autor: Mayra
Předposlední díl…
„Opatrně!“ opakoval Tom, když ho Bill táhl na vozíčku přes schody domů.
„No jo,“ naštvaně zabručel. Dojeli dovnitř a zůstali stát a oba se rozhlíželi po místnosti.
„Tak co budeme dělat?“ Bill přerušil ticho.
„Co chceš?“
„Já nevím… nejsi unavený? Nechceš spát?“
„Ne,“ zabručel.
„Dobře, tak se najíme, a pak půjdeme na zahradu,“ oznamoval Bill a vozíček táhl do kuchyně. Z lednice vyndal zbytky jídla ze včerejška, ohřál je a dal na talířek sobě a Tomovi. Když dojedli, oba šli dveřmi ven, ale když tam šli, netušili, co se bude dít; z vedlejšího balkónů od sousedů mířily blesky. Když se tam kluci podívali, viděli paparazzi, kteří je fotili. Okamžitě zalezli dovnitř a po chvíli neslyšeli už žádné blesky. Přesto se ven zpět nevraceli.
„Týjo, asi budeme muset ty nahý fotky nějak vyřešit,“ vyděsil se Tom, ale ty fotografie bral spíže jako srandu, nic, co by bylo vážné. Zato Bill, ten z toho měl hrůzu a bál se reakcí fanoušků, novinářů, a hlavně rodiny a přátel. Co si to pomyslí?!
„Vážně nevím, co mám dělat.“ Bill si sedl na sedačku, byl vyčerpaný a stále se špatnou náladou. „Tome, ty si to ani pořádně neuvědomuješ, ale víš, jaká je to ostuda?! Ty fotografie už nikdy z oběhu nedostanem, vždycky nějaké budou.“ Rozbrečel se Bill a dlaně si položil na oči. Tom jen souhlasně zabručel, ale vlastně pořádně ani nevěděl, co si má o tom celém myslet.
„Tak příznáme pravdu.“ Napadlo Toma.
„Co?“
„Řekneme, že ty fotky ukazují tu největší pravdu mezi námi,“ řekl a vyznělo to celkem vážně, ale u Toma nikdy člověk neví.
„To myslíš opravdu vážně?“ usmál se mladší bratr.
„Jasně, proč ne?“
„No… protože jestli nám to nevyjde… tak skončí naše přátelství i kapela, a už nebudeme chtít spolu být ani jakožto bratři,“ zamyslel se Bill.
„Ty myslíš vždycky na to nejhorší…“ zabručel Tom.
„Ale… jak to chceš udělat, vždyť máš holku a já… mně se taky konečně rýsuje vztah.“
„Tak na to celé zapomeneme a budeme se svýma holkama.“
„Hej! Ty furt měníš názor!“
„Co? Já?! Ty tady meleš cosi!“ křičel. Po té svým vozíčkem odjel do kuchyně.
Bill tam zůstal sedět a přemýšlel, když v tom někdo zazvonil. „Kdo to zas otravuje?“ řekl šeptem a šel ke dveřím.
Když otevřel dveře, zůstal s polekaným pohledem. Ve dveřích stála Emma, a aniž by něco řekla, okamžitě se cpala dovnitř.
„Kde je Tommy?“ motala se v pokoji.
„Tady jsem!“ z kuchyně šel Tomův hlas,
„Ááá…“ šla za hlasem. „Tady je, můj miláček!“ Začala Toma líbat. Bill šel hned za ní a zklamaně sledoval Toma, jak se nechává od ní líbat.
„Taky tě tu rád vidím,“ řekl Tom s pohledem na Billa, když si Emma upravovala rtěnku na svých rtech. Bill pohledem nic nenaznačoval, ale Tom na něm poznal, že je zklamaný a smutný.
„Emmo… musím ti něco říct,“ začal Tom a Bill zbystřil. Ale Emma dál stála u zrcadla a upravovala se. „Emmo…“ opakoval. „Poslouchej mně!“ křikl už naštvaně. Emma se lekla.
„Co je, zlato? Tommy?… Děje se snad něco?“ Klekla si, aby viděla do jeho sklopené tváře.
„Je to důležitý,“ začal.
„Ano?“
„Víš… už se nemůžeme dál potkávat,“ řekl se studem v hlase.
„Co že?!“
„No… nemůžu… promiň…“ Bill sledoval Tomův stud, a jak Emma měla v pohledu nechápavost. Bill se jí nedivil. Jen tak najednou se chce rozejít, to pro ni dávat smysl nemuselo.
„A proč? Teda jestli to můžu vědět…“ Sedla si na židli ke stolu a hlavu opírala o ruku.
„No… něco jsem si uvědomil…“ Kouskem oka se podíval na bratra a oba se na sebe nenápadně pousmáli.
„Aha… a co?…“ Najednou se zarazila. Vstala ze židle a prudce se otáčela pohledem na Billa a na Toma.
„Takže to je pravda…“ šeptla pro sebe, ale dvojčata ji slyšela i tak.
„Ano, je to tak.“ Řekl Bill, ani trochu se nestyděl, stoupnul si za svého bratra a pohledem naznačil aroganci.
„To si ze mně děláte prdel?! Že jo?! Vy spolu něco máte… můj bože… vy jste spolu i spali, že jo?“ Šílela Emma a pobíhala nervózně po místnosti. Bill s Tomem jen souhlasně přikyvovali. Emma vyběhla z místnosti, z domu a dveře za sebou zabouchla. Když byla pryč, oba dostali záchvat smíchu. Ale to nevěděli, co se stane následující den.
Hned další den snad skoro všichni novináři z Německa i z dalších států otravovali dvojčata. Zvonili na zvonek, stále blikali svými foťáky, hledali způsob, jak aspoň malým kouskem vyfotit, co zrovna teď dělají. Bill s Tomem se doma zavřeli, všechna okna, pevně doufali, že novináři nemají šanci se k nim dostat. Tokio Hotel team byli u nich doma, aby oba bratry uklidnili. Společnost jím taky dělala Géčka a nejbližší rodina a přátelé. Oba nevěděli, co dělat, oba byli aktuálním cílem novinářů, a to nejen v Německu.
„Opravdu?“ Řekl Georg po vysvětlení dvojčat. Nikdo nemohl uvěřit této pravdě.
„Napadlo mě hodně šíleností, co se mezi váma děje, když nejste s námi, ale tohle… tohle opravdu ne.“ Zavtipkoval Georg, ale zároveň to myslel celkem i vážně.
„Mami? Nevadí ti to, že ne? Nezklamali jsme tě?“ Bill objímal svou matku.
„Věděla jsem, že vy jste a vždycky budete jiní, ale tohle mě zarazilo, celkem.“ Přidala nucený úsměv. „Ale vždycky vás budu milovat, hlavní je to, jestli jste spokojení takhle… žít tak.“
„Já myslím, že ano.“ Bill chytl Tomovu ruku, pevně ji stiskl a usmáli se na sebe. Oba byli tak šťastní.
„Vy se opravdu milujete, že?“ Přidal se jejich nevlastní otec. Oběma to připadalo trochu trapné, ale pravda je prostě pravda.
„Ano, nikdy jsem k nikomu necítil nic takového. Jak jistě všichni víte, neměl jsem šanci se zamilovat, a být s Tomem je pro mě výhodné, nejen kvůli tomu, že je to můj bratr, ale že to nemá nějaké veliké komplikace, když nepočítám novináře a že jsme bratři… dvojčata…“
„Úplně souhlasím, myslím, že jsem se bál zamilovat, ale u Billa jsem si jistý. Cítím se dobře!“ Každého překvapilo, jak oba mluví, hlavně jak mluví Tom. Bylo to najednou jiné. Každý měl pocit, že tyto dva vlastně ani pořádně neznají.
„Tak na co čekáte? Chcete opravdu, aby tohle pokračovalo?“ Pokračovala matka. „Pokud nepřiznáte pravdu, novináři tu budou stále, tajnosti také, a co chudáci fanoušci? Co si o celé situaci asi myslí? Uznejte, určitě nevědí, co si mají myslet, je to na ně hodně. Nemůžete se do smrti schovávat za zdi domu a dělat jako nic.“
„Upřímně, už jsme o tom přemýšleli… Chceme říct pravdu, ale bojíme se… no… novináři a co fanoušci? Určitě už nás tolik nebudou chtít podporovat jako dřív…“ zapřemýšlel nahlas Tom.
„Tak budeme kapela jako každá jiná, normální počet fanoušků, nemusíme dál kácet rekordy.“ Řekl Gustav.
„To je pravda. I my chceme mít soukromý život.“ Zareagoval rychle Bill.
„Dobře, jsem rozhodnut! Uděláme to!“ Usmál se spokojeně na starší dvojče.
„Dobře, řekneme to oficiálně, až tě nebudou tolik bolet nohy, Tome, stále jsi na vozíčku celkem často.“ Bill se zahleděl na Tomovy nohy. Tom přikývnul.
Bill s Tomem stiskli svoje ruce, políbili se a pevně se objali.
autor: Mayra
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
