God Bless You 13.

„Ne… mám problém se sebou. Nezlob se. Bude to v pořádku.“ Líbnul ji na čelo a raději opět odešel. Zítra se mu uleví a třeba dostane i radu. Jediné, na co si bude muset dát pozor je, aby nevyslovil Billovo jméno.

Tohle chování u Toma bylo nezvyklé, tedy že ji odbyl ano, ale že by byl mimo až tak moc? To ani nezažila. Nechápala, o co jde, ale moc dobře věděla, že se Toma nemá cenu vůbec ptát, stejně by jí nic neřekl. Ale šlo o Billa, to z toho rozvoru pochopila, i když nevěděla, o co přesně jde. A popravdě ani to nemohla pochopit. Bill byl jistě hodný kluk, proč by se Tom na něj tak zlobil? Navíc jí přišlo, že si i docela rozumí. Přeci za ním chodil do kláštera, kde se neobjevil už docela dlouho. Byla na rozpacích, ale nechala Toma raději odejít do svého pokoje.

To Bill u večeře nevnímal nic ani nikoho. Připadal si strašně ztracený a prázdný. V mysli si přemítal chvíle s Tomem. Jen si tiše povzdechl a do úst si strčil další lžičku večeře. Ostatní se na něj jen překvapeně dívali, nechápali, co se děje. Bill se jen na zvědavce lehce usmál a zase sklopil hlavu k večeři. Matouš něco málo tušil, ale nebyl si jistý. Rozhodně si ale všechno chtěl nechat pro sebe. Pár kněží se Billa poptalo, jestli je všechno v pořádku, Bill jen kývl a jen co dojedl, rychle zmizel ve svém pokoji. Dal si jen rychlou sprchu a zalehl do postele. Nezapomněl i na poslední modlitbu a zavřel oči. Ale ihned se mu před očima objevil Tom. Povzdechl si, a nakonec ani nevěděl, jak usnul.

Ráno se cítil zase tak prázdně, ale alespoň konečně vyspale. Jen neochotně se sesbíral a šel na modlení. Snažil se na to soustředit, ale stejně místo odříkání klasických modliteb, prosil spíše o rozhřešení a vyřešení téhle situace. Potom se vydal na snídani, kde byl opět středem pozornosti. A jen co mohl, zmizel na zahradě.

Tom, jen co mu zazvonil budík, rychle vystřelil z postele. Připadal si směšně, ale… musel to udělat. Už nevěděl, jak dál a kudy kam, třeba mu tohle dá nějakou cestu a pomůže mu to pomoct udělat něco správně. A tak, ač bylo docela brzy ráno, rychle opláchl obličej, oblékl se a šel do kostela. Tady už nikdo nebyl, pomalu šel kostelem a rozhlížel se kolem sebe. Naposledy tu byl na svatbě sestry, ale to se moc kolem sebe nedíval. Teď se rozhlížel po malbách a sochách všude kolem něj. Moc dobře věděl, že ať už tam bude ve zpovědnici kdokoliv, bude jej znát. Musel si být jistý, že nikdo nepochopí, o co přesně jde. Tedy spíše o koho. Nechtěl Billa dostat ještě do větších problémů. Nesmělo prostě padnout jeho jméno.

Úplně přesně nepřemýšlel o tom, kam jde. Prostě se postupně blížil k oltáři. Vzpomínal si, jak sem chodíval jako malý kluk s mámou na mše. Nikdy ho to nebavilo, ale vždycky si hrozně rád chodil pro křížek na čelo od faráře. Kdyby mu měl teď žehnat Bill… ne, dost myšlenek na něj. Tom se zadíval na velký kříž za oltářem a pokřižoval se. Teprve pak vyšel dva schůdky a kolem oltáře prošel do sakristie. Přešel ke zpovědnici a klekl si na polstrovaný schůdek. Okénko před jeho obličejem se otevřelo a on skrze dřevěnou mříž mohl uvidět profil zdejšího opata. Ne, že by to bylo tak snadno rozeznatelné, ale Tom by ho poznal. Nevěděl, jak začít.

„Co tě sem přivádí?“ Ozval se Benediktův hlas a Tom lehce sklopil hlavu. Podepřel si lokty a přemýšlel, jak začít. Tohle už tak dlouho nedělal.

„Zhřešil jsem, otče.“ Začal tím nejjednodušším, čím mohl.

„Poslouchám. Vyzpovídej se ze svých hříchů a Bůh ti bude milostiv.“ Benedikt se uvnitř trochu zavrtěl. Moc dobře věděl, která ovečka se přišla vyzpovídat, a upřímně ho to překvapilo. Tom nebyl u zpovědi již několik let.

„Myslím na hřích. Každý den.“ Tom vůbec netušil, jak to celé vysvětlit. Vůbec se na tuhle situaci nepřipravil.

„Na hřích s dívkou?“ Zeptal se Benedikt. Tom zaváhal, ale konec konců… existovalo přeci zpovědní tajemství.

„Ne. S chlapcem. Jsem vůči němu hrozně sobecký a ubližuji mu tím.“ Tom měl strach, že ho snad zradí vlastní hlas a emoce. Připadal si tak příšerně. Když o tom mluvil… více si uvědomoval svoje činy.

„Proč myslíš že jsi sobecký? Myslí ten chlapec také na hřích?“ Zeptal se Benedikt. Poslouchal velmi pozorně. To, co začalo jako nevinná zpověď, se pro něj teď měnilo v hotovou zpovědní katastrofu. Nebylo moc těžké, aby si uvědomil, o kom Tom mluví. Jen Tom netušil, že Benedikt již určité podezření měl a on mu ho nyní jen potvrzuje.

„To nevím. Myslím, že ne. Ne úplně. On… nechce mě ve svém životě. Rozhodl se jinak, ale já to nedokážu přijmout. Nechci to. Chci, aby změnil své rozhodnutí a vybral si mě.“ V Tomově hlase bylo znát zoufalství. Ale zároveň pociťoval jistou úlevu, když to ze sebe dostával. Chvíli bylo ticho. Benedikt to celé zpracovával ve své hlavě.

„Sobectví je špatné. Pokud se rozhodl… neměl bys mu stát v cestě. Najdi si tu svou cestu. Bůh ti ji pomůže najít. Když tě trápí tvé počínání, nedělej ho. Nech žít jeho život a ty žij svůj. Budiž ti odpuštěny hříchy za třikrát otčenáš a jdi svou cestou.“ Udělil Benedikt Tomovi rozhřešení a zpovědnici opět zavřel. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Takže tušil správně.

Tom se zvedl a vydal se zpátky. Věděl, že něco takového se dozví, ale to přesně nechtěl. Ulevilo se mu, ale nedokázal stále najít to hledané řešení. Bůh mu pomůže najít cestu? Vždyť Bůh mu tu jeho cestu bral.

Matouš se dnes na zahradě neobjevil, ale Billovi to nevadilo. Tak nějak věděl, co je potřeba. A kdyby nevěděl, tak každá práce, která je udělaná, je z krku. A tak posbíral rajčata a nějakou další zeleninu a odnesl to skladu. Pak pokračoval v pletí záhonků. Byl rád, že je sám. Nechtěl teď čelit otázkám o tom, co se stalo. Nevěděl, co by řekl. A byl rád, že může venku pracovat, alespoň nemusel tolik myslet na Toma. I když se v jeho hlavě neustále míchal, práce jej nutila nemyslet na něj tolik.

Jen si povzdechl a postavil se na nohy. Práce mu docela utekla, a když se pomalu šoural na modlení, rozhodl se dneska zůstat déle. Poobědvat mohl i později, teďka potřeboval klid a rozhřešení. Trochu úlevy. Vydechl a zasedl do lavice na svoje obvyklé místo. Pomodlil se společně s ostatními a nechal všechny odejít. Když byl opět klid, sedl si do první lavice a spočinul v dalším modlícím gestu. Prosil o odpuštění a rozhřešení, stejně jako vždy. Chtěl nějaké znamení, že to dobře dopadne. Povzdechl si ztěžka a dál v duchu se modlil. Ani nezaregistroval dveře kaple, které tiše vrzly. Zaregistroval společnost až tehdy, kdy se vedle něj někdo posadil. Leknutím nadskočil a prudce otočil hlavu na muže, který vedle něj byl.

„Bille,“ řekl tiše a díval se na mladého chlapce, který působil docela vystrašeně.

„Ano, otče? Stalo se něco?“ Bill nasucho polkl. Něco se muselo stát. Jinak by si jej pozval do kanceláře nebo tak.

„Nechci tě rušit v rozjímání, to určitě ne, ale… rád bych si s tebou promluvil.“

„A… ano?“ Vydechl ztěžka Bill a trochu přivřel oči.

„Bille, ty víš, že tě mám rád a vím, že ses zasvětil Bohu, ale poslední dobou, mi přijde, že se Bohu trochu otáčíš zády, nezdá se ti?“ Bill div nenadskočil. Benedikt musel něco vědět, a to se mu vůbec, ale vůbec nelíbilo.

„Jak to, myslíte?“ Zvedl k němu tiše oči a snažil se zůstat v klidu.

„Ty víš ze všech nejlíp, jak to myslím. Musím držet zpovědní tajemství, ale jsem si jist, že víš, o kom mluvím.“ Benedikt začínal být trochu rozhořčený a Bill se začínal bát víc a víc. Zpovědní tajemství? To mluvil o čem? Tom se zpovídal? Blbost.

„Myslím, že… asi ne?“ Bill nemohl přeci kývnout, že ví. Prosil Boha, aby šlo o cokoliv jiného než o Toma.

„Takže ne. Dobře, myslím, že ty a Tom proplétáte svoje cesty až příliš moc, než aby to bylo Bohem.“ Bill tiše vydechl a přivřel oči, přeci jen šlo o tohle.

„Myslím, že naše cesty spletla paní Kaulitzová, když mě požádala o doučování.“ Bill se snažil bránit.

„Myslím, že tobě to ale vůbec nevadilo. Podívej, Bille, pocházíš ze slušné rodiny jako Tom. Nemyslíš, že… bys měl jít svojí vyvolenou cestou a přestat se zaplétat a podléhat pokušení? To není tvoje práce ani tvůj úděl.“ Bill nasucho polkl. Připadal si teď docela blbě, jako by byl nějaká lehká holka, která se tu nabízí všem.

„Neudělal jsem nic špatného, otče.“ Namítl Bill. „Snažím se Tomovi porozumět.“

„Zatím jsi neudělal nic špatného, Bille, měli byste se přestat vídat, myslím, že náboženství ho klidně zvládne učit i jiný z kněží.“

„Jistě, já o tom nepochybuji, ale myslím, že Tom udělal docela velký pokrok. Zodpovídám veškeré jeho otázky a snažím se ho vést na správnou cestu, nebo… je to snad špatně? Otče, já si uvědomuju, proč jsem tady a co je mojí povinností, ale… nejsem ještě vysvěcený a nedělám nic, co by bylo proti pravidlům, týkajících se čistě mě.“ Bill se rychle zvedl a zamířil pryč. Smočil prsty ve svěcené vodě a pokřižoval se, poté opustil rychle kapli.

Benedikt zůstal sedět v kapli. Takže se opravdu nemýlil. Mezi Billem a Tomem se rýsovalo pouto, které nedokázali ani jeden ovládnout, a jak se zdálo, tak to ani jeden úplně nechtěl. Benediktovi se to vůbec nelíbilo. A nelíbilo se mu ani Billovo chování. Měl sice pravdu, že ještě není vysvěcen, ale to přeci neznamenalo motat si hlavu nějakým klukem z města, který ani nevěděl, kam by jeho život měl směřovat. Kvůli Tomovi se Bill stavěl Bohu zády, možná si to neuvědomoval, ale bylo to tak. A odvrácení se od víry Benedikt nesnášel víc než cokoliv jiného. Přišlo mu to jako zrada. Ta největší možná zrada. Zvedl se a odešel do svojí pracovny. Potřeboval si vyřídit jisté záležitosti, a pak by si měl promluvit s Matoušem. Přeci jen, ten s Billem tráví nejvíce času.