autor: B-kay
„Zbláznil ses?!“
Nic. Žádná reakce. Pouze ticho, drásající zbytek jejích nervů.
Jedovatě nakopla kraj Markovy postele a postavila se tak, aby měla dokonalý výhled na jeho tvář. Sledovala jej, očima jej vybízela k odpovědi, ale s Markem to vůbec nehnulo. Se skloněnou tváří sledoval své ruce a nenáviděl se za to, čeho byl kdysi kvůli ní schopen. Pohádal se s rodiči, opustil dívku, která jej milovala, odešel z práce za vidinou lepšího výdělku, který mu slibovala.
A k čemu to bylo?
Mělo to vůbec nějaký smysl?!
Po dlouhé chvíli, která Mie a její netrpělivosti přišla nekonečná, k ní zvedl tvář. Bylo to poprvé, co se na ni nedíval omámeným, ba přímo okouzleným pohledem.
Připadal si jako hlupák. Jako by žil po celý ten čas pod zvláštní maskou. Jako by měl na očích brýle, které mu znemožňovaly vidět skutečnost. Brýle, které Bill smetl jediným pohledem.
Myslel si, že je dokonalá, přitažlivě nebezpečná a svůdná. Byl přesvědčený, že pokud bude mít ji, bude mít všechno. Na chvíli jí dokonce uvěřil, že Bill je tím zlým a že si zaslouží trpět.
„Tak vysvětlíš mi to?“ Mia si jedovatě prohrábla dlouhé vlasy. „Čekali jsme tam na tebe jako blázni. Můj otec byl ochoten vyhodit veškeré uchazeče a dát tu práci tobě. Jak ses mohl připravit o takovou příležitost?!“ ječela, ale Mark její slova sotva vnímal.
„Musel jsem zavézt Mily na kroužek,“ unaveně si promnul tvář.
Ještě pořád se z toho všeho nevzpamatoval. Jeho vystřízlivění bylo až příliš nečekané a rychlé. Nedokázal se tvářit, že je všechno v pořádku. Nemohl, protože nic nebylo v pořádku. Už nic nebylo takové jako předtím.
„Blázníš?! Na kroužek?! T-ty …já nemám slov,“ odstín její tváře se prolínal mezi nachově zbarvenou broskví a temně rudou barvou zralého rajčete. Nedokázal déle snášet Markův pohled. Díval se na ni pohledem, na který u něj nebyla zvyklá. Ten pohled jí byl až příliš známý, a to nevěštilo nic dobrého. Právě proto se rozhodla zvolnit. Uhladila si rozcuchané vlasy, poopravila krátkou sukni a posadila se vedle něj.
„Dobře,“ zlehka zakývala hlavou. „Zapomeneme na tvůj fatální omyl. Já si zkusím s otcem ještě promluvit. A teď se budeme soustředit na důležitější věci,“ laškovně jej pohladila po tváři, očekávajíc vášnivý polibek a spokojený úsměv, protože se nestávalo často, aby odpouštěla.
„Důležitější věci?“
„Ano,“ zatahala jej za ušní lalůček, zatímco si hrála s dlouhým pramenem vlasů. Namotávala si jej na prst a šimrala jej jím po tváři. „Už jsi našel Tomova kolouška?“
Mark sebou při zaslechnutí těch slov vyděšeně trhl. Před očima měl Billovy nádherné, usmívající se rty, rozzářený pohled malého dítěte. Viděl jejich zamilované objetí, něhu v Tomových očích, se kterou Billa sledoval. Na okamžik se stal tichým svědkem jejich lásky a nedokázal ani pomyslet na to, že by je kdy mělo něco rozdělit. Nechtěl věřit, že to něco právě sedělo vedle něj, a dokonce jej to žádalo o pomoc.
„Přemýšlela jsem,“ Mia jej vůbec nepustila ke slovu. „Až jej najdeš, mohl bys jej pořádně zmlátit. Nebo unést někam hodně daleko, a tam si s ním udělat, co chceš. Nebo být důvodem, pro který by jej Tom podezíral z nevěry. Na způsobu nezáleží, musíš jej jednoduše odstranit z cesty.“
Mark nevěřícně zavrtěl hlavou a vrhl na ni nechápavý pohled. Ona jej nežádala o pomoc, ona mu to přikazovala.
Najednou byl na jejím místě on. Stál před postelí, díval se jí do tváře, zatímco ta jeho přímo hořela hněvem. Představa Billova křehkého těla, lámajícího se pod jeho úderem, Tomův zdrcený, zoufalý výraz tváře a Miina škodolibost, se pro něj staly trojúhelníkem, do kterého odmítal vstoupit.
„Neublížím mu.“
„Cos to řekl?!“
„Neublížím mu. Dokonce jej ani nemíním vyhledat.“
„Tys mě asi špatně pochopil, Marku. To nebyla prosba, ale příkaz! Chceš, aby se něco stalo i tobě?“ Mark nechápavě pootevřel rty, ale udržel si chladnou tvář.
„Je mi to jedno,“ zašeptal.
Procitnutí ze snů bývají bolestivá, to jeho však bylo osvobozující a účelné. Nezáleželo mu na tom, zdali se mu mělo něco stát. Jediné, co věděl, bylo to, že se nic nemohlo stát Billovi. Dočista jej pobláznil a on byl ochoten udělat cokoliv, aby jej ochránil. Dokonce i varovat Toma.
Na další výhružky již nebyl zvědavý. Právě proto odmítal čekat, dokud Mia neopustí jeho pokoj a sám se vydal ke dveřím. Už už sahal na kliku, ale nedalo mu to. Obrátil se na ni a se vším odporem, který vůči ní cítil, vyslovil něco, co mělo být vysloveno hned na začátku.
„Kdybych byl na Tomově místě, udělal bych totéž. Vybral bych si jeho.“
Miino zlostné výsknutí bylo doprovázeno silným úderem dveří.
Už jí nic nedlužil.
…
Bill seděl na posteli s Julií na klíně, a smutným pohledem sledoval dveře koupelny. Snažil se myslet na něco hezkého, nebo se soustředit pouze na zvuk puštěné sprchy, ale nedokázal to.
V krku cítil knedlík a na hrudi jej těžil obrovský kámen, který mu nedovoloval dýchat. Měl zvláštní podezření, o kterém si s Tomem potřeboval promluvit, ale nenašel odvahu. Aby získal ještě několik minut na přemýšlení, odmítl jeho pozvání ke společné sprše, a raději si šel hrát s Julií.
„Tata,“ zvědavé děvčátko jej šimralo svým oblíbeným plyšákem po tváři. Všemožně se snažilo upoutat jeho pozornost, ale Bill se nezmohl na víc, než na rychlý úsměv a dlouhý polibek do jemných vlásků. Už před několika dny si všiml, že se s Tomem něco děje. Nebyl ve své kůži, v některých chvílích působil dokonce nešťastně, ale Bill se to snažil nevnímat. Tentokrát to však přehlédnout nešlo. Od návratu z baletního studia na něj sotva pohlédl, natož promluvil. Večeře se téměř nedotkl a chtěl jít poměrně brzy spát.
„Tata …bam,“ Julie se zachytila jeho veliké bílé košile a opatrně se mu na klíně postavila. Malým prstíkem mu dloubala do tváře a byla tak roztomilá, že Bill alespoň na chvíli přestal myslet na rozhovor, který jej čekal, a věnoval se pouze jí. Silně ji k sobě přivinul a pokrýval její tvář drobnými polibky. Julie na jeho rukou zářila jako letní slunce a spokojeně se natahovala po pramenech tmavých vlasů.
„Kdybys jen věděla, jak moc pro mě znamenáš. Jsi můj malý andílek, a ty to víš. Viď, Julie?“ nosem se zlehka otřel o ten její a pohlédl jí do velikých očí.
Miloval jejich zelený odstín, touhu žít a objevovat, kterou v nich pokaždé nalezl. Když se do nich však vpíjel poprvé, nebyl do nich zamilovaný. Nebyl schopen jakéhokoliv citu, protože byl prázdný. Nikdy by nevěřil, jak rychle dokáže z člověka vyprchat život, i když to bylo myšleno pouze metaforicky.
…
Stál uprostřed prázdného nemocničního pokoje, na rukou držel drobný uzlíček, dožadující se něčí pozornosti, jeho pohled však spočíval na bílé posteli. Odstín jeho tváře byl stejně bledý, na některých místech se dokonce objevil ostře zelený nádech. Mokrou tváří si razily cestu další a další slzy i přesto, že už neměl sílu plakat.
Dokonce i miminko v jeho náručí, se náhle rozplakalo, a on neměl sílu utišit jej. Nedokázal ani sklonit tvář a promluvit na něj. I sebemenší pohyb mu způsoboval ukrutnou bolest, a tak jenom stál a beze slova trpěl.
Naivně věřil, že pokud bude neustále hypnotizovat odestlané povlečení, spatří ji tam. Možná věřil, že to všechno bylo pouze noční můrou. Uvěřil představě, ve které usnul, a když se probudí, najde ji stejnou, jakou jí viděl, když se s ní před porodem loučil.
S vyděšeným pohledem, přesto usmívající se a odhodlanou přinést na svět tolik vytoužené dítě.
Zoufalý vzlyk se prodral jeho rty i přesto, že se snažil být silný. Přitiskl si dítě k sobě a představoval si, jak krásné to všechno mohlo být a už nikdy nebude. Jakmile na dlani ucítil lehounký dotek malých prstíků, donutil se sklonit tvář.
Poprvé na ni skutečně pohlédl.
Zadíval se jí do očí, do těch nádherných, zelených očí, a v tu chvíli věděl, že ještě má pro co žít. Jeho ubolené srdce tlouklo pomalým, zoufajícím tempem. Ale tlouklo!
A on věděl, že právě nalezl důvod, který jej udrží naživu.
…
V den, kdy zemřela jeho maminka, jakoby zemřel s ní.
Skutečně tomu věřil a nic na světě jej nedokázalo přesvědčit o opaku. V té době nežil. Pouze přežíval, a i to jenom kvůli Julii. Byl si jistý, že už dlouho nevydrží. Nebyl natolik silný, aby dokázal unést veškerou bolest sám. Věřil, že už nikdy nebude šťastný. Že už se nikdy nebude smát a nikdy nepocítí, jaké to je, když má člověk opět touhu žít.
Byl si svými představami natolik jistý, že jej setkání s Tomem naprosto rozhodilo.
Nebyl na to připravený.
Nebyl připravený tak náhle obživnout.
…
„Zlatíčko, já vím, že se ti tady moc líbí, ale tatínek už je unavený. Musíme jít domů,“ držel ji na rukou a rychle kráčel k východu z parku.
Točila se mu hlava, přes tlukot svého vlastního srdce sotva slyšel její tiché protesty. Snažil se myslet na cokoliv, čím by ze své mysli vyhnal ten pohled. Byl natolik pohroužený do svého emočního chaosu, že vůbec nepostřehl, kdy mu z dlaně zmizel malý žlutý míček a procitl teprve ve chvíli, kdy se Julie zahnala a odhodila hračku tak daleko, co jí to její muší síla dovolila.
„Julie,“ Bill prolétl její tvář, unaveným pohledem. „Nesmíš házet hračky. Někomu bys mohla ublížit,“ pohladil ji po buclatém líčku a vykročil směrem, kterým letěl míček.
Musel jej najít, protože to byla její druhá nejoblíbenější hračka. Prvenství neustále patřilo plyšové kachně, kterou jí koupil hned po návratu z nemocnice.
„Panebože,“ zasténal, jakmile míček vyhledal očima a spatřil jej v rukou toho kluka. V první chvíli jej napadlo, že by se mohl i s Julií rozběhnout. Nejlépe někam hodně, hodně daleko, ale vzhledem k jeho zdravotnímu stavu si situace vyžadovala jiné řešení.
Dřív, než vůbec stihl popřemýšlet nad druhou možností, jej ten kluk spatřil a jejich pohledy se setkaly.
Už nebylo cesty zpět.
…
Na tváři ucítil něžné pohlazení, a právě to protrhlo spoušť jeho vzpomínek a vrátilo jej zpět do reality. Zmateně nakrčil obočí. Julie mu již neseděla na klíně, ale spokojeně spala ve své postýlce. Nebyl si jistý, jak dlouho byl lapen do sítě svých vlastních myšlenek, ale bylo to zřejmě dostatečně dlouho na to, aby se Tom osprchoval a uložil Julii spát.
Nyní seděl vedle něj s ručníkem kolem boků a sledoval jeho tvář smutným pohledem, na který si Bill začínal zvykat.
„Myslel jsem, že už budeš spát,“ šeptl.
„Myslel sis to, nebo jsi v to doufal?“ Bill sklonil tvář a pohledem sledoval mléčnou barvu košile, kterou mu Tom věnoval k narozeninám.
Byl si jistý, že zanedlouho bude tím jediným, co mu po Tomovi zůstane. Určitě si to všechno rozmyslel, akorát mu to nedokázal říct. Nechtěl mu ublížit, a právě proto raději zastíral pravdu. On už ale nemohl déle čekat. Pokud se měli rozejít, pokud jej čekala další obrovská ztráta, chtěl to raději vědět hned.
„Tak… nějak… jsem v to doufal,“ Tom mu již nechtěl lhát. Právě proto jej chytil za ruku, odhodlaný svěřit se mu se vším. Se svou neustále se opakující noční můrou, se strachem o Alana a nenávistí k jeho otci, který byl důvodem jeho ošklivých snů. Chtěl mu říct, jak moc jej miluje a že je kvůli němu schopen bojovat i s celým světem. Byl připravený zbořit jedinou skutečnost, která stála v cestě jejich důvěry.
Otevřel ústa, ale Bill jej předběhl.
„Vím, co mi chceš říct,“ pípl třesoucím se hlasem.
Sledoval jejich spojené ruce a cítil se, jako by opět umíral. Opět ztrácel to nejdůležitější ve svém životě a opět tomu nedokázal nijak zabránit.
„Už mě nemáš rád a chceš, abychom se rozešli.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Som strašne rada, že Mark nebol zaslepený Miou tak dlho ako bol Tom 🙂 Mal to šťastie, že stretol Billa skôr než ho oblbla úplne. Bill, to očarujúce stvorenie sa nedá porovnať s namyslenou rozmaznanou a aj zlomyseľnou babou.
Mrzí ma, že Tom za to, čo sa deje trestá Billa aj keď nevedomky 🙁 Je mi zlatíčka ľúto. On je tak strašne precitlivelý. Ale páči sa mi, že aj keď je taký nesmelý, nenechá sa zožierať pochybnosťami ale problém rieši okamžite. Ale tá jeho hláška, že vie čo mu chce povedať 🙂 je roztomilá. Chúďatko čiernovlasaté♥
[1]: Na Míu máme stejný názor 😀 taky jí nemůžu vystát a to jsem ji prosím pěkně vytvořila. Myslím že jedna taková potvora stačí a právě proto jsem změnila Markovo chování.
Děkuji ti Zuzanko za další krásný komentář 🙂
Musím se přiznat, že se mi na konci dílu chtělo plakat. Bill si je sebou pořád tak strašně moc nejistý! Moc mě mrzí, že si myslí, že se s ním chce Tom rozejít a že jej už nemá rád, jen mu to neumí říct. Já vím, že Tom asi poslední dobou nebyl moc šťastný a nevědomky Billovi potvrzoval jeho teorii..ale prostě je mi to líto. Je mi líto, že se Billy bezdůvodně trápí. Přitom nemá vůbec proč, protože Tom jej miluje celým svým srdcem. A moc se těším na další díl, kde to Tom Billovi objasní. V téhle povídce nechci, aby se musel Bill trápit ještě víc. Už tak si toho vytrpěl hodně. Úplně se mi u Billových myšlenek svíralo srdíčko za něj. Tuhle povídku prostě prožívám ze všech nejvíc, protože je moje nejmilovanější ♥ Nějakým způsobem mi strašně přirostla k srdci a všechno prožívám s klukama, jako bych tam byla s nimi. I když se musím přiznat, že mi stále tahle Billova nesjistost sebou samým, přijde strašně roztomilá. On je celkově strašně roztomilý ať dělá cokoli. Nedivím se, že jsou jím Tom i Mark tak okouzlení. Protože já jsem jím okouzlena taky. On je prostě taková nádherná, roztomilá panenka! ♥ Chvilka s Julinkou byla opět k nezaplacení 🙂 Klukům to prostě s dětma sluší 🙂 Billova vzpomínka na to, když maminka umřela, byla opravdu bolestná. V tu chvíli jsem chtěla Billa hrozně moc obejmnout a už jej nepustit. Odchod rodičů, ještě k tomu v takhle mladém věku, je vždycky to nejtěžší. Ale jak už jsem v nějakém komentáři psala – kdyby se to nestalo, tak by se nejspíš Tom s Billem ani nepotkali 🙂
A Mark? Tak ten mě dneska opravdu dostal 🙂 Už minule mě moc potěšil a dneska si mě definitivně získal! Líbí se mi, jak konečně procitl a vidí věci tak, jak jsou. Jsem i ráda za to, co vmetl Mie do tváře, protože ona si to zasloužila. Líbí se mi, že Bill nevědomky ukazuje lidem, co je dobré a správné 🙂 Jsem ráda, že Mark nechce Billovi ublížit, ale naopak si sám řekl, že pro Billovo dobro by informoval i Toma. Jsem prostě nadšená! Ale o to míň jsem nadšená z Mii :/ Myslím, že ona to nenechá jenom tak. Teď je naštavná nejen na Billa a Toma, ale už i na Marka. A nebo je naštvaná ještě víc na Billa za to, že dokázal pobláznit oba kluky, kteří dřív chtěli ji. A její plány, co by mohl Mark udělat s Billem?! To snad ne?! Já jsme tedy vždycky věděla, že ona je špatný člověk. Ale pořád jsem nějak tajně doufala, že by nakonec mohla procitnout a změnit se. Ale jak vidím, tak náprava u ní nehrozí a děsím se toho, koho si ještě dokáže omotat kolem prstu a kdo pro ni udělá všechno co bude chtít. Tím pádem se bojím o Billa. Ale ten je pod ochranou Toma, tak doufám, že se mu nic špatného nestane 🙂
Děkuji za další nádherný díl ♥ A moc se těším na ten další, kde bude konečně Billy vědět, že jej Tom pořád miluje a nehodlá ho opustit!! ♥♥
Markovi se omlouvám že jsem si myslela že by Billovi ublížil.Doufám že Bill uvěří že Tom jej má moc rád.
Já musím začít od konce, protože Billova slova byla skoro jako bodnutí nožem. Jak si, proboha, mohl myslet, že ho Tom nemá rád? To nevidí všechny ty něžné pohledy, necítí všechny ty láskyplné doteky, to neslyší, že Tomovo srdce bije jenom pro něho?
Určitě ano, ale i přesto se bojí uvěřit svému štěstí a myslí hned na to nejhorší, je to hrozně smutné. Tak doufám, vlastně věřím, že Tom jeho pochyby jednou provždy vyvrátí a přesvědčí ho, že je pro něj tím jedním jediným na celém světě a že Bill už o jeho lásce NIKDY nezapochybuje.
O Mii se mi ani nechce psát, ona je takový ubožák, že je mi jí snad i líto. Zato Mark je u mě frajer, jsem neskutečně ráda, že se nevědomky rozhodl napodobit Toma a od Mii se oprostit. Ona je jako bazilišek, který vstříkne své oběti do žil jed, který ho postupně otravuje, až není cesty zpátky. Naštěstí Tom i Mark včas rozpoznali, jaká stvůra se pod tou krásnou slupkou schovává a utekli, dokud byl ještě čas, než udělali něco, co by se jen těžko napravovalo.
A teď k tomu nejkrásnějšímu z dnešního dílu a tím je Bill s Julinkou, čekající na Toma. Billovy obavy a smutné myšlenky, vzpomínky na Julinčino narození a na maminku, to bylo tak plné bolesti a beznaděje. Jsem tak ráda, že při pohledu do Julinčiných nevinných očí Bill pochopil, že stojí za to a hlavně pro koho žít, to mě hrozně dojalo.
Ona celá povídka je strašně dojemná, alespoň mi tak připadá, možná je to tím nádherným stylem psaní, krásnými myšlenkami a úvahami o smyslu života a o tom, co je v něm skutečně důležité. Anebo prostě jen tím, že je psaná opravdu od srdce ♥
Krása ♥