„Proč tam nemůžu jít já? Miluju to tam, víš to.“
Bill si povzdychl. Tuhle větu od Toma slyšel už mockrát. Pořád mu vyčítal sedmnáct let, kdy byl zavřený. Bill se potom cítil provinile a všechno mu dovolil. Ale nebyl v divadle už tak dlouho.
„Jen na tohle představení. Pak zase můžeš jít ty. Moc jsem se tam těšil.“
„Je to jen na týden. Není to, jako bys – cojávím – tu musel dřepět několik let.“
Billovi došly argumenty. Pravda byla taková, že se Bill bál. Měl strach, že už ho Tom zpátky nepustí. Byl v převtělování mnohem zkušenější a silnější. Nebylo by pro něj těžké tu Billa držet po zbytek života. Při té představě se mu sevřelo hrdlo. Být tu zavřený a nemoct nic. Pak si uvědomil, že je to totéž, co prožíval Tom.
Bill se obrnil trpělivostí a dopředu se připravoval na to, co mělo přijít. Už třetí den se kousal nudou. Sledování Toma zase taková zábava nebyla. Nedělal nic zvláštního než Bill. Seděl ve škole, jedl, spal, díval se na filmy. Vypadalo to, že mu nic nezkazí náladu. Domů se přiřítil nadšeně a místo toho, aby sebou plácl do postele, už běžel jinam. První den Bill prozkoumal jeho pokoj. Už tam byl víckrát, kdy čekal, až na něm bude řada, ale nikdy se neodvážil slídit v Tomových osobních věcech. Teď mu Tom nemohl vyčítat, když ho tam sám donutil zůstat. Nebyla to zas taková škoda. Ukázalo se, že Tom moc osobních věcí nemá. V jeho pokoji nebylo nic zbytečného, žádné krámy náctiletého kluka. V poličce s knihami byly jen knihy, které Bill četl. Některé stránky, které buď přeskočil, nebo jim nevěnoval pozornost, byly bílé. Ve skříni viselo hodně triček, ale nevypadalo to, že by je v poslední době někdo nosil. Bill k jednomu přičichl a cítil z něj slabou vůni Toma. Jedinou zajímavou věcí v místnosti byly ručně malované obrázky. Různé tvary kreslené tužkou Billovi nic neříkaly, ale objevil i pár kreseb zvířat a portrétů. Tom maloval hezky, ale zřejmě se to nestalo jeho dlouhodobým koníčkem, protože jich bylo jen pár uložených ve stole.
Spát v Tomově posteli bylo zvláštní. Vlastně se ani necítil unavený, ale ze zvyku si lehl, když i Tom usnul. Ležel nehnutě celé hodiny. Čekal, že každou chvíli už uslyší zvuky kina, které mu oznámí ráno. Absolutní ticho ho deptalo. Musel sejít k plátnu, kde se ozýval hluk aut a Tomovo jemné oddychování. Usnul schoulený na sedačce, zabalený do velkého trika.
Oblečení Tomovi chybělo. Vydal se na nákupy, kde strávil celou sobotu. Nakrucoval se před zrcadlem a tím ukrátil Billovi půlku dne. I to ho přestalo bavit. Uvědomil si, že zatím nic nejedl a nepociťoval hlad. Vytvořil si talíř hranolek, ale neměly žádnou chuť. To ho dost zasáhlo. Jak tu Tom mohl být, když si nepochutnával na jídle? Zbytek dne soustředil energii na posunování a tvoření předmětů. Fascinovaly ho jeho nové schopnosti, kterými zde oplýval. Stále ale tu jeho energie nemohla pracovat tolik jako Tomova, kromě místnosti vzadu. Večer přivolal Toma. Hrozně se na ně těšil, ale ten mu jen pořád dokola vyprávěl o svém úžasném dni. Pramálo ho zajímalo, jak se tu Bill celou dobu cítil. Máchal nadšeně kolem sebe rukama a bylo na něm vidět, jak prožívá vše znovu. Bill byl za něj rád, že je šťastný a nechtěl mu to kazit. Seděl vedle něj a vnímal ho jen napůl a na správných místech přikyvoval.
Po Tomově odchodu ještě k ránu na chvíli zalezl do postele a podřimoval. Vstal nabručený. Jít pozorovat zase Toma se mu nechtělo. Přestože byla neděle, slyšel, že je vzhůru a velmi akční. Přenášet polštáře z místa na místo v meditovně, nebo dělat vlastní, vypadalo taky jako otrava. Proflákal celý den úvahami o tom, jak příšerné budou další čtyři dny. Večer neměl ani na Toma náladu a nepokoušel se ho dostat k sobě. Tomu to, podle pravidelného oddychování, moc nevadilo.
Obavy mu čas ještě prodlužovaly. V úterý Tom sundal Billův plakát Alice Coopera a pověsil tam červené Ferrari. Vyklidil Billův – Tomův – stůl a různé vzpomínkové předměty uložil do krabice, která skončila ve skříni. Jejich majitel bezmocně přihlížel s otevřenou pusou. Na svém místě zůstal jen malý plyšový psík od Jannice. Jannice, která se loni odstěhovala a dala mu ho na rozloučenou. Tom ho vzal do ruky, ale přišel mu hezký a položil ho zpět. Pořád se ještě Bill držel naděje, že jeho věci vrátí, až bude čas se vyměnit. Netrpělivě čekal na večer, kdy bude čas jít spát a bude si moci s Tomem promluvit. Zavolal ho dřív, než se stihl pořádně uvelebit.
„Tak, jak se ti zatím daří?“ prohodil nenuceně, ale Tom poznal, že je kvůli něčemu naštvaný.
„Dobře. Co takhle rozdělit si věci na půl?“ Usmíval se, ale vypadalo to, že ví něco, co Bill ne. Pro něj to bylo nyní to jediné, co si mohl vybojovat.
autor: AjaSto
Máš v plánu konec v dejbližší obě? Potom ti velice děkuji.
[1]: a máš k tomu nějakou konstruktivní kritiku? četl jsi zbytek? neviděla jsem komentáře u jiných dílů, takže jestli jsi skočil ke konci povídky do děje, plně chápu tvoje zmatení. Ani se začátkem to není nejjednodušší čtení
Nelibi se mi Tomovo uvazovani. Mam strach, ze se nakonec plne zmocni Billova tela a necha ho uz navzdy zavreneho v jeho hlave. Po tomto dilu zacinam ztracet iluze o dobrem konci. Kazdopadne povidku budu cist dal, at uz ma skoncit jakkoli.
[1]: Tak to necti, kdyz se ti to nelibi.. Proboha..
Oh bože! 🙁 Tohle se mi nechce ani trošičku líbit :((
Úplně ze samého začátku to vypadalo, že tenhle díl bude krásný, optimistický. Vážně to tak nádherně začalo! 🙂 Líbilo se mi, že si kluci rozumí, že se milují a že jsou spolu strašně moc šťastní. Líbilo se mi i to, jak si kluci rozdělili Billovo tělo. Že Bill sám od sebe dovolil, aby se Tom čas od času proměnil a vlastnil jeho tělo. Začala jsem mít pocit, že všechno bude už jenom lepší a lepší 🙂 Vážně, bylo to tak optimistické a plné naděje!
A pak, když jsem četla, jak se kluci začali hádat, tak jsem věděla, že už je něco špatně. Jenom jsem netušila, jak moc má Bill Toma rád a vždycky mu všechno povolí a je to jenom on, kdo ustoupí. Ano, vážně Toma chápu…být tak dlouho uzavřený, je jasné, že si alespoň ten týden chtěl vybojovat, že si to chtěl vyzkoušet a že tím i chtěl Billovi něco dokázat, aby si uvědomil, jak hrozné je to uvnitř jeho hlavy. Ale co je moc, to je moc. Tom je typický příklad toho, že člověk podá prst a on mu sebere celou ruku. Vůbec se mi jeho chování nelíbí. To, jak se chová teď, když se na týden zmocnil Billova těla..doufala jsem, že si tím budou kluci bližší a že bude Tom Billovi neskutečně vděčný. Ale zatím to vypadá tak, že se Tom pomalu ale jistě chystá na zmocnění Billova těla celkově. To, jak si přestavuje pokojíček, to, jak ho ani nezajímá, jak se má Bill..že mu vlastně ani nepoděkoval. Jenom když v noci dojde za Billem, tak mluví o sobě a o tom, co zažil. Jsem z toho skutečně smutná.
Původně jsem si myslela, že tahle povídka skončí špatně – ale tak, že buď Tom nakonec ´umře´ nebo se Bill zblázní..takovýhle scénář – že Bill bude uvězněn uvnitř vlastní! hlavy, mě ani nenapadl a jsem z toho teďka celkem v šoku. Ani si netroufám přemýšlet nad tím, jak tohle bude dál pokračovat. Popravdě, pokud má tohle dopadnout špatně, tak chci, aby v tomhle souboji zvítězil Bill! Tom je přeci jen takový ´vetřelec´ a dnešním dílem mě celkem zklamal. Tak snad se polepší. Kdyžtak ať Bill začne zase brát ty prášky! Prosííím! Tohle nesmí skončit špatně 😀
Jinak musím říct, že tahle povídka patří mezi moje nej ♥♥ Je taková tajemná, napínavá, originální, čtivá a prostě celkově skvělá. Navíc se mi moc líbí Tvůj styl psaní a vždycky když tu vidím nový díl, tak jsem fakt šťastná 🙂 Takže jen tak dál! :))
A moc Ti děkuji za další díl! ♥♥♥
[1]: Takové lidi opravdu miluju 😀 Jak už bylo psáno, jestli se Ti to nelíbí, tak to prostě nečti. Není nic jednoduššího. A to, jestli tuhle povídku nechápeš je čistě jenom Tvůj problém. Kdyby sis dal tu práci a povídku četl pozorně od začátku a třeba si občas i přečetl nějaké komentáře, tak bys v mžiku všechno pochopil o co tady jde…..
Doufám že Tom Billa nevyšachuje.