Něco ve mně 10.

autor: AjaSto

Tom si přeci jen jednou tělo vzal. Ale Bill mu ho ochotně půjčil. Bylo to několik týdnů po jejich posledním setkání. Bill se dostal zpět do normálního života, tak jak chtěl. Někde uvnitř byl ještě někdo jiný, ale léky ho utlumily. Někdy před spaním na něj Bill ještě pomyslel, vzdáleně, jako na loňské léto. Jednu takovou noc nemohl Bill usnout. Bylo to dlouho, co se dotýkal někoho jiného, nebo alespoň sám sebe. Na sedmnáctiletého kluka příliš dlouho. Při vědomí, že ho sleduje někdo jiný, ho chuť rychle přešla. Dnes na všechno zapomněl, Tom neexistoval, neexistovalo nic, jen on a jeho představy, které lovil v zákoutí své mysli.

Ruka mu samovolně zabloudila k probuzenému klínu, stejně jako tolikrát před tím. Jeho bývalý přítel uměl vzít věci do rukou a stal se objektem Billových nočních fantazií. Vzpomínal na večery, kdy ho učil vášnivému sexu na variace, které si Bill do té doby neuměl ani představit. Dokázal ho dostat do stavu, kdy opouštěl svoje tělo, plul vzduchem, uvolněný od všeho pozemského. Snažil se přivodit si tento pocit i bez něj. Snil o chvíli, kdy ho laskal ve svém bytě, hladil jeho tělo. Líbal ho na krk, vzhlédl k němu, ale když se na něj usmál, Bill zkameněl. Blonďaté vlasy jeho přítele tmavly, rostly a zaplétaly se. Připínaly se k hlavě. Rysy mu tvrdly, jak se obličej protahoval. Koukal se mu přímo do očí, mohl vidět, jak se do modré barvy přidává hnědá a mísí se s ní, dokud nevznikl odstín stejný s jeho, stejný s Tomovým.

„Ne,“ přidušeně vykřikl. Otočil se ve své posteli na břicho. Sakra. To není fér, takhle mi to kazit. Vztekle uhodil pěstí do madrace. Tentokrát ho touha nepřešla, dokonce když zavřel oči a viděl ty druhé, cítil, že stoupla.

Na druhé straně světa seděl jiný kluk s rukou ležérně v klíně. Zhluboka dýchal, pomalu mu docházelo, co musí udělat, jestli se chce zachránit. Sebral poslední síly a použil je na jednu z nejnamáhavějších cest. Billova ruka se posouvala zpět do jeho klína, aniž by ji ovládal. Cítil, jak se mu posunuje po břiše, ale nemohl ji nijak zastavit. I kdyby chtěl. Nejistě ho stiskla, což stačilo k tomu, aby Bill pevně zaťal zuby. Jemně přejížděla po jeho stehnech, bocích, hrudi, zajela ke krku a položila se na Billovu tvář. Najednou tu byl s ním. Bill cítil jeho přítomnost. Nebyl to pokus o získání těla. Tom se s ním snažil propojit. Chlapec se odevzdaně nechal unášet pocity, Tom ho vedl za sebou do míst, kde se mohli setkat. Billa uhodila do nosu jeho vůně, myslel, že už na ni zapomněl, ale poznal by ji mezi tisíci. Na chvíli ho uviděl, jak stojí těsně před ním, s jednou dlaní na jeho tváři. Potom zmizel, ale spojení zůstalo. To, co následovalo, předčilo cokoliv, co zažil nebo někdy zažije. Dotýkal se rukama těla, které tam nebylo, a přitom bylo jeho. Slyšel svůj dech, který stejně tak mohl být Toma. Laskaly ho dlaně, které mu nepatřily, a on svými hladil své tělo, ale dotyky necítil. Obepínal své mužství, jen aby mohl tisknout jeho. Tělo patřilo jemu, a zároveň tomu druhému. V okamžiku nebylo ničí, držel Toma v náručí a hleděl mu do očí, jen aby je přivedl skrz sebe ke společnému vrcholu.

Ležel upocený na posteli. Otočil hlavu a podíval se vedle sebe. Projelo jím zklamání, když si uvědomil, že Tom tam ležet nebude. Věřil tomu, že tu byl s ním. Bylo to příliš nadpozemské, příliš dobré. Přetočil se na bok a objal polštář, kde se mu zdálo, že utkvěl Tomův pach.

Zavolal doktorovi, že na dnešní sezení nepřijde. Další dny se cítil hrozně. Neměl na nic chuť, vrátila se jeho apatie. Simon se ho snažila rozptýlit, vzala ho nakupovat. Procházeli uličkami mezi věšáky s oblečením, ale na cokoliv, co vzala do ruky, se jen chabě usmál. Nechal se navléct do několika triček a jeho matka trvala na tom, že mu je koupí. Neodporoval.

Nakonec ulehl s horečkou. Posedla ho náhle přes noc. Byl malátný a sotva vstal z postele. Většinu času prospal, ale když byl vzhůru, blouznil. Volal šeptem Tomovo jméno, opakoval ho jako svou novou mantru. Simone ho obkládala studenými kapesníky a drtila mu prášky do čaje. Nedokázala u něj zůstat moc dlouho. Myslela na noc, kdy se hroutil poprvé. Ujišťovala se, že tentokrát nemá v očích děsivě prázdný pohled. Nacházela jen bolest a zmatek, ale díval se na ni. Doufala, že jde jen o nemoc, která brzy přejde.

Tančil před ním Tomův obličej, tak blízko. Když se ho snažil dotknout, pokaždé se rozplynul. Byl u něho v bytě, mluvili spolu o všem možném. Bill tam stál, slyšel jeho hlas, ale neviděl ho. Běhal z místnosti do místnosti. Volal ho. Tom se jen smál a vyprávěl dál. Jednou ho našel. Seděl před černým plátnem, zhroucený v sedačce. Přišel k němu zezadu a položil mu ruku na rameno. Tomova hlava se zvrátila na stranu. Dýchal lehce, jako by v místnosti nebyl dostatek kyslíku. Bill si přisedl k němu a oslovil ho. Stočil se k němu druhý pár očí, na chvíli si byl jistý, že ho nepoznají, pak jimi prošel záblesk a rty se chabě usmály. Potom svaly v obličeji povolily a těla se zmocnil záchvěv. Vydechl naposledy.

„Tome. Tome, ne!“ Křičel jeho jméno dokola, až ztratilo smysl a stalo se souvislým zvukem.

Tom ho slyšel. Byl tak slabý. Spal už celé dny. Něčí hlas ho probudil. Zabodával se mu do hlavy jako ostrá dýka. Otevřel oči, ale nikde nikoho neviděl. Volání sláblo. Snažil se zachytit poslední ozvěnu. Postavil se, hlava se mu zamotala a musel si znovu sednout. Potlačil nevolnost. Jsem už tak slabý. Přidržoval se stěn, když na vratkých nohou postupoval do kinosálu. Obraz byl černý, místnost se topila ve tmě. Z reproduktorů vycházel jen slabý šum. Ano, a ještě něco. Slabě mohl zaslechnout svoje jméno. Co je to? Bill? Proč by…? Přemýšlel o tom po cestě do malé místnůstky, kde se poprvé setkal s Billem. S námahou se posadil. Nevěděl, jestli bude mít dost síly udělat to znovu, ale nemohl nic ztratit. Veškeré zbytky své energie soustředil na volání, které zaslechl, na zoufalost v jeho hlase. Napnul každý sval, ale nic se nedělo. Už měl pocit, že sám sebe roztrhá na kousíčky, když tlak povolil a vedle něj leželo tělo chlapce. Vysíleně se na něj usmál. Bill se neohrabaně zvedl a skočil mu kolem krku. Nasál jeho vůni. Myslel, že už ji znovu neucítí. Nemohl uvěřit, že se to děje, že je znovu s ním.

Tom ho držel v náručí, zabořil hlavu do jeho černých vlasů a odpočíval. Seděli na zemi desítky minut, žádná doba ovšem nebyla dostačující, aby jim nahradila prázdnotu, kterou museli přetrpět. Jejich objetí povolil Bill, nadzvedl se a podíval se Tomovi do očí. Ten plaše sklopil zrak a tváře získaly lehce růžový nádech. Bill se zachichotal. Takhle ho neznal, ale byl neuvěřitelně roztomilý, když pod vrstvou sebejistoty poodhalil plachého Toma. Lehce ho vzal za bradu a v úsměvu ukázal řadu perfektních bílých perel. Rozhodl se udělat něco, po čem toužil celou dobu. Přitáhl si ho blíž a nasměroval svoje rty k jeho. Tom na ně vydechl a vyčkával. Byli od sebe vzdáleni jen pár milimetrů, mohli sledovat dech toho druhého, vnímat obrovské teplo, které jejich těla vydávala. Bill podlehl a spojil je. Představoval si tento okamžik tolikrát, ale přesto ho ohromila měkkost a jemnost Tomových rtů. Tělo se mu uvolilo, vše se soustředilo jen na pár čtverečních centimetrů. Oddělili se od sebe a beze slov si řekli to, co věděli už dávno. Patří k sobě.

Teprve poté, co se nabažili jeden druhého, si Bill všiml, jak Tom vypadá.

„Co je ti? Jsi taky nemocný?“ myslel, že jde o další znak jejich propojenosti.

Z Toma se stala chodící kostra potažená kůží. Viděl jí prosvítat temně modré žíly, zežloutla mu a místy byla pokryta bílými šupinkami. Vlasy se mu dávno rozpletly a tvořily nesourodé chuchvalce. Vystouplé oči ještě více vynikly na vyhublém obličeji, ze kterého byly vidět už jen lícní kosti. Polibkem se rty zbarvily do růžova, ale Bill nepochyboval, že před chvílí byly bílé jako zbytek tváře.

„Proboha, musíš si jít lehnout.“

Sám se cítil o mnoho líp. Jako by pouhá přítomnost Toma a potřeba postarat se o něj zahnala nemoc na později, teď na ni neměl čas. Uložil Toma a posadil se k němu. Začal ho starostlivě zasypávat otázkami. „Jak dlouho je ti špatně? Bolí tě něco?“

Tom se zmohl odpovědět jen na jednu z nich. „To ty léky, Bille.“

„Jaké léky? Moje léky?“ Bill si pořád nebyl jistý, jak jsou jejich mysli propojeny. Bral Toma jako jiného člověka, kterého může potkávat za určitých okolností na tomto místě.

„Zabíjí mě,“ hlesl Tom ze svého lůžka.

S Billem se zatočil svět. Na venek nedal nic znát. Toma jeho přivolání stálo spoustu sil a musel je znovu nabrat. „Teď chvíli spi. Budu u tebe.“

Ve skutečnosti počkal, až usne, což trvalo jen pár minut, a vykradl se tiše ven. V obýváku si sedl do křesla a dopadla na něj celá tíha toho, co udělal. Když to vzal kolem a kolem, stalo se přesně to, co chtěl. Vzal si přece ty léky pro to, aby mu Tom dal pokoj. Ublížit mu ale nechtěl. Nevěděl, co se s Tomem děje, když je bere. Nijak o tom nepřemýšlel. Prostě myslel, že všechno skončí, takhle si konec nepředstavoval.

Když budu brát prášky dál, Tom tu zůstane a umře ve své posteli. Celé tohle místo možná zmizí a já si už nikdy nebudu muset dělat starosti. Sám se tu taky trápí. Bylo by to asi nejlepší řešení pro nás oba. Prostě bych odsud odešel a nechal ho být. Nebyla by to přeci vražda, když Tom nikdy neexistoval. Jen v mojí hlavě. Zabít něco v hlavě je jako zapomenout.

Při té představě, se mu obrátil žaludek. Nemůže přeci jen tak zapomenout. Už se o to pokoušel a bylo to jen horší. Myslel si, že nemoc způsobil smutek z toho, že Toma nevídá. Nyní si byl jistý, že když tu Tom umíral – zabíjel jsem ho – přitížilo se i Billovi. Nějak to spolu souviselo a zřejmě Toma potřeboval.

Staral se o něj další dva dny, kdy tělo leželo bezvládně v Billově pokoji a tvářilo se, že spí. Bez toho, aby si bral léky, se Tomův stav o něco zlepšil. Druhý den dokázal vsát z postele a Bill už měl strach nechávat tělo déle v posteli, aby jeho matka nezpanikařila. Strávil několik dalších hodin v Tomově objetí, kde dřímal, a pak se vrátil. Rozmyslel se, že léky už brát nebude. Tajně každý den spláchl jednu pilulku do záchodu pro případ, že by ho Simone kontrolovala. Dál docházel k Osbertovi, aby nepojal podezření ani on. Bál se, že kdyby odmítal léčbu, zavřeli by ho do ústavu.

autor: AjaSto