God Bless You 12.

„Nemůžu se celého svého života vzdát pro jeden polibek, Tome, to prostě nejde.“ Zakroutil hlavou. Znělo to možná všelijak, ale jemu to bylo v tuhle chvíli jedno.

„Tak co chceš slyšet? Že tě miluju?“ Tom to chápal, ale nevěděl, co od něj Bill chce. „To je to, co chceš slyšet?“ Bill byl nervóznější ještě více než před tím. Tom na něj tlačil, až moc.

„Jo.“ Nakonec tiše pípl. Věděl, že mu tohle Tom říct nemůže. Znají se jen chvíli, a navíc z těch všech rozhovorů Bill pochopil, že Tom tohle snad ještě nikdy ani neřekl.

„Sám víš, že ti tohle nemůžu říct, pokud nechceš, abych lhal.“ Tom stál před ním a snažil se navázat oční kontakt, ale Bill se rychle otočil.

„Hodina skončila, Tome, uvidíme se na další hodině, ahoj.“ Rychle vyplul z knihovny pryč, ani nevnímal překvapený pohled Benedikta, vlastně jej skoro ani nepoznal. Chtěl být teď sám, a to za každou cenu. Do očí se mu tlačily slzy. Snažil se je udržet alespoň do doby, dokud nebude ve svém pokoji, což se mu i podařilo. Vběhl k sobě a jen tiše nechal slzy téct po svém obličeji. Dnešní hodina dopadla ještě hůř, než vlastně čekal. Nechápal, co Tom vlastně od něj chce? Copak nechápal, že on si vybral cestu? Proč jen se musely jejich cesty potkat. Zrovna teď? Klečel před svojí postelí, ruce sepjaté a pohled upnutý ke kříži. Připadal si jako ten nejhorší na celém světě, a tak moc to bolelo. Co vlastně od toho čekal? Že Toma dokáže změnit?

„Proč tohle děláš? Proč?“ Ani nevěděl, jestli se ptá Boha nebo vlastně Toma. Hlavou se opřel o postel a snažil se uklidnit. A snažil se o to ještě více, když se ozvalo lehké zaťukání na dveře. Rychle stíral slzy a snažil se zklidnit dech.

„A… ano?“ Vykoktal a sedl si na postel. Dveře se pomalu otevřely a v nich se objevil Matouš. Možná si i oddechl.

„Můžu dál, Bille?“ Matouš si jej prohlížel. Viděl, že Bill je opravdu nějak rozhozený. Vlastně jej poslal Benedikt. Bill pomalu přikývl na souhlas a nechal jej se posadit k němu na postel. „Stalo se něco? Otec Benedikt mi řekl, že… jsi byl nějak smutný.“

„Já jen… nemám teď nejlepší dny.“ Bill uhnul jeho pohledu. „Zkoušel jsem prosit o rozhřešení, ale přijde mi, že se to celé ještě více zamotalo, než vyřešilo.“ Matouš se jen lehce usmál.

„Určitě to má svůj smysl. Třeba to je znamení, které jen špatně chápeš.“

„Popravdě, už nechápu vůbec nic.“ Zakroutil ztěžka hlavou Bill a setřel si pár slz. Matouš by se rád zeptal, co se stalo, ale věděl, že by mu Bill nic neřekl. A tak raději tuhle otázku vynechal.

„I když to pro tebe možná vypadá bez řešení, určitě se najde.“ Usmál se Matouš a Bill jen kývl.

„Děkuju.“ Zvedl k němu hlavu a vydechl.

„Nemáš za co, chlapče.“ Usmál se a zase se zvedl k odchodu.

„Tom ti pomůže z té křižovatky, dej tomu čas.“ Naposledy se usmál, a než stačil Bill zareagovat, byl pryč.

Bill se díval na zavřené dveře. Tom mu pomůže? Tom je příčina jeho neidentifikovatelného stavu, tak jak by mu mohl zrovna on pomoct se správně rozhodnout? Zná přeci svoje správné rozhodnutí. Jen mu ho Tom podkopává. Zdálo se mu až snad nereálné, kolem kolika věcí se točilo jméno Tom. Bylo to vůbec normální?

„Proč jsi mi do cesty seslal zrovna Toma?“ Vzdychl Bill. Cítil se tak mizerně jako nikdy v životě. Snad ani porušení jednoho z deseti přikázání by mu nezpůsobilo takové trápení jako jeden polibek s Tomem. Teď už vlastně víc než jeden. Věděl, že mu Tom nedokáže říct, co chtěl slyšet. Chápal to. Bylo brzy… ale, co když mu to nedokáže říct nikdy? Co když Tom trpí jen dočasným poblouzněním, ze kterého se brzy vzbudí a on by se pro něj vzdal celého života? To by Bill asi nepřežil. Ani Bůh už by pak nedokázal dát dohromady jeho duši.

Podíval se na fotku svých rodičů a vzal ji do ruky. Teď mu chyběli víc než kdy jindy. Oni by mu jistě poradili. Sice by jim nemohl říct, co se tu odehrálo, ale byl si jistý, že by našli řešení, jak najít ztracenou cestu. Jenže Bill ji sám nedokázal najít.

„A vůbec, Bille… co bys dělal, kdyby ti to opravdu řekl?“ Mluvil sám k sobě a snažil se na sebe být přísný. „Opravdu by ses pro něj toho všeho vzdal? Opravdu jsi si tím jistý? Určitě nejsi.“ Snažil se přesvědčit sám sebe. A zejména se snažil přesvědčit svůj mozek, aby tomu skutečně věřil. Což bylo vůbec to nejtěžší. Možná by měl jít za paní Kaulitzovou a promluvit si s ní… odříct veškeré tyhle hodiny. Přistihl se, že mu opět tečou slzy při představě, že by s Tomem neměl pravidelné dny, kdy ho může vidět. Když odřekne doučování, už ho možná neuvidí nikdy. Byl tak zmatený. Nechtěl ho už vidět, a zároveň ho ta myšlenka doháněla k pláči.

„Všemohoucí Bože, jsem ještě hoden tvého odpuštění? Nebo je láska u kněze už neodpustitelný hřích?“ Podíval se černovlásek nešťastně na krucifix, ale o další motlitby se už ani nepokoušel. V jeho mysli bylo jen jedno jediné, a to rozhodně s Bohem nijak nesouviselo.

To Tom se hned vydal pryč z knihovny, jen co dveře za Billem bouchly. Vlastně čekal, že to tak bude. V jeho hlavě neustále hořela myšlenka na to, co to Bill po něm vlastně chtěl. Chtěl po něm něco, co nikdy necítil. Povzdechl si, když opouštěl brány kláštera. Měl v sobě tolik smíšených pocitů, že vlastně ani nevěděl, co cítí. Byl si jist, že má Billa rád, a to moc. Ale miloval ho? To asi ne. Bill chtěl lásku za lásku a on to chápal, ale nevěděl, jestli mu tohle bude moct dát někdy, natož hned. Byl z toho nešťastný. Když Billa poznal, byl to pozitivní člověk, ale poslední dobou, když jej viděl, nesmál se. Spíše naopak. Nechtěl mu dělat problémy, ale to se mu bohužel povedlo. A udělal je i sobě.

Povzdechl si, když došel do svého pokoje a lehl si na postel. Nechtěl nikoho vidět ani s nikým mluvit. Stále přemýšlel nad sebou a nad tím, co se stalo. Vlastně se nic nestalo. Jen se líbali, to neznamená, že má na něj právo. Ale on prostě nechtěl, ba si ani nedokázal představit, že by se měl Bill stát knězem, a popravdě jej to docela dost děsilo. Navíc ani netušil, jak dlouho se tu chce rodina ještě zdržet, ale když mu matka domluvila doučování náboženství, tak nejspíše ještě chvíli ano. Přeci by jeho matka nečekala, že by to do něj Bill nalil během dvou dnů. Navíc, teď se to učení ještě více komplikuje. Chtěl jej vidět. Říkal si, že by Billa mohl pozvat na večeři, nemohl by odmítnout, kdyby to domluvil s opatem, ale zase Billa nechtěl nutit nebo tak. Byl jen bezradný. Nakonec usoudil, že válením se v posteli nic nevyřeší a vydal se na chvíli na čerstvý vzduch. Zapálil si cigaretu, která se potom znásobila na půl krabičky. Ať nad tím vším přemýšlel, jak jen chtěl, nenašel žádné východisko, jak by to mohl udělat, aby Billa přesvědčil, aby se nestával knězem.

To Bill přemýšlel, jak by to udělal, aby se stal knězem co nejdříve. Muselo se to přeci dát nějak uspíšit, už nechtěl být vystavený tomu všemu. Potřeboval rozhřešení a tohle mu přišlo jako nejlepší nápad. Pak by už přeci mohl nějak odolat, prostě by musel. Navíc by neměl tolik času, jak se s Tomem sám setkávat. Přemýšlel, jak by to vlastně měl Benediktovi říct. Jistě se jej bude ptát na důvod jeho žádosti. Nemohl říct: Protože mě Tom balí a chce mě nejspíše do postele a já nemůžu odolat. To by neprošlo ani jednomu z nich. Povzdechl si. Nenapadalo jej nic, co by mohl použít.

Tom se převaloval na posteli. Snažil se usnout, i když bylo brzy a samozřejmě mu to nešlo. Začínal mít vztek sám na sebe. Něco musel udělat. Připadal si špatně. Dělal špatné věci a myslel na ještě horší věci. Nikdy nestál nikomu v cestě… nikdy nebyl nepřejícný. To neměl v povaze. Ale teď, když tu byl Bill… cítil se opravdu hrozně, že si nepřeje, aby byl spokojený v tom, co si vybral. Přemýšlel, jak by se toho pocitu zbavil, ale nic ho nenapadalo. Kouření mu nepomáhalo, na internet neměl náladu… možná snad nějaká děvka. Ale to také zamítnul. Nedokázal si představit, že by s někým spal, aby se nesoustředil na Billa. Zvlášť když ho teď viděl ve všem a při všem. To by možná bylo ještě horší. Napadla ho jedna jediná věc… i když tomu řešení nikdy moc nefandil a přišlo mu spíše směšné… teď se mu zdálo nejschůdnější. Ovšem to musel počkat do rána a ještě si i přivstat. Nastavil si budík rovnou, aby na to náhodou potom nezapomněl, a sešel ke svojí rodině na jídlo. Neměl náladu, a tak se nezapojoval do žádné debaty.

„Tome… co je s tebou? Jsi v poslední době nějaký zaražený.“ Prohlížela si ho starostlivě jeho matka. Tom neměl chuť ani otevřít pusu, natož se na ni podívat, ale překonal se.

„Ne, to nic. Jsem v pohodě.“ Vymámil ze sebe úsměv a sklonil se raději rychle do talíře. Simone jen našpulila nespokojeně pusu.

„Jsem tvá matka… poznám, když lžeš.“ Poznamenala dotčeně a poklepala nehty o stůl. Tom to nesnášel. Dávala tím jasně najevo, že je uražená. Jen vzdychnul a protočil očima.

„Nemám ti k tomu co říct. Stejně za to můžeš ty.“ Vypěnil Tom. Emoce ho ovládly. Věděl, že neříká úplně pravdu, ale bylo to jednodušší, než si připustit, že by ho mohl Bill až tak okouzlit.

„Prosím?“ Otočila se na něj Simone naprosto šokovaná Tomovou reakcí.

„Kdyby sis nevymyslela takovou kravinu, jako je náboženství… nic by se nestalo.“ Odseknul Tom a znechuceně odsunul talíř nedojedeného jídla.

„Nerozumím… máš nějaký problém s Billem? Je to milý chlapec.“ Simone vůbec neměla ani nejmenší tušení, co by se mohlo dít. A co by na jejím přání mohlo být tak strašného. Tom vstal od stolu. Už trochu klidnější. Omluvně se na ni podíval a vzal ji za ruku.

autor: Doris & Lauinka