Give me a hug 2/2

Nastalo pondělí, což znamenalo, že jsem měl už naplánovaných pár schůzek s mými klienty. První byla hned na devátou. Byla to žena tak ve věku dvaceti pěti let. Byla hezká a příjemná, vyzařovala z ní taková příjemné energie.

Během celého dne jsem měl naplánované ještě další dva klienty. Jakmile odešel další klient domů, měl jsem zhruba půlhodinovou pauzu. Zašel jsem si proto do sprchy a potom jsem něco snědl. Uvědomil jsem si, že na čtvrtou mám objednaného dalšího klienta. Vzal jsem svůj diář a podíval se. Bill Kaulitz. Tenhle bude u mě poprvé. Jasně si vzpomínám na náš páteční rozhovor po telefonu. Z jeho hlasu jsem slyšel nervozitu, takže se budu snažit dobře zapůsobit. Navíc jsem opravdu zvědavý, kdo to vlastně bude.

Odbyla čtvrtá hodina, ani jsem si to neuvědomil, a ozvalo se nesmělé klepání. Ve svých modrých, kostkovaných pyžamových kalhotách a bílém tričku jsem vstal ze židle a zašel otevřít dveře. Zprvu to byl pro mě poměrně šok. Troufám se říci, že i nejspíš pro mého nového klienta. Musel jsem se tomu smát.

„Opět se setkáváme,“ pozval jsem ho dovnitř a všiml si, jak překvapení na jeho tváři vystřídal úsměv.

„Tohle je vážně bizarní situace,“ zasmál se.

„To tedy, ale tak když už jsme se potkali v obchodě, jsem Tom,“ natáhl jsem k němu ruku a potřásl si s ní.

„Bill,“ představil se mi, i když to nebylo nutné. Bylo to opravdu směšné, protože právě s Billem se mi v obchodě stávaly moje „úžasné“ trapasy. Teď jsem se tomu už jenom smál a myslím, že historka s čokoládami bude jednou legendární.

„Tak jo, Bille, pojďte dál a chovejte se jako doma. Dáte si kávu, čaj nebo něco, než hupsneme do postele?“ usmíval jsem se na něj.

„Zní to zvláštně, ale ne, děkuju,“ zasmál se. Byla na něm vidět mírná nervozita a já si v tu chvíli tolik přál vědět, co si právě teď myslí.

„Je to jenom o zvyku. Pokud se chcete převléct, tak támhle ty dveře,“ ukázal jsem na jedny tmavé dveře z dubového dřeva. Za nimi se nacházela místnost se zrcadlem, policí, malou pohovkou a stojanem s pár ramínky na oblečení. Říkal jsem tomu převlékárna, kde se mohli lidé převléct do pyžam, nebo pohodlnějšího oblečení, pokud chtěli.

Poklidil jsem mezitím nádobí, které jsem stihl zašpinit. Poté jsem uslyšel lehké bouchnutí dveří a zahlédl Billa v jeho tmavých, nejspíš pyžamových kalhotách a volném tričku. Lidé často vypadají v pyžamech úplně jinak, než když poprvé přijdou v normálním oblečení.

Přešel jsem s Billem k velké, pohodlné posteli se spoustou polštářů a měkkou přikrývkou. Lehl jsem si a čekal na něj.

„Nebojte se, o nic přece nejde,“ usmíval jsem se. Vypadal tak rozkošně nervózní, nemohl jsem si pomoct. Nakonec si přece jenom lehl ke mně. Zezadu jsem ho objal a pousmál se. Hezky voněl, jeho parfém nebyl tolik výrazný, jako u některých.

„Můžeme si klidně povídat, nebo prostě jenom mlčet, jak chcete,“ zkusil jsem ho jemně hladit ve vlasech. Bylo na něm poznat, že je nervózní a teprve se oťukává.

„No vlastně by mě docela zajímalo, jak jste se dostal právě k takovému povolání, je to nezvyklé.“

„Jednoduchý příběh. Předháněli jsme se s kamarádem nad pátým panákem, kdo si vymyslí zajímavější povolání, a já plácnul tohle. Když jsem o tom pak víc uvažoval, zjistil jsem, že by to mohlo být zajímavé, a tak jsem do toho šel, mám rád zvláštní věci,“ usmíval jsem se a cítil, jak se v mém náručí pomalu uvolňuje.

„Je to opravdu zvláštní, já bych osobě do toho nikdy nešel,“ usmíval se.

Pousmál jsem se a hladil ho ve vlasech a druhou rukou ho objímal. Po chvíli se ke mně otočil čelem a hlavu si položil na můj hrudník a sám se přitulil. Myslím, že začal pomalu odhazovat stud a poznávat, že je to skutečně uvolňující a příjemně. Sám mě hladil svou štíhlou rukou po hrudníku a já se pousmál. Dlaní jsem jej lehce hladil po boku a druhou jemně po paži. Nikdy jsem nedělal nic, co by mohlo být někomu nepříjemné, jako že bych dlaněmi zajížděl na intimní místa. Ještě by mě mohli nahlásit za obtěžování, a já nevím, co všechno, navíc nejsem žádný nadrženec ani úchylák.

Abych byl upřímný, bylo to opravdu příjemné a musím říct, že Billovi se to taky líbilo, což bylo jedině dobře. Mazlili jsme se spolu a navzájem se dotýkali. Ať už to bylo hlazení ve vlasech, na hrudníku, po zádech či bocích, bylo to opravdu uvolňující.

Měl jsem chuť teď zavřít oči a prostě spát, což se mi stávalo i u některých klientů, jenomže jsem si to nemohl dovolit, musel jsem sledovat čas, abychom oba dva skutečně neusnuli, nebo abych se neprobudil v prázdné chatě a všechno bylo rozkradené. Neříkám, že by mí klienti byli nějací zloději, ale znáte to. V dnešní době si musíte dávat pozor opravdu vždycky.

Zadíval jsem se na hodiny, na které jsem dokonale viděl, a povšiml si, že ukazovaly už pět hodin, což znamenalo, že náš čas už vypršel.

Pohladil jsem Billa po vlasech, protože jsem nevěděl, jestli spí nebo ne. Pořád mi ležel na hrudníku a objímal mě. Už mě nehladil.

„Bille, už nám vypršel čas,“ zašeptal jsem, byl jsem si stoprocentně jistý, že pokud nespí, určitě mě slyší.

„Hmmm… nedalo by se to prodloužit?“ zabručel a ani se nehnul.

„No dalo, do šesti, ale v tom případě to bude dražší,“ pověděl jsem a jemně se mu přehraboval ve vlasech, protože mi během našeho mazlení řekl, že to má rád.

„To je mi teď úplně jedno, je mi fajn a nechce se mi nic dělat…“ ta poslední slova zamumlal a mně přišlo, jako by byl v polospánku. Musel jsem se nad tím usmát. Občas se mi stávalo, že klienti chtěli naše objímání prodloužit, někdy to bylo možné, někdy ne, pokud jsem měl objednaného dalšího klienta. Dával jsem si mezi klienty vždy aspoň patnáctiminutové pauzy.

Hladil jsem dál Billa po vlasech a boku a cítil, jak se ke mně víc přitulil. Bylo to v tuhle chvíli jiné než s ostatními klienty. Bill byl tak… neumím to přesně popsat, ale něco mě na něm přitahovalo. Možná to byly jeho jemné havraní vlasy, nebo jeho příjemná vůně. Mohla to být také jeho krása. Jako mladý muž byl opravdu krásný, ale já věděl, že takhle nesmím uvažovat. Je to jenom práce a tohle se mi nikdy s klienty nestávalo, vždycky jsem se snažil být co nejvíc profesionální. Přepadaly mě rozpaky z toho, co se to ve mně odehrává a zdali je to správné, ale kdo určuje, co je správné? Kde je vlastně ta hranice mezi tím správným a špatným, chybným.

Zadíval jsem se na hřívu černých vlasů, která mi ležela na hrudníku naprosto klidně a nerušeně, a dlouze jsem o tom přemýšlel. Nepřestával jsem jej jemně hladit a dávat mu jemné doteky, díky kterým tady vlastně byl a za které si platil. Nebudu už opakovat, že je to pro mnohé divné a zvláštní, a našli se i takoví, kteří mě dokázali velice tvrdě za mou, řekl bych kreativitu, odsuzovat. Mě teď trápil jiný problém, s tamtím jsem se už dokázal poprat a srovnal jsem si priority.

Začínal jsem pociťovat nepříjemný pocit přeležení z této polohy, ve které jsme byli už nejméně čtvrt hodiny, a proto jsem Billa pevněji objal, aby se ze mě nesesunul a nebylo to pro něj nepříjemné probuzení a otočil jsem se s ním na bok. Jeho pravou ruku jsem vytáhl zpod svého hrudníku, aby mu neodumřela, a jemně jsem mu ji stočil k tělu. Vypadalo to, že skutečně spal, nebo byl v polospánku, protože na tohle moc nereagoval. Pouze se trochu zavrtěl a to byla veškerá jeho aktivita. Tady nešlo teď o to, aby se mi on věnoval, měl jsem se mu věnovat hlavně já. Dopřát mu relax, klid a uvolnění.

Zamyšleně jsem ho objímal a uvažoval o tom všem. Přistihl jsem se, jak mám svoje rty jemně položené na jeho čele, a okamžitě jsem se o malý kousek odtáhl. Tohle bych skutečně neměl. Prohlížel jsem si jej, jak spal, a jemně ho neustále hladil. Vypadal opravdu krásně, když spal. Lidé ve spánku vypadají tak bezbranně a nevinně, je to vážně hezké.

Dovolil jsem si na chvilku se nechat unést a prostě jsem na něj jenom hleděl. Jemně jsem ho hladil po jeho hladké alabastrové tváři a mou mysl popadla šílená myšlenka pohledu jeho čokoládových očí. Kdybychom byli do sebe zamilovaní, muselo by to být jistě krásné. Moment! Jsem debil? Takhle jsem nikdy neuvažoval, jsem realista, ne připitomělý snílek. Byl jsem z toho vykolejený, že takhle uvažuju. Zaznamenal jsem Billův pohyb, když se ke mně otočil zády a svou ruku si položil na tu mou, kterou jsem měl ledabyle přehozenou přes jeho pas.

Čas neúprosně ubíhal a více mi nedovolil takhle nad tím přemýšlet. Brzy odbila šestá hodina, což znamenalo, že naše dvouhodinové mazlení, které mělo být původně pouze jednohodinové, bylo u konce.

„Bille, už je šest hodin,“ pověděl jsem mu tichým hlasem, abych tak nepříliš nenarušoval ten klid, který jsem ale přesto narušit musel. Proč to však hned rozbíjet hlasitými slovy, když to jde pouze naťuknout těmi tichými a ono to pak pukne samo.

„To uteklo nějak rychle, zabručel a já si všiml, jak neochotně otevřel oči, když jsem se k němu skláněl a on se otočil na záda. V tu chvíli byly naše tváře velice blízko u sebe a já viděl velice dobře ty čokoládové duhovky upírající na mě pohled. Přistihl jsem se, jak na něj prostě jenom zírám, ale to jsem nemohl. Okamžitě jsem se odtáhl a posadil se.

„Spokojený? Bylo to dobré?“ optal jsem se raději a lehce se usmíval. Úsměv je klíč ke všemu.

„Výborné, vůbec se mi nechce zase fungovat, prostě bych dál spal a relaxoval,“ usmíval se na mě, vylezl z postele a protáhl se. Když natahoval ruce ke stropu, všiml jsem si jeho odhalené kůže a poloviny vytetované hvězdy. Vypadalo to hezky a vsadím se, že když je nahý, vypadá to ještě líp. Sakra!

Zatřepal jsem lehce hlavou, abych ty myšlenky zahnal. Takhle přece nemůžu uvažovat, je to jenom můj klient.

Všiml jsem si, jak prošel kolem postele a šel do převlékárny. Mezitím jsem vstal z postele a jen tak bezmyšlenkovitě přišel do malé kuchyňky. Magořím, jak jinak to vysvětlit? Než jsem stačil vymyslet nějaký důvod toho, proč takhle opravdu blbě uvažuji, vyrušil mě Billův hlas. Otočil jsem se a pousmál se. Už byl převlečený do svého oblečení, ve kterém přišel. Položil na stůl několik bankovek a peněženku si schoval do své pánské kabely.

„Na kdy bych se mohl objednat znovu?“ pousmál se na mě a opět byl v jeho hlase ten, řekl bych až roztomilý stud.

„Moment, podívám se,“ pousmál jsem se a vydal se ke svému diáři. O peníze jsem se zatím nestaral.

„Měl bych volno hned zítra. Od dvou tu už nikoho nemám,“ podíval jsem se na něj a všiml si takového zvláštního záblesku v jeho očích.

„Je možné si to zarezervovat až úplně do konce, kolik by to bylo hodin?“

„Obvykle tu bývám do těch šesti, záleží to na klientech, takže od dvou do šesti?“ Páni, čtyři hodiny chce se mnou být? Proč mi to tolik lichotí a ten nápad se mi opravdu líbí? Protože jsem idiot!

„To by bylo skvělé, takže zítra,“ pousmál se a já jej šel vyprovodit.

„Mějte se hezky, nashle,“ rozloučil se se mnou, stejně tak jako já s ním. Zavřel jsem vchodové dveře a pro dnešek jsem měl padla. Převlékl jsem peřiny a dal je vyprat. Oblékl jsem nové, a když byly ty původní vyprány, pověsil jsem je. Vzal jsem si bankovky a strčil je do peněženky. Chatu jsem zamkl a vydal se k sobě domů.

Jen co jsem přijel domů a osprchoval se, někdo zvonil. Aniž bych se, já blbec, podíval, otevřel jsem dveře a do bytu mi vpadl červenovlasý hurikán.

„Rio!“ chtěl jsem se už rozčilovat, ale pochopil jsem, že by to stejně mělo nulový efekt.

„Tome, konečně. Nemohla jsem se ti dovolat, copak nemáš telefon? Kde máš telefon? Volala jsem ti nejmíň stokrát. Nenechala jsem tady u tebe svou černou podprsenku? Víš jakou, takovou tu s krajkami a… no prostě se ti vždycky strašně líbila. Není tady, nemůžu ji nikde najít, dneska je v jednom klubu Miss mokré tričko a já to chci vyhrát, tak ji hledám!“ Spustila na mě smršť slov a jediné, co jsem byl schopen udělat, bylo stát na místě jako sloup s vykulenýma očima.

„Rio, já vážně nevím, jestli tady máš nějakou podprsenku, proboha!“

„Nebuď protivný, Tome, jsi sice rozkošný, ale teď na hašteření není čas. Jestli ji nenajdu, budu si muset na rychlo koupit novou, což nevím, kde v tuhle dobu seženu, ale možné je všechno. V těch ostatních nemám tak pěkný prsa.“ Šmejdila mi po bytě a hledala. Chodil jsem za ní jako pes a jen ji mlčky sledoval. Co jiného jsem taky mohl dělat? Zkusit zastavit ženskou je jako jít holýma rukama proti bandě hladových lvů.

Klekla si na kolena a nahlédla pod postel. Nechápal jsem, proč to dělá, ale musel jsem uznat, že zadek měla pořád hezký.

„Aaaah, tady je!“ řekla vítězoslavně, když vytáhla zpod postele svou černou podprsenku. „Bože, budu ji muset dát vyprat, doufám, že uschne do té doby. Nebo bych mohla jít taky bez podprsenky, že? Hmm… to mě ani nenapadlo, ty jo!“ mluvila si sama pro sebe. Nepotřebovala, aby jí někdo odpovídal, pouze potřebovala posluchače. Strčila si podprsenku do své obří kabelky. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Billa a na tváři se mi nevědomky usadil úsměv.

„Co se tak přiblble usmíváš? Ou, že ty jsi zamilovaný?!“ vyjekla hlasitě se smíchem.

„Cože? Nejsem zamilovaný,“ protočil jsem oči a šel jsem jenom v pyžamových kalhotách do kuchyně.

„Nekecej. Byla jsem s tebou dost dlouho, abych tě už trochu znala. A tohle je typický přiblblý úsměv, když si vzpomeneš na někoho, kdo se ti líbí, nebo jsi do něj zamilovaný. Tak kdo to je, povídej!“ Nechápal jsem, kde se ta moudra v ní berou a že je z pusy vypouští právě ona. Ne, že bych ji neměl rád, svým způsobem ano. Je to prostě takové třeštidlo, které dřív mluví, než uvažuje.

„Rio, já nejsem zamilovaný, kdes tyhle moudra zase nabrala?“

„Tohle je vědecky dokázáno, ale fajn, tak si to nechej pro sebe, ty Skrblíku, já to z tebe stejně jednou dostanu,“ uculila se. „Musím letět vyprat podprdu a rozmyslet se, jestli si ji vůbec vezmu nebo ne, tak páááá, zavolala ode dveří a než jsem stačil odpovědět, ozvalo se zabouchnutí vchodových dveří.

Zavrtěl jsem hlavou a vzal si z ledničky něco k jídlu. Je to pako červené. Začal jsem nad jejími slovy trochu víc uvažovat. Nejsem do Billa zamilovaný, to je hloupost, není nejlepší se zamilovat do svého klienta, ale není to ani zakázané.

Až do noci mě ta myšlenka neopustila a doslova se mě držela jako klíště. Usnul jsem s obrazem Billových čokoládových očí před očima.

Následující den byl pro mě zpočátku stejný jako ty ostatní. Pustil jsem si rádio, ne příliš hlasitě, protože jsem po ránu neměl rád přílišný hluk, ale zároveň ne úplné ticho. Posnídal jsem a podíval se do diáře. Dneska toho moc nemám. Jenom na jedenáctou jednu klientku. Dneska toho bude mít nejspíš víc Jackie, máme celý program upravený tak, abychom se v chatě pak vystřídali a vyhověli všem klientům. Všiml jsem si také, že od druhé hodiny přijde Bill. Zdál se mi o něm sen. Je to tak neuvěřitelné, jak během pár hodin na vás dokáže jeden člověk tolik zapůsobit, aniž by se nějak moc snažil.

Zadíval jsem se na hodiny a viděl, že je největší čas vyrazit. Přijel jsem do chaty, převlékl se do něčeho pohodlného a vyčkal na první klientku dnešního dne.

Kolem druhé jsem už očekával Billův příchod. Měl jsem puštěnou hudbu, protože opravdu nemám rád dlouhé ticho. Díval jsem se do diáře, a zapisoval si nové schůzky. Pohlédl jsem na hodiny. Bylo už čtvrt na tři a Bill stále nikde, přemýšlel jsem, jestli na naši schůzku zapomněl. Pak mě napadla z čista jasna myšlenka, jestli se mu něco nestalo.

Rozhodl jsem se ještě počkat, možná jenom opravdu zapomněl. Co chvilku jsem kontrolovat hodiny a začínal být neklidný. Tohle se mi stalo poprvé.

Konečně jsem asi po deseti minutách uslyšel zaklepání. Okamžitě jsem vstal, vypnul hudbu a šel otevřít. Rozzářil jsem se, když jsem uviděl u dveří stát Billa.

„Omlouvám se, jedu pozdě, ale nevěřil byste, jaká byla na cestě zácpa. Nějací oslové tam do sebe nabourali a zácpa se vytvořila až k divadlu. Šílené,“ vydechl a vstoupil dovnitř.

„Tak na tohle bych neměl nervy,“ usmíval jsem se.

„Já je taky pomalu, ale jistě ztrácel. Chtěl jsem tam to auto prostě nechat tak a jít pěšky,“ zasmál se a já společně s ním.

„Já bych to prostě udělal.“ Nechal jsem ho zajít se převléct a zatím jsem si lehl do postele a hleděl na strop. Jsem rád, že se mu nic nestalo.

Brzy přišel za mnou si lehnout v tmavě šedých kalhotách a námořnicky modrém tričku. Hned jsem mu nabídl mou náruč, aby se mohl uložit tak, jak je mu to příjemné. Hlavu si opět položil na můj hrudník a přitulil se. Já jej samozřejmě objal a jemně jsem jej hladil. Soustředil jsem svou pozornost především na něj a snažil se moc nemyslet, protože jak se znám, zase bych se ztratil hluboko ve svých myšlenkách, a o to teď nějak nestojím.

Cítil jsem, jak mě obklopovala Billova vůně, a to mou mysl příjemně konejšilo. V jednu chvíli se mi v mysli vynořila Riina slova o tom, že jsem zamilovaný. Je fakt možné, že bych se do něj zamiloval, když je mi jeho blízkost víc než příjemná?! Kruci! Už zase! Zase moc přemýšlím!

Rozhodl jsem se raději nemyslet a víc se věnovat mazlení s Billem. Vypadal spokojeně a užíval si každý můj dotek, což mě těšilo. Jemně jsem ho hladil ve vlasech a po zádech.

„Jak se máte?“ zeptal jsem se ho a díval se na něj.

„Nemohli bychom si tykat? Pokud by to nevadilo,“ otevřel oči a usmál se na mě. Chvíli jsem o tom přemýšlel. Normálně si s klienty netykám, ale tahle jeho nabídka mě potěšila.

„Dobře… Jak ses tedy měl?“ usmíval jsem se.

„Až na tu kolonu ve městě to poměrně šlo. Musím říct, že se mi teď poslední dobou daří, což je jedině dobře,“ usmíval se. „A co ty?“

„Skvěle, nestěžuju si,“ usmíval jsem se a pohledem jsem sklouzl na jeho rty. Vypadaly tak sametově jemné a byly plné.

„Vlastně… jsem chtěl…“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky, to byla pravda. Musel si nejspíš mého pohledu všimnout, protože se na mě díval… stejně.

„Ano? Co jsi chtěl?“ řekl jsem a díval se mu do jeho očí připomínající gejzíry čokolády.

Už mi neodpověděl, místo toho mě překvapil a musím říct, neskutečně příjemně. Prostě si mě k sobě bezmyšlenkovitě přitáhl a políbil mě. Skutečně mě políbil. Neumím ani pořádně vyjádřit slovy, jaké to bylo. Jako by mnou projela elektřina a mé nitro se stáhlo. Překvapil mě, ale příjemně. Nečekal jsem od něj nic takového, netušil jsem, proč to udělal, jestli pouze ze zvědavosti, pro zábavu nebo nějaké vyšší touhy. Možná se mu taky líbím.

Rozhodně jsem neotálel a polibek jsem mu začal oplácet, i když bych neměl, on mě políbil první, a navíc, já chtěl! Ovládala mě ukrutná nenasytnost po jeho rtech, kterou jsem nedokázal zastavit. On mi polibky stále oplácet stejnou měrou a vypadalo to, že se od sebe snad nikdy neodlepíme. Ani jsme nechtěli.

Měli jsme na sebe skutečně spousty času, ale přece jen jsme se po určité době od sebe odtáhli. Nevěděl jsem, co říct, nebyl jsem si ani jistý, zdali je v tuto chvíli vhodné něco říkat. Pořád jsem na svých rtech cítil jeho chuť a jemně jsem ho hladil.

„Za co jsem si to zasloužil?“ řekl jsem po chvíli a jemně se usmíval.

„Prostě jsem to chtěl udělat. Asi to bude znít trapně, ale když jsem od tebe posledně odešel, pořád jsem nad tebou musel uvažovat, připadal jsem si jako blbec,“ culil se.

„Nezní to trapně, je to milé,“ byl jsem na tom vlastně stejně. Hladil jsem ho v jeho havraních vlasech. Opět byly tak jemné, rád bych věděl, jak to dělá?

Rozhodl jsem se tentokrát já a políbil jej na rty. Už jsem neměl strach, že by to mohlo mít negativní účinek, protože jsem věděl, že Bill o moje polibky stojí a chce je stejně tak jako já ty jeho.

***

„Jackie? Opravdu ti nebude vadit, že budeš mít na dnešek tolik klientů? Já bych si je s tebou nějak rozdělil, ale slíbil jsem Billovi, že ho vezmu na večeři,“ sledoval jsem malou hnědovlasou ženu v pyžamových kalhotách a modrém tílku. Byla to moje pomocnice, protože sám bych to nezvládal.

„Ale Tome, buď v klidu, já to zvládnu, jsem malá, ale šikovná, na to nezapomínej; mimochodem, jak dlouho už vlastně spolu s Billem jste?“ usmívala se na mě poťouchle.

„Bude to už půl roku. Beru ho do Les Moules, myslím, že by se mu to mohlo líbit, zaslouží si něco speciálního,“ usmíval jsem se.

„Páni, to je ale dost drahá restaurace, Tome. No každopádně Bill je opravdu šťastlivec, že tě má. Pamatuju, jak jsem vás tady jednou načapala, jak jste se líbali v posteli. Bylo to docela trapné, když jste se po sobě vyloženě plazili už bez triček a najednou já! Tenkrát jsem nevěděla, kam se hanbou schovat, ale teď už se tomu směju,“ usmívala se.

„Jo na tohle si pamatuju, bylo to fakt trapné, navíc já úplně zapomněl na čas,“ zasmál jsem se, „sakra a teď taky zapomínám! Musím letět, tak ahoj!“

„Ahoj a držím palce, ať všechno dobře vyjde a noc ať je bouřlivá!“

„Neříkej dvakrát!“ Zasmál jsem se a zabuchl za sebou dveře.

autor: Tina