God Bless You 17.

„Já nikam nejedu.“ Zakroutil nesouhlasně hlavou a dál se díval na matku. „To raději snesu nějakýho jinýho šaška a jeho Stvoření světa.“

„Ne, Tome, nebudu se o tom s tebou bavit. Zítra odjíždíme, myslím, že by sis měl sbalit.“ Rychle vzala raději za kliku, že půjde, ale poslední věta, která vyšla z Tomových úst, ji na chvíli ve dveřích přimrazila.

„Já ho mám ale rád.“ Zoufale se na matku díval. Ta se jen nadechla, že něco řekne, nakonec však dveře za sebou zavřela a odešla pryč. Tom padl na kolena a prudce vydechl. „Kurva!“

Tohle byl snad zlý sen. To nemohla myslet vážně. Vztek z Toma snad vyprchal během nanosekundy, a teď si připadal naprosto zoufalý. Nemohli odjet. On nemohl odjet. Musel s Billem mluvit.

Věděl, že matku nijak nepřesvědčí, aby tu zůstali. Musel ho ještě přemluvit, aby Bill nedělal tu největší chybu v životě. Aby se nestával knězem. Na nějaké balení tašek se vykašlal. Vyběhl z domu a zamířil rovnou ke klášteru. Přemýšlel, co mu vlastně řekne. Jak Billa přesvědčí. Byl si jistý, že i Bill má rád jeho, ale stejně bylo neskutečně těžké něco vymyslet. Nějaký proslov, který by Billa přesvědčil.

Došel ke dveřím a stiskl zvonek. Nervózně přešlápl, když se dveře otevřely a sotva žijící kněží se na něj podíval s otazníkem v očích, co potřebuje.

„Jdu za otcem Matoušem. Kde bych ho našel?“ Zeptal se Tom. Nemohl říct Billovo jméno. Bylo by z toho pak jistě daleko víc nepříjemností, než už bylo teď. Stařec ho pustil dovnitř a odkázal ho do kuchyně. Otec Matouš tam měl dnes mýt nádobí. Tom poděkoval a zamířil rovnou tam. Nakoukl dovnitř a pohledem zkontroloval, zda je tu Matouš sám anebo se tu nachází ještě nějaké další zvědavé uši.

„Tome, co tě sem přivádí?“ Usmál se Matouš, když si příchozího všiml a dál skládal nádobí do myčky.

„Zítra odjíždím.“ Vydechl Tom okamžitě a posadil se na kuchyňskou linku. Matouš odložil všechnu práci a otřel si ruce do utěrky.

„Proč tak najednou?“ Nakrčil čelo a nabídl Tomovi sklenici džusu. Tom zaváhal, jestli o tom vůbec chce mluvit, ale na druhou stranu, komu jinému než Matoušovi by to mohl říct?

„Kvůli Billovi.“ Napil se, aby spláchnul knedlík v krku. Když si představil, že už ho neuvidí, chytalo ho zoufalství. „Otec Benedikt nám zakázal hodiny a moje matka rozhodla, že pojedeme zítra domů. Že se s Billem asi vážně nemám vídat.“

Matouš ho pozorně poslouchal. Jeho tušení, které měl již od samého začátku, se začínalo naplňovat.

„Bill bude knězem, Tome. Dřív nebo později bys stejně odjel a on bude mít svoje povinnosti.“ Zmínil fakta Matouš, ale sám dobře věděl, nebo spíš tušil, jak Tom zareaguje. A nemýlil se.

„Nesmí být knězem.“ Vyhrkl Tom a zakroutil hlavou. Pozdě si uvědomil, že to není vhodné a je to hlavně velmi nápadné. Matouš se ale jen usmál. Nic k tomu neřekl. Věděl, že do toho zasahovat nemůže. Ale byl si jistý, že Bill v posledních dnech velmi váhá ve svém rozhodnutí, a tak měl možná Tom stále šanci to změnit.

„No, myslím ale, že to bys měl říct spíše jemu a ne mně. Mně po tom nic není.“ Usmál se Matouš.

„Já vím, ale za ním mě nepustí. Proto jsem chtěl poprosit… mohl byste…“ Zvedl Tom oči plné prosíků. Matouš jen s úsměvem přikývl.

„Jdi do skleníku. Pošlu tam Billa. Stejně jsem se tam chystal jít na okurky a pomoc by se mi tam hodila.“

Tom se děkovně pousmál a hned vyběhl ven.

Úsměv na rtech se mu držel po celou dobu, co do skleníku šel. Byl rád, že alespoň někdo nestojí proti nim, ale drží tak nějak s nimi. Šel rovnou do menšího skleníku, nachystal si přepravky a vpletl se mezi rostlinky. Obíral jednu okurku po druhé, ale neustále jeho oči ujížděly ke dveřím. Byl tak strašně nervózní. V hlavě se mu vířily myšlenky, ale stále nemohl přijít na to, co vlastně Billovi řekne jako pádný argument, proč se nestát knězem. Povzdechl si. To čekání bylo téměř nekonečné a Bill stále nikde. Už se začínal bát, jestli vůbec Bill přijde. Jestli někdo náhodou neprokoukl, jak to ve skutečnosti je se sběrem okurek, o které vlastně ani vůbec nešlo.

Billa z rozjímání vyrušil jeden kněží, který mu oznámil, že se má dostavit do skleníku a otrhat okurky, prý budou potřeba k večeři. Povzdechl si, nechtěl teď s nikým mluvit, chtěl být sám a jediné, co vážně nechtěl, bylo teď trhat nějaké okurky, ale co nadělal? Jen kývl na souhlas a sesbíral se z postele a zamířil tedy ke skleníku. Modlil se, aby se Matouš moc neptal, co se stalo, protože předpokládal, že má ještě trochu zarudlé oči. Trochu neochotně vešel dovnitř a jen co otevřel oči, zůstal překvapeně zírat před sebe. Čekal tu snad kohokoliv, ale Toma rozhodně ne.

„Ahoj.“ Tom ani nevěděl, jestli je rád, že tu Bill už je, a nebo se toho spíše děsil.

„Ahoj.“ Odpověděl Bill a udělal k Tomovi pár kroků. Tom se ani nehnul jen jej sledoval.

„Sebrali nám naše hodiny.“ Tom pokrčil rameny a Bill jen tiše kývl k souhlasu.

„Já vím, už jsem s tím byl obeznámen.“ Pomalu se přesunul až k Tomovi a sebral první okurku nad ním.

„To není to nejhorší, co jsem ti přišel říct.“ Bill hned uhnul pohledem zpátky na Toma. V očích se mu zračily otazníky.

„Co se stalo?“

„Zítra odjíždím.“ Povzdechl si Tom. Do Billa jako by uhodil blesk, nadechl se, že něco řekne, ale najednou nevěděl vůbec co. Cítil, jak se všechno to hezké zase hezky bortí k zemi. Přivřel oči.

„Bille,“ Tom přešel za něj a lehce mu položil ruce na břicho a přitáhl si jej k sobě. Bill oči zavřel a po líci mu skanula jedna slza. Rychle se otočil k Tomovi čelem a objal jej.

„Možná to tak bude lepší, víš?“ Vydechl tiše, div skoro neplakal už naplno.

„Ne, to nebude lepší, nebude… jak by to mohlo být tak lepší?“ Tom jej od sebe trochu odsunul, aby se mu podívat hluboko do očí. Bill se sice pohledem snažil uhnout, ale nakonec ten hluboký pohled oplácel. „Ty se nesmíš stát knězem, rozumíš? Nesmíš.“ Zakroutil hned Tom hlavou. Bill se na něj díval, na jednu stranu mu to přišlo strašně hezké, že Tom si to nepřeje, ale na tu druhou?

„Tome, víš, že… je to to, co si přeju. Celou tu dobu.“

„Blbost!“ Vyjel Tom a Billa pustil, udělal pár kroků vpřed. „Ty to nechceš, tebe k tomu nutí. Není to to, co chceš, není, nesmí. Rozumíš? Kdybys to tak cítil, nebyl bys u mě… nelíbal mě a… nemilovali bychom se.“ Bill trochu zčervenal a sklopil pohled. Tom měl pravdu, byl na vážkách, co se svým životem dál.

„Neříkej, že si tohle chceš do konce svého života odpírat. Že už nechceš tohle zažít.“ Bill mlčel, nevěděl, co říct, a navíc přece Tomovi slíbil, že mu nebude lhát. Tom byl z toho mlčení zoufalý. Rychle přešel zpět k němu a vzal jeho tvář do dlaní. Díval se do jeho očí. „Řekni, že se toho chceš vzdát. Řekni mi to do očí a já půjdu.“ Bill nebyl schopný tohle říct.

„Tome… prosím. Nedělej to ještě těžší.“ Zakroutil hlavou a nechal Toma, aby jej zase políbil. Zavřel oči úplně a nechával se líbat. Polibky mu samozřejmě oplácel. Netrvalo to moc dlouho, museli přeci obrat ty okurky. Přeci jen, večeře měla být za chvíli a oni měli v bedýnce teprve asi tři okurky.

„Počkej, musím to dodělat.“ Usmál se trochu Bill a vrhl se na to. Tom jen neochotně nakonec také.

„Odjíždíme ráno, takže… vlastně jsem se přišel rozloučit. “ Zašeptal po chvíli zlomeně Tom. Bill se snažil najít vhodná slova, ale nějak jej nic nenapadalo.

„Takže se už neuvidíme zítra?“ Konstatoval spíše pro sebe. Nějak se s tím nechtěl smířit. Bylo dost těžké zvládnout to.

„Asi ne. “ Zašeptal Tom a zadíval se na zničeného Billa. „Naposledy tě prosím, nedělej to. Nesmíš být knězem, já… nechci, aby to tak bylo. “ Zakroutil hlavou.

„A co mám podle tebe dělat, Tome? Řekni? Řekni mi jeden důvod, proč bych se jím neměl stát?“ Tom se na něj díval. Jeden důvod?

„Protože to nechci, protože to nechceš ani ty sám. To je přeci ten hlavní důvod.“

„A co myslíš, že bude dál? Vystoupím z kláštera a vrátím se domů? A jak si pomůžu? Nebo snad… se odstěhujeme k tvojí rodině?“ Zasmál se Bill. „Nebuď bláhový.“ Tom nenacházel slova, která by měl říct. Vlastně měl na jednu stranu i pravdu. Co vlastně od toho všeho chtěl?

„Ale přeci… to…“ Koktal nesmyslně Tom.

„Ale to přeci co?“ Díval se na něj upřeně a vzal bedýnku plnou okurek, kterou sotva unesl.

„Přeci tě mám rád.“ Zoufale mu Tom odpověděl.

„Někdy to prostě nestačí.“ Zašeptal a i s bedýnkou se dal rychle opět na útěk, daleko od něj. A od jeho nechápavého výrazu. Sám měl co dělat, aby se nerozplakal.

Tom pochopil. Bill byl rozhodnutý a Tom to nemohl změnit. Byl zklamaný, ale už nemohl dělat nic. Dobelhal se zpátky domů a zadíval se na věci ve svojí skříni. Nechtěl vzít ani jeden kus toho oblečení do ruky, natož aby ho dal do cestovní tašky. Nesnažil se už vzdorovat, přemlouvat ani nic podobného. Bylo to zbytečné. Otevřel tašku a líně skládal jednu věc za druhou. Cítil se jak ve zpomaleném filmu. Všechno jako by šlo kolem něj a on se nedokázal na nic ani soustředit. Zabalenou tašku nechal na zemi v prostředku pokoje a jen na ni hleděl z postele. Nenáviděl snad i tu tašku, jako by za to všechno mohla. Svalil se do postele a dlaň si přitiskl na čelo.

autor: Doris & Lauinka