Julie 31.

Zhluboka se nadechl, přiložil konečky prstů na hladké ebenové dřevo a tiše zaklepal.

Cítil se špatně i krásně zároveň, akorát netušil, který z pocitů je v převaze. Trápil se, protože konal bez Tomova vědomí, zároveň však cítil jakousi útěchu, protože to dělal jen a jen pro něj.

„Myslíš, že bych měl zaklepat ještě jednou?“ šeptl do vlasů Julie, která se však místo odpovědi vesele zakousla do křídla svého plyšáka. Spokojeně se rozvalovala v jeho náručí a Bill na krátkou chvíli zatoužil být opět dítětem. Žila ve svém krásném, dětském, nevinném světě a jediné, co potřebovala, bylo veliké množství lásky a svou kachnu.

„Zřejmě není doma,“ napravil jí malou bundičku a pro jistotu zaklepal ještě jednou. Nic.

„Půjdeme domů, ano?“ nosem ji pohladil po tváři a vykročil zpět ke schodišti. Julie se zvědavě rozhlížela kolem sebe.

„Tomi,“ pípla, tisknouc káčátko v náručí a Bill se neubránil něžnému úsměvu. Před očima se mu vynořil obraz Tomovy tváře a jeho nadšený výraz. Téměř se zbláznil radostí, když jeho jméno vyslovila poprvé.

„Ano, půjdeme za Tomim. Už se tě jistě nemůže dočkat, zlatíčko.“

Z části se mu ulevilo, na druhou stranu mu to však bylo líto. Nebyl si jistý, zdali ještě někdy bude natolik odvážný, aby jej vyhledal a jejich vztahy urovnal. Ale pomyslel si, že to tak zřejmě mělo být. Andreas se možná s Tomem skutečně již nechtěl setkat a on by rozhovorem s ním, stejně nic neurovnal.

Lapen ve svých myšlenkách se naposledy ohlédl a vzápětí ustrnul. Dveře Andyho bytu byly pootevřené, škvírkou mezi nimi a zdí jej pozorovaly unavené smaragdové oči jakési paní. Netušil, jak by měl zareagovat. Jeho srdce tlouklo jako o závod a on se náhle nečekaně ocital v kůži svého dědečka. Zřejmě nebyl tak dobrým řečníkem, jak si myslel. Už i rozhovor s Andreasem, pro něj znamenal značnou dávku odvahy, natož ještě s cizí ženou.

Byla to jeho matka? Příbuzná? Sousedka, nebo pouze někdo, kdo se mu staral o byt?

„Dobrý den,“ jednou dlaní se rozpačitě poškrábal ve vlasech, zatímco tou druhou si k sobě Julii přivinul ještě více.

Popošel blíž a otevřel ústa. V mysli formuloval slova a byl připraven je vyslovit, ale paní jej předběhla. Otevřela dveře, vyšla ze stínu a její tvář se zalila denním světlem. Náhle úplně změnila pohled, kterým jej ještě před chvíli sledovala. Dívala se na něj, jako by jej znala celá léta, na rty jí dokonce vystoupil jemný úsměv.

„Ahoj,“ její oči náhle postrádaly veškerou únavu, kterou v nich stihl před chvílí zahlédnout. „Omlouvám se, že jsem neotevřela dřív, ale bála jsem se. Bydlím tady teprve několik dní, byt mi nepatří, tak jsem nevěděla, zda je to vhodné,“ pousmála se a gestem dlaně jej pozvala dovnitř.

Bill však zůstával i nadále na místě. Nehýbal se, dokonce jako by ani nedýchal. Sledoval její tvář a oči se mu zalily slzami. Srdce silně bilo do jeho hrudníku, Julie jej zlehka tahala za vlasy a hladila jej po tváři, ale on nebyl schopen vnímat ani jedno ani druhé.

Nebýt těch plavých vlasů a zelených očí, byla by úplně stejná. Dokonce i vystupování měla podobné a jemu se z toho všeho udělalo nevolno. Měl neuvěřitelné nutkání vyslovit to krásné slovo mami a o to víc jej bolel fakt, že ta žena před ním nebyla jeho maminkou, pouze cizí osobou, se kterou jej nikdy nespojovalo jakékoliv pouto.

„Jsi v pořádku?“

„A-no. Ano jsem,“ snažil se co nejrychleji vzpamatovat a rychle zavrtěl hlavou. „Jenom jste mi někoho připomněla,“ pousmál se, ale ona viděla, že ten úsměv byl nucený a plný bolesti. „Nechtěl jsem vás obtěžovat. Přišel jsem za Andreasem. Potřeboval bych si s ním o něčem promluvit. Je doma?“ sklonil tvář a raději sledoval Julii, která si právě našla novou zábavu. Neobratnými prstíky si hrála s knoflíky jeho košile a přítomnost cizí paní vůbec nevnímala.

„Není doma. Šel si zaběhat, ale už by to nemělo trvat dlouho. Můžeš na něj počkat.“

Bill se styděl za své chování. Opravdu k ní nechtěl být nijak nezdvořilý nebo neslušný, zvlášť když se k němu ona chovala tak hezky. Zvedl tvář, krátce na ni pohlédl a dřív, než si to stihl rozmyslet, nenápadně přikývl.

„Děkuji. Je to od vás milé.“

Jakmile mu uvolnila cestu, nesměle vstoupil a následoval ji do obývacího pokoje. Byla to malá místnost, kterou tvořil veliký gauč, moderní elektronika a několik poliček s knihami. Pohledem rychle prolétl jejich názvy psané velikými písmeny různých barev. Většina z nich byla orientována ekonomickým směrem, na konci řady však zůstalo několik, které byly spojeny s moderní architekturou. Byl si jistý, že patřily Tomovi a že si je nestihl vzít, když od Andyho odcházel.

Laura se na něj dívala ode dveří, sledovala jeho plachost, to, jak se cítí nesvůj a ani na vteřinu nepustil svou dcerkou z rukou, a všechno jí to přišlo zvláštně roztomilé. Neměla ve zvyku být pokrytecká a musela dát Tomovi okamžitě za pravdu.

Byl opravdu krásný a skutečně svým zjevem připomínal porcelánovou panenku. Na kluka byl až příliš hubený, díky tomu však působil křehkým, zranitelným dojmem. Zatímco houpal malou Julii ze strany na stranu, jeho tvář byla soustředěná a pohled upřímný na několik vybraných knih. Byla si jistá, že se díval právě na ty, které patřily Tomovi, a že v nich hledal útěchu, kterou by jistě našel v jeho náručí.
Tak moc toužila po tom, aby se mu mohla představit, obejmout jej a poděkovat mu, že Toma udělal šťastným, jeho smutný pohled ji však zastavil.

Přiznal se, že mu někoho připomněla a ona z Tomova vyprávění dokázala lehce přijít na to, o koho se jedná. Pokud si dobře pamatovala, přišel o svou mámu, a slzy, které spatřila v jeho očích ve chvíli, kdy se na ni lépe podíval, byly toho důkazem. A kdyby se ještě ke všemu dozvěděl, že je matkou dívky, která se mu snažila udělat ze života peklo, jistě by si jeho důvěru nezískala.

„Můžu ti něco nabídnout? Nebo něco pro maličkou?“

„Jste milá, ale není třeba. Zdržíme se jenom chvilku,“ konečně dokázal odtrhnout pohled od knih, došel ke gauči, posadil se a Julii si vysadil na klín. Paní před sebou věnoval vděčný úsměv a poklepal si prsty po koleně. Určitě působil hodně neomaleně.

Laura nevěřícně zavrtěla hlavou a na chvíli se ztratila v kuchyni. Když se vrátila, nesla se s sebou několik misek, lžičky a veliké balení čokoládové zmrzliny.

„Omlouvám se, pokud jsem vás nějak urazil. Nechtěl jsem.“

Vzal si nabízenou misku sladké dobroty a sledoval, jak naplnila další malým kopečkem pro Julii.

„Urazil?!“ zopakovala, jakmile byla i její miska plná a klekla si tak, aby se mu mohla dívat přímo do tváře.

Bill měl veliký problém její pohled opětovat, ale slíbil si, že bude silný a zvládne to. Ta paní nebyla jeho maminka, byla jí jenom hodně podobná. Nic víc.

„Nejsem si jistá, zda se ke mně někdo choval tak hezky, jako ty,“ její tvář nečekaně posmutněla, vzápětí však opět ožila. „Vlastně někdo by tady byl,“ věnovala mu veselý úsměv a opět se na něj dívala tak, jako by jej znala už hodně dlouhou dobu.

Bill se nejistě ošil a ochutnal své oblíbené pokušení.

„Čokoládovou mám nejraději,“ přiznal se a další lžičkou nakrmil Julii, která po něm tuto oblibu zřejmě zdědila.

„Já vím,“ odpověděla dřív, než si stihla svá slova promyslet. Její zahanbený pohled se setkal s párem překvapených očí. Nadechla se, připravená představit se mu a přiznat se, že o něm ví téměř všechno, zejména proto, že Tom nedokázal mluvit o ničem jiném. Dřív, než však stihla promluvit, se dveře bytu opět otevřely a předsíní se rozléhalo Andreasovo zrychlené dýchaní.

„Měla jste jít se mnou, Lauro. Nedokážete si ani představit, jak takový běh dokáže pročistit-,“ vešel do obýváku a už cestou ze sebe shazoval nepotřebné kusy oblečení. „Hlavu,“ dodal, jakmile se vzpamatoval z toho, co vidí. Střídavě sledoval Billovu i Lauřinu tvář a nevycházel z údivu.

Bill se plaše kousl do rtu, posadil Julii vedle sebe a opatrně vstal. Chtěl jej pozdravit, poprosit jej, zdali by mu mohl věnovat chvilku svého času, ale Andy mu to nedovolil. Ocitl se v jeho náručí silně objímán ještě dřív, než se vůbec stihl zorientovat.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím. Tebe i Julii.“

Andy jej ještě hodnou chvíli odmítal pustit. Nebylo mu to nepříjemné, možná jen trochu zvláštní. Ještě nikdy předtím nepocítil objetí jiného kluka, jenom Tomovo

„Taky tě rád vidím,“ odpověděl, když jej konečně pustil a pohlédl mu do tváře pokryté ruměncem.

„Omlouvám se. Jenom, jsem tě nečekal,“ sklonil tvář a měl sto chutí propadnout se do země. Opravdu reagoval přehnaně, ale nemohl si pomoct.

Tom mu chyběl přímo šíleným způsobem a náhle měl ve své blízkosti člověka, který byl základným pilířem jeho světa. Když se díval na Billa, viděl Toma. Když byl u něj, chyběl mu o něco méně.

Laura jim oběma věnovala letmé pohlazení, Julii uhladila vlásky a tiše se odebrala do vedlejšího pokoje, protože věděla, že potřebují klid. Jakmile v pokoji osaměli, Bill se rozpačitě rozhlédl kolem sebe a posadil se.

„Co koleno?“ zeptal se Andy první otázku, která jej napadla.

„Ou, už je téměř v pořádku,“ Bill nad tím jenom mávl rukou a zhluboka se nadechl. Byl čas přejít k věci, kvůli které sem přišel, a na Andym bylo vidět, že hořel zvědavostí. „Přišel jsem tě o něco poprosit,“ začal tichým hlasem. „Nevím, co se mezi vámi dvěma stalo. Nemám právo se mezi vás plést, ale chtěl jsem tě poprosit, abys šel se mnou ke mně domů. Za Tomem. Aby sis s ním promluvil a vysvětlil mu, proč od tebe musel odejít.“

„To nemůžu, Bille,“ Andyho tvář byla náhle nečekaně bledá. „Ještě víc bych mu tím ublížil a to nechci.

„Jsi jeho nejlepší přítel. Potřebuje tě a nedokáže se smířit s tím, že o tebe přišel, aniž by znal příčinu. Myslí si, že ti ublížil. Obviňuje se.“

Andy zničeně svraštil tvář a pohlédl do Billových překrásných, upřímných očí. Už by to stejně déle nevydržel. Poraženě svěsil ramena a stroze přikývl…

…

O několik hodin později, Bill opět seděl s miskou zmrzliny v dlaních. Tentokrát však seděl ve svém pokoji na posteli, a netrpělivě čekal, až se ve dveřích zjeví Tom a řekne mu, jak jejich setkání dopadlo. Soudě však podle výrazu jeho tváře, jakmile v jeho společnosti spatřil Andyho, měl strach, zda se na něj nebude zlobit.

Nechtěl mu tím ublížit. Nechtěl mu lhát. Chtěl jenom, aby si k sobě dva nejlepší přátelé, opět našli cestu. Aby byl Tom opět šťastný. Na ničem jiném mu nezáleželo.

Snad po sté šel zkontrolovat spící Julii. Chvíli postál u postýlky, pečlivě ji přikryl a vložil několik láskyplných polibků do vlasů.

Pokoj byl osvětlený pouze jedinou svíčkou, všude kolem něj se rozléhal opar únavy a ospalosti, ale on nedokázal usnout. Opět dosedl na kraj postele, nervózně se rozhlížel kolem a naslouchal, zdali neuslyší ozvěnu Tomových kroků, směřujících do jeho pokoje. Čekal pět minut, deset. Po dvaceti minutách to vzdal a šel se vysprchovat. Zabalil se do županu, líně si prosušil vlasy ručníkem a tiše vklouzl zpět do pokoje.

Pohledem okamžitě zaregistroval Toma, sedícího na jeho místě. Sledoval jej pohledem, ze kterého nedokázal nic vyčíst, proto se raději zeptal.

„Už odešel?“ pípl třesoucím se hláskem a dlaní se pohladil po hrudníku. Srdce mu tlouklo tak splašeně jako ve chvíli, kdy spatřil Lauru, a na krátkou chvíli bláznivě uvěřil, že se stal zázrak.

Tom pouze přikývl, vstal a popošel blíž.

„J-já, neměl jsem ti lhát. Opravdu mě to mrzí,“ chtěl říct něco na svou obranu, ale Tom už nepotřeboval nic slyšet. Ukazováčkem zastavil proud jeho slov, sevřel drobné dlaně v těch svých a přitáhl si jej blíž.

V matném světle svíce působil Bill přímo kouzelným dojmem a Tom od něj nedokázal odtrhnout pohled. Už nechtěl myslet na to, o čem se s Andym bavili. Nechtěl myslet na to, co všechno se dověděl a co všechno mohlo zničit jejich křehké štěstí. Byl odhodlaný myslet pouze na Billa a na chvíli, která měla následovat.

Láskyplně jej pohladil po vlasech, prsty proklouzl jeho tváří až na uzlíček županu, který jej jako jediný chránil před nahotou. Třesoucími se prsty jej rozvázal a pomalu jej z Billa svlékal. Sledoval jeho prudce se zvedající hrudník, ploché bříško, vystouplé kyčle, slabiny a dlouhé nohy, které byly díky světlu ozvláštněny medovým leskem.

Bez přemýšlení dopadl na kolena, chtivě sevřel hubené boky ve svém objetí a zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Oba stejné. Ztmavlé vášní a očekávající hotovou bouři. Nemluvili.

Už nebylo potřeba.

Tom hladově líbal každičký kousek kůže, na který dosáhl, vášnivě ji skousával, a vzápětí hladil jazykem, a ve chvíli, kdy vzal Billa konečně do úst, jako by se oba ocitli v jiném světě. Bill už déle nedokázal krotit své sténání, pomalu přirážel do Tomových úst a pro Toma byl už jenom pohled na něj požehnáním. Jeho tvář zkroucená rozkoší, mokré vlasy padající na záda a omamná skořicová vůně, byly na Tomovu rozechvělou bytost až příliš.

Věděl, že vrchol již není daleko. Bill však udělal něco, s čím vůbec nepočítal. Odsunul se od něj, dopadl na podlahu vedle něj a jedním pohybem jej zbavil volných kalhot i spodního prádla. Bez obvyklé plachosti, mu vysedl na klín, omotal kolem něj ruce i nohy a zachytil Tomovy rty těmi svými přesně ve chvíli, kdy jej v sobě konečně ucítil.

Opět byli jedním celkem.

Jednou žijící bytostí…

autor: B-kay