autor: B-kay
Tom naprázdno otevřel ústa.
Pokoušel se zamyslet nad významem slov, která právě zaslechl, pochopit je a vysvětlit Billovi, že se zmýlil, ale jakmile zvedl tvář, zjistil, že Bill už u něj není. Stihl zachytit pouze rychlý pohyb tmavých vlasů, jak se Bill snažil co nejrychleji dostat ke dveřím.
„Bille, počkej.“
Vyskočil a poprvé za celý ten čas, co jej znal, byl rád, že jeho noha není zcela v pořádku a nedovoluje mu utíkat. Pohotově jej chytil kolem boků a přitiskl na své tělo. Vnímal, jak zrychleně dýchá, jak se jeho tělo třese, a i když se mu bránil a prosil jej, aby jej nechal jít, neudělal tak. Otočil jej ve svém objetí, zahleděl se mu hluboce do očí a zlehka se dotkl jeho tváře.
„Kam chceš jít?“ šeptl.
„Nedokážu to,“ Billovi se bolestí křivila tvář, oči měl plné slz, přesto neuronil jednu jedinou. Už neměl sílu plakat. „Prosím, nech mě odejít. Nemůžu se dívat na to, jak odcházíš. Prosím,“ pípl a všemožně uhýbal před Tomovým pohledem.
Jakmile se však jeho tvář ocitla v zajetí Tomových dlaní, už neměl šanci uniknout. Opustilo jej veškeré odhodlání i síla. Přestal se bránit. Přestal toužit po úniku a naopak, začal zoufale toužit po další a další vteřině, strávené v jeho náručí. Přesně tam, v odrazu těch něžných, medových očí.
Přesně tam byl náhle ztracený.
„Dej mi ruku,“ Bill pootevřel rty, výraz jeho tváře, se měnil z bolestivého v lítostivý.
Netušil, co měl Tom v plánu, přesto uposlechl. Dech se mu mírně prohloubil, jakmile jeho dlaň lehce vklouzla do té Tomovy a dokonale do ní zapadla. Snažil se vyčíst z Tomovy tváře nějakou maličkost, emoci, myšlenku, záchvěv, cokoliv, ale jeho soustředěnost, mu v tom značně bránila. Pozornost věnoval pouze Billově dlani, kterou tiskl svými prsty a po chvíli si ji položil na rameno.
„Tome, co to…“ to už ale i jeho druhá ruka spočívala na Tomově těle, konkrétně za jeho krkem. Následně pocítil teplo, které do něj proudilo skrz veliké dlaně, kterými jej objal kolem boků a nadzvedl jej tak, že se vůbec nedotýkal podlahy. „Co to děláš?“ nebyl si jistý, zdali by se měl usmívat, nebo plakat. Tomův pohled, jeho doteky, gesta, nic z toho nenasvědčovalo tomu, že by chtěl od něj odejít. Ale ani zůstat.
Jeho tvář byla uzavřená, tajemná. Všechno na světě však má svůj čas, a tak i Tomova nečitelnost v jednom okamžiku skončila. Konkrétně to bylo ve chvíli, kdy udělal vrávoravý krok stranou, Billa si k sobě přitiskl jako ten nejkřehčí poklad a jejich tváře nečekaně dělilo méně než několik milimetrů. Na rty se mu náhle vyhoupl měkký úsměv a on bez větších okolků a bez zbytečných slov, zrušil mezeru, dělící jejich rty a spojil je v hlubokém polibku. Další opatrný krok stranou, byl zpečetěn dalším polibkem a Bill už neměl nejmenších pochyb.
Tom se s ním nechtěl rozejít a právě splnil slib, který mu dal. Možná to tak na první pohled vůbec nevypadalo, možná ani jediný z Tomových kroků nebyl správný a pohupovali se jako dvě malé děti, ale Bill věděl, co mu tím chtěl vyjádřit.
Tančili.
Bez velikého tanečního sálu, bez hudby, bez potlesku, beze slov. A o to to bylo krásnější.
Bill neodolal, přestal oplácet Tomovi polibky, odsunul se a opět mu pohlédl do očí.
„Omlouvám se,“ pusinkoval jej do koutku úst.
„Ne, to já se ti omlouvám. Choval jsem se jako hlupák. Na tvém místě bych jednal úplně stejně,“ Tom Billa opatrně spustil na zem a dlaně mu vpletl do vlasů. „Nechtěl jsem ti ublížit. Odpustíš mi to, panenko?“ sledoval Billovu tvář a opět se dostával do stavů, v nichž se ocital pouze v jeho blízkosti. Točila se mu hlava, údery jeho srdce byl tak silné, jako by chtělo vyskočit z jeho hrudě a rozběhnout se za tím Billovým. Konečně se jej dotknout a splynout v jedno.
„Panenko,“ Bill se vesele kousl do rtu. „Líbí se mi, když mi tak říkáš. Alespoň na chvíli si přijdu výjimečný,“ sklonil tvář a mírně znervózněl, jakmile si všiml ručníku u Tomových nohou.
„Ty jsi výjimečný. Kéž bys mohl vědět, jak moc jsi pro mě speciální.“ Bill se snažil vnímat Tomova slova, ale bylo to těžké. Očima hypnotizoval ručník, který zřejmě neunesl jejich taneční kreace a nyní líně ležel na podlaze, netušíc, jaká muka tím Billovi způsoboval.
„Oh, jsi tak nahý,“ zvedl tvář, jeho šokovaný pohled, se setkal s Tomovýma smějícíma se očima. Vyděšeně si překrýval rukou ústa, jako by tím mohl vzít zpět svá slova, nebo je alespoň zamaskovat. „Chtěl jsem říct milý… ano, moc milý… t-ty… Tome, prosím… oblékni se,“ rozpačitě vrtěl hlavou, jak se snažil soustředit na svá slova, a Tom se do něj každou vteřinou zamilovával pořád víc a víc. Ještě nikdy neviděl nic tak roztomilého a pocit, že patří právě jemu, jej příjemně hřál u srdce.
„Víš, proč jsem ti daroval tu košili?“ usmívajíc se, zlehka pohladil límec, který obepínal Billovy vystouplé klíční kosti.
„Měl jsem narozeniny,“ Bill plácl první věc, která jej napadla, a rychlým pohledem prolétl Tomovo klidné mužství, které nejevilo známky vzrušení, zatímco on sám měl pocit, že pokud by se na něj nepodíval, vybouchl by jako sopka. Pohled na Tomovo tělo to však všechno jenom zhoršil. Zatočila se mu hlava a měl co dělat, aby se dokázal ovládnout a udržet se na nohou.
„To ano, ale nebylo to jenom proto,“ uličnicky se culil a naklonil se k třesoucímu se černovláskovi. „Věděl jsem, že když bude tak veliká, bude velice snadné svléknout tě z ní,“ zašeptal mu do ucha, na které jej následně jemně políbil. A právě ten polibek, byl posledním, co dokázal Bill unést.
Strčil do Toma, kterému nečekaný pád do postele vůbec nevadil. Právě naopak. Zamilovanýma očima sledoval svlékajícího se Billa a nemohl se dočkat chvíle, kdy jej ucítí na své kůži. Bill po čtyřech přelézal jeho nohy, pomalu se mu usadil na klíně, a jakmile se Tom také vyhoupl do sedu a jejich tváře byly ve stejné úrovni, omotal mu nohy kolem boků a přitulil se k němu celým svým tělem.
Hlavou se mu opřel o rameno, zavřel oči a soustředil se pouze na Tomovy polibky na krku i ramenou. Veškerá živočišnost byla náhle pryč. Nepotřebovali rychle ukojit své touhy. Nezáleželo jim na tom, zdali tahle noc skončí milováním. Potřebovali být spolu. Cítit blízkost toho druhého, prudké údery srdce na nahé, chvějící se kůži, vůni proudící z obou, hledající bod, ve kterém se slijí v jednu.
„Tome?“
„Hm?“
„Chci, abys věděl, že to vím,“ Tom přestal ochutnávat Billovu sladkou kůži a pohlédl mu do tváře.
„Víš co?“ jednou dlaní jej pomalu hladil po zádech, zatímco tou druhou obkresloval pár prokrvených, kouzelných rtů. Tak moc jej chtěl líbat.
„Že jsem pro tebe speciální. A už nikdy o tom nezapochybuji,“ slíbil a rychle jej políbil na špičku nosu.
„Víš, proč jsem ti skutečně daroval tu košili?“ sledoval Billovy chvějící se řasy a toužil se stát jednou z nich. Navždy chránit ty oči. Oči, pro které by se dokázal vzdát všeho.
„Proč?“
„Líbíš se mi ve všech barvách, ale když máš na sobě bílou, mám pocity, jako by se mé představy náhle naplnily. Už ti chybí pouze dvě veliká, krásná křídla,“ sklonil tvář, aby jej mohl políbit, a Bill cítil, že se i do polibku jemně usmívá.
Představoval si jej jako anděla. A přitom byl právě on tím, kdo jej v toho anděla proměnil.
„Tak moc tě miluji,“ stihl zaslechnout předtím, než se opět vpil do Tomových rtů.
V tu noc se nemilovali pouze jednou.
Milovali se hned několikrát. Tom mu po každém dalším milování odkryl další kus svého trápení, velikou část svých obav, a Bill byl rád, protože věděl, že už na to není sám. Každým dalším milováním si byli bližší, a když se noc pomalu usázela do úzadí a nabízela tím prostor východu slunce, leželi propletení do sebe a konečně se ubírali do říše snů.
Bill si již zpola lapen ve snu vzpomněl na jeden úryvek básně. Když byl malý a pro něco se trápil, dědeček mu vždy přinesl knihu od Náiduové. Za jiných okolností by si na ni možná ani nepamatoval, avšak po smrti Simone v ní našel útočiště. Zejména v básni Pominutelnost. Pamatoval si to kouzelné čtyřverší, které mu i nyní vlilo do žil novou energie a naději.
Myšlenka na Toma a jeho zlé sny, se pomalu prolínala s nevyslovenými řádky.
Ne, netrap se, ač život ti temní starost,
Čas se neomešká, ani nezastane,
Dnešek, který se zdál tak dlouhým, cizím a horkým,
Se zanedlouho promění v zapomenutý včerejšek…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Bill je v tejto poviedke tak strašne rozkošný a jemný a nežný a krehký… naozaj taká panenka, anjelik 🙂 Keby ho nechal Tom utiecť strašne by ma mrzelo, že sa trápi. Ale Tom už má v jeho útekoch prax a hlavne dobrý postreh 😀 Taneček bol krásny 🙂 a dychberúci ale to je celá poviedka. Záverečná básnička má veľkú pravdu, len keď sa človek trápi, tak im ťažko verí…
[1]: Nápad s tanečkem byl úplně spontánní a vycházela jsem ze svých vlastních skušeností :D. Také jsem tak neohrabaná, co se tance týče. Opět ti musím poděkovat za další krásný komentář Zuzanko 🙂
Oba jsou tak sladky Tom se o Bila krásně stara.
Tak po tomhle díle vážně nevím, co sem napsat! Přijde mi, že veškerá slova jsou zcela zbytečná, protože ani z poloviny nedokážou opsat to, jak moc tuhle povídku miluji a jak velký dojem ve mě zanechává. Ta jejich láska mě stále dokola dostává. To, jak se Tom nádherně stará o Billlyho, jak ho utěšuje, jak ho miluje ♥ Vždycky hltám řádky očima a zrovna u tohohle dílu jsem se musela po celou dobu přiblble usmívat. Takovou krásu bych mohla číst od rána do večera, každý den, a vůbec by se mi to neomrzelo.
Bill je tady opravdu roztomilá panenka ♥ Stále mi nad vším, co dělá, dochází dech. Jsem ráda, že konečně ví, jak moc speciální je a že už se netrápí tím, že by jej mohl Tom opustit.
Celý tenhle díl byl opravdu kouzelný, plný lásky a za to Ti moc děkuji! ♥♥♥
[4]: Mischulko ze tvých slov mi je do pláče. Přijde mi, že se neustále opakuji, ale já ti musím i tentokrát z celého srdce poděkovat za tvůj komentář :). Pro holky jako jste vy , je radost psát povídky. Děkuji 🙂
TANEČEK!
Na nic jiného, než na tenhle magický okamžik teď nedokážu myslet, jenom na tohle jejich dokonalé a úžasné souznění, souznění těl i duší ♥
Tanec, který vlastně ani tancem nebyl… Já jsem si při čtení říkala, co že to ten Tom dělá a když jsem zjistila, že je to onen slibovaný tanec, přišlo mi to tak překrásné, tak dojemné, že mi úplně vhrkly slzy do očí, protože jsem pochopila, jak neskutečně ryzí a čisté to všechno mezi nima je…
Ono se to špatně vysvětluje, je to o pocitech a ty mám nejenom z dnešního dílu, ale z celé povídky opravdu nádherné, protože přesně taková tahle povídka je.
Nádherná, něžná, křehká, prostě překrásná ♥♥♥
A ty úžasné verše na konci to všechno ještě dokonale podtrhují ♥