And the winner is… 24.

autor: Iveth Biersack

Další dílek pro vás 🙂 Doufám, že se bude líbit a neukamenujete mě! 😀 Bude dobrý konec? Kdo ví…;)

„Tak slečinky, končíme! Zase zítra,“ usmál se Tom a vypnul prezentaci. V práci ho povýšili na ředitele, tak si mohl pískat. Právě mu skončilo dnešní poslední jednání, a tak mohl jít domů. Vlastně ještě vyzvednout Dannyho ze školy a pak domů. Sjel tedy před základní školu a čekal. Danny se k němu přihnal téměř okamžitě, hodil tašku na sedadlo a sedl si.

„Tak co, jak bylo?“ usmál se Tom a rozjel se domů.
„Nooo dobrý,“ zahihňal se Danny a nahnul se, aby zapnul rádio. Začal si tiše pobrukovat. Tom se usmíval a v klidu řídil. Tedy do té doby, než se jako další písnička ozval Billův hlas. Ne, musel to být on! Stiskl pevně volant a zaposlouchal se. Neznal to, muselo to být nové.

„…In die naaacht…,“ Tomovi se draly slzy do očí. Z jeho hlasu byl cítit smutek a zlomené srdce. Bolest. Nekonečné zklamání. Musel zavrtět hlavou, aby se probral. To už byli doma a písnička skončila.

„To byl Bill Kaulitz a jeho nový song In die nacht!“ ozval se moderátor z rádia a Tom strnul.

„Bille, jak vlastně vznikl námět na tento song? Snad i úplný amatér bez hudebního sluchu by poznal, že to není jen tak,“ směřovala moderátorova otázka na Billa. On je tam? Tom hned přidal hlasitost a Danny šel radši domů, protože viděl, že s ním nic nebude.

„Noo víš, Nicku… prožil jsem krásný čas s nenahraditelnou osobou. Plánovali jsme si celý život. Všechno do detailů jsme měli promyšlené, ale… jednoho dne to přestalo fungovat. Rozešli jsme se a… od té doby jsem o něm neslyšel. Od té doby jsem tady a snažím se dělat cokoliv, abych to ze sebe dostal a… dal tím třeba něco lidem kolem mě,“ odpověděl černovlásek a usmál se na moderátora. Do smíchu mu ale moc nebylo.

„Skvělé… dámy a pánové, uslyšíme se…“ to už Tom vypnul rádio a vystoupil z auta. Zamlklý a s falešným úsměvem šel domů. Sandra zřejmě vařila, protože celým domem se nesla vůně.

***

Billovi se v LA dařilo čím dál tím lépe. Na Toma sice myslel pořád, ale svůj smutek a city vkládal do písniček, které měly úspěšnost takovou, že obsazovaly první příčky všech žebříčků. Vyhrál několik ne moc podstatných ocenění, ale o to více si jich vážil.

„Díky, Bille, že jsi přišel,“ rozloučil se s moderátorem a šel domů. Venku před studiem na něj čekala ochranka s několika uječenými fanynkami. Rozdal ledabyle několik podpisů a nasedl do svého auta následován několika bodyguardy. V autě mu jelo nahlas rádio, tak si poklepával do volantu v rytmu. Myslel na všechno možné, jenom se snažil nemyslet na Německo a na jednu určitou osobu, jejíž jméno si radši ani nechtěl vybavit. Ano, chyběla mu matka a jeho všetečný bratr, ale vracet se nechtěl. Jenom v případě nouze nebo narozenin, Vánoc, rodinných sešlostí a podobně.

To nastalo další den. Vrátil se z rozhovoru a jenom co vlezl na internet, volal mu přes skype Andreas.

„Ahoj bráško, tak co, jak se máš?“ usmál se blonďák do kamery a zamával.

„Jo bezva! Užívám si to. Je to tu bezva, musíš někdy přiletět!“ usmíval se Bill.

„No… víš, to asi přiletíš dřív ty k nám,“ mrkl na něj Andy.

„Co to?“ nechápavě se na něj podíval Bill a blonďák se zasmál.

„No víš, mamka bude pořádat zase nějakou garden párty a sjede se skoro celá rodina, měl by si tu být,“ ujasnil Andy a usmíval se. „Prosím, Billi, musíš přijet!“ úpěnlivě na něj naléhal do kamery a dělal na něj psí oči. Bill nakonec povolil, i když se mu moc nechtělo.

„Dobře, dorazím, a kdy to je?“

„V sobotu,“ nadšeně se usmál Andy a křikl na Simone, že Bill přijede. Byla samozřejmě šťastná, že se jí syn aspoň na chvilku vrátí.

***

Bill už odletěl ve čtvrtek. V programu stejně nic neměl a v LA neměl co dělat. Všechno už tak nějak prošel a prozkoumal, a už se nudil. Pár hodin v letadle zaspal a už byl skoro doma. Taxíkem dojel před barák a vydechl. Jak dlouho tu už nebyl! Vzal si kufr a tiše otevřel branku, přešel zahrádku, a to už mu Simone otvírala dveře a objímala ho.

„Jo, mami, dobrý, nemusíš mě uškrtit!“ smál se černovlásek nadšeně a objímal ji zpět. Na to se přihnal Andy a zavěsil se na něj z druhé strany.

„Bráškoooo!“ vyjekl Bill a objal ho.

„Chyběls mi,“ šeptal Andy a se zavřenýma očima Billa nechtěl za žádných okolností pustit.

„Notáák,“ zasmál se černovlásek, a když se uvolnil ze všech sevření, vešel dovnitř a šel si vybalit. Následovala káva s Andym a Simone u fotek a videí, co Bill pořídil v LA za ten rok, co tam zatím strávil. Poslouchali jeho nové písničky a bylo jim fajn.

Další postava v Billově životě měla opačný pocit. Tom. Uzavřel se do sebe. I když měl kolem sebe Sandru s Dannym, byl den ode dne mrzutější. Nedalo se s ním skoro promluvit. Jedině tehdy, když četl Dannymu pohádku nebo mu něco vysvětloval. Jinak se Sandrou nemluvil už skoro vůbec. Poslouchal pořád rádio, a když slyšel Billův hlas, bylo to pro něj jako med na duši. Sice měl sám několik interview, talkshow a podobných sešlostí, kde bylo hodně lidí, ale nikdy nepřestal myslet na černovlasého anděla, který ho na několik nádherných dní uklidnil, a bylo mu, jako by se vznášel. To však bylo pryč a Tom se bál, že nenávratně.

Znovu teď večer seděl u sebe v pracovně a poslouchal rádio. Zrovna dohrála Billova písnička a moderátor se o něm rozpovídal. Co Toma ale zaujalo, tak to, když se moderátor zmínil, že Bill odletěl zpátky do Berlína k rodině na několik dní. Ta informace Tomovi zarazila srdce snad až do krku. Najednou nevěděl, co dělat. V hlavě měl zmatek – jít za ním? Nechat ho být? Co by mu řekl? Tyto a asi milión jiných otázek se mu honilo hlavou. Několikrát se zvedl ze židle a vyšel ke dveřím. Jenom ale chytl kliku a zíral na ně. Nebyl schopen je otevřít. Jako by snad Bill čekal přímo za nimi a jenom proto, aby mu dal pěstí. Ani nevěděl, jak vlastně vypadá? Myslí na něj ještě? Vzpomíná na jejich společné chvíle? Ne. To přece nemohl. On byl ten, co mu ublížil. Nevyčítal mu, že odešel. Dalo se to čekat. Jenom netušil, že to bude tak náhle a na takovou dobu. Nebyl připravený na to ho nepotkávat ve městě. V parku se psem. Nebo kdekoliv, kde byli třeba i spolu.

Po další trýznivé hodině přemýšlení se zvedl, vzal si bundu a vyrazil k autu. Sandra asi tušila, kam chce jet, a nechala ho. Všimla si sama, že její manžel se chová divně a bude jedině dobře, když si to mezi sebou vyřeší a popovídají si.

***

Opravdu do půl hodinky seděl v autě před Billovým barákem. Projížděl tu sice každý den, někdy i několikrát, ale stejně mu teď přišlo, že tu snad nikdy nebyl. Nadechl se a vystoupil z auta směrem rovnou ke zvonku na brance. Zavřel oči a zazvonil. Během několika málo vteřin se otevřely dveře a v nich sám Bill. Když viděl postavu za brankou na ulici, sevřelo se mu srdce. Přesně jeho nechtěl vidět! Tedy chtěl ale… ne tak rychle. Stál mezi dveřmi a nemohl se pohnout. Jenom na sebe oba zírali neschopni slova.

autor: Iveth Biersack