You will die! 5.

„Tome? Prohledával jsem seznam pohřešovaných a neobjevuje se tam nikdo z těch, které hledáme…“ pověděl Artur, který seděl za počítačem poblíž už delší dobu.

„Nepřijde ti zvláštní, že to její rodiče nenahlásili? Nebo jim je snad jedno, že se u nich jejich šestnáctiletá dcera neobjevila?“ zamyslel se Tom a nešlo mu to na mozek.

„Její otec pracuje jako kriminální vyšetřovatel, možná se ji snaží najít sám, nebo už ji někdo hledá,“ namítl Bill.

„O tom bychom ale něco věděli, muselo by to být někde zaevidované,“ namítl Tom

„Budeme muset zajet za jejími rodiči, abychom se dozvěděli, jak to vlastně celé bylo.“

„Já pojedu,“ nabídl se Max.

„Pojedu s tebou,“ nabídla se taktéž Eleonora a pohlédla na Toma.

„Budeme potřebovat napřed jejich adresu,“ pohlédl na Billa.

„Ve škole ji určitě mít budou,“ přikývl Bill. „Ale je teď zavřená.“

„Ty ale klíče máš, ne?“ pohlédl na něj Tom a usmál se. Nebyl teď čas volat řediteli a podobně.

Ke škole se dostali rychle, a jakmile Bill odblokoval bezpečnostní zařízení, vydali se s Tomem na sekretariát, kde budou přesně ty informace, které potřebují. Adresu Heidi Berliner našli poměrně rychle, a jakmile si ji okopírovali, vydali se zpátky na stanici. Tom ji s drobným úšklebkem předal Maxovi, který jen zavrtěl hlavou.

Tom věděl, že se Maxovi Eleonora líbí, ale stále neměl dost odvahy jí to sdělit nebo ji někam pozvat. Možná se to v následujících minutách, či snad hodinách změní.

Max Braun a Eleonora Weberová zastavili před domem Berlinerových a oba vystoupili z auta. Dům působil velice honosně. Zazvonili na zvonek u dveří, když prošli brankou a následně po chodníku, který tvořil cestičku pěkným a udržovaným trávníkem.

Netrvalo dlouho a dveře jim otevřela žena tak ve věku čtyřiceti let s vlnitými kratšími vlasy a zelenýma očima.

„Mohu vám nějak pomoci?“ usmála se na ně mile, i když v její tváři šlo poznat, že má spoustu starostí, nejspíš je zahrnovala i starost o její milovanou dceru.

„Dobrý den, jsem detektiv Braun, tohle je detektiv Weberová, potřebovali bychom si s vámi promluvit, madam,“ spustil Max a všiml si, jak ženě úsměv na rtech najednou opadl a vystřídalo jej vyděšení.

„Ovšem, pojďte dál,“ ustoupila z cesty, aby mohli oba projít. Přivedla je do obýváku, kde na gauči seděl nejspíš její manžel s notebookem na klíně. Jakmile uslyšel hlasy, vzhlédl a na oba se zadíval a vstal.

„Gregu, tohle jsou detektivové, potřebují si s námi promluvit, posaďte se prosím.“ Jen co se oba posadili, posadila se i paní Berliner a chytila svého manžela za ruku.

„Jde o vaši dceru Heidi. Objevili jsme ji v lese mrtvou… je mi to moc líto,“ ujala se toho Eleonora a jen co dořekla poslední slova, spustily se slzy madam Berliner z očí jako vodopády.

„Ne, to nemůže být možné,“ naříkala a plakala. Její manžel ji konejšivě objal a v jeho obličeji byl také znát šok a smutek.

„Pane, proč jste neohlásili její zmizení?“ vyptával se Max.

„Víte, Heidi byla poslední dobou dost problémová. Zapletla se se špatnými lidmi, a i když na první pohled vypadala jako nejroztomilejší sluníčko, opak byl pravdou. Začala užívat drogy a naše vztahy se dost zhoršily. Hádky byly u nás doma na denním pořádku. My ji skutečně milovali, navíc jsme nechtěli, aby se to rozneslo dál, a proto jsem se rozhodl ji hledat sám na vlastní pěst. Vím, bylo to hloupé, ale tenkrát nám to s manželkou připadalo jako nejlepší rozhodnutí. Mysleli jsme si, že bude jen zase někde se svou vykutálenou partičkou feťáků schovaná. Už několikrát se to tak stalo. Tentokrát to však je jinak… bože, to není možné…“ vydechl otec zdrceně. Bylo vidět, že svou dceru měl neskutečně rád, zřejmě musela být takový ten tatínkův mazánek.

Max s Eleonor se dozvěděli vše, co potřebovali, a také dostali nabídku od detektiva Berlinera, že jim bude kdykoliv k dispozici, budou-li něco potřebovat. Bylo pochopitelné, že chtěl také najít vraha své dcery.

Při cestě zpět na stanici vládla v autě tichá atmosféra. Přerušila ji až Eleonora.

„Musí to být pro rodiče strašné takové zjištění, napřed jejích dcera začne fetovat, a nakonec ji někdo zabije, šílené,“ pověděla a Max přitakal.

„Souhlasím.“ Bylo jediné, co řekl a srdce mu bušilo jako malému klukovi. Tohle byla skutečně výjimečná situace, kdy byl s Eleonor sám. No tak, chlape, vzchop se a nebuď srab.

„Poslyš, Eleonor, nechtěla bys se mnou zajít dnes na večeři?“ podíval se na ni krátce, a poté opět na cestu. Za tu chvilku, kdy na ni pohlédl, uviděl její úsměv.

„Moc ráda,“ zadívala se na něj. Konečně. Konečně mě někam pozval.

Bill byl vyslán k sobě do bytu. Dnešní den se už nejspíš nedal nijak zachránit. Neměl na nic náladu. Tom měl stejně plno práce, takže byl jejich den v háji. Tolik se těšil na jejich společný soukromý den bez vyšetřování a veškeré práce, ale to bohužel nešlo.

Bylo to důležité! Jistě, že to bylo důležité, šlo přece jen o mrtvé lidi a další lidské životy. Nemohl být tak sobecký a chtít Toma jenom pro sebe, když on se teď snažil zabránit jednomu maniakovi, aby nepovraždil další lidi.

Sklesle se posadil do křesla a vnímal jenom to zvláštní a nepříjemné ticho. Už si odvykl, protože buď mu dělali společnost jeho studenti, nebo Tom. Přemýšlel, co bude dnes celý den dělat, protože Tom se jistě vrátí domů až večer jako obvykle. Měl Toma rád, opravdu moc rád, možná, že se v něm rýsovalo i cosi, co by se dalo nazvat láskou, ale tyhle chvíle, kdy byla Tomova práce důležitější, jej ubíjely.

I přesto byl pro něj muž s copánky výjimečným člověkem. Hodný a zodpovědný, vášnivý a dobrosrdečný. Tyto všechny vlastnosti nemělo mnoho mužů. Většině šlo jenom o to jedno. O sex.

Rozhodl se raději dále neuvažovat nad takovými věcmi, měl by z toho ještě horší náladu. Zašel si do mrazáku pro vanilkovou zmrzlinu v malém kyblíku a usadil se s ním k televizi. Když už neví, co dělat, proč by nemohl mlsat.

Když se Max společně s Eleonor vrátili zpět na stanici, na jejich tvářích spočívaly úsměvy i přes tak tíživou chvíli, kdy měli v márnici ještě několik neidentifikovaných osob. V okamžiku, kdy byl Max schopen odlepit oči od Eleonor, zhlédl Annu, která k němu jen na malý okamžik přišla.

„Za pět minut budeme mít poradu,“ oznámila mu, a poté si šla po svých. Jediné, co byl Max schopen udělat, bylo přikývnutí. Přišel ke svému stolu, kde seděl Tom a klepal tužkou o stůl, když se snažil přemýšlet.

„Nad čím uvažuješ?“ zeptal se jej a přerušil tak tok jeho myšlenek.

„Nad motivem. Proč ty lidi vlastně zabíjí, co z toho má?“

„Co by z toho mohlo mít? Je to cvok, takže nejspíš potěšení,“ pronesl lhostejně Max, a jakmile se usadil, všiml si, že na něm lpí Tomův pohled.

„Děje se něco? Vypadáš až překvapivě pohodově,“ měl nadzvednuté obočí a zkoumal jej pohledem.

„Pozval jsem Eleonor dnes na večeři a ona souhlasila,“ pousmál se vítězoslavně. Byla to pro něj výhra.

„Nepovídej, co tě dovedlo k onomu statečnému činu?“ dobíral si jej Tom.

„Říkal jsem si, buď to klapne, nebo ze sebe udělám blbce, jsem rád, že to klaplo,“ zasmál se a poté se společně s Tomem vydali na poradu.

Porada započala klasicky a všichni si mezi sebou vyměňovali informace, v čele seděl Tom a poslouchal důkladně vše, co se jeho kolegové dozvěděli.

„Maxi, co jste se dozvěděli?“ vyzval Tom svého parťáka ke slovu.

„Její rodiče nám pověděli, že Heidi Berliner byla poslední dobou velmi problémová. Zapletla se s feťáky a sama začala užívat drogy. Heidin otec je detektiv, proto zmizení neohlásili, hledal ji sám na vlastní pěst, jak nám pověděl,“ informoval je Max.

„Od profesora, který Heidi vyučoval v umělecké škole, jsem se dozvěděl, že ji zahlédl zřejmě v den zmizení ve městě. Kupovala otci dárek, a poté se měla s někým sejít. S kým, to už nám zůstává záhadou.“

„Je možné, že by se měla sejít s vrahem?“ zeptal se Artur Lammert.

„Dobrá otázka, Arture. I tohle je možnost a podle mě dost pravděpodobná, ovšem jsou to pouze spekulace,“ pověděl Tom.

„Prohledával jsem databáze pohřešovaných, podle portrétu, které nám zhotovil kreslíř, a našel jsem jednu shodu. Byl mezi nimi jistý Dominik Karlmann, věk dvacet let,“ pověděl Artur a poslal Tomovi popsanou A4 údaji o Dominiku Karlmannovi.

„Budeme muset navštívit jeho příbuzné, aby potvrdili, že je to skutečně on, každopádně dobrá práce,“ pousmál se Tom. Dokázal ocenit každou práci, a navíc jeho kolegové se skutečně snažili.

„Začala jsem pracovat na tom bez končetin s cejchem. Ráno mi přišly rozbory z laborky, náš milý měl silnou cukrovku, takže to by mohlo být první vodítko,“ přidal se Markus.

„Dobrá, podívám se na to,“ pověděl Tom.

„Vezmu si na starost příbuzné Dominika Karlmanna,“ nabídla se Eleonora.

„Pojedu s tebou,“ nabídl se taktéž rychle Max a Tom měl skutečně co dělat, aby mu necukaly koutky.

autor: Tina