autor: Wind & Lady in Black
Tom
Ještě že Bill dál nenaléhal. Už teď jsem měl dost. Když se mě zeptal, jestli bych ho nechtěl vzít k sobě do pokoje, polilo mě horko. Nemohl jsem ho vzít k sobě. Nemůžu ho tak moc ohrozit. Nemůžu být jako Dave. Idiot! Jestli tu Billa někdo viděl, nedej bože cítil… bude to hrozný malér. Musíme co nejdřív odtud.
Společně s Billem jsme zamířili k jeho domu. Sally na mě už kupodivu ani nevrčela. Jen se na mě ostražitě dívala, ale jinak nic. Už se asi smířila s tím, že mě tu prostě bude vídat častěji. Bill je doma zjevně sám. Nikoho jiného, krom toho chlupáče venku, tu necítím. To je dobře.
„Dáš si něco k pití?“ ptal se mě Bill hned, jak jsem se posadil na křeslo v jeho pokoji.
„Voda stačí.“ Pořád mě udivuje, co s Billem dělá můj úsměv. Pokaždé, když se na něj usměju, se začervená. Je vážně k nakousnutí, ale ne v tom vážném slova smyslu. Spíš bych řekl obrazně k nakousnutí. Jako k pomuchlování… rozumíte mi ne? Sakra, jsem tak nervózní, že se do všeho motám!
„Tak já donesu pomerančový džus. Jo?“ Ani jsem na to nestihl nic říct. Zmizel dřív, než jsem se nadál. Jen jsem nad ním s úsměvem zavrtěl hlavou. Začal jsem se pozorněji rozhlížet po jeho pokoji. Večer jsem se tu nerozhlížel a ráno jsem na to neměl ani čas.
Můj pohled padl na postel. To je ale krásný povlečení. Vlci. A na polštáři vlk vyjící na měsíc. No… krásný. Pokoj má vymalovaný do červeno-bílé barvy. Líbí se mi tu. Na červené stěně má plakáty a obrázky, zatímco bílá disponuje černými kresbami. Má krásný a útulný pokoj.
„Tak jsem tady.“ Hlásí se Bill, zatímco nohou drží dveře, aby mu nevypadl tácek se dvěma orosenými sklenicemi džusu a miskou sušenek. Položí to přede mě na pracovní stolek a sám se posadí o kousek dál na postel.
„Díky.“
„Není zač.“
Pokojem zavládne mlčenlivá atmosféra. Nelíbí se mi to. Nemám to rád.
„Jak ses vyspal?“ Sice to vím, ale před ním ani muk.
„Pf… ani mi nemluv. Bolela mě hlava a ještě hodinu po probuzení jsem si připadal, že spím.“
„Proč?“ Billy sklonil hlavičku a zčervenal.
„No… mně… mně se zdálo… no… zdálo se mi, že jsi…“ nějak to z něj ne a ne vylízt.
„Že jsem… co?“ Vím co, ale musím ho nechat v přesvědčení, že to byl jen sen. Proto se ptám.
„Že jsi spal u mě.“ Vypadlo to z něj docela rychle, ale zrudnul ještě víc. Mírně jsem se zasmál.
„Vážně? To je… hezký.“ Bill vydal kňouravý zvuk. Musel jsem se zasmát. Natáhl jsem k němu ruce.
„Pojď sem, prosím tě. Posaď se ke mně.“
Bill se na mě nejistě podíval, ale nakonec se zvedl a posadil se mi na koleno. Takhle mi to ale nevyhovovalo. Přitáhl jsem si ho blíž, až mi skončil na klíně. Bill už nebyl ani nemohl zrudnout víc. Mírně jsem ho pohladil po tváři a pozvedl mu ji.
„Jsi vážně sladký, když se stydíš.“
Bill zaskučel a schoval si hlavu do ohbí mého krku. Zalechtaly mě jeho vlasy. Přitulil jsem si ho k sobě a hladil ho ve vlasech. Cítil jsem se skvěle.
Bill se po chvíli uklidnil a jen u mě ležel. Tulil se ke mně a dýchal mi na krk. Cítil jsem se skvěle. Hladil jsem ho po zádech a po chvíli jsem mu zajel i kousek pod tričko. Ztuhnul.
„Ššš… klid.“ Nemusel jsem ho uklidňovat dlouho. Uvolnil se a spokojeně vydechnul.
Po nějaké době jsem se osmělil a přiložil mu rty na krk. To už se ale odtáhnul.
„P-promiň, ale to-tohle ještě ne.“ Sklonil hlavičku a snažil se skrýt růžové tváře. Mile jsem se na něj usmál.
„To nic, Billy. Já… omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat. Zlobíš se?“
„Ne.“
„To jsem rád. No… a… půjdeš si ke mně zase sednout? Už nic nebudu dělat. Slibuju.“
„Dobře.“
Znova si ke mně sednul a přitulil se mi k hrudi. Znova mi bylo dobře. Po chvíli jsem mu začal podvědomě prohrabávat vlasy. Bill tiše zavrněl.
„Říkal jsi, že už nic dělat nebudeš.“ Hned jsem přestal a otevřel oči.
„Vadí ti to? Já se omlouvám.“
„Ne. To nevadí. Bylo to příjemný.“ Uvolněně se zasmál a znovu mi položil hlavu na rameno. Tak když mu to nevadí, znovu jsem mu začal masírovat kůži na hlavě. Ani nevím, kdy na mě usnul. Mírně jsem se zasmál a pohladil ho po tváři.
„Billy?“ Nic. Spí. Je slaďoučký. A hlavně má nějaké kouzlo. Dokázal si ochočit šelmu, dravce jako jsem já. Já jsem byl vždycky nelítostný lovec… a najednou to nejde. Najednou se cítím tak… zvláštně. Rozpoutal ve mně bouři neznámých pocitů a já nedokážu řídit. Jen vím, že mezi všemi pocity, které cítím, není ani jeden, který by Billovi chtěl ublížit. Chci ho chránit. Chci, aby byl v bezpečí. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že se mnou v bezpečí nebude. Ale já mám problém s tím, že ho nedokážu opustit. Jsem sobec. Jsem nechutný sobec, který kvůli svému blahu ohrožuje život někoho, koho… nejspíš miluje. Asi ano. Jsem vlk. Vlci mají totiž jen jednoho druha za celý život. A jak tak na to koukám, já si svého druha už našel. Našel jsem svou druhou drahou polovičku, kterou chci chránit až do posledního dechu. Nesmí se mu nic stát. O to se postarám. Budu ho chránit. I vlastním tělem.
Billy se trochu zavrtí a zakňučí. Opatrně se zvednu z křesla a položím ho na postel. Billy ale otevře očka a ospale na mě zamžourá.
„Tomi…“
„Ššš… jsem tady.“ Bill ke mně natáhne ručičku a chytne mě za rukáv.
„Nenechávej mě tu samotného… prosím.“ Skoro až plačtivě šeptal. Kde jsem to jen už viděl? Večer. Včera večer. Díval se na mě stejně, říkal to stejně. Mile jsem se na něj usmál a pohladil ho po tváři.
„Klid, já nikam nejdu.“
Bill se na mě podíval a ospale se zamračil.
„Budeš spát v riflích?“ To samé říkal i včera. Teď už beze strachu ze sebe stáhnu rifle i triko a zalezu k němu do postele.
„A ty budeš spát takhle?“
„Mmm…“ jen zakňučel, ale kalhoty i tričko si stáhnul sám. Ne jako včera. Ale co se opakovalo, bylo to, že se ke mně znovu přitulil a nechal se objímat. Přitiskl jsem ho ke své hrudi a vtiskl mu polibek do vlasů. Billy spokojeně vydechl a objal mě kolem hrudi. Otřel se mi nosem o kůži a vydechl. Celým tělem se mi rozlil pocit spokojenosti. Přitáhl jsem si ho k sobě tak, že mi ležel na hrudi a dýchal mi za krk. Byl jsem šťastný. A Bill zřejmě taky.
autor: Wind & Lady in Black
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Ooooohhh celý díl jsem se rozněžněle usmíval. Můj zatím nejoblíbenější díl ze všech…naprostá špička 🙂 těším se, co bude po probuzení 😉
[1]: Pokud je tenhle díl tvůj nejpblíbenější, tak jsem zvědavá, jak to bude s těmi posledními čtyřmi díly od tohoto. Začítám se trochu bát 😀
Docela se těším na vaše reakce k 14 a 15 dílu a vůbec k poslednímu 16. To jsem vážně zvědavá. 😉
[2]: No nestras, fakt se bojim, co se bude dit. Uz jenom 4 dily?? To je tak malo 🙁 Skoda, ze uz povidka konci, uplne jsem si ji zamilovala, je uzasna.
Musela jsem se pri cteni porad usmivat, bylo to tak krasne. Jak Tom sam sobe slibil, ze bude Billa chranit i vlastnim telem.. <3 A pak, jak lezeli spolu v posteli..
Premyslim, co se v nasledujicich dilech asi stane.. Bud Bill zjisti, ze Tom je vlk a zacne z nej mit strach nebo nejaky jiny vlk mu ublizi.. Nebo jste vymyslely jeste neco jineho, to je taky dost mozne 😀 Moc se tesim na dalsi dil 🙂
Oooooou, sice pokaždé přemýšlím co je to za povídku když vidím název, 😀 ale díl to byl parádní, chci dálší 🙂
Tenhle díl byl roztomilej.
[4]: Název pochopíš, až tu povídku dočteš. Podle mě sedí naprosto dokonale. 😉
Každopádně je to asi poslední díl, který si užijete tímhle roztomilý způsobem.
[6]: Akože posledný – týmto spôsobom? Nechcem aby Bill trpel, a ani Tom 🙁 mám sa veľmi báť? Alebo stačí len trochu? Nebudú sa trápiť dlho… prosím. Doteraz to bolo skoro celé krásne. Až na ten začiatok a Tomove zlé myšlienky. Ale už si priznal, že Bill je jeho vyvolený…
[7]: Můžeš se bát trochu, hodně nebo trochu víc než hodně 😀
Každopádně… povídka už má rozpracovanou druhou sérii, takže… žádný strach, ať to skončí jak chce, pokračování bude 😉
[8]: takže táto rada skončí smutne? 🙁 nemám rada smutné konce, tých mám v živote až moc.
Tenhle díl byl prostě nádherný! Krásně něžný, roztomilý a dokonalý! Celý jsem ho zhltla na jeden dech a pořád se u toho blbě usmívala 😀 Já tohoto ´nového´ Toma prostě miluju! On je tak kouzelný a ty jeho myšlenky jsou prostě skvělé 🙂
A moc se mi nelíbí to Vaše strašení 😀 Já pořád přemýšlím, co se může pokazit :/ Pochybuju, že teď to pokazí Tom tím, že by Billa přestal mít rád, když přiznal, že on je ten jediný! 🙂 Takže uvidíme co se stane, ale celkem se děsím. Stejně jako Zuzka nemám ráda smutné konce 🙁 A jak i ona psala, v životě je těch smutných konců až moc, prototo mám v tomhle fantazijním světě ráda šťastné konce 🙂 Ale když vím, že bude alespoň druhá řada, tak mě to maličko uklidňuje, protože v druhé řadě se může stát ještě spousta věcí a všechno se spraví 🙂
Každopádně Vám moc děkuji za další díl! :))