autor: Tina
Tohle je vše. Doufám, že se vám moje povídka líbila a děkuju všem, kteří komentovali, dělali jste mi skutečně radost. Možná někdy v daleké budoucnosti napíšu i druhou řadu, ale to je zatím ve hvězdách. Tak si užijte poslední díl. Tina
Byl jsem naštvaný. To si to nemohli vyříkat v soukromí? Už mi bylo i celkem jedno, že jsme při tom měli publikum, ale o to víc mě štvalo, že se oni dva nemůžou snést. Byli oba tak odlišní. Jako voda a oheň.
„Bille, omlouvám se, přehnal jsem to,“ pověděl mi Tom, když jsme vešli do školy. Už teď jsme šli pozdě na hodinu.
„Já nechápu, že se musíte tolik štěkat? To ti vážně tak vadí? Nemůžeš ho prostě třeba jenom ignorovat? Nebo mi nevěříš? Vybral jsem si přeci tebe, tak proč ta hádka?“
„Ne tak to není, Bille. Věřím ti, ovšemže ti věřím, ale nevěřím jemu a ano, prostě mi vadí,“ vydechl a zadíval se na mě. Viděl jsem v jeho očích, že ho to nejspíš skutečně trápí.
„Zkus si ho teda nevšímat, hm? Aspoň kvůli mně. Jsme pouze přátelé, nic víc. Nechci ho úplně ignorovat, když už jsem mu zlomil srdce…“ pohladil jsem Toma po tváři a naprosto se nezajímal o to, že už pět minut mám zpoždění do hodiny. Díval jsem se mu do jeho hřejivých mandlových očí a usmál se. Na jeho tváři se rozlil taktéž úsměv a jeho jemné rty se dotkly těch mých ve sladkém polibku.
„Dobře. Pro tebe bych udělal cokoliv.“
Celý zbytek školního dne jsem už přežil ve zdraví. Po škole se sice ta hádka roznesla rychle, ale já se ty pomluvy snažil ignorovat.
Odpoledne jsem se sešel s Tomem tak jako včera, abychom spolu strávili hezký zbytek dne. Už dávno jsem mu všechno odpustil a rozhodl se na to zapomenout. Nechtěl jsem kazit ty úžasné chvíle s ním.
„Nechtěl bys zítra u mě přespat? Naši chtějí odjet za prarodiči na dva dny. Mohli bychom si dát nějakou dobrou večeři a dívat se na filmy. Neboj se, nebudu dělat nic, co bys nechtěl,“ usmíval se na mě a hladil mě jemně ve vlasech. Měl jsem to strašně rád.
„Toho se ani nebojím a rád přijdu…“ políbil jsem ho. Už jsem se opravdu těšil, až strávím s ním celý večer a ráno se probudím po jeho boku. Vím, že Tom by neudělal nic, co by se mi příčilo, jako že by třeba naléhat se sexem.
Když už slunce zapadlo a na obloze se začaly objevovat první hvězdy, usoudili jsme oba, že bychom měli už jít domů. Čekalo mě ještě několik úkolů a učení na zítřejší testy. Tom navrhoval, že mě doprovodí, jenže jeho cesta domů by se tak zdvojnásobila, a to já jsem nechtěl. Proto jsem ho přesvědčil, že to zvládnu, a šel sám. Měl jsem ruce v kapsách a nasával příjemný večerní vzduch.
„Kdopak se nám to tady toulá sám po nocích?“ zaslechl jsem hlas ozývající se po mé pravici. Otočil jsem se tím směrem a zahlédl Ollyho Morea a Finna Michaelsona. Oba měli ruce ležérně v kapsách a přišli až ke mně. Pouze jsem protočil oči. Neměl jsem z nich strach, spíš mi oba přišli trapní. Hráli si na velké frajery, kterými ve skutečnosti nebyli.
„Ztratili jste se, hoši?“ pověděl jsem odměřeně.
„Moje sestra si stěžovala, že prý nás po škole pomlouváš,“ ušklíbl se Olly a pořád šli za mnou.
„Myslím, že máš trochu mylné informace. To ona s Lilian pomlouvají mě, ale mně je to jedno. Pokud je to udělá šťastné a připadají si pak důležitější, tak ať pokračují.“
„Ale nevíš, proč bych měl věřit tobě, místo své sestry?“ pokračoval Olly a já se zastavil a otočil se na ně.
„Protože tvoje sestra je prolhaná mrcha, kterou ovládla tak šílená nuda, že musí druhým znepříjemňovat život, a ty se jí teď nejspíš snažíš ohromně napodobit!“ vyjel jsem na něj.
„No podívej se, Finne, tak ono se to snaží být drzé. Jak by se ti líbilo, kdybych ti trochu přistřihl křidýlka a ubral energii. Pak už by ti ta pusa tak ostře nejela.“ Polkl jsem a začal couvat, jenomže jsem narazil zezadu do čehosi. Otočil jsem se a uviděl Finna, o kterém jsem ani nevěděl, že za mnou stojí.
Věděl jsem naprosto přesně, co mi chce Olly udělat. Již dlouhou dobu platí zákon o tom, že násilné pití krve je považováno za trestný čin. Dá se to zhruba přirovnat k znásilnění. Navíc za zabití, tedy pokud člověku vypije vampýr velké množství krve a on zemře, jsou dávány velmi tvrdé tresty a jsou speciální věznice vyhrazeny výhradně pro vampýry, co někoho při pití krve zabili.
Jelikož byl Finn poměrně vysoký s velkými rameny, nebylo pro něj problém mě znehybnit. O ostatní se už postaral Olly. Přišel ke mně, dlouho se nerozmýšlel. Surově mě chytil za bradu a natočil mi hlavu na stranu. Ucítil jsem, jak jeho tesáky projely mou kůží a on ze mě pil krev. Nechtěl mě zabít, nebyl až tolik blbý, protože věděl, co by jej čekalo, ale děsit mě se mu povedlo na jedničku. Měl jsem takový strach, a navíc ten pocit, když ze mě pil krev, mi zabraňoval vydat ze sebe sebemenšího hlásku. Přišlo mi, že to snad nikdy nekončí a síly mě opouštěly a na povrch mi vyplula jedna otázka.
Co když mě opravdu zabije?
Ucítil jsem, jak ze mě přestal pít, ale byl jsem dost malátný. Něco ho muselo vyrušit. Zpozoroval jsem, že nás ozářila dvě světla, ale rozmazávala se mi před očima jako na špatně vyfocené fotce. Ozývaly se hlasy, kterým jsem nedokázal porozumět. Když mě pustili, podlomila se mi kolena. Někdo mě však zachytil před pádem na zem a mluvil na mě. Nedokázal jsem porozumět slovům. Olly si ze mě musel vzít zřejmě hodně krve. Pak jsem omdlel a nevěděl už o světě.
Probudil jsem se ve světlé místnosti. Stěny byly vymalované do velice bledé žluté barvy. Přes sklo, které bylo ve stěně, jsem mohl vidět kus nějaké chodby, kde prošel muž v bílém plášti, a když jsem se podíval kolem sebe, zjistil jsem, že ležím na nemocniční posteli. Jak dlouho už tady jsem?
„Tak už jsi vzhůru,“ zaslechl jsem hlas a otočil se. V levém koutě jsem uviděl v křesle sedět Viktora. Vstal a přišel ke mně. „Jak se cítíš?“ zeptal se mě.
„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal jsem se místo toho, abych mu odpověděl.
„Přivezl jsem tě sem. More z tebe pil a Michaelson mu při tom ochotně asistoval, ty si nevzpomínáš?“ Zapátral jsem v paměti a skutečně si vzpomněl. Když jsem si ten hrůzný zážitek znovu vybavil, celý jsem se oklepal.
„Co se ti stalo s rukou?“ všiml jsem si, že ji má ovázanou.
„To nic není. Trochu jsem Moreovi stihl upravit fasádu. Michaelson mezitím stihl utéct jako malá holka. V tuhle dobu už ale stejně budou na policejní stanici.“ Musel jsem ty informace všechny zpracovat. Bylo toho na mě nějak hodně.
„Jak jsi mě našel?“ položil jsem mu další otázku, která mě asi zajímala nejvíce.
„Jel jsem jen náhodou kolem provětrat trochu Lamborghini a uviděl vás.“ Znělo mi to jako dost chabá výmluva, ale rozhodl jsem se to dál neřešit.
Jeho pohled byl tak ustaraný. Jemně mě zdravou rukou pohladil po vlasech a díval se na mě skoro až oddaně.
„Cítíš se líp? Vypadal jsi hrozně bledě, skoro jsem měl až strach, že… už je pozdě,“ vydechl ten dovětek tiše a nepřestával mě hladit ve vlasech. Z našeho rozpoložení nás vyrušil Tom, který se vřítil do pokoje jako tajfun a v očích jsem viděl strach. Takový pohled jsem u něj ještě nikdy neviděl. Pokládal mi nespočet otázek o tom, jak se cítím, vyčítal si, že mě nechal jít samotného a ujišťoval mě, že ti dva za to zaplatí.
„Jak tohle všechno víš?“ divil jsem se.
„Můj táta je velitel místní policejní stanice, to jsem ti neříkal?“ Pouze jsem zavrtěl hlavou. Viktor už svou ruku dávno z mých vlasů odtáhl a pouze postával opřený o stěnu se založenýma rukama a mlčel. Byl jsem rád, že se nezačali opět hádat. Vím, že ti dva by si záminku našli vždycky. Tom na něj pohlédl a já už si připravoval argumenty na ukončení jejich nadcházející hádky, ale v postatě žádná nepřišla.
„Děkuju,“ řekl pouze a znělo to upřímně. Viktor pouze přikývl. Bylo to snad poprvé, co se navzájem nepropichovali pohledy, i když nejlepší kamarády to z nich taky nečinilo.
Následující den mě pustili domů a Tom se od té doby ode mě nehnul. Včera ještě přijeli mí rodiče vystrašení a rozčílení, že ty spratky trest nemine, teď cituji svou mámu. Tak naštvanou jsem ji dlouho neviděl. Tom jim slíbil, že se ode mě nehne na krok a skutečně byl jako hlídací pes. Rodičům přišel sympatický a svůj, za což jsem byl rád.
O tři dny později proběhl proces s Finnem Michaelsonem s Ollym Morem. Vzhledem k tomu, že už měli oba osmnáct, byli trestně odpovědní. Za mé napadení a vliv pana Morea dostal Olly nakonec dva roky za mřížemi, jinak by byl trest daleko vyšší. Jak už jsem dříve uvedl, tresty za vynucené pití krve bývají přísné. Finn jakožto spolupachatel si ve vězení pobude sedm měsíců. Nikomu, kdo stál na mé straně, se to nelíbilo, ale nemohli jsme s tím nic dělat. Pokud má někdo dobré postavení a peníze, patří mu svět. Tak to bylo, je a bude.
S Viktorem jsem se viděl akorát u soudu, jinak už ne. Dost jsem přemýšlel, a to, co udělal, pro mě hodně znamenalo. Byl jsem mu vděčný a myslím, že Tom taky, protože už na něj nepohlížel jako na bohatého rozmazlence.
Potřeboval jsem si s ním pomluvit a nebyl nikde k zastižení. Některé dny se stávalo, že jsem ho potkával na každém kroku, jindy zase skoro vůbec.
Po škole jsem šel s Tomem na zastávku, když jsem zahlédl Viktora přes ulici na parkovišti u svého šedého Lamborghini. Konečně jsem měl šanci si s ním promluvit a hodlal jsem ji okamžitě využít.
„Počkej na mě, musím mu jít ještě poděkovat, neměl jsem k tomu možnost,“ pověděl jsem Tomovi, který díky bohu nic nenamítal a já se rozeběhl za ním.
„Viktore, počkej!“ zavolal jsem na něj a on se na mě otočil. Doběhl jsem a popadal dech. Na rtech mu pohrával pobavený úsměv, když mě viděl.
„Chtěl…“ vydechl jsem a uklidňoval dech.
„V pohodě, já počkám,“ stále pobaveně se usmíval. Když se mi podařilo ten proklatý dech dát do normálu, spustil jsem.
„Chtěl jsem ti poděkovat. Opravdu poděkovat. Za to, že jsi mi pomohl a zachránil mě. Nechci si ani představit, co by se stalo, kdybys „nejel náhodou kolem“. Každopádně ještě jednou děkuju.“
„Bille,“ oslovil mě jemně, „za tohle mi děkovat nemusíš. Ani za nic na světě bych nenechal ty blbečky ti ubližovat. Máma zkouší zapracovat na tom, aby se jim tresty zvýšily.“ U soudu jsem se poznal s Viktorovou matkou, která byla velice dobrá právnička a velice ušlechtilá a spravedlivá žena. Zastupovala mě, aniž by za to chtěla jediný dolar.
Usmíval jsem se na něj a nevěděl, jak už víc mu vyjádřit svůj dík. Pak mě něco napadlo. Jemně jsem ho dlaněmi chytil za tváře a políbil ho na rty. Hodila se mi teď moje žirafí výška, poněvadž Viktor byl vysoký.
Neváhal dlouho a polibek mi hned oplatil. Jeho kůže byla oproti Tomově chladná, ale líbat uměl dobře. Náš polibek netrval příliš dlouho, ale dal jsem do něj všechnu svou vděčnost. Po chvíli jsem se odtáhl a zadíval se do jeho pronikavě modrých očí.
„Děkuju,“ zašeptal jsem a on mě pohladil po tváři.
„Už mi neděkuj. Měl bys jít, ať Trümper moc dlouho nežárlí,“ usmíval se na mě úsměvem, jaký věnoval vždy jedině mně.
„Měj se,“ úsměv jsem mu oplatil a vydal se zase přes cestu za Tomem, který nás určitě viděl. Nebyl však naštvaný. Nejspíš chápal, že jsem k tomu měl důvody a nebyla to žádná provokace ani podvod, bylo to pouze neobyčejné děkovné gesto.
Chytil mě kolem pasu a políbil na spánek.
Nemohl jsem nikdy dostatečně vyhovět oběma. Jedno srdce muselo být zlomené, ale přesto jsem věděl, že po světě chodí dva muži ochotni mě vždy chránit.
KONEC
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Tvl bych ty blbečky zabila zato co udělali…. myslím že tam Viktor nebyl nahodou ale budiz ještě štěstí, že se tam objevil. Jinak moc krásná povídka těším se na další povídky od tebe. Moc dobře se mi tvé povídky čtou 🙂
přesně..:) jsou nádherný to bude i tím že jsou prostě fantasy..:) no takže žádný ve hvězdách..:D okamžitě druhou řadu..:D nebo koukej psát další vícedílovku..:) protože jsou ÚŽASNÝ..:)))
Děkuju vám moc, potěšily jste mě 🙂
Krásný!! :') Nevím jak to popsat. Kolikrát se mi chtělo brečet a pak zase smát. Bylo to hodně emotivní. Škoda, že je už konec, ale jsem ráda že to skončilo tak, jak to skončilo. 🙂
Moc pekna povídka chtělo by to pokračování.
On už je konec? 😀
Ne vážně, já jsem byla strašně překvapená, že tohle je už poslední díl. Vůbec jsem s něčím takovým v dohledné době nepočítala. Takže se musím přiznat, že jsem byla chvilku hodně zaražená. Ale tak určitě se budu těšit na další řadu 🙂
Jinak je mi líto, co se Billovi stalo! Ještě že tam byl Viktor. A to jsem ho podezřívala z nekalých úmyslů 😀 A on mě nakonec hoodně překvapil a byl vlastně po celou dobu pořád ten dobrý! 🙂 Za což jsem taky ráda. Nemám ráda, když někdo stojí mezi Billem a Tomem a snaží se je rozdělit. Takže mi Viktor opravdu hodně vyhovoval 🙂
Povídka se mi moc líbila a já za ni děkuji! 🙂
Bol to krásny koniec. Ako som sa tešila v predchádzajúcom diely, že sa nič nestalo, tak to predsa len prišlo:( Viktora mi je príšerne ľúto. Ale Tom je Tom. Škoda, že sme nezažili tú noc u Toma. Celkom som bola na ňu zvedavá a tešila som sa:) Ďakujem za poviedku a ospravedlňujem sa za oneskorené komentovanie:)
Yooo Bill to tady opravdu nemel jednoduché. Sama nevim, koho bych si vybrala, ocitnout se na jeho miste 😁! Bylo to dobry, klíďo píďo bych snesla pokracko 😄❣️