Něco ve mně 9.

autor: AjaSto

Ani Billovy pocity neměly moc snahu se uklidnit. Nemohl na Toma přestat myslet. Pořád si ho představoval, jak sedí u sebe v obýváku – v jeho hlavě – a nudí se. Nebo na sedačce v kině zkoumá všechno, co Bill řekne a udělá. Pokaždé, když někam šel, vzpomněl si na to, že Tom to taky vidí. Většinu času to bylo stresující. Cítil, že nemá žádnou svobodu, že je pořád sledován a kontrolován. Špatně se soustředil. Dával si pozor, co říká, jako by teď ještě mohl něco skrývat. A nejednou se přistihl, že některé činnosti odkládá na potom.

Někdy si uvědomil, že je mu Toma vlastně líto. Což bylo na hlavu ještě víc, protože když Tom fakticky neexistoval, nemuselo mu ho být nijak líto. Ten poslední večer, co spolu mluvili, se mu díval do očí a měl pocit, že v nich je až moc živého na někoho, kdo není. Jak by cokoliv mohlo mít takový pohled? Všechno, co se v nich odráželo, cítil jsem z něho jeho emoce. Ale přece… Jak bych mohl? Kde a kdy bych mohl?

A pak tu byl ten deník. Žádné další zápisky se v něm neobjevily. Vylovil ho zpod postele a listoval jím. Už tehdy to věděl. Připadalo mu to tak šílené. Nevěřil, že by to mohla být pravda, a rozhodně se ji nechtěl dozvědět skrz šílenou cestu vlastním vědomím. Spolu s deníkem do sebe všechno zapadlo. Osbert mu na poslední návštěvě vysvětlil, jakému problému čelí. Šlo jen o jeho fantazii a způsob, jak se vyrovnává se stresem. Jeho mozek se naučil vypnout a přenechat někoho jiného, aby za něj situaci zvládl. Bill se cítil klidnější, když věděl, že jde o věc, která se dá pomocí správných léků a terapie zvládnout. Simone byla pořád napjatá a vystrašená, že se něco tak hrozného stalo zrovna jemu. Ale on měl za sebou tak těžkých několik týdnů, že možnost vysvobození se stala vítaným darem.

Deník ho stále děsil. I když by ho Osbert jistě přesvědčil, že všechno napsal Bill, jen ve stavu, kdy zrovna „neměl situaci pod kontrolou“, přišlo mu neuvěřitelné, že by dokázal takhle psát. Zněl jako maniakální vrah. Opravdu umím takovýhle být? Začetl se pozorně do drobného písma, které mu nepřipadalo zdaleka povědomé. Běhal mu mráz po zádech. Stejně jako poprvé, věty nedávaly smysl, přestože věděl, o co jde, a nepůsobily mu žádný šok. Na několika řádcích se zastavil a projel je znovu. Jestliže jde jen o způsob obrany před psychickou zátěží, proč bych psal, že „Se mi To povedlo“? Proč bych vůbec něco psal? To zní spíš, jako kdyby se někdo vědomě snažil, kdyby se Tom snažil…

„Ne,“ prudce zaklapl knížku a odříkal svoji mantru.

„Tom neexistoval a neexistuje. Jsou to jen těžké sny. Mozek se snaží vysvětlit změny v mé mysli. Tak sny fungují.“ Oddychl si, zavřel knihu do stolu a šel něco sníst.

„Jak se dnes cítíš?“

„Lépe.“

„Jak se ti spí?“

„Nemluvil jsem s Tomem, jestli se ptáte na tohle.“

„Ne, Bille. Ptám se tě, jestli jsi neměl těžké sny.“

„Neměl jsem těžké sny.“

„Dobře. Vypadá to, že tyhle léky zabírají.“

„Ano.“

„Jestli tě máme uzdravit, potřebujeme najít zdroj tvých problémů. Stále tě nic nenapadá?“

„Ne.“

Vrtání se v Billově dětství, rodinných vztazích a sociální přizpůsobivosti se stalo hlavním tématem jejich několika posledních sezení. Billa to unavovalo a frustrovalo, ale jeho odpověď byla upřímná. Tohle byla jeho jediná rána v životě, kterou nedokázal ustát. Nevzpomínal si na nic, co by ho v minulosti závažně ranilo. Po mnoha neúspěších, kdy doktor vyčerpal všechny okruhy a prošel Billovo dospívání tam a zpět, rozhodl se považovat za příčinu problému odchod jeho otce. Nedokázal ovšem z Billa dostat nějakou reakci, která by ho v tom utvrdila. Bill si na otce moc nepamatoval. Simone o něm špatně nemluvila. Nebil je, odešel v klidu. Žádný problém, který by se dal vyřešit, a odstranil chlapcovy problémy. Nepomohla ani návštěva jeho matky, která Billovu verzi potvrdila.

„Musíš trochu spolupracovat,“ řekl mu, možná až trochu moc přísně.

„Snažím se. Opravdu.“

„Musíš v sobě něco hodně potlačovat. Nech to jít ven, uleví se ti.“

Žádné nervózní skousnutí rtu, uhýbání pohledem, jenom únava.

„Dobře, dneska skončíme. Zkus do příště ještě něco promyslet. Potřebuje se to dostat ven.“

Vyprovodil ho ze dveří a vrátil se zpátky do křesla. Nechápal to. Ten kluk měl vážnou psychickou poruchu. Vypadal normálně, nebyl agresivní, neměl komplexy. Kde se to v něm sakra vzalo?

Tom s ním opravdu celou tu dobu nemluvil. Snažil se ho několikrát zavolat, ale nešlo to. Cítil, jak mu ubývají síly. Každá věc, kterou se snažil vytvořit, ho vyčerpala. Ze začátku byl ještě schopný převzít kontrolu nad tělem. Nevyužíval toho, teď už mu to přišlo jako krádež. Cítil se provinile, když se o to pokusil. Hledal Billův obličej v každém odrazu od oken, louží a výloh. Potřeboval teď mluvit s Billem víc než kdy jindy. Musel ho nějak přesvědčit, aby toho nechal, že léčba nikam nevede. Seděl celé dny v kině na zadní sedačce a sledoval ho. Už si nepředstavoval, že je to on. Představoval si, jak se Bill usmívá, jak mu dělají radost obyčejné věci. Někdy tam chtěl být s ním, ne místo něj. Byl to první člověk, se kterým kdy mluvil. A měl se s ním dobře. Noci, kdy si spolu povídali, mu chyběly.

Naneštěstí Bill nevypadal, že by jejich ztrátou výrazně trpěl.

Bill se opravdu cítil líp. Konečně se léčil a dělal něco pro zlepšení. Na Toma ale myslet nepřestal. Všichni jeho přátelé mu najednou přišli bezvýznamní. Nic o něm nevěděli, neměli nic společného. Dokonce i Rodger ho štval. Nemohl mu nic říct. Nerad se bavil o snech a tajemstvích, pokud nebyly pikantní. Rodger ho nebral vážně, dokázal mluvit jen o fotbalu a holkách. Dřív to Billovi nevadilo, i když ani jedno nepatřilo k jeho zájmům. Byla to součást jeho kamaráda a on se ji naučil přijímat. Teď ho to vytáčelo. Jejich rozhovory byly tak prázdné a plytké. Jediné co chtěl, byl Tom. Čím víc to bylo zřejmé, tím víc to Bill popíral. Opakoval si pokaždé svoji mantru, ale nepomáhala mu. Osbertovi nic neřekl. Dál dělal všechno pro to, aby se vyléčil. Pokusil se mluvit sám se sebou, ale zalekl se, jak hloupě zní. Přestože si zakazoval na Toma jen pomyslet, byl skrytý v činnostech, které dělal. Ráno si oblékal co nejlépe, i když nikam nešel, hodinu si upravoval vlasy a další strávil v koupelně bědováním nad svými nedokonalostmi. Chtěl se mu líbit. Chtěl vypadat dobře pro Toma. Protože věděl, že Tom ho vidí.

Nakonec se stal posedlý svýma očima. Bylo snadné předstírat, že jsou jeho. Byly úplně stejné. Hledal v nich nějakou známku po svém příteli, doufal, že sedí na druhé straně a dívá se do jeho očí.

autor: AjaSto