Z rozjímání ho vytrhlo až utichnutí hlasů a drknutí do ramene. Rodger před ním v natažené ruce držel krabičku cigaret. Zatím se jim úspěšně vyhýbal. Věděl, že Bill si někdy zakouřil, a rád, takže by neměl odmítnout. Viděl už ale dost filmů, kde si kluci dali první cigaretu a začali se dusit. Bill se nikdy nerozkašlal. To, že vypadne ze své role, mu dělalo největší starosti. Děkovně se usmál a jednu tyčinku si vytáhl. Dal si ji do úst a musel čelit dalšímu problému. Zapalovač. Jak se to sakra používá? Nenápadně pozoroval Michaela, jak si s mírně nakloněnou hlavou připaluje. Vydechl kouř a podal zapalovač Rodgerovi. Ten naštěstí Tomovo trápení ukončil a jako první zapálil cigaretu Tomovi a až pak sobě. Ach, Bill primadona. Pomyslel si kysele, ale byl za to rád. Vdechl kouř a cítil teplo prostupující mu do plic. V krku ho pálilo a musel na chvíli zadržet dech, aby se nerozkašlal Po té, co se mu plíce uklidnily, pomalu vydechl. Nevypadalo to, že by si jeho – Billovi – přátelé něčeho všimli. Zatvářil se zkušeně a potáhl podruhé. Zamotala se mu hlava a musel zavřít oči. Rozhodně chápal, proč to Bill dělá. Jeho první cigareta. Tenhle svět je prostě báječný. Bezva, že tu můžu zůstat. Kousl se do jazyka. Kdyby vedle něj nikdo neseděl, rozhodně by se začal nekontrolovatelně smát.
Užíval si toho, že může odpočívat. Zásuvky kolem něj se stále otvíraly a zavíraly s neúnavnou vytrvalostí. Jakmile se pohnul, každý sval ho zabolel. Včerejší námaha si vybírala svoji daň. Levé lýtko měl zezadu celé fialové až ke kolenu, a na dotek bylo horké. Ani druhá noha na tom nebyla o nic lépe. Nikdy se sportu více nevěnoval. Občas si zaběhal a na tělocvik chodil, jen aby ho nevyhodili. Včera – stále to tak označoval, i když zde nezapadalo ani nevycházelo Slunce – musel ujít desítky kilometrů bez přestávky. Při představě, že by měl vstát a absolvovat to ještě jednou, dokonce možná víckrát, se znovu položil na zem. Před očima se mu mihotaly obrázky toho, co minulý den zažil. Vzpomněl si na imitaci svého pokoje i na zamčené dveře. Představoval si, co by se stalo, kdyby je otevřel a za nimi bylo jejich schodiště do kuchyňky, kde by stála jeho maminka, vybalující nákup. Zvláštní, že na ni od té doby ještě nepomyslel. Poznala vůbec, že tam není? Myslela na své příbuzné, na své přátele, na svého psa a na všechno, o co přišel. V kotníku mu křuplo, když se začal rezignovaně protahovat.
Chvíli si zpíval, ale melodie zanikala v hluku skladiště. Nemohl se zbavit pocitu, se kterým dnes vstával. Nejdřív si myslel, že jeho máma si určitě musela všimnout, že není doma a zavolat policii. Všichni se o něj bojí a hledají ho. Budou ho ale hledat tady? Sám ani neví, kde je. Nevypadá to jako běžná únosníkova chatrč v lese. Vlastně se to nepřibližovalo ničemu, co by znal. To ho navedlo na jeho původní obavu. Zbláznil se. Tohle si jenom představuje a přitom sedí zavřený v pokoji se zamřížovaným oknem. Potom si vzpomněl na podivný zápisník a na kluka, který do něj psal.
Stehnem mu projela křeč. Musel se zastavit a vystavit se riziku, že ho něco srazí. Zaklel. Byl už docela zvyklý mluvit sám se sebou, těžko by ho tu někdo okřikoval. Křeče teď přicházely o něco častěji. Nedovolily mu padnout do včerejší letargie, kdy se mu šlo snáz. Taky měl pocit, že jde pomaleji. Masíroval si sval a všiml si bot. Terén neměl žádné obtížné překážky, podlaha byla vybetonovaná. Přesto se boty začínaly rozlepovat a podrážka se ošoupala. Chodidla ho pálila, každý krok dělala utrpením. Měl podezření, že na levém kotníku se mu udělal puchýř, ale nedovážil se tam podívat. Místo toho si protáhl nohu a vykročil dál. Místo ponurých myšlenek se dostavil vztek. Byl si teď skoro jistý, že se to všechno točilo kolem toho kluka. Nebýt jeho, nikdy by tohle nemusel podstupovat. Teď už hlasitě křičel a chrlil nadávky. Rychle rázoval kolem sloupů a polevil v opatrnosti. Za následek to mělo to, že ho málem dvakrát srazil šuplík a jedna složka, před kterou uhnul jen tak tak, než se začal uklidňovat. Měl pocit, že ušel hodný kus, a navíc se mu docela ulevilo. I přes neustupující bolest v naběhlém lýtku se mu šlo lehčeji.
Před ním se rozhodně něco hýbalo. Sledoval to už déle, ale nebyl si jistý. Čím byl blíž, tím se jeho podezření zvětšovalo. Teď byl dost blízko na to, aby si jistý byl. Nevěděl už, jestli tam chce jít a ověřit si, co přesně se tam hýbe, ale narušilo to jeho nanejvýš nudnou trasu. Pohyb vytvářely létající archy papírů soustředěné na jedno místo. Bill viděl na konec šedivé uličky a bez ohledu na nebezpečí se k němu divoce rozběhl. Na tváři se mu objevil zářivý úsměv. Chtěl se otočit a podívat se na to, co dokázal, čím prošel, ale nemohl odtrhnout pohled od toho, co bylo asi sto metrů před ním. Ve zdi stejně vesele barevné jako podlaha a strop, byla obrovská díra. Prolétaly jí všechny složky z obří kartotéky a taky se tudy vracely. Množství složek vytvářelo nepřetržitý proud a silný vítr, který Billovi čechral vlasy. Vlevo i napravo se táhla dlouhá nepřerušená zeď, a když Bill popošel, viděl jen řady ocelových kvádrů ve směru, kterým přišel. Přitahovala ho ta obrovská síla složek, které vypadaly jako živá papírová zvířata a létaly do rozevřeného chřtánu nemilosrdné obludy. Obloukem, z dosahu drah potravy obludy, došel až k díře. Začínala už od země a Bill se mohl podívat za ní. Respektive pod ní. Složky létaly rovně nad černou propastí. Na druhé straně se ztrácely v jiném tunelu a zase se v něm objevovaly. Ze zářivek vycházelo dost světla jenom na to, aby viděl dalších pár otvorů na stěně před sebou. Vypadalo to na složitou síť, ale žádná jiná cesta nevypadala používaná.
Bill věděl, že tady skončit nechce. Bylo to ještě horší, než skončit na věky ve svém pokoji. Navíc už nemohl šuplíky ani vidět, chtěl být od nich co nejdál. Taky věděl, že jiná cesta než přes propast tu není. Zasmál se. Jako v nějakym rodinnym filmu. A sledoval, jak rychlé ty zatracené složky jsou.
Některé z nich letěly docela nízko. Sledoval je už nějakou dobu, s nohama nataženýma před sebe a nakrčeným čelem. Doufal, že ho nohy nezradí a vyskočí dost vysoko. Nejhorší bude, něčeho se chytit. Pád do propasti se mu dvakrát nezamlouval. Do papíru se prsty zabořit nedaly. Musel skočit dost dopředu a chytit se za kraj. Některé z nich se při letu vyhýbaly jiným a nahýbaly se. Ty spodní naštěstí méně, za to byly často nejrychlejší. Jakkoliv to zprvu Billovi přišlo vtipné, bylo to nanejvýš nebezpečné a chybný pohyb ho mohl stát život, ať už to v tomhle světě znamenalo cokoliv. Hodiny seděl a představoval si každý krok, který udělá. Stačilo jen se chytnout a držet se. Jak prosté. To, že se složky vrací, mu dodávalo jistotu. Neuměl si představit, kam můžou létat. Pokud neseskočí na druhé straně, nemusí už seskočit nikde. A pokud tam seskočí, může tam uvíznout. Zkusmo se snažil zhmotnit most, ale minulo se to účinkem. Energie, kterou cítil už na začátku haly, rostla. Na konci musí být něco, co ji vysílá. Nebo někdo.
Byl skoro připraven. Jeho odhodlání dosáhlo maxima, bál se, že s dalším odkládáním ho ztratí. Stál v místě, kde se složky snášely ze vzduchu níž, aby prošly otvorem ve zdi. Jednou nohou se opřel dozadu a ruce mírně natáhl před sebe. Očima si pečlivě vybíral svůj další dopravní prostředek. Každý, který nechal proletět, ho málem srazil k zemi proudem vzduchu. Vypočítával si sílu, kterou bude muset vložit do skoku. Pak ji uviděl. Letěla dost nízko, přímo k němu. Nesmí ji minout. Rychle se přibližovala a nedala Billovi šanci se dál rozmýšlet. Odrazil se nejvíc, jak mohl, soustředil se na okraj složky. Vítr ho donutil přivřít oči jen do malých štěrbinek. Pod sebou cítil hrubý povrch recyklovaného papíru. Otíral se mu o nohy jen zlomek vteřiny. Jeho prsty ve vzduchu zašátraly naprázdno, nedosáhly na okraj. Tělo letělo setrvačností dál, překulilo se na záda a sklouzávalo dolů. Vše se odehrávalo jen zlomky vteřin, ale Billovi to přišlo jako věčnost. Papír se prohnul pod jeho vahou a okrajem mu sjelo po zádech, než ho nemilosrdně hodil na zem.
Skutálel se ke zdi a naříkal. Z očí mu vytryskly slzy, zlámal si několik žeber a ruka se mu kroutila v nepřirozeném úhlu. Mezi úpěním si nadával. Všechno bylo dokonalé. Mělo se to podařit. Tiskl si ruku k hrudi a zatínal zuby. V poslední době utržil víc ran než za celý život. Měl už toho dost. Nenáviděl tohle místo. Všechno se ho tu pokoušelo zabít, nemohl si odpočinout. Úpění nad bolestí se proměnilo v zoufalé vzlyky. Touha po domově ho přepadla jako tíživý mrak, celého ho obklopila a zavalila beznadějí. Byl kluk z malého města, každý den naplněný svojí rutinou, kolem měl lidi, co znal, měl je rád a nechtěl je ztratit. Teď se musel prodírat skrz něco, co mu připadalo jako důmyslná síť zvrácených pastí. Jak mu docházely slzy a nejhorší vlna vzteku pominula, skrz slanou vodu rozeznal výstupek ve zdi. Zamrkal slzy pryč a s námahou se postavil. Ve zdi byla kovová koule, stejná jako na jeho dveřích. Bill za ni zabral a modlil se, ať nejsou zamčené. Povolily, na stěně se rýsoval obrys obdélníku. Ruka ho stále bolela, ale naštěstí byla jen naražená, přinejhorším nalomená. Musel pořádně zabrat, čímž se mu odvděčila pocitem, že si ji minimálně uříznul, než se dveře otevřely alespoň natolik, aby jimi mohl projít.
Nakoukl dovnitř. Nahoru se táhly kamenné schody. Viděl jich jen pár, ale podle průvanu odhadoval, že budou dost vysoké. Nikdo se neobtěžoval rozsvítit mu pochodně.
autor: AjaSto
bože to je ale motanice..:D (myslím v dobrým…)…:) no ale jako kde to ten Bill je jako Tom je v Billově těle a Bill je jakoby v tom těle taky ale v hlavě nebo..:D co jak to je týjo už aby přišdl díl kde se Bill dostane do svého těla a bude to prostě Bill jako Bill a Tom až bude ve svém těle teda jestli se tak vůbec stane…:D no ale vysvětli už v příštím díle co je Tom vůbevc zač..:D zloděj životů to vim ale proč Billa a kde ten Bill teda je prosím jsme v tom strašně strašmě zamotaná..:D:DD ale jinak to píšeš fakt luxusně..:)
Teda, nechtela bych byt Billem, asi bych zesilela 😀 Ja fakt nechapu, jak te to vsechno vlastne napadlo, ty supliky atd. Ty mas ale fantazii 😀 Ale libi se mi ta povidka, obcas mam fakt strach, tohle je jedna z tech povidek, do kterych se dokazu totalne vzit. Fakt jsem zvedava, jak to s Billem dopadne. Jsem zvedava, co bude dal 🙂
Ty mě ale napínáš! 😀 Já jsem u každého dílu nervózní a zároveň natěšená na to, až se dozvím, jak tohle všechno vlastně je 😀 Řekla jsi mi, že jsem blízko s mojí teorií o Billovi schizofrenikovi, ale popravdě?! 😀 Vůbec mi to nepomohlo! 😀 I přes to jsem ztracená a prostě ať si tuhle povídku čtu dvakrát či třikrát znova od začátku a hledám nějaké pojítko u čehož bych řekla ´no jasně, tak takhle to je!´, tak ho prostě nemůžu najít. Možná až se dozvím, jak to doopravdy je, tak si budu jenom klepat na čelo, že jsem na to nepřišla, když je to tak primitivní 😀 Ale momentálně mě opravdu necháváš v naprosté nevědomosti, očekávání, netrpělivosti a taky strachu 😀 Opravdu tady každý den vyhlížím nový díl a vždycky se na něj těším 🙂 S touhle povídkou se dostávám naprosto jinam a Billa je mi něuvěřitelně líto. Já být ním, tak bych doopravdy zešílela! 😀
Sakraaa…jak to je s tím Tomem a Billem? 😀 Tahle nevědomost je opravdu strašná! 😀 Já nad tímhle pořád přemýšlím, ale vesměs mě už nic nenapadá..spíš samé kraviny 😀 No asi si budu muset počkat 😀
Moc Ti děkuji za další skvělý díl :))
Je mi jasný, že vám přijde, že to teď vůbec nedává smysl 😀 Vůbec si neumim představit, jaký to musí být, když nevím, co se vlastně děje. Přesto mám pocit, že se chytáte a co přijde, vlastně čekáte 🙂 V příštím díle se rozhodně spoustu dozvíte. Povídka je bohužel napsaná a těžko by se mi tam komponovaly nějaké vysvětlivky, tak to musíte vydržet. Děkuju za komentáře, zase mi udělaly velkou radost! 🙂
Tak že Tom je v těle Billa a Bill je někde(sam neví kde)anebo je Tom v hlavě Billa a ja jsem z toho jelen.