God Bless You 18.

„Posral jsem to.“ Zamrmlal sám pro sebe polohlasně. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že to všechno mohl změnit, ale neudělal to. Byla to jeho vina. Bill se chtěl stát knězem jen proto, že Tom byl zbabělec. Tom si v duchu zanadával a znovu se na posteli posadil. Stiskl v rukách peřinu a pevně sevřel oči, aby se nerozbrečel. Stejně se mu to nepodařilo.

„Jeden jedinej důvod. Mám říct jeden důvod, proč to nemáš udělat?“ Mluvil sám k sobě, jako by se zbláznil. I se tak cítil. Jeho vlastní mysl ho neposlouchala. A to, co se snažil si nepřipouštět nebo tomu nevěnovat pozornost, se nyní dostávalo na povrch víc, než kdy jindy, a jevilo se to jako ten jediný důvod. „Mám tě rád.“ Opakoval si Tom stále dokola, aby přesvědčil sám sebe, že přesně tohle měl říct. Že na základě toho se měl Bill zříct svého poslání. A stále víc mu docházelo, že to nebylo to, co měl říct.

„A co by bylo pak? To je přece úplně jedno.“ Zabořil Tom hlavu do peřiny a stisknul ji ještě křečovitěji. Brečel. Tolik to bolelo. Celé to uvědomění si. Nechtěl přemýšlet nad tím, co by bylo pak. Myslel na to, co je teď. Co cítil teď. On, zrovna on, pro kterého byly tyhle věci něco nepodstatného. Každý byl hračka. Až na Billa.

I kdyby se snažil jakkoliv, nemohl změnit ten fakt, že Bill pro něj byl důležitější, než všichni ostatní.

Bill měl pravdu. Mít rád nestačilo. A Tom neměl Billa rád.

„Miluju tě, Bille.“ Vydechl a vyčerpáním usnul. Neměl sílu už na nic. Ani na to si normálně lehnout nebo se převléct. Takže ho ráno Simone našla v kalhotách a mikině zkrouceného v jakési nepohodlné poloze v rohu postele.

Bill celou noc ani nemohl spát. Přemýšlel pořád do kolečka o tom všem, co se vlastně stalo. O tom rozhovoru ve skleníku. Zavřel oči a snažil se usnout, ale to se mu podařilo až někdy k ránu, kdy mu stejně za chvíli zazvonil budík. Opět se cítil zničeně, ale donutil se vstát. Jen velice ztěžka si ustlal, vykonal ranní hygienu a šel na snídani. Vůbec nic ho netěšilo, a když se zamyslel nad tím, že Tom už je nespíše někde na cestě nebo každou chvíli bude, stiskl víčka silně k sobě. Ostatní z kněží děkovali za dary, jen on vypadal, že spíše umírá.

Matouš jej celou tu dobu pozoroval. Tiše si povzdechl. Nejspíše včerejší rozhovor nedopadl podle představ ani jedno z nich. Bill skoro plakal, a když se snažil namazat si rohlík, ani se skoro na něj netrefil nožem. I Benedikt jej sledoval a tušil, co se Billovi stalo. Samozřejmě Simon Kaulitzová mu hned volala, že dneska odjíždějí. Vlastně byl rád, stejně jako Tomova matka, že se ti dva už neuvidí. Jen Bill i Tom byli zničení.

„Bille, myslím, že… bysme se měli jít rozloučit s paní Kaulitzovou a rodinou, dneska odjíždějí.“ Usmál se na něj, jako by nic. Billovi se sevřel žaludek a rohlík před ním zůstal téměř netknutý. Pomalu a neochotně se zvedl a šel s opatem a ostatními kněžími ven, kde už byla Simone se sbalenými věcmi v autě. Bill hledal pohledem Toma. Zahlédl ho v autě, jak se opírá hlavou a okýnko. Píchlo ho silně u srdce a snažil se zachovat si úsměv na tváři, když si s Tomovou matkou podával ruku. Měla radost z toho, jak byl Bill z toho zničený, a snad aby mu uštědřila ještě jednu ránu, omluvila se za Toma, že je unavený a nepřijde se s ním rozloučit. Bill jen kývl a poznamenal něco o tom, že to chápe, a když Simone nasedla do auta a odjížděla někam pryč, Billovi se po tvářích koulely slzy. Urychleně opět vběhl za zdi kláštera. Byl ve svém pokoji, skoro ani nemohl dýchat. Měl v krku tak velký knedlík, že chvílemi měl pocit, že se nejspíše udusí. Snažil se uklidnit, ale nějak se mu to nedařilo. Chodil po pokoji a snažil se vyhnat z hlavy všechny ty vzpomínky na Toma. Na jeho chápání světa, kdy se musel pro sebe usmát. Na jejich první polibek a taky na to, co se stalo u Toma v pokoji. Lehce si ukazovákem přejel po rtech a zavřel oči. Když je otevřel, zadíval se na kříž a poklekl před ním.

„Vím, že jsem se dostal na špatnou cestu, Pane, ale odpusť mi. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že… bych mohl konat jinak, než se držet svého poslání. Odpusť, že jsem tolik zhřešil.“ Šeptal rychle věty, které se mu dostávaly na jazyk. Nakonec se pokřižoval a vyšel rychle z pokoje. Teď když je Tom pryč, vlastně zmizely veškeré naděje, na to, že by mohl vážně udělat jinak, než se stát knězem. Nebylo už nutno mrhat časem a přípravou na to, co celý život chtěl. Připravený byl až příliš. Ztěžka povzdechl a zaklepal na Benediktovu kancelář. Otec jej hned vyzval dovnitř. Bill usedl do velikého koženého křesla a povzdechl si.

„Otče, přišel jsem v jedné jisté věci. A doufám, že mi vyhovíte.“ Začal rovnou Bill. Měl totiž strach, kdyby to šlo nějakými okličkami, že by to nakonec neřekl.

„Ano, Bille? Jak ti můžu pomoci? “ Benedikt pozvedl obočí, docela se bál, že to souvisí s Tomem nebo tak něco.

„Já… nevidím nejmenší důvod, nač odkládat moje vysvěcení. Myslím, že jsem si tu prožil nějakou dobu, konal tak, jak jste poručil a nyní jsem připraven udělat ten nejvyšší krok.“ Billovi ta slova ani nešla přes jazyk, ale nakonec se mu to podařilo. Benedikt byl spokojený, usmíval se skoro od ucha k uchu a jen souhlasně kýval.

„No jistě, to je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Myslím, že příští týden to nebude problém.“ Benedikt složil ruce na prsou a Bill se neochotně usmál.

„Děkuji, otče.“

Dva následující dny utekly pro Billa až neskutečně rychle, ale zároveň naprosto stereotypně. Tom tu nebyl a pro Billa se tím pádem staly dny naprosto jednotvárné. Neměl se na co těšit. Snažil se těšit na svoje vysvěcení. Připadalo mu to jako jediné správné řešení, jak se od Toma odpoutat. I když to na jednu stranu nechtěl. Ovšem Tom se ho vzdal v momentě, kdy mu nedokázal dát to, na co Bill čekal. Kouknul se do kalendáře. Dnešní datum ukazovalo na pondělí a v kolonce pátek byla červená poznámka. Už jen pár dní mělo uběhnout, aby se z Billa stal kněz.

Bill se pokorně soustředil na motlitby a ihned po nich odešel do zahrady pomoct Matoušovi s paprikami. Ač se snažil působit přirozeně a bezstarostně, moc mu to nešlo. Na Toma zkrátka nešlo nemyslet a podvědomě stále čekal, že se najednou objeví. Ale nestalo se tak.

„Bille, co je s tebou?“ Ozval se Matouš a odložil veškerou svou práci. Už mu z toho šla hlava kolem. Bill si to možná neuvědomoval, ale jeho vzdychání a lítostivé pohledy se nedaly ignorovat donekonečna. Bill se na něj nechápavě podíval.

„Nic, otče. Co by mělo?“ Opravdu si to neuvědomoval. Tolik se snažil být v pohodě, že si to vsugeroval a ani neviděl, že je na něm zcela očividný opak.

„Souvisí to s Tomem, že?“ Udeřil Matouš rovnou na citlivou strunu. Billovi se jen při zmínce Tomova jména rozbušilo srdce a svou práci také odložil. Jinak riskoval, že ji ještě, kvůli třesoucím se rukám, domatlá.

„Nemusíš mi lhát, Bille. Viděl jsem, co se mezi vámi děje.“ Promluvil znovu Matouš, aby tak Billovi ulehčil problém s hledáním výmluv. Bill jen vzdychnul.

„Já bych o tom raději nemluvil. Tom je pryč, má svůj život a já zase svoje poslání. Nemluvme o tom.“ Zakroutil hlavou. Nechtěl to rozebírat. Chtěl zůstat přesvědčený, že se rozhodl správně.

„Bille, tím, že o tom nebudeš mluvit, se toho nezbavíš. Ty se musíš rozhodnout, co vlastně chceš.“ Matouš byl odhodlaný s ním prostě mluvit stůj co stůj.

„Vím, co chci. A už v pátek se to splní.“ Opáčil Bill. Matouš došel těsně k němu a upřeně se na něj zadíval.

„Miluješ ho?“ Položil jednoduchou otázku a Billovi připadala v ten moment jako ta nejtěžší otázka na světě. Nemohl odpovědět. Nemohl si to dělat ještě těžší, než už to bylo.

„Na tom přeci stejně nezáleží.“ Pokrčil rameny a otočil se zpět k paprikám.

„Záleží. Ještě pořád si to můžeš rozmyslet. Ještě pořád můžeš změnit rozhodnutí.“ Naléhal Matouš. Bill jen bolestně sevřel víčka.

„Nemůžu si to rozmyslet. Je to jediná správná věc.“ Otočil se k němu Bill. Už tedy nic tajit nebude. Očividně to Matouš stejně všechno věděl moc dobře.

„On mě nemiluje. Nevzdám se kněžství jen pro jedno mít rád.“ Popotáhnul Bill a oči se mu znovu zalily slzami. Miloval Toma a pro jeho miluju tě by se vzdal čehokoliv na světě. Ale to mu Tom nedal. A tím pádem nemělo smysl něco měnit. Musel se jen naučit žít jinak a na Toma zapomenout.

„Nebyl bych si tím na tvém místě tak jistý. To, že to neřekl, neznamená, že to tak není.“ Zakroutil Matouš hlavou. Bill se na něj podíval. Možná měl pravdu, ale Bill to potřeboval slyšet. Aby měl jistotu.

„Otče, proč mi tohle vlastně říkáte? Neměl byste spíš trvat na mém vysvěcení? Jste přeci kněz.“ Nakrčil Bill čelo. Bylo hezké vidět, že ho někdo chápe, ale na druhou stranu to bylo trochu divné. Matouš se jen pousmál.

„Ano, to jsem. Ale proto vím, že když někoho miluješ, tak jen vysvěcením ho milovat nepřestaneš. A ty máš narozdíl ode mě na výběr.“ Stiskl mu rameno a dal se znovu do práce. Jeho příběh nebyl důležitý. Bylo jen důležité, že Bill ho pochopil, a měl by se tak ještě jednou pořádně rozmyslet.

Bill už raději ani neodpovídal, ani nevěděl, co by mu na to měl říct. Že si to rozmyslí? Nebo že uteče a bude s Tomem? Ani jedno nebylo možné, a on to musel přeci vědět. Povzdechl, najednou mu to přišlo tak strašně líto, že na to vysvěcení tolik naléhal, ale stejně nebylo jiné cesty. Čím by si pomohl, kdyby to jen stále oddaloval? Nic… Stejně by k tomu došlo, protože Tom si mohl už najít nějakou přítelkyni, nebo taky mohl zapomenout. Mít rád, je sice krásná věc, ale není to všechno. A Matouš mu v hlavě udělal docela hezký nepořádek, pořád nad tím musel přemýšlet. Jak by se tedy měl zachovat? Ano, miloval ho. Ale miloval Tom i jeho?

autor: Doris & Lauinka