Něco ve mně 8.

autor: AjaSto

Čekárna doktora Osberta vypadala zhruba tak, jak Bill očekával. Nevelká místnost obložená kvalitním dřevem byla příjemná a ničím nepřipomínala lékařské prostředí. Dva čalouněné gauče naproti sobě byly zbytečností, protože v této místnosti se nikdy tolik lidí nepotkalo. Bill seděl na jednom z nich a roztržitě listoval časopisem. Stejně jako jinde, ani tady hromádka čtení neposkytovala nic zajímavého, pokud jste byli sedmnáctiletým klukem. Na klíně měl článek o nedávném výzkumu haptického rozhraní, jistě zajímavý, ale jeho smysl Bill nebyl schopen pochytit. Oči přejížděly po řádcích, ale Bill se příliš zaměstnával návštěvou, kterou bude muset každou chvílí podstoupit. Neměl nejmenší tušení, co mu řekne. Dobrý den, jmenuji se Bill. A taky Tom, je nás tu víc. Já a můj malinkatý mužíček v hlavě.

Na téhle návštěvě se domluvil se svojí mámou. Chtěl soukromého psychologa, který ho bude brát vážně, nejen jako povinnost. Na Simone bylo vidět, že se jí ulevilo. Bylo načase, aby se Bill dal do kupy. Byla ochotná zaplatit za doktora Osberta značnou částku peněz, aby to cokoliv, co jejího syna zužovalo, vyřešil. Bill jí byl vděčný, neuměl si představit, že by to řešil s ní nebo klinickým psychologem znuděným přílivem puberťáků, kteří si každý den stěžují na své rodiče a školu.

Musel čekat dva týdny, než ho Osbert mohl vzít. Mezitím se s Tomem několikrát sešel. Viděli se vlastně skoro každý večer. Povídali si celou noc v Tomově bytě. Někdy si udělali popcorn nebo horkou čokoládu. Povídali si o tom, co se ten den stalo, smáli se lidem ve škole, pomlouvali učitele. Tom raději mluvil o budoucnosti. To Billa trochu děsilo. Překvapilo ho, že nechce to samé, co on. Například nesnášel plavbu na lodi, ale Tom by rád obeplul celý svět. Pozdě k ránu, když už oba byli vyčerpáni mluvením, leželi na gauči a Tom se zasnil. Plánoval, co bude dělat, až vyrostou, kam pojedou. V těch brzkých hodinách Bill jen přikyvoval a shovívavě se usmíval. Nechtěl mu říkat, že by bylo nejlepší, aby tu Tom už nebyl, až vyroste. A že je to jen fantazie, která se nikdy nemá vyplnit. Druhý chlapec mu stejně nevěnoval pozornost, s přivřenýma očima hleděl kamsi do dáli, zřejmě do své budoucnosti, a když začal mluvit o dívce, kterou si najde, a synovi, kterého bude držet v náručí, Bill tiše odcházel zpátky do reality, tam, kde se sny plní jen těm, kdo je mají jak uskutečnit.

Ráno se probouzel odpočatý a spokojený, jako po krásném snu. Noční rozhovory ulevovaly tíze předchozích dnů, dýchalo se mu lépe, soustředil se na školu, aniž by věděl proč. S vidinou, že uleví své duši ještě více, až navštíví odborníka, se chystal svou oporu a přítele nevědomky zabít.

Bill vzhlédl, když se dveře otevřely a vyšli z nich dva muži pokročilejšího věku. Jeden byl oblečený do lehkého letního saka a svíral klobouk. Podal ruku vyššímu muži schovanému za dveřmi a rozloučil se. Bill se usmál a odpověděl mu na pokývnutí, když procházel. Sledoval jeho záda, náhle se cítil opuštěn sám s tím druhým, kterému musí svěřit věci, které si nepřizná ani on sám.

„Pojďte dál, Bille,“ příjemný hlas ho donutil odložit časopis a vstát. Teprve potom na muže pohlédl. Vypadal na padesát, ale Bill si myslel, že mu musí být víc. Měl šedivou košili, zapnutou až ke krku, a Bill měl nutkání sáhnout si na krk, protože při pohledu na ni měl pocit, že ho dusí. Vstoupil do místnosti a nechal za sebou zavřít.

Zatímco mu doktor kladl otázky, aby se s Billem lépe seznámil, ten zkoumal jeho ordinaci. Měla působit domácky a na Osberta jistě tak působila, ale Billovi přišla ponurá a stařecká. Nelišila se příliš od čekárny. Dvě pohodlná křesla, koberec, obložení. Jediným rozdílem byl výběr četby, který tu byl více než široký. Vysoké knihovny narvané starými knihami s osahanými hřbety. Bill přemýšlel, proč je tu má. Jestli neměl čas vzít ho dřív, asi nemá moc času si tu číst. Osbert mu připadal jako anglický gentleman. Měl příjemný úsměv pod černým knírkem, stejně jako v upravených vlasech v něm byly stříbrné nitky. Působil vzdělaně a seriozně. Brzy si získal Billovu důvěru a chlapec se v jeho přítomnosti dokázal více uvolnit. Billa napadlo, jestli chodí hrát o víkendu golf. Psal si informace o Billově rodině, škole i zájmech do černé tlusté knihy s tvrdými deskami. Bill doufal, že není jen pro něj. Nápadně mu připomínala tu Tomovu.

„Tak,“ řekl a odložil pero, když skončil s formálními otázkami. „Chcete se mě ještě na něco zeptat?“ Bill se ho chtěl zeptat na golf, ale spolkl to. „Ne,“ zavrtěl hlavou, „nic mě nenapadá.“

„Dobře. S čím ti mohu pomoct?“ s přechodem z formální části se rozhodl zřejmě sejít i z vykání. To by Billovi tolik nevadilo, jako jeho výraz. Vypadal, jakože očekává hodinku odpočinku, kdy bude řešit triviální problémy nejistého kluka. Přesně, jak se Bill obával.

Chlapec značně znejistěl a muselo to na něm být vidět, protože se Osbert usmál a pokračoval: „Co tě trápí? Škola, rodina, kamarádi, holka?“ zkoušel obvyklá témata.

„Ne, nic takového,“ odbyl ho skoro až nepříjemně. „Nevím, jak bych začal, je to trochu zvláštní.“

„Můžeš začít, kde chceš. Postupně se dostaneme na začátek i na konec.“

V místnosti bylo ticho. Bill sklopil oči na svoje ruce a formuloval první větu. Bylo to jednodušší, než se dívat na něj. Doktor na něj nespěchal. Seděl klidně a čekal.

„Někdy mluvím sám se sebou.“ Protože nepřicházela žádná reakce, dodal: „Nahlas.“

Byl si jistý, že ho doktor uklidní, že to dělá každý a tím sezení prakticky skončí.

O čem třeba mluvíš?“ Bill se na něj vděčně usmál.

„Je to trochu jinak. Není to, jako bych chodil po pokoji a třídil si myšlenky. To jsem dělal i před tím.“

„Před čím?“

„Než začala tahle… šílenost.“

„Dokážeš se vrátit přesně k tomu dni? Stalo se něco, co tě změnilo?“

A Bill se vrátil. Ne přímo na den, kdy to začalo, to vědět nemohl. Ale na den, kdy si uvědomil, jak špatné to je. Na sobotu 21. dubna. Mluvil o hodinách a dnech, které ztratil. O deníku, který našel ve svém pokoji, aniž by ho psal. A nakonec o Tomovi. O klukovi, který se snažil ukrást jeho život.

Hodina uplynula jako nic. Řekl jen zlomek. Nic neupravoval, ale něco úmyslně vynechával. Nechtěl mu vyprávět o cestě mezi kovovými šuplíky, letu na gigantických papírech, ani modřinách, které mu zůstaly, i když se probudil. Naštěstí se nedostali tak daleko, aby musel přiznat, že s Tomem mluví denně a rád.

Doktor Osbert pozorně celou dobu poslouchal, sem tam se ho na něco zeptal a dělal si poznámky. Pohlédl někam za Billa a zastavil jeho vodopád slov.

„Musíme teď skončit. Rád bych si příště promluvil s tvojí matkou.“

„Mojí matkou?“ opakoval trochu dezorientovaně. Takže on si myslí, že jsem si to celé vymyslel? Ale Osbert na něj hleděl velmi vážně.

„Bille. Musíme zjistit, co jsi dělal ty dny, které si nepamatuješ. Mohlo by jít o velmi závažný problém. Nemůžu ti po jedné hodině říct víc. Domluvíme si termín, který bude vyhovovat tobě i tvé matce.“ S tím vstal a vyprovodil Billa ze dveří. Neřekl mu žádný termín, ani že by měl Bill zavolat. V čekárně už seděl další pacient. Na klíně mu ležel otevřený časopis s článkem o výzkumu haptiky. Pokynul odcházející postavě, ale Bill ho nevnímal.

Vyšel z budovy a procházel přilehlým parkem. Nevnímal, kam jde, nohy ho automaticky nesly pryč. Po pár minutách se zhroutil na lavičku. Bylo mu do pláče, ale nebrečel. Myslel si, že by se měl cítit lépe, když se svěřil. Neulevilo se mu, naopak mu bylo ještě hůř. Nahlas řekl to, co doteď mohla být jenom jeho představivost. Nyní je to realita. Ví to už doktor Osbert a bere to vážně. Co říkal? Závažný problém. Brzy se to dozví taky máma. Asi se jí nebude moc líbit, že má za syna cvoka.

Pevně doufal, že neudělal největší chybu v životě. Jestli se to nebude dát spravit léky, dají ho do ústavu… Bát se měl už brzy o něco jiného.

Simone po návratu domů nic moc neřekl. Jenom, že s ní chce doktor mluvit. Byl nesmírně vyčerpaný, nedokázal se ještě svěřovat jí. Nebyl si vůbec jistý, jestli kráčel správným směrem, doufal jen, že mu odborník pomůže a on bude zas žít jako kdysi.

Zvláštní, že si na Toma vlastně ani nevzpomněl. Byl zvyklý na noci strávené s ním. Jako jindy, vyběhl z malé místnůstky, kam si ho Tom volal, a namířil si to do jeho bytu. Našel ho na sedačce. Tvář měl skloněnou, sledoval neurčitý bod na zemi.

Bill pojal určité podezření, že něco není v pořádku, ale to s Tomem vlastně nebylo nikdy. Rozhodl se to přejít a rozveselit ho.

„Ahoj. Dneska ráno se mi stala šílená věc. Chtěl jsem si jít vyčistit zuby, ale místo…“

„Já vím. Já vím,“ nenechal ho druhý domluvit. „Vím to. Všechno vidím, vzpomínáš? Vidím, co děláš, co jíš, co říkáš, všechno!“ Byl dnes neobvykle jedovatý.

„Podívej, jestli jsi mě sem zavolal proto, abys na mě řval…“

„Jak jsi mohl? Jen tak si sem přijdeš, jako by se nic nestalo! Zradil jsi mě.“

„Zradil?“ Billovi nedocházelo jak. Byla tu nějaká souvislost, kterou neviděl.

„Proč jsi to udělal? Věřil jsem ti. Řekl jsi, že to napravíš.“ Tom si rozčíleně stoupl a udělal několik kroků, „proč jsi mu o nás řekl?“

„Myslíš dneska toho doktora? Vždyť jo. Snažím se nám pomoct, vyléčí to.“

„Vyléčí co?“ Nastalo trapné ticho, než se Tom odhodlal říct to první. „Mě?“

Bill se na něj provinile podíval. Nepřipravil se na takovou konfrontaci.

„Já nejsem nemoc. Nechápeš? On nám nemůže pomoct. Já jsem lidská bytost stejně jako ty.“

Stáli teď naproti sobě. Tom se na něj díval a hledal v něm alespoň náznak soucitu. Bill jeho pohled nesnesl, díval se do strany, nervózně si kousaje spodní ret.

„Ne, nejsi,“ hlesl nakonec. „Já jsem lidská bytost. S duší a tělem. Nevím, jak nám mám pomoct. Něco udělat musím.“

Donutil se oplatit mu pohled. Tom zvedl jednu ruku a jemně se dotkl jeho tváře. Tom mohl jasně v jeho očích číst stejnou zoufalost, která jako by se odrážela od těch jeho.

„Nech mě udělat alespoň tohle. Jen to zkusit. Chci být zase normální,“ spustil ruku zpátky dolů. „Ani ty tu nejsi takhle šťastný,“ zašeptal.

Tom chtěl vzít jeho dlaň do své, ale druhý pod jeho dotykem ucukl.

„Dneska už půjdu.“

Sledoval ho, jak odchází. Neudělal nic pro to, aby ho zastavil. Nepřišel na nic, čím by ho přesvědčil. Tolik argumentů, které si sedmnáct let připravoval, stovky důvodů a vysvětlení. Neznamenalo to nic, když se postavil tváří v tvář Billovi. Teď už nešlo jenom o něj, najednou tu byly světy dva. Dvoje sny, které musely být uskutečněny, dva kluci, kteří chtěli dospět, dva lidé, kteří chtěli stárnout, cestovat, poznávat. Tom zkoumal svoji ruku, na které ještě cítil Billovu pokožku. Proseděl tak celou noc, v hlavě prázdno a v srdci zmatek.

autor: AjaSto