Něco ve mně 6.

Přidržoval se vlhké zdi, kladl jednu nohu za druhou a těžce oddychoval. Tma mu nevadila, dokud se měl čeho dotknout a měl určený směr. Schody byly vlastně to nejmenší zlo, jaké ho tu potkalo. Minimálně se ho nesnažily zabít. Světlo z haly se před nějakou dobou ztratilo spolu s rámusem šuplíků. Ty mrchy určitě nějakou dobu postrádat nebude. Musel postupovat opatrně, kamenné kvádry byly kluzké a cesta měnila směr. Několikrát narazil na zdi. Poprvé se lekl, že schodiště zde končí, a trvalo mu, než přišel na to, že pouze zahýbají. Snažil se v hlavě udržet mapu a svou přibližnou polohu, ale brzy se ztratil. Teď už šel dlouho stále rovně dolů, když se jeho volná ruka znovu setkala se zdí. Natáhl ji na druhou stranu, předpokládal ohyb schodiště. I tam našel jen zeď. Zmateně šmátral oběma rukama kolem sebe. Stěna před ním nebyla z kamene jako ostatní dvě, byla to celistvá studená plocha, nejspíš kovová. Snadno našel kliku. Připravil své oči na světlo a na cokoliv, co tam mohlo být. Napůl si myslel, že se octne zpátky v místnosti s létajícími papíry. Když si přivykl na světlo, nebyl si jistý, jestli se mu má ulevit.

Seděl v pohodlné červené sedačce potažené plyšem. Kolem něj jich byly ještě další dvě stovky, v řadách se postupně svažovaly až k místu, kde bylo podium s velkou bílou plachtou. Bill teď sledoval to, co se na ní hýbalo. Obrázky mu přišly povědomé, myslel si, že je to tím, že tenhle film už viděl. Neuměl ho ale zařadit. Pak začal poznávat lidi, kteří v něm hráli. Před ním se houpal blonďatý culík Susan, se kterou chodil loni každý čtvrtek běhat – alespoň takový byl plán. Vlevo na plátně byl vidět kus pihovatého obličeje Rodgera. Znal ho už od dětství, poznal by ho všude. Monotónní hlas samozřejmě patřil neúnavnému, ale k smrti nudnému profesoru Maersovi. Stál před napůl popsanou černou tabulí a vykládal cosi o druhé světové válce. Bill viděl i další svoje spolužáky. Podle úhlu, pod kterým na třídu koukal, mohl dokonce říct, odkud byl obraz přenášen. Přesně na místě, kde sedával Bill. Snažil se vybavit látku, kterou Maers přednášel. Nepoznával ji, ale to mnoho neznamenalo. Důležitější bylo datum napsané na tabuli, které hlásalo 16. září. Poslední den, který si pamatoval, bylo třináctého. Měl pocit, že je tu už roky, byl ale pryč zatím jen tři dny, za předpokladu, že to, co teď vidí, se děje právě teď v jeho světě. A pokud se rozhodne věřit teorii, jakou si utvořil cestou, znamenalo to, že Tom sedí ve třídě místo něj. Aby si vysvětlil to, proč všechno, co Tom dělá, musel by dojít ke strašlivé hypotéze, která se bohužel nejvíce blížila pravdě.

Uspávající hlas pana Maerse spolu se složitým odkrýváním skutečnosti a cesta, jakou kvůli tomu musel podniknout, si na Billovi vybíraly svůj podíl. Netrvalo dlouho a v šeru kinosálu usnul.

I když díly postupně začaly zapadat do sebe a formovaly skutečnost, kterou se Bill už chystal přijmout, stále potřeboval důkaz, který by katastrofu zpečetil. Brzy ho našel v prostoru za sálem, který zřejmě sloužil jako pracovna. Spánek bez pocitu, že se kdykoliv může probudit rozmáčknutý gigantickou zásuvkou, mu prospěl. Zakázal si sledovat plátno a pustil se do hledání další cesty. Dveře sem nebyly nijak skryté. Pracovna byla pokryta popsanými papíry hustým úhledným písmem. Kdyby je seřadil, měl by Bill vcelku slušný životopis. Byla zde popsána každá maličkost v jeho životě. Co by si přál k narozeninám, holky, které se mu líbí, seznam jeho domácích zvířátek za uplynulých 17 let. Že někdy říká Rodgerovi Koni a neumí hrát fotbal. Že se v 15 poprvé vyspal s Megan a další týden v parku na lavičce osahával její sestru. Co rád jedl a jací příbuzní mu dávali peníze. Billa nebavilo je zkoumat, protože to všechno už věděl. Nástěnce nad stolem figuroval barevný graf. Zobrazoval dobu, kdy chodil spát a kdy musel vstávat do školy. V této místnosti nebyla žádný jeho tajemství skryta. Nejdůležitější pro něj byly černé tlusté desky. Tomovy zápisky. Bill se opřel do kožené židle a začal je pročítat.

V podstatě šlo o popis vědeckého výzkumu. Desky zobrazovaly jen několik posledních měsíců Tomova snažení. Přesto to byl poslední stavební kámen, který Bill potřeboval. Teď už stačilo jenom získat zpátky svoje tělo od toho bastarda. Zrakem utkvěl na nástěnce a vykoukl na stříbrné plátno, kde Tom kupoval piva. Půjdou k Rodgerovi, je večer. Ještě mám čas.

Podle zápisků vtělení vyžadovalo jen obrovské soustředění a vůli. Obojího měl Bill dost. Místnost, kterou Tom využíval, byla spojena s pracovnou dlouhou chodbou. Uprostřed byl jen čtvercový polštář na měkkém koberci. Byla laděna do hnědých přírodních tónů, bez zbytečných dekorací. A bez oken. Sama metoda byla stále stejná. Tom psal, že soustředil všechnu svou duševní sílu na jeden cíl. Nic jiného v tom nebylo. Žádná kouzla, žádné pomůcky, jen sedmnáct let tvrdého tréninku. Místnost, kterou k tomu zřejmě používal, si Bill v duchu označil jako meditovnu. Byla hned za pracovnou a opravdu vypadala jako vhodný prostor pro meditace. Měkký koberec byl pokryt rozházenými barevnými polštáři, největší – zřejmě na sezení – trůnil přímo uprostřed. Útulnosti pomáhalo i tmavé dřevěné obložení. Hned, jak Bill vstoupil, cítil se klidnější, jako by z něj vše opadlo. Později zjistil, že zde přestal cítit vliv energie, která ho doprovázela už od kartotéky. Poprvé od doby, kdy se probudil v kopii své místnosti, zde mohl použít svoji vůli a přetvářet prostor. Sice jen na pár metrech čtverečních, ale i tak to považoval za úspěch.

Tom dále zkoumal nejvhodnější čas, kdy je vtělení nejúspěšnější. Studoval různé fáze spánku. Všechny informace měl jen z jakéhosi Billova referátu. V tomhle světě zřejmě knihovna nebyla. Nejvíc Billa zamrazilo, když se Tom zaobíral přímo jeho spánkem. Neviděl ho z venku, jediné co měl, byla Billova oční víčka. Sledoval, jak se chvějí a lehce otevírají a kdy jsou v klidu. Protože to Bill dělal poprvé, musel přesně vysledovat chvíli, kdy je největší šance, že se mu to podaří. Zápisky prvotřídního úchyla mu to značně ulehčily.

Seděl v první řadě, jediné co mu chybělo, byl popcorn. Plátno před ním bylo temně černé. Od sezení už měl zdřevěnělý zadek. Bál se odtrhnout oči a projít se. Nejlepší doba trvala jen pár minut a Bill si musel být naprosto jistý, že se nemýlí, jinak by šlo jen o plýtvání časem a cennou energií. Tmou na plátně proběhl paprsek světla. Černota se změnila v šeď. Bill vyskočil ze sedačky a napůl vyrazil ke dveřím. Pomalu se zase posadil. Víčka se dál nehýbala. Trvalo další tři hodiny, než se začala chvět. Bill bojoval s únavou a otupělostí. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se děje. Světlo nepravidelně měnilo odstíny šedé, chvílemi se objevovaly duhové fleky s červeným středem. Pochopení ho udeřilo jako rána a než se vzpamatoval, už běžel chodbou. Na polštář se spíše svalil, než posadil. Teď ho čekala ta nejtěžší část. Svět se mu točil a v hlavě slyšel tlukot srdce. Potřeboval se uklidnit, ale to by zabralo moc času. Strach, že si nestihne vzít své tělo, mu svíral hrudník. Myšlenky se mu rozutíkaly na všechny strany. Sbíral je a upínal na jedinou věc, jako záchranná lana. Musím zpět do svého těla. Dech se mu zpomaloval, myšlenky soustředily. Nepřemýšlel nad tím, na co vlastně bude muset myslet. Když potřeboval zhmotnit hrníček, myslel na hrníček. Na co teď? Na svoje tělo? Duši? V hlavě mu všechno vířilo, myšlenky se překrývaly, neměl jasný cíl. Zkazil to.

Tlaková vlna ho položila na záda. Přikryl si obličej rukama, nedělo se nic. Na zemi před ním leželo tělo. Namáhavě se posadilo. Bill si rychle uvědomil, kdo jediný, to může být. Zděšení vystřídal vztek. Ten nechyběl ani na druhé straně.

„Cos to udělal?“ křičel chlapec v pyžamu a odběhl. „Kurva, kurva, kurva!“

Bill se vratce postavil a šel za ním. Dostihl ho v kině, jak zírá na černou obrazovku. Slyšel ho a otočil se, aby ho zahrnul další vlnou nadávek.

„Co kdybys nás zabil, idiote?! Nemůžeš si jen tak jít a tohle dělat! Víš vůbec, co se může stát? Cokoliv, nikdo to neví. Jsi totální zabedněnec!“ Tom na něj koukal a čekal zřejmě vysvětlení.

Na tohle Bill připravený nebyl. Chtěl se nějak hájit, ale nenašel žádný argument. Vždyť to ani udělat nechtěl, ale cítil, že by to jeho postavení nezlepšilo. Nakrčil čelo a hleděl na plátno, nic se nepohnulo. Sledoval Toma, jak oddusal do pracovny. Cítil se teď značně nesvůj. Chtěl tomu klukovi říct svoje, ale nějak neměl možnost, a navíc to vypadlo, že jsou oba v průšvihu. Co když opravdu něco zvoral. Sedl si na nebližší sedačku. Z nějakého důvodu Toma respektoval, bylo nejlepší nemotat se mu pod nohy a zůstat zticha. Jestli někdo ví, co dál, je to on.

Pro Toma bylo špatné cokoliv, co Bill udělá. Docela na něj pro teď zapomněl. Byl vytočený. Hrbil se nad stolem a listoval zápiskami. Pak si uvědomil, že tohle se mu nikdy nestalo, ani nepřemýšlel o tom, jestli by se to stát mohlo. Nejjednodušší by bylo zkusit se vrátit do těla a zjistit škody. Ten magor je ale schopný přivolat ho zpátky. Měl by ho nějak zneškodnit. Tom se narovnal. Mohl by se ho zbavit. Tělo by potom bylo jenom jeho, navždycky. Tohle může být jeho jediná příležitost. Je přeci nebezpečný. Ohrozil jejich životy… proč vlastně? Dobrá otázka, hned se ho zeptám.

Vklouzl zpět do sálu. Bill ho neviděl, byla tam tma, když nic nedávali.

„Co jsi tím sledoval?“ vyštěkl na něj, až poskočil.

Bill zjistil, že má chuť se omluvit, ale ovládl se. „Chtěl jsem se zeptat na to samé.“ Odpověď v podobě ticha mu dodala odvahu pokračovat. Vstal a postavil se čelem k temné siluetě. „Ty mi kradeš tělo, vydáváš se za mě, sbíráš o mně informace, zapisuješ si každý můj pohyb a ptáš se mě, co jsem tím já sledoval? Já chtěl zpátky! Zpátky do života, který jsi mi ukradl. Jak se vůbec opovažuješ tu přede mnou takhle stát a křičet na mě. Jsi cvok, měli by tě dát zavřít.“ Jak mluvil, jeho hlas získával na naléhavosti a hlasitosti.

„Já mám taky právo na svůj život!“

„Tak si ho žij někde jinde!“

„Nemůžu!“ Tom vybouchl. „Celý svůj zasraný život jsem zavřený uvnitř tvojí hlavy, ale nemůžu nic. Přál bych si mluvit s lidma, chodit do školy, mít kamarády. Sedmnáct let jsem nemluvil s nikým, než jenom sám se sebou! Máš nejmenší představu, jaký to může být? Dívám se, jak opovrhuješ věcma kolem sebe, jak nesnášíš svůj život. Já nemám žádný život, co bych dal za ten tvůj!“

„To tě mám litovat? Nemůžeš mi vzít ten můj. To je jako mě zabít. Vyčítáš mi, že nemáš vlastní život, ale chceš ho brát jiným?“

„Sedmnáct let jsi mi to právo upíral, já chci taky svých sedmnáct.“

„Jak jsem, sakra, mohl vědět, že tu jsi? Copak si vidím do hlavy?“

„Věděl jsi to! Kdo to potom byl, kdo mi nedovolil převzít vládu nad tělem? Tvoje podvědomí mi v tom bránilo.“

„Musel bych se zbláznit, kdybych to věděl. Copak je to normální? Huú, v mojí hlavě je kluk, co přebírá kontrolu nad mym tělem. Tohle by se k mýmu vědomí rozhodně nikdy nemohlo dostat.“

Na tohle Tom neměl odpověď, alespoň ne verbální. Zhmotnil vedle sebe kámen a mrštil jím po Billovi. Odletěl a bokem se zarazil do jedné ze sedaček. Tělo ho stále bolelo od pádu z létajícího papíru. Zdálo se to teď strašně dávno, ale náraz vzpomínky oživil. Nad sebou se mu zhmotňoval kámen velký jako křeslo. Panika mu nedovolila utéct, stále napůl seděl, napůl ležel na zemi. Možná, že když tu umřu, probudím se doma. Sny vždycky končí těsně před smrtí. Myšlenka mu dodala podivný klid a smíření, ale taky nápad.

„Počkej! Jak víš, že když mě tady zabiješ, budeš moct ještě používat tělo?“

Jejich oči si přivykly na tmu a Bill viděl, že Tom na okamžik zaváhal, rychle se ale vzpamatoval. Kámen se trochu pohnul, ale nepadal níž. Dívali se na sebe, oba prudce oddychovali. Přísahali by, že uplynulo několik minut, ve skutečnosti to bylo pár vteřin, než Tom nechal kámen dopadnout daleko od Billa.

„Fajn,“ procedil pak, jen aby měl poslední slovo. Prošel kolem Billa a posadil se. Druhému chlapci chvíli trvalo, než se postavil a zabral si sedačku kousek od něj. Seděli v tichosti. Ani jeden nenašel vhodné téma k hovoru.

První promluvil Bill, aby se svěřil se svou největší obavou. „Umřel jsem?“

„To nevím. Myslím, že ne. Možná, takhle vypadá koma. Nebo opravdu hluboký spánek.“

„Nemělo by asi takhle dlouho zůstávat.“

„Ne,“ přitakal Tom a nejistě se na svého společníka podíval. Ten vstal a skrz pracovnu odešel.

„Počkej, kam si myslíš, že jdeš?“ znovu ho popadal vztek.

„Zpátky domů.“ Bill se tvářil, že otázce vůbec neporozuměl.

„Teď mám tělo já.“

„Promiň, mám se svým tělem docela intimní vztah.“

„Je to i moje tělo!“

Mezitím už se Bill chystal sednout si na zem a Tom stál bezradně nad ním.

„Ale život je to můj.“ Bylo to konečné slovo a Bill se soustředil na návrat. Tentokrát nepotřeboval vědět, na co má myslet. Cítil, jak jím prostupuje energie a tlačí ho vpřed. Tomova slova zazněla už do ticha.

„Já chci taky svůj.“

autor: AjaSto