autor: B-kay
„Kdo byl ten kluk?“
Tom opatrně dopadl na podlahu v rohu prostorné místnosti, tužky a pomocné papíry kolem sebe rozprostřel tak, aby udělal místo i Billovi. Ten se spokojeně posadil vedle něj, krátkou chvíli pouze hleděl na rozcvičující se děvčátka a užíval si blízkost milovaného, než odpověděl.
„Je to bratr jedné z baletek. Přišli mnohem dřív, nechtěla tady čekat sama, tak zůstal s ní,“ hlavou se uvolněně opřel o Tomovo rameno a užíval si drobných polibků, jež mu byly věnovány.
„Byl to docela fešák. Možná bych měl taky popracovat na takových svalech. Nemyslíš?“ Bill ucítil hravé zatahání za ušní lalůček a s veselým úsměvem na rtech, se otočil tak, aby mohl Tomovi pohlédnout do tváře.
Vypadal roztomileji, než malé dítě. Neklidně se vrtěl, jak sledoval své ruce, které se naštěstí ani v nejmenším nepodobaly těm Markovým. S tváří vybledlou od mouky a nejistým pohledem v Billovi vyvolával silnou touhu sevřít jej v náručí a už nikdy nepustit. Konečky prstů jej zlehka pohladil a věnoval mu drobný úsměv.
„Pro mě jsi krásný takový, jaký jsi. Miluji tě a na tom žádné svaly nic nezmění,“ vpíjel se mu do očí a opět zapomínal na okolní svět. Utápěl se v jejich hloubce, jako by to bylo poprvé. Nevěřil, že od chvíle, kdy je nalezl, uběhlo již několik týdnů. Nenalezl však jenom ty nejkrásnější oči na světě, ale společně s nimi i sebe samého.
Kde by byl bez něj?
Kým by byl, kdyby se vůbec nepotkali?
Odpověď mu proplula myslí, aniž by se nad tím lépe zamyslel. Věděl to až příliš dobře. Nadále by zůstával neopracovaným kusem mramoru. Jeho kamenné nitro, neschopné citu a důvěry, by nadále chřadlo pod náporem bolesti a samoty. On sám by chřadl pod lítostivým pohledem Sylvie a tápal po dosažení cíle Michelangelova rčení.
Pootevřel rty, promluvit však nestihl.
„Pane učiteli, hotovo. Už můžeme začít,“ ozval se zdálky pískot několika malých baletek a Bill smířlivě zakýval hlavou.
Ta práce se mu opravdu líbila; ty děti si od prvního okamžiku moc oblíbil, přesto však toužil zůstat u Toma. Mluvit s ním, dotýkat se jej, dívat se na něj, být s ním. Od Markova příchodu měl zvláštní pocit. Trápilo jej to. Nejraději by se s tím Tomovi svěřil, ale nechtěl mu přidělávat zbytečné starosti.
„Běž už, panenko,“ Tom mu pomohl vstát, rychle jej políbil do vlasů a s nevinným úsměvem se posadil na své původní místo.
Chtěl se věnovat pouze kreslení návrhu, ale moc dobře věděl, že jakmile spatří Billa tančit, návrhy pro něj ztratí veškerou hodnotu.
„Nechceš si zatančit s námi?“ Bill moc dobře znal jeho odpověď, přesto mu nedalo se nezeptat.
„Já a tančit?“ Tom se pobaveně poškrábal na hlavě a automaticky zavrtěl hlavou. „Ty víš, že bych pro tebe udělal cokoliv, ale tančení raději vynechám. Chci, abys mě viděl v tom nejlepším světle, a tančení by tomu rozhodně nepomohlo,“ Bill se tiše zachichotal, vzal jej za ruku a pevně ji stiskl v té své.
„Slib mi, že to jednou uděláš.“
„Udělám co?“
„Že si se mnou jednou zatančíš. Prosím.“
Tom nikdy nerozuměl, co za kouzlo se ukrývá v těch medově sladkých očích. On a tanec jednoduše nešli dohromady. Dokonce ani jeho rodiče jej nikdy nedonutili tančit. A stačil jediný pohled, a veškerý jeho odpor vůči tanci byl pryč.
I on sám byl ztracený. Ztrácel se v jeho očích a netoužil být nalezen. Už nechtěl rozumět kouzlu, kterým na něj působí. Chtěl se jím pouze nechat unášet a cítit se krásně.
„Slibuji.“
…
„Má dcera byla výjimečná baletka. Když jsem ji poprvé viděl tančit, myslel jsem, že již nikdy nic tak krásného neuvidím,“ pousmál se a před očima se mu nezjevila jenom roztomilá tvář malého děvčátka, ale také její odhodlání a radost z toho, co dělá. „Mýlil jsem se,“ šeptl a tentokrát se musel pousmát Tom.
Moc dobře věděl, jak to myslí. Sám si někdy představoval Billovo vystoupení, a ta představa mu přišla nadpozemská. Viděl Billa ponořeného do svého vlastního světa, jak tančí, odevzdán pouze melodii a unášen svým srdcem.
„Billovo první představení, bylo jako zázrak. Byl stejně tak šikovný jako Simone, stejně tak odhodlaný a zapálený, přesto měl v sobě něco víc. Něco jiného. Ona tančila a tanec byl jejím životem. Bill, na rozdíl od ní, žil. Vyšel na pódium a začal žít. Žít tím, že tančil.“
Filip měl pravdu.
Měl pravdu ve všem, co o Billově tanci říkal, a Tomovi se ta pravda konečně ukázala a on ji tak mohl spatřit na vlastní oči. Ještě nikdy mu nepřišel krásnější. Jakmile se sálem roznesla melodie pomalé písně, jeho tvář se rozzářila a on začal žít.
Tančil pomalu, opatrně.
Byl si vědom svých rezerv, přesto se nevzdával a Tom jej za to obdivoval. Procházel se mezi svými malými tanečnicemi, sledoval je měkkým pohledem, a když na ně mluvil, bylo to, jako by si povídal se svými vlastními dětmi.
Tom se pousmál. Julie si nemohla přát lepšího otce.
Osud jeho rodiny byl sice smutný a bolestivý, ale nakonec se to možná všechno přeci jen stalo z nějakého důvodu. Zřejmě to tak skutečně mělo být. Kdyby Simone porodila ve zdraví, ačkoliv to byla krásná představa, věděl, že by se za těchhle okolností s Billem nikdy nepotkali.
Sledoval jeho tančící siluetu, jeho dokonalou postavu a kouzelný úsměv, a na chvíli o sobě zapochyboval.
Bylo sobecké těšit se z toho, jak to všechno dopadlo i přesto, kolik bolesti jejich setkání předcházelo?
Jakmile se jejich pohledy setkaly, Billovi roztomile zrůžověly tváře a plaše mu poslal vzdušný polibek. K překvapení obou děvčátka následovala jeho příkladu a všechna se obrátila na Toma, aby mu poslala malou pusinku. Tom se vesele zasmál, také jim poslal polibek na dálku, a jakmile se opět ponořili do tančení, rozhodl se, že zkusí přeci jen něco nakreslit.
Vzduchem se nesly názvy pozic, kterým sice nerozuměl, ale Bill je vyslovoval takovým způsobem, že mu přišly krásné.
Soustředěně sledoval bílou plochu papíru a představoval si, jak by měly nové místnosti vypadat. Tužka jezdila papírem jako splašená jen do chvíle, než Tom zvedl hlavu a u dveří spatřil drobnou postavu.
K jeho vlastnímu překvapení se nejednalo o nějakou meškající baletku, ale o maličkého chlapce, který si jej zatím vůbec nevšiml. Pohled nespouštěl z Billova tance a sám se pokoušel napodobit některé pozice. Jeho pohyby byly sice nekoordinované, ve spojení s jeho dětskou nevinností a odhodláním to však působilo roztomile.
Tom při pohledu na něj usoudil, že mu nemohlo být víc než pět, možná ani tolik ne. Měl na sobě veliké tričko a kalhoty, ve kterých se jeho drobná postava zcela utápěla, přesně jako ta Billova v pyžamech od Filipa. Na očích měl pokřivené brýle, na rtech jemný úsměv. Co Toma znepokojilo, byla veliká modřina táhnoucí se mu od krku až k pravé líci. Chtěl věřit, že si ji způsobil přesně tak, jako to mají děti ve zvyku.
Neopatrnou chůzí, pádem z kola nebo ze stromu.
Jakmile se jejich pohledy setkaly, Tom se na něj pousmál a zamával na něj. Chlapec sebou trhl a stejně rychle, jako se u dveří objevil, i zmizel.
Tomovi přišlo zcela zbytečné utíkat za ním, přesto vstal a došel ke dveřím šatny, doprovázen Billovým překvapeným pohledem. Také si toho chlapce všiml a byl rád, že se Tom vydal za ním.
Možná chtěl také tancovat a pohled na děvčata jej z nějakého důvodu, znejistil. Možná nechtěl být jediným chlapcem ve skupině. A možná si chtěl pouze zkrátit dlouhou chvíli čekání na příbuzného. Všechno to však byly pouze dohady a pravda jim zůstávala nadále skryta.
Šatna se na první pohled zdála být prázdná. Tom měl dokonce problém jej za velikou lavicí vůbec spatřit, tak byl drobný. Pod tmavou rozcuchanou ofinou se ukrýval vyděšený pohled a nedůvěra. Tom opět užasl, jak moc mu připomínal Billa.
Ze začátku se na něj díval úplně stejným způsobem a on z toho byl zoufalý.
„Ahoj,“ snažil se promluvit potichu, aby jej náhodou nevylekal ještě víc.
S jemným úsměvem na rtech se posadil na lavici, za kterou se chlapec ukrýval. Neodpověděl, jenom se na něj díval, a Tomovi svým utrápeným pohledem vyrážel dech. Chtěl něco povědět, cokoliv, čím by jej rozveselil, nebo alespoň zmírnil bolest v jeho očích, ale nenapadlo jej nic lepšího než ověřená klasika. „Jsem Tom,“ zašeptal a natáhl k chlapci ruku.
K jeho vlastnímu překvapení chlapec konečně zareagoval. Nesměle otevřel ústa, konečky prstů přiložil k jeho dlani a třesoucím se hláskem promluvil.
„Já jsem Pinokio.“
„Pinokio? Trošku zvláštní jméno,“ Tom uznale kýval hlavou. „Jako z té pohádky. Máš ji rád?“ sledoval, jak se chlapec na chvilku zasekl, vzápětí se však pousmál a přikývl.
„Moc rád,“ dodal, pomalu se vyhoupl na nohy a posadil se vedle Toma. Zhluboka se nadechl, Tom si byl jistý, že mu chce něco říct, a jistě by mu to i řekl, kdyby právě v té chvíli do šatny nevtrhl malý, tlustý chlapík, se kterým se přiřítil i odporný opar alkoholu.
„Tak tady jsi,“ promluvil otráveným, hrubým hlasem a prstem ukázal na chlapce, krčícího se u Tomových boků. „Obtěžoval vás?“ pohledem se tentokrát zastavil na Tomovi, který netušil, jak by měl reagovat.
Byl ze vzniklé situace zcela znechucen a jediné, po čem toužil, bylo vzít toho chlapce k Billovi domů, aby stejně jako on sám mohl poznat, jaké to je, když má člověk skutečnou rodinu.
„Ne,“ vydechl. „Právě naopak. Moc dobře jsme si popovídali. Je to hodný kluk,“ věnoval Pinokiovi něžný úsměv, chlapec na něj však ani nepohlédl. Zděšeně zíral do země, ve tváři byl náhle přímo bílý.
„To určitě. Alane, jdeme,“ natáhl k chlapci velikou dlaň a jemu nezbývalo nic jiného, než poslechnout. Popošel ke svému otci, chytil jej za ruku a u dveří se ještě ohlédl a jemně Tomovi mávl.
Tom však nedokázal reagovat. Nestalo se nic, a přesto toho bylo tolik, co jej trápilo. Během chvíle se dozvěděl chlapcovo skutečné jméno, to, že mu otec zřejmě ubližuje, ale hlavně to, že byl největším hlupákem pod sluncem.
Zavřel oči. Nedokázal vymazat ten obraz ze své mysli. Neustále měl před očima velikou tlustou dlaň, natahující se po malém chlapci. Odporné zápěstí s ještě odpornějším tetováním.
Kotva.
Složil tvář do dlaní a unaveně vydechl. Proud jeho myšlenek byl narušen Billovým sladkým hlasem. Právě chválil jedno z děvčat za dokonalou otočku.
Víc jej už neposlouchal.
Byl tak hloupý. Mia pro ně nepředstavovala nebezpečí.
To on sám.
Jenom on a jeho přehnaná touha dělat lidi šťastnými. Díky němu byl teď Bill v nebezpečí, a to raději ani nemyslel na Alana, protože to už by jeho srdce nevydrželo. Byl bezradný.
Netušil, co by měl dělat. Věděl, že je musí oba ochránit. Nedovolí, aby se jeho panenka rozletěla na tisíce kousků porcelánu, protože v té chvíli by se stejným způsobem roztříštil i on sám. Jeden druhého udržoval při životě. Přesně, jako to kdysi i řekl.
Zachránili jsme se navzájem…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Opět nemám slov! Tenhle díl byl naprosto okouzlující! ♥ Představa tančícího Billa a skupinku malých, roztomilých holčiček, mě opravdu rozněžňuje. Navíc Billův tanec musí být nádherně ladný, lehký a neuvěřitelně okouzlující 🙂 Nedivím se, že je na něj Tom tak moc pyšný. Stejně jako Tom si myslím, že Bill je ten nejlepší otec pro malou Julinku 🙂 A stejně tak i Tom je to nejlepší co Julinku s Billem mohlo potkat 🙂 Taky s Tomem sympatizuji s jeho názorem, že jsem ráda, že se v Billově životě stalo tohle všechno, co se stalo. Ano, jeho život byl smutný a je mi to líto, že mu umřela maminka. Ale jak řekl Tom, kdyby se tohle nestalo..tak by se Bill s Tomem nejspíš nikdy nepotkali.
Tom byl s malým Pinokiem strašně roztomilý 🙂 Celkově Tom i Bill jsou s jakýmikoli dětmi okouzlující a miluju je ve spojení s dětmi, jsem do toho prostě blázen! 🙂 Ale je mi ho líto. Takový otec, jako ho má Pinokio, je pro děti to nejhorší, co se jim kdy může stát. Bohužel Tom a ani nikdo jiný s tímhle nejspíš nebudou moci nic udělat 🙁 A taky to jeho tetování kotvy se mi nechce líbit. Tak nezbývá než doufat, že se nic nestane.
Mockrát děkuji za další díl! ♥♥
[1]: Pořád přemýšlím nad tím, jak by měla povídka pokračovat a pořád se nemůžu rozhodnout, takže tě nemůžu ubezpečit, že se nic nestane.
Uvidíme :). Každopádně ti opět děkuji za krásný komentář a milá slova. Neumíš si ani představit, jakou mám radost :).
Čte se to jednym dechem,ale setkaní z Alanem nebylo určitě náhodne.
Od kedy som čítala túto kapitolu, beží mi v hlave obrázok Billa ako pri tanci posiela Tomovi bozk a malé princezné po ňom opakujú to gesto 🙂 to je tak roztomilé 🙂
[2]: Takže pohoda sa skončí… ale dúfam, že nie na dlho, lebo Tom ich všetkých zachráni, Billa s Juliou a aj toho maličkého Pinokia 🙁
Písala som, že táto poviedka patrí medzi tie najlepšie aké som v twc čítala? No ak by nie, tak teraz píšem♥ je nádherná.
[4]:Neboj se Zuzanko, určitě nejsi daleko od pravdy a nakonec to možná všechno dobře dopadne. Znáš mé povídky a víš, že bych jim nedokázala ublížit :).
Tvá poslední věta krásně hřeje u srdce :). Myslím, že tě jednoho dne vyhledám a koupím ti velikou bukrétu, za všechny tvé komentáře a krásná slůvka. Ještě jednou děkuji :).
[5]: jeden kvietok z lúky bude stačiť 🙂 bukrétu dávaš nádhernú, virtuálnu.
Nemáš za čo 🙂
Tohle byl tak úžasný díl ♥
Bill ve svém živlu, Bill v zajetí tance, Bill, který právě ŽIL…♥
Tak nádherně jsi to napsala, až mi usedá srdce, opravdu. Bill tančící svůj život, co krásnějšího může být? Snad jen Bill v Tomově náručí a pak už opravdu nic jiného.
Maličký Pinokio, snažící se tolik napodobit svůj vzor byl až dojemný. A Tom měl pravdu, taky mi Billa připomněl, svou plachostí a hlavně tím, jak moc tanec prožíval. I na té krátké chvilce bylo znát, že i on snad jednou bude tančit, aby žil…a i jeho cesta za snem bude nejspíše trnitá.
Jeho otec je hotová noční můra a takový člověk pro něco takového jako je balet žádné pochopení mít nebude. A co teprve kotva z Tomova snu, to se mi úplně zježily chloupky, ten kontrast poklidného a něžného výjevu z baletního studia a hned nato ono varovné znamení, doufám, že Tom bude ve střehu a že svou panenku uchrání před vším zlým, co by ji mohlo potkat.
Poslední věta byla opět úžasná a odkaz na Michelangela mě znovu a znovu dostává, protože ten příměr je prostě neskutečně krásný ♥