autor: Wind & Lady in Black
Tak jsme se společně dostali až k poslednímu dílu. Moc bychom chtěly poděkovat všem, kteří s námi měli trpělivost a přečetli naši povídku až do konce. Moc to pro nás znamená.
Konec bude možná trochu jiný, než si ho někteří představují, ale snad to nebude tak zlé. A pro ty, kteří si povídku natolik oblíbili, mám dobrou zprávu. Wind už začala pracovat na druhém díle, takže se máte na co těšit, ten už asi bude psát výhradně sama, protože já (Black) se musím připravovat na přijímačky. No nic… užijte si poslední díl a nezapomeňte nás poctít nějakým tím komentářem 😉
Vaše
Wind a Lady in Black
Tom
Když jsem konečně přišel k sobě, postavil jsem se. Kluci, kteří mě včas zastavili, abych neudělal nejhorší, v čele s Davidem, se rozestoupili a já konečně viděl, co jsem způsobil. Viděl jsem Billa, jak pláče a tiskne k sobě mrtvé tělo svého věrného psa. Bože, co jsem to udělal… kdybych byl Davida poslechl, nemuselo se to stát… to je trest za mou sobeckost… ale nejhorší na tom je, že to odnáší Bill. S bolestí v očích jsem se podíval na Davida, ale ten mi věnoval jen tvrdý pohled.
„Já tě varoval… teď si to sežer sám.“
Než jsem stačil cokoli říct, proměnili se David, Georg i Stephen ve vlky a zmizeli. Zůstal jsem tu jen já s plačícím Billem, který mi ani nevěnoval pozornost.
Jeho pláč mi trhal srdce na malinkaté kousíčky. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale nakonec jsem se rozhodl jít za ním. Potichu jsem našlapoval po trávníku směrem k plačícímu klubíčku. Všiml jsem si, že mu jedna ruka volně visí. Bože, má ji zlomenou… co jsem to udělal…
Pomalu jsem došel až k němu. Zhluboka jsem se nadechl a poklekl k němu. Položil jsem mu ruku na rameno, ale v tu chvíli se Bill prudce otočil a začal couvat ode mě pryč.
„Ne…“ špital stále dokola, přičemž mě sledoval vyděšeným pohledem. Snažil jsem se k němu přiblížit, ale on pořád couval.
„Billy… já…“ ani mě nenechal domluvit.
„NE! N-nech mě být… nep-nepřibližuj se k-ke mně!“ štkal nahlas a ukazoval na mě zdravou rukou. Zlomená mu ležela v klíně. Byl to hrozný pohled. Bolestně jsem semkl víčka.
„Billy… je mi to moc, moc líto… nechtěl jsem…“ opět mě přerušil.
„NE! Řekl jsem, aby ses ne-nepřibližoval! Nech mě být! Zmiz! Zmiz mi ze života! Už tě nechci nikdy vidět!“
Tohle bolí… vyhání mě ze svého života… někdo, kdo pro mě znamená celý život, mě už nikdy nechce ani vidět… ale nedivím se. Vždyť… co jsem to udělal?! Nicméně jsem se nechtěl vzdát a opět k němu udělal pár kroků.
„Billy, já… nech si to vysvětlit.“
„Nepřibližuj se!“ křikl Bill a zdravou rukou začal lovit v kapse, dokud nevytáhl mobil.
„Já-já zavolám policii! Nech mě být!“
„Nezavoláš. Oba víme, že to neuděláš… Billy, prosím, poslouchej mě!“ nechtěl jsem na něj křičet, ale jinak by mě nepustil ke slovu. Bill leknutím vyjekl a upustil mobil. V tu chvíli jsem byl u něj. Ač mu nechci ublížit, nezbývalo mi nic jiného, než ho k sobě přitulit násilím. Seděl jsem mu za zády a tiskl ho k sobě. Bill hlasitě plakal a snažil se ode mě dostat, ale neměl na to dost sil. Brzy se unavil a přestal bojovat. Nechal se objímat a konejšivě se sebou kolíbat ze strany na stranu.
„Billy… to je to, co jsem ti chtěl říct… jsem vlk… dneska jsem za tebou neměl chodit… vím to… ale… bože můj, odpusť mi, to! Nechtěl jsem… vážně ne!“ taky jsem plakal. Nešlo zadržet slzy. Moje slzy se mu vpíjely do špinavého trička a ty jeho do rukávu mého trika.
„Billy, prosím… miluju tě.“ Zašeptal jsem mu skrz slzy do kůže na krku, kam jsem vtiskl lehký polibek. Jenže Bill jako by to ani neslyšel.
„Jdi pryč, Tome… nech mě být.“ Vydechl tiše Bill, jako by byl v naprosto jiné dimenzi.
S pláčem jsem ho tedy pustil a poodstoupil. Bill se v mezích možností schoulil do klubíčka. Vůbec mě nevnímal. Nemohl jsem se na to dívat. O pár kroků jsem ustoupil, pak jsem se otočil, a jak nejrychleji to šlo, jsem zmizel. Utíkal jsem, co nejrychleji to šlo, co nejdál odtud. Zastavil jsem až na samotce… to je ono… sem patřím. Na samotku se mnou.
Zalezl jsem si do kouta a schoulil se do klubíčka. Nemohl jsem zastavit slzy, které se stále draly spod mých přivřených víček.
V tom mě napadlo, že jsem právě prohrál sázku… prohrál jsem Billa. Teď už Davida nemůžu zastavit. Vezme mi ho… už nikdy nebude jen můj…
Billy…
Bill
Když jsem se konečně probral, ležel jsem na bílém nemocničním povlečení. Kolem mě bílo… ticho… stísněno…
V hlavě jsem měl totální vakuum. Nevěděl jsem, kde jsem… kdy jsem… prostě nic…
V tom do pokoje vešel doktor. Mile se na mě usmál a poupravil si brýle na nose.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi… konečně jste se probral…“
„Co se stalo? Kde to jsem?“
„Jste v berlínské nemocnici. Převezli vás sem vrtulníkem. Jedna stará paní venčila svého pejska a viděla vás ležet na zahradě. Zavolala vám pomoc a zachránila život…“
Pes… Sally!
„Kde je Sally?!“ vyjekl jsem a zprudka se posadil. Ovšem hned jsem si zase lehl.
„Sally? Oh, ten pejsek… je mi to moc líto.“
Oči se mi zalily slzami. Tak přece… nebyl to sen. Skutečně se to stalo… Tom… není to jen sen. Není to zlá noční můra, ze které se jednoduše probudíte.
„Pane Kaulitzi… mohl byste mi říct, co se tam stalo?“ začal opatrně doktor a posadil se ke mně na postel.
„Pes…“ vydechl jsem tiše. Nemohl jsem mu přece říct, že to byl Tom… myslel by si, že jsem se zbláznil. A navíc… bylo tu něco, co mi nedovolovalo Toma udat. Nevím proč… v tom se mi v hlavě rozezněl plačtivý hlas, velmi známý hlas… Tomův hlas… „Billy, prosím… miluju tě.“
Ta poslední dvě slova mi zněla v hlavě jako ozvěna…
„Já tebe taky…“ špitl jsem nepřítomně.
„Co jste říkal?“ ozval se hned doktor, čímž mě vytrhl z myšlenek.
„Co, já? Nic… nic.“
„Dobře… tak si ještě odpočiňte, jdu volat vaší rodině, že už jste se vzbudil.“
Mojí rodině? Copak je to bude zajímat? Ne.
…
V nemocnici jsem strávil ještě dva týdny na pozorování. Matka mě přišla jen vyzvednout. Doma jsem to nemohl vydržet, a tak jsem se hned při první příležitosti odstěhoval. A hodně daleko. Někam, kde se mi snad podaří zapomenout… sbohem Tome…
Tom
Přes měsíc jsem se všem vyhýbal. Úplně všem. David za mnou sice přišel, ale já ho nechtěl ani vidět. Cítil jsem hroznou vinu za to, co se stalo… je to moje chyba… a Billy… tolik mi chybí… možná proto teď stojím před dveřmi jeho domu a stále přemýšlím, jestli bych raději neměl udělat čelem vzad a zmizet…
Ne. Udělám to. Zazvoním. Stiskl jsem zvonek a čekal… čekal… čekal…
V tom se otevřely dveře a v nich stál Sebastian, Billův bratr.
„Nazdar, co chceš?“ oh, milej jak osina v zadku.
„Ahoj, je doma Bill? Potřeboval bych s ním mluvit.“
„Není tady.“
„A kdy se vrátí?“
„Nevrátí… odstěhoval se…“
KONEC
autor: Wind & Lady in Black
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Tak a ted vám rovnou římá že jestli tu do dvou dnů nebude první díl druhé řady tak váš rozčtvrtím slepím a znova rozčtvrtím jasný…!!!…:D bože tak a at ho jde tom urychlene hledat áá bože to je tak smutnej konec nesnáším konce..:D:D:D:D:D néo jak říkám okamžitě 1.Díl!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!no myslím že vykřičníků jsem udělala dost ale tak ještě pár..!!!!!..:D
[1]: Prosím, ušetři nás čtvrcení, ale bohužel… druhá série se teď píše poněkud pomaleji. Dnes jsem se vrátila z nemocnice. Prosím o trochu strpení a shovívavosti s pohmožděným autorem 😀
[2]:fajn máš tejden na zotavení…:D a to jsem shovívavá..:D ne kecám no sand to nějak vydržím a ty se brzo uzdrav..:)
Opravdu nemám ráda ten pocit, když si čtu poslední díl povídky. A ještě k tomu, když jsem tu povídku měla tak moc ráda. Vždycky se mi svírá srdce a i přesto, že vím, že se k ní budu moci kdykoli vrátit, cítím smutek, že se tu nebudou objevovat další díly. A ještě víc nemám ráda smutné konce. To je asi to nejhroší. Jediné, co mě uklidňuje je vědomí, že bude ještě 2. řada, kde se to může všechno napravit a ještě to nakonec může dopadnout dobře.
Tuhle povídku jsem měla opravdu moc ráda 🙂 Opravdu mám ráda fantasy čtení a vlkodlaky jsem vždycky moc milovala. Bill byl vždycky krásně roztomilý a hodňoučký kluk, kterého jsem si oblíbila hned v prvním díle. Tom mě ze začátku pěkně trápil svými myšlenkami, ale moc se mi líbil ten jeho vývoj od jednoho dílu k dalšímu. A na konci jsem ho začala taky milovat, a to za to, že se zamiloval do Billyho.
Už při minulém dílu mi bylo jasné, že povídka nemůže skončit jinak, než takhle. Je jasné, že se Bill bojí a popravdě se nedivím, že se přestěhoval. Ať už kvůli jeho rodině nebo Tomovi. Ale i přesto, že jsem s tímhle koncem počítala, je mi smutno. Takže už jenom díky tomu se nemůžu dočkat další řady, na kterou si ráda počkám a už se jí nemůžu dočkat 🙂
Moc Vám holky za tuhle povídku děkuji! ♥♥Krásně se mi četla, na nové díly se vždycky těšila a měly jste skvělý nápad 😉
A Tobě Wind ještě přeji brzké uzdravení a na další ředu se moc těším! :))
P.S.: Až někdy budete mít zase čas a náladu, tak se budu těšit na Vaši společnou tvorbu! 🙂 A nebo i na Vaši samotnou tvorbu. Jako autorky Vás mám moc ráda 🙂
Se mi chce brecet…. Billovi se nedivim ze byl vystrašený… taky bych Billa ale stejne je mi jich obou líto…. hodnem druhou řadu!!!!!!!!
Všem vám moc děkujeme za podporu prostřednictvím vašich komentářů u povídky. Můžete mi věřit, že v mnohých případech pomohly Wind hnout se z místa v psaní druhé řady. Jen vás ještě všechny poprosím, abyste měli strpení. Wind se teď hodně špatně píše, to můžu potvrdit.
Opravdu si moc vážíme všech našich čtenářů. Je skvělé vědět, že naše práce nevyšla v niveč. Moc vám všem děkujeme.
[4]: Jsem moc ráda, že se Ti naše společná tvorba líbila. Nemůžu slíbit, že se tu zase někdy objeví naše společná tvorba, ale je dost možné, že tu někdy ještě jedna z nás něco zveřejní.
Ten konec… 🙁
Ale jelikož bude další řada, takže to snad nějak překousnu… se vážně těším… :3 😀
Ja ani nevim, jak popsat sve pocity 😀 Me je tak lito obou, tezko rict, koho vic. Mrzi me, ze to skoncilo tak spatne, ale nejak se s tim budu muset smirit, navic, bude druha rada, kde by se to vsechno mohlo spravit. Uz se ji nemuzu dockat, ale kdyz Wind je na tom tak, jak je, tak dokazu pockat 🙂 Uz se vidim, jak tady kazdy den budu chodit s nadeji, ze uvidim druhou radu 😀
Uplne jsem si Insecure zamilovala, je takova originalni a ctiva. Bill je uzasnej kluk, hodny a mily, zrovna on si tohle nezaslouzil. Ale zase, nebyl by to tak skvelej pribeh, kdyby se nestalo tohle. A Tom <3 Toho jsem si taky zamilovala. Sice se mi ze zacatku nelibilo, ze chtel Billymu ublizit, ale kdyz se zamiloval, byt totalne sladkej ^^
Jak ja nesnasim, kdyz neco skveleho musi skoncit. Ale bohuzel, nekonecny to byt nemuze 😀 Nezbyva nam nic jineho nez pockat si na dalsi radu. Moc se tesim a dekuju za tak uzasnou povidku <3
Tak som dočítala 🙁 Vďaka varovaniu, že sa nemám na koniec tešiť, som to ako tak prežila v zdraví, ale je mi strašne smutno. Keby sa nechystala druhá rada, tak si zanadávam a poplačem, ale takto Ti Wind prajem skoré uzdravenie a teším sa na pokračovanie. Dúfam, že tam sa raz dočkám happy endu.
Jejku takhle to skonči,ale moc se těším na druhou řadu.Doufám že brzo.