Change of lifestyle 8.

autor: Muckátko :o*

Nastal konec týdne a většina studentů se jako pokaždé vykašlala na poslední přednášku, aby mohla jet na víkend domů o několik hodin dříve. Noelle se zafuněním dotáhla velkou tašku na kolečkách do druhého patra a zamířila k učebně. Tašku nechala stát u stěny, aby nepřekážela, a posadila se na její a Billovo obvyklé místo.

„Musím s tebou okamžitě mluvit,“ vlítl do učebny uřícený Bill a vlasy mu ještě tou rychlostí vlály.

„No dobré ráno i tobě,“ pronesla s menší ironií v hlase.

„Promiň, ale tohle je důležitější než nějaký ranní formality,“ posadil se vedle ní a položil tašku na zem.

„Wow. Tak to musí být super důležitý. Konečně se mi s něčím svěříš sám od sebe, aniž bych to z tebe musela hodinu tahat?“ dobírala si ho.

„Myslím, že mě sleduje,“ vyhrkl Bill. Noelle se zatvářila dost nechápavě.

„Kdo tě sleduje? Odmítnutý a ukřivděný Joel? Ani bych se mu nedivila,“ ušklíbla se.

„Není to Joel. Je to ten chlap z knihovny,“ vydechl.

„Myslíš toho, co převrátil knihovnu vzhůru nohama před pár dny?“ ujistila se, zda myslí stejnou osobu.

„Přesně ten,“ přikývl.

„Jak jsi na to zase přišel?“

„Ty sis toho možná nevšimla, ale v té knihovně se na mě díval. Pak jsem jej potkal na náměstí u tramvají, jak si kupuje kávu. Já stál na přechodu a on otočil hlavou, jako by přesně věděl, kde stojím. Pak nastoupil do auta a díval se na mě z okna. Jak jsme jeli k nám dopisovat tu seminárku, a já skoro nenastoupil do autobusu, to protože na tom parkovišti byl zase on a zase se na mě díval. Včera jsem šel z knihovny a on mi zatarasil autem cestu, abych nemohl projít přes přechod a zase se na mě díval, a večer, když jsem jel pro tátu, mě dokonce sledoval až k supermarketu, blikal na mě, a když jsem parkoval, dvakrát objel parkoviště a zmizel,“ povyprávěl jí celou historku.

Noelle se tvářila nečitelně.

„Myslím, že máš opravdu bujnou fantazii,“ pokývala hlavou.

„Noelle, myslím to vážně. Není statisticky možný, abych ho potkal tolikrát během pár dní, a ty jeho pohledy byly všeříkající,“ pronesl naléhavě. Noelle si povzdychla, protože viděla, že to Billa opravdu trápí.

„Bille, možná to je jen pitomá náhoda. Nedělej si s tím hlavu,“ stiskla jeho předloktí.

„Celou noc jsem kvůli tomu nespal. Mám strach vůbec vyjít z domu, abych ho nepotkal,“ zafuněl nešťastně.

„Prostě to ignoruj. Čím víc na něj budeš myslet a přát si, abys ho nepotkal, tím častěji jej budeš potkávat. Vypusť to z hlavy a nemysli na to. Dobře?“ podívala se mu do tváře a počkala na jemné přikývnutí. Do učebny vplul vyučující a celá debata tímto musela být ukončena.

*

„Nechceš s tím pomoct?“ zeptal se Bill, když viděl, jak Noelle zápasí s úchytem od zavazadla.

„To je dobrý. Zvládnu to,“ mávla nad tím rukou.

„Ukaž, prosím tě. Snesu ti to alespoň z těch schodů,“ popadl tašku a scházel ze schodů.

„Díky, dobrá duše,“ poděkovala Noelle a zavazadlo si pod schody převzala.

„Budeš o víkendu v práci?“ zajímala se.

„Ještě nevím. Budu tam muset zavolat, jestli je potřeba. Moc se mi nechce,“ kráčel Bill vedle Noelle dlouhou chodbou k východu z fakulty. Chodby se pomalu ale jistě začaly plnit studenty, kteří vydrželi a plížili se na další přednášky či semináře.

„Pořád na něj myslíš, co?“ zeptala se Noelle, ačkoli jí pohled do Billovy zasmušilé tváře dal odpověď ještě dřív, než se vůbec zeptala.

„Nemůžu si pomoct,“ zakňoural.

„Možná bys měl přes víkend zůstat doma a dát si prostě od všeho pauzu, a hlavně nemyslet na něj. Jak jsem říkala. Čím víc to nebudeš chtít, tím častěji a rychleji si tě to najde,“ zopakovala mu.

„Musíš ale uznat, že to prostě není normální,“ trval si na svém.

„Je to zvláštní, ale jsem si jistá, že to přestane. Třeba ho už po tom včerejšku nepotkáš,“ pousmála se Noelle.

„Nebo třeba jo,“ pronesl Bill a zastavil se uprostřed malého nádvoří před školou. Noelle se snažila rychle zorientovat, co se stalo. Bill stál dva kroky za ní a díval se před sebe. Noelle zakývala hlavou, aby se pohledem dostala přes studenty, a úsměv jí malinko zmrzl na rtech, když uviděla toho muže z knihovny na místě, kde parkovali zaměstnanci fakulty. Ležérně se opíral zády o vrch stříbrného Audi a bez pochyby si Billa prohlížel.

„Okey. Prostě kolem něj projdeme a bude to,“ řekla Noelle a zahákla svoji ruku za tu Billovu. Bill zatřepal hlavou a udělal první nejistý krok. Museli kolem něj projít. Jiná cesta neexistovala. Škubl sebou, když se muž od auta odpíchl a rázným jistým krokem se blížil přímo proti dvojici.

„Noelle…“ pípl Bill, hledajíc v kamarádce poslední záchranu.

„Klid,“ šeptla mu a dělala, že ji muž vůbec nezajímá. Byli od sebe pár kroků, když muž výrazně zpomalil a svojí pravou rukou se otřel o tu Billovu pravou. Dvojici minul a zamířil k vchodu do fakulty. Billovo srdce se pokoušelo vyskočit z jeho hrudi.

„Vidíš. Skoro si nás ani nevšiml. Budeš v pořádku?“ zeptala se Noelle. Chtěla se rozloučit, protože cesta na nádraží vedla na opačnou stranu než tak Billova. Bill němě zakýval hlavou a zabručel něco, co se mělo podobat pozdravu a přání hezkého víkendu.

Tom se u vchodu do fakulty zastavil a zpoza sloupu sledoval to rozhozené mládě. Doufal, že se jeho přítelkyně, kterou přijel vyzvednout, hned neobjeví. Dívka, která si jej až úzkostlivě chránila, mu mávla zřejmě na rozloučenou a odcházela pryč. Střed Tomova zájmu se rozhlídl kolem a ustoupil stranou, aby nebránil v průchodu ostatním lidem. Tom naklonil hlavu a pozoroval výrazy v jeho tváři. Na své pravé dlani stále cítil ten hřejivý dotek mladíkovy jemné ruky.

Bill se naposledy zadíval kolem sebe, zda není někým pozorován, a sklonil pohled ke své pravé ruce. Noelle neměla pravdu, když tvrdila, že si jich skoro nevšiml. Všiml si jich. A především Billa. Jedině to dokazoval dotyk mužovy ruky na té jeho, a především sněhově bílý čtvereček přehnutého papíru, který se díky té vteřině jejich prvního skutečného kontaktu ocitl v Billově dlani.

autor: Muckátko :o*