You will die! 1.

autor: Tina

Zdravíčko! Tak jsem tady zase s novou povídkou. Tahle bude tentokrát trochu brutálnějšího charakteru a o vraždy skutečně nebude nouze. Nenechte se odradit prvním dílem, kde se toho obvykle moc neděje, a teprve vás zve do děje a všech zápletek. Snad vás nebude povídka nudit, ale právě naopak. Za komentáře budu samozřejmě moc ráda, vždycky mi s nimi děláte ohromnou radost a dáváte chuť do dalšího psaní. Tak tedy přeji hezké počteníčko. Tina

První, co Dominik Karlmann ucítil, byl chlad na jeho holé kůži. Čím víc přicházel k sobě, tím víc si začínal uvědomovat, že jeho pohyby jsou značně omezené. Další věc, kterou náhle ucítil, byla ostrá bolest v jeho dlaních a chodidlech, jako kdyby v nich měl zaražené velké hřeby.

„Myslel jsem, že už se snad neprobudíš,“ zaslechla najednou hrubý mužský hlas. Ztěžka a snad až i bojácně otevřel svá víčka a uvědomil si, že jsou v jakési velice temné místnosti. Jelikož na jeho postavu svítil reflektor, bylo opravdu těžké poznat, kdo se za ním skrývá, prakticky nemožné. Když se pokusil pohnout, rychle toho zalitoval. Dlaněmi i chodidly mu projela strašná bolest. Pohlédl vlevo a poté vpravo a zjistil, že jeho ruce jsou přibité k jakémusi dřevu, stejně tomu bylo i u jeho nohou. Vypadalo to přesně jako… Polila jej snad ještě větší hrůza, když si vlastně uvědomil, co se děje.

„Co jste to se mnou udělal?!“ při prvních slovech mu hlas velice chraptěl.

„Neříkej mi, že jsi takový neznalec a nepoznáš, v jaké situaci se právě nacházíš, měl bys být velice poctěn.“ Slyšel ten hlas zpoza reflektoru a zaslechl, že tam stále něco dělá a upravuje.

Díky velké bolesti nejen jeho končetin, ale i hlavy, si začínal postupně uvědomovat, co se to vlastně děje.

„Co se mnou chcete udělat?“ polkl nasucho, ano skutečně měl v krku sucho a jeho malé vzpouzení nahradil opět strach.

„Přesně to, co provedli Kristovi. Buď poctěn, ne každý si může vyzkoušet roli samotného Ježíše Krista.“ V tom hrubém hlase byl slyšet úšklebek, který se mu skutečně na tváři objevil. I Dominik Karlmann si jej všimnul, když onen muž vystoupil zpoza reflektoru. Vypadal jako hokejový hráč s velkými rameny a výrazně tmavýma očima, téměř až černýma. Od prvního pohledu z něj vyzařoval respekt a strach.

„Jste blázen!“ pověděl mu Dominik od srdce a jeho hlas už tolik nechraptěl. Muž s vážnou tváří se na něj podíval takovým pohledem, že kdyby uměl zabíjet, Dominik by byl na místě mrtvý.

„Šetři si síly, budeš je potřebovat,“ v černých očích mu zablýsklo zlo a představa, co všechno má pro Dominika Karlmanna připraveno.

Dominik pochopil, že tímhle směrem to rozhodně nepůjde, a proto se i v té agonii snažil vymyslet jiný způsob, jak se odsud dostat.

„Poslyšte, Bachu, vyřešíme to jako chlap s chlapem, pusťte mě a já budu dělat, že nic z toho se v životě nestalo, že tohle místo vůbec neexistuje.“ Snažil se s ním smlouvat, ale velký urostlý muž se mu akorát vysmál.

„Řečmi se nevykoupíte Karlmanne,“ s úšklebkem dodělal poslední úpravy a seřídil kamery.

„Kolik tedy chcete?“ zkoušel to znovu, nechtěl dát svůj život jen tak lacino, věděl, že kdyby se odsud zkoušel dostat, pekelně by to bolelo. Třeba by se mu podařilo Bacha nějak podplatit.

„Peníze jsou v tuto chvíli naprosto bezvýznamné, Karlmanne, mně jde hlavně o tvou smrt.“ Tohle byl rozsudek, poslední slova, než započala jeho show.

***

Bylo kolem půl dvanácté v noci, když detektivu Thomasovu Trümperovi zazvonil na nočním stolku mobilní telefon. Rychle jej vzal a hovor přijal, aby nevzbudil spící osobu vedle sebe. Potichu vstal z postele a odešel na chodbu.

„Ano?“ promluvil, ospale a tiše si zívnul. Na druhém konci se ozvala jeho kolegyně z práce, seržantka Anna Langová.

„Ahoj Tome, omlouvám se, že tě budím, ale máme tady naléhavý případ.“

„Co může být tak naléhavého skoro o půlnoci, Anno?“ nečekal ani na její odpověď a ještě dodal. “ Hned jsem tam,“ hovor vypnul a vydal se tiše obléknout. Pohyboval se tiše, jelikož nechtěl probudit spící osobu, a to se mu taky dařilo.

Zhruba za deset minut byl na místě, které mu v pozdějším hovoru Anna nadiktovala. Byl to les až na konci města, kde prakticky nejezdí žádná auta. Sem tam se tady objeví mladé páry, které chtějí mít soukromí a klid, aby si mohly zadovádět. Avšak v tuto chvíli to nebylo klidné místo jako předtím. Bylo zde několik aut zaparkovaných na krajnici a v lese bylo spousty pruhů světla od baterek.

Tom vystoupil z auta a sklonil hlavu, aby prošel pod páskou, kterou mu strážník zvedl. Rozhlížel se kolem, když nakonec zahlédl svou blonďatou kolegyni Irmu Richterovou, a proto se k ní vydal.

„Co tady máme?“ zeptal se hned a blonďatá žena se otočila na svého kolegu.

„Ah, Tome,“ usmála se, když zaznamenala, že je tady. „Našli jsme dvě zakopaná těla. Vlastně je našli tamti dva. Sibylla Vogelová a Roman Engel. Zdá se, že ten kluk je z toho snad víc vyděšený než ta dívka.“

„Dobře, půjdu si s nimi promluvit. Volala jsi už Markusovi?“ optal se. Markus Wolf byl výborný lékař a patolog a určitě nebude rád, že musí v tak pozdní hodinu vstát z jistě vyhřáté postele.

„Ano, volala jsem mu, bude tady do pěti minut,“ informovala Toma Irma a detektiv se mezitím vydal ke dvěma osobám, které našly už zmíněná těla. Stále mu nešlo do hlavy, co tady v lese dělali téměř o půlnoci, ale to se brzy dozví.

Ještě než přišel k osobám, které těla objevily, připojil se k němu cestou jeho kolega a dobrý kamarád Max Braun. Zívl si a zakryl si ústa rukou.

„Tohle jsou chvíle, kdy tu práci nenávidím,“ pronesl Max, přijel teprve před několika minutami a Irma jej rovnou navedla k Tomovi.

„V tomhle s tebou souhlasím, budu potřebovat hodně silný kafe, jestli chci tuhle noc nějak přežít.“ Pověděl muž s černými rasta copánky, které mu slušely. Nevypadal jako chuligán, nýbrž z něj vyzařoval větší respekt.

Oba přišli k zřejmě vystrašeným osobám. Stály u sebe blízko, z čehož se dalo odvodit, že spolu chodí, a navíc jim musela být zima, jestli tady už pár hodin stojí. Dnešní noc byla opravdu chladná.

„Dobrý večer, jsem detektiv Trümper, tohle je detektiv Braun, rádi bychom vám položili několik otázek,“ spustil Tom a oba si je prohlížel. Svítilo zde světlo z aut a baterek, tudíž dobře rozeznal jejich tváře.

„Zřejmě chcete, abychom vám zopakovali, co jsme říkali ostatním policistům, že?“ promluvila dívka s krátkými černými vlasy a pohladil německého ovčáka, který u ní poslušně seděl jako stráž, evidentně měl svou paničku velice rád, protože pečlivě studoval okolí a na Toma začal vrčet. „Nech toho, Lucky,“ napomenula jej dívka a opět se zadívala na detektivy.

„Co jste dělali, tady v lese uprostřed noci?“ zeptal se Max Braun a pohledem spočinul na chlapci, kterému mohlo být mezi devatenáctým až dvacátým prvním rokem.

„Chtěli jsme si udělat romantickou procházku lesem, proto jsme vyrazili zde. Sibylla trvala na tom, abychom vzali i Luckyho, kvůli vyvenčení, proběhnutí a tak dále,“ vysvětloval mladík a objal svou přítelkyni, aby jí nebyla zima.

„A jak jste objevili ta těla?“ dodal doplňující otázku Tom.

„Vystoupili jsme z auta a procházeli se lesem, když se nám Lucky zaběhl, a proto jsme vyrazili za ním. Přivolal nás svým štěkotem a neustále hrabal v zemi, uviděli jsme, že vyhrabal ruku, proto jsme zavolali policii.“

„Chápu, že jste museli být v šoku, ale nevšimli jste si něčeho podezřelého v lese?“ optal se Max a dělal si do zápisníku poznámky. Oba mladí lidé však jenom vrtěli hlavami na znamení, že ne. Bylo to pochopitelné a očekávané.

„Dobře děkujeme vám. Kdybyste si přece jenom na něco vzpomněli, kontaktujte nás.“ Tom jim dal svou vizitku a společně s Maxem se šli podívat na ta dvě těla.

Anna zatím úspěšně odkryla hlínu z prvního hrobu a společně s několika dalšími strážníky pracovali na druhém. Mezitím Markus za pomocí podané ruky jedním strážníkem vyšel z hrobu a sundával si bílé gumové rukavice. Vyšel přímo naproti Tomovi a Maxovi.

„První tělo je muž, věk zhruba dvacet let podle stupně rozkladu bych tipoval, že tady leží asi měsíc, k druhému tělu jsem se zatím ještě nedostal.“ Podal mu stručný souhrn toho, co zatím věděl.

„Dobře, děkuju, Markusi,“ pousmál se Tom. Mezitím k nim přišla žena tak ve věku třiceti let, patřící taktéž ke skupince detektivů. V rukou nesla několik kelímků s horkou kávou. Byla to Eleonora Weberová, pohledná tmavovlasá žena s křivkami na těch správných místech, takže se jí nejednou stalo, že na ní chlapi z oddělení hleděli. Práci měla tím pádem těžší, jelikož bývávala podceňována, ale dokázala si vydobýt respekt.

„Vezměte si, hoši, dneska to budete potřebovat,“ pousmála se na něj a počkala, až si všichni tři muži vezmou jeden kelímek.

„Děkuju, El,“ usmál se Tom a s chutí se napil. Jeho kolegyně měla pravdu, dneska tu kávu bude opravdu potřebovat, protože měl zlé tušení, že tady budou dost dlouho.

„Nevím, jak jsi tu kávu dokázala sehnat, ale jsi skvělá,“ pousmál se Max, patřil k Eleonořiným obdivovatelům, ovšem uměl se chovat. Jen co žena odešla, dloubl do něj Tom loktem.

„Nebal ji tolik, jsi jako slintající čokl, když ji vidíš,“ utahoval si z kamaráda a opět se napil. Když se rozhlédl kolem, viděl v dálkách paprsky světla baterek. Byli to policisté se psy, kteří pročesávali okolí. Pochyboval, že by tady něco našli, ale udělat se to musí.

Když dopili kávu, přišli se podívat za Annou, která se strážníky vykopala hlínu, a právě přišel na řadu Markus, který opatrně slezl do hrobu a prohlížel si tělo. Obě těla ležela v klasických polohách jako těla v rakvích při pohřbech. Obě měly ruce složené na hrudi. Společné měly jen to, že byly nahé. Tom s Maxem sledoval Markusovu práci, a nakonec mu pomohli ven.

„Je to žena tak ve věku patnáct-šestnáct let. Podle stupně rozkladu je tady asi tři týdny,“ pověděl Markus, aniž by potřeboval nějaké otázky.

„Bože, jaké monstrum může zavraždit patnáctileté děvče?“ zhrozil se Max a vrtěl hlavou.

„To monstrum, které budete muset najít. Odvezu si je oba s sebou, ráno udělám pitvu a pak vám dám co nejdříve vědět, teď toho bohužel moc nevím, pánové.“ Pověděl Markus a sundal si gumové rukavice.

„Dobře děkuju, Markusi,“ přikývl Tom a zadíval se na Annu. Byla pobledlá, když viděla tělo té mrtvé dívenky.

„V pořádku, Anno?“ ujišťoval se Tom a chytil ji za rameno. Blonďatá žena rychle přikývla a zadívala se do tváře svého kolegy.

„Co to může být za člověka, když zavraždí tak mladou dívku? Už jsem tam viděla svou Eriku,“ zatřásla hlavou. Anna měla jedinou dceru přesně ve věku patnácti let a tento nález s ní otřásl. Živě by se dokázala vžít do role rodičů, kteří ji jistě teď hledají.

„Je to v pohodě, Anno,“ pousmál se na ni, aby se necítila tolik ztraceně. Přikývla a drobný úsměv mu oplatila.

Při této práci byla důležitá spolupráce a mnohdy i pochopení. Tito lidé se setkávali téměř denně s mrtvými, následně se smutkem pozůstalých, a pak také s těmi zrůdami, kteří pozůstalé připravovali o jejich nejbližší. Byli na to připravení a obrnili se proti mnohým věcem, ovšem někdy se přes tu obrněnou slupku cosi dostalo, protože tito vyšetřovatelé nebyli roboti, ale pouze lidé.

autor: Tina