God Bless You 16.

Tom zajel do křesla jako malý školák. Nepamatoval si, že by se opat kdy tvářil tak přísně.

„Co se děje, otče? Měli jsme hodinu…“ Promluvil Tom, ale Benedikt ho umlčel tak, jako předtím Billa.

„Tome… nemyslím si, že je vhodné, aby ses s Billem vídal.“ Přešel rovnou k věci a Tom zalapal po dechu. To vážně? Bill měl pravdu… bylo to těžší, než se zdálo.

„Proč? Co je na tom špatně?“ Zeptal se Tom a zabodl zrak do dětské obrázkové Bible.

„Ty víš moc dobře, co je na tom špatně. Billova cesta vede k Bohu… ne k tobě. A ty… by ses mu měl stranit.“ Rozhodl Benedikt a zkoumal Toma pohledem. Už z Tomova výrazu mu bylo jasné, že se nemýlí. Že ti dva… ne, nechtěl na to ani pomyslet. Zkrátka je nemohl nechat být spolu.

„Tvé hodiny zvládne jistě jiný kněz… více zkušený s učením a Bill má své vlastní povinnosti. A já tě žádám… ne… já ti nařizuji, abys ho už nevyhledával.“ Vynesl jasný verdikt a Tom k němu prudce zvedl zrak.

„Ještě není kněz.“ Zakroutil Tom hlavou. Nechtěl Billovi dělat potíže, ale nechtěl se ho ani vzdát.

„Ale bude… A ty jsi pro něj moc velký hřích. Opravdu necháš Billovu duši propadnout peklu jen kvůli tvému hříchu?“ Tom se zvedl od stolu a bez jediného slova odcházel pryč.

„Není to hřích… a vy to víte.“ Dodal, když stál mezi dveřmi a odešel úplně. Jediné, co mu náhle připadalo hříšné a pekelné, byl Benedikt, který se rozhodl je dva odloučit.

Bill si připadal, jako by mu někdo vrazil nůž přímo do srdce. Těžce se mu dýchalo a z hlavy nemohl vyhnat to, co se tam nahoře asi děje. Bylo mu jasné, že jejich společné hodiny skončily. Myslel, že když mu to Benedikt oznámil, že to bude postupně a ne hned ten den. Pomalu došel do kuchyně, kde se nahlásil. Měl jen očistit salát a naloupat kýbl cibule. Kvůli takové blbině jej odvolal z jeho hodiny? Nemohl tomu uvěřit. Dal se tedy do práce. Salát opral a dal listy do veliké mísy ostatním kněžím, a pak se ujal loupání cibule. Stejně ani nevnímal, co přesně dělal, myslel na Toma. Ztěžka si povzdechl a setřel si z tváře pár slz. Ani vlastně nevěděl, jestli jsou slzy způsobené cibulí nebo touhle situací. Ztěžka si povzdechl a popotáhl. Ostatní kněží si jej prohlíželi.

„Je silná.“ Pokusil se o úsměv, ale připadalo mu, že mu to nějak nikdo nevěří, a jen co mu ostatní věnovali drobný úsměv, vrátil se k práci. Už to chtěl mít za sebou a jít si někam lehnout nebo něco. Ale jako na potvoru cibule v kyblíku vůbec nepřibývala. S těžkým povzdech si bral další do ruky, a když se nožem snažil dostat slupku dolů, řízl se.

„Kruci.“ Zaklel a hned ji pustil z ruky. Rozhlédl se kolem sebe, jestli jej někdo neslyšel, přeci jen nebylo zrovna nejvhodnější klít a ještě před kněžími.

„Stalo se něco?“ Nakoukl za ním jeden z kněží.

„Jen jsem se řízl. To nic není.“ Zakroutil hlavou a prst si opláchl a zalepil. Nakonec v rychlosti doloupal zbytek kyblíku, a potom spěšně odešel do svého pokoje. Chtěl být sám. Když nemohl být s Tomem, raději chtěl být sám, a možná si trochu pohovořit s Bohem. Jen se chtěl ujistit, že tenhle hřích v podobě Toma není jen hřích, ale pouze lidské počínání. Vždyť na tom nebylo nic špatného, přeci. Nemohlo být. Ztěžka vydechl a lehl si na postel, přivřel oči a snažil se v klidu dýchat, aniž by se mu chtělo brečet.

To Tom doslova vyletěl ze dveří kláštera rychlostí blesku. Byl naštvaný snad jako nikdy v životě, nejraději by vyřkl všechny nadávky, co ho pálily na jazyku, ale moc dobře věděl, že by se mu neulevilo. Rychle si zapálil cigaretu. Ale ani to mu nepomáhalo. Měl ho učit někdo jiný? Tak to raději už nic. Na žádné trapné hodiny nechtěl chodit, chtěl být s ním, jen s ním a ne s nějakou pitomou Biblí a biblickými příhodami, které ani nechápal. Tedy chápal, všude šlo jen o ženský anebo sex, tak co? O tom přeci věděl o mnoho více než jakýkoliv z těch blbců tam.

Tom doběhl domů a bez jediného slova nebo pohledu do strany se rozběhl k sobě do pokoje. Významně třísknul dveřmi a padl do postele. Měl vztek, že by nejraději rozmlátil celý pokoj. Chtěl křičet, vztekat se a ze všeho nejvíc, chtěl jít za Billem a absolutně nerespektovat žádná rozhodnutí, která si Benedikt vymyslel.

Simone nadskočila na židli v kuchyni, kde zrovna krouhala mrkev na salát. Zvedla se a šla za svým synem do pokoje. I když se trochu zdráhala. Zaklepala a nakoukla dovnitř. Tom jen ležel na posteli a zíral do stropu. Simone vešla dovnitř a posadila se k němu na postel.

„Tome, co se stalo?“ Nakrčila čelo a podívala se na hodinky. Byl doma brzy. Ještě by měl mít hodinu. Tom jen zamručel. Nechtěl o tom mluvit. Byl teď naštvaný i na ni, že si vůbec nějakou takovou kravinu, jako je náboženství, vymyslela.

„Už na žádný hodiny chodit nebudu.“ Zabručel a neotočil se ani o píď, aby se na ni třeba podíval.

„Proč?“ Našpulila Simone trochu rozzlobeně pusu. Neměla ráda, když jí v něčem odporoval.

„Protože už by mě neučil Bill, ale nějakej páprda. Takže na to seru.“ Zamrmlal, a konečně se na ni podíval. Simone se zamračila.

„Je přeci úplně jedno, kdo tě bude učit. Jednou jsem řekla, že tam budeš chodit, tak tam taky chodit budeš.“ Zvedla se z postele a koukala nekompromisně na svého syna. Tom se posadil. Jako by nestačilo, že byl plný vzteku už tak… teď se ještě měl rozčílit znovu?

„Řeklo se, že mě bude učit Bill. Nikoho jinýho já nechci. Taková nebyla domluva.“ Zatvrzele zakroutil hlavou, držel se ze všech sil, aby nezačal hystericky ječet na celý pokoj. Nebylo těžké na něm poznat, že je na kraji nepříčetnosti. Tepna na krku mu pulsovala, ale Simone byla rozhodnutá.

„Už jsem řekla, Tome. Nebudeme o tom vůbec diskutovat. Nezajímá mě, kdo tě bude učit. Prostě to někdo udělá.“ Otočila se a chystala se odejít z pokoje. Zarazila ji až rána, jak Tom vztekle srazil ze stolku lampičku. Pohoršeně se na něj podívala.

„A jestli hodláš dělat pubertální scény, můžu ti ještě k tomu dát pár facek. Koukej se uklidnit.“ Zlobila se. A hlavně nechápala Tomův hysterický výstup. Co to mělo znamenat? Jako by snad záleželo na tom, kdo ho učí. Taková prkotina.

„Tak si posluž. Ale na žádnou další pitomou hodinu už ti prostě nepůjdu.“ Zakroutil hlavou. „Buď to bude Bill… nebo nikdo.“ Rozhodl se zatvrzele. Simone se vrátila o pár kroků a zvýšila nebezpečně hlas.

„Nebudeme o tom diskutovat. Už jsem jasně řekla. A nebuď drzej, nebo tě zmaluju, že na to nezapomeneš.“ Toma naposledy uhodila asi tak v jeho deseti letech, ale teď měla pocit, že by si pár pořádných facek zasloužil.

„Já taky nehodlám diskutovat. Prostě na to seru.“ Zakřičel Tom a celý se vzteky rozklepal. Teď nenáviděl celý svět.

„Proč by to musel být zrovna Bill? Řekni mi jeden jediný dobrý důvod, proč by tě nemohl učit někdo jiný.“ Zakřičela zrovna tak Simone a držela se ze všech sil, aby po svém synovi nevyběhla a nezfackovala ho na jednu hromadu.

Tom by matku nejraději udeřil taky, ale věděl, že to by byla ta největší hloupost. Krev se v něm naprosto vařila. Oplácel jí stejně tvrdý výraz.

„Jeden jediný důvod?“ Zasmál se trochu ironicky. „Třeba takovej, že je tam jako jedinej normální a rozumím si s ním? Že když mě to učí Bill, tak je to docela i zábava? Stačí ti to třeba takhle?“ Zašklebil si, původně chtěl na matku zakřičet něco jiného, ale raději si to velice rychle rozmyslel. Ale už nestačilo moc a udělal by to.

„Tome, to nemá být nějaký kurz zábavy, to má být taky trochu poučné a Bůhví, co tě to tam Bill učí.“ Zamračila se zase ona nazpátek. Její syn jej až moc podezřele bránil a ne, že by se jí to zrovna dvakrát líbilo.

„Učíme se navzájem.“ Zasmál se trochu potutelně, rozhodl se svoji matku trochu pozlobit a naštvat snad ještě více. A očividně se mu to docela i dařilo. Simone nevěděla, jak tato slova má chápat a co si o nich myslet. Tom asi přicházel z toho kluka o rozum. Třeba nebyl tak svatý, jak si myslela původně. Co když to byl nějaký ďábel v rouše beránka? A měl Tomovi zničit život?

„To myslíš jak? V čem ho učíš ty? Jako kouřit?“ Pozvedla obočí a dala si ruce v bok. Teď byla úplně vytočená.

„K tomuhle levelu jsme se zatím ještě nedostali, ale nemyslím si, že to bude trvat nějak moc dlouho a naučím ho i tohle.“ Zasmál se znovu a jen se nad tím zamyslel, jak má černovláska hlavou ve svém klíně a skoro zamručel blahem. No páni. Tohle byla hodně dobrá představa.

„Thomasi!“ Vyjekla matka skoro hystericky. „Máš pravdu… tady ti to očividně nesvědčí a s Billem už vůbec ne. Je pravý čas se vrátit zpátky domů. Myslím, že jsme se zdrželi hodně dlouho, a pokud vím, Bill se má stát v co nejbližší době knězem. Stejně by neměl na tebe čas.“ Odsekla mu rychle. Jestli chtěla zabránit dalším takovým podobným věcem, museli rychle odjet, jinak by svého syna nejspíše neubránila.

„To nemyslíš vážně!“ Vyjel prudce Tom a vstal z postele a postavil se matce tváří v tvář. Nemohl uvěřit, že tohle řekla. Nemohl odjet, ne teď. Když se Bill má stát knězem. Chtěl tomu nějak zabránit, a když odjede, jak by to mohl udělat? Přejel si rukama přes tvář.

autor: Doris & Lauinka