaulitz?“ řeknu ještě před pár lidma, abys mi neutekl. „Počkejte na mě na chodbě.“ Jen vidím, jak přikývneš, čekám, až všichni odejdou i s tebou, ale čekáš u dveří. „Pojď dovnitř,“ šeptnu tiše, a když se zase vrátíš zpátky, zavřu a stojím u nich. Zadívám se ti do očí, chci, abys věděl, že to, co řeknu, myslím opravdu upřímně. „Já… chtěl bych se omluvit. Opravdu mě to mrzí, jestli… jestli jsem tě včera donutil udělat něco, co jsi nechtěl. Byl jsem hodně opilý a v takovém stavu, já… měl jsi mi radši dát facku, možná bych se trochu vzpamatoval.“ Šeptnu a trochu se pousměju, ale zarazím se, když ty se na mě zpátky neusmíváš. Nepamatuju si všechno, ale i tak… opravdu se omlouvám, mrzí mě, jestli jsem udělal něco špatně. Hlavně bych ti ale chtěl říct, že… že jsem k tobě nešel jen proto, že jsem hledal někoho na sex. Chtěl jsem tě vidět, promluvit si. Chtěl jsem ti říct o tom, že já… že na tebe pořád myslím a… nechtěl bych na to všechno zapomenout, chtěl bych, abychom se mohli sejít někdy za normální situace jenom my dva. Ale nevím, jestli mi dáš ještě šanci.“ Šeptnu a po tom mém malém ukoktaném proslovu si oddychnu. Teď tě jen upřeně sleduju a čekám, co řekneš.

autor: Disturbed Angel & Clarrkys