The Secret of Collegian 10.

číst celé: http://bit.ly/10t2Dqv

statistika: http://bit.ly/10t2Dqv+

Tom

Když mě začne na nose lechtat sluníčko, trochu nakrčím obličej a obrátím se k němu zády. Hned jako první jsem ucítil lehkou bolest v bocích, ale je to krásná bolest, donutí mě to se usmát, když si uvědomím, co se včera dělo… Hmátnu rukou před sebe a narazím na tvoji paži, posunu se tak s pořád zavřenýma očima víc k tobě a obejmu tě přes bříško. Až po nějaké době, kdy si jen tak užívám tvoji přítomnost, otevřu oči a připadá mi, že vidím anděla. Lehce se ti třepotají řasy, pár blonďatých pramenů máš spadlých v čele a jsi roztomile schoulený v klubíčku s jednou nohou nataženou. Přes zadeček a jednu nohu máš bílou saténovou přikrývku, v kombinaci s tvojí světlou kůží a sluníčkem, které na tebe svítí, vypadáš opravdu jako anděl… anděl hovící si v mojí posteli.

Sleduju tě tak už několik minut, když uslyším kňučet Huga někde z chodby. Opatrně tě pustím a překulím se, abych se podíval na budík na nočním stolku. Už je skoro devět hodin, ale je sobota, to většinou po nějaké páteční akci spím ještě dýl. Včera byla taky ‚super akce‘, takže se není čemu divit. Tiše vstanu a oblíknu si na sebe jen tepláky a volné triko, vypadá to, že je venku dneska opravdu hezky. Popadnu vodítko a vyběhnu ven vyvenčit Huga. Stavím se ještě v pekárně a koupím čerstvé pečivo. Jsem venku celkově asi půl hodiny, doufám, že ses za tu dobu nevzbudil a nebyl vyděšený, proč nejsem doma. Tiše se snažím odemknout dveře, pomalu vejdu dovnitř a pustím Huga z vodítka, jako první se rozběhne do ložnice a skočí na postel, kde ležíš. Nakouknu dovnitř a vidím, že jsi sice ještě spal, ale Hugo ti začne olizovat tvář a ty se budíš. Usměju se a odejdu do kuchyně nachystat snídani. Na podnos dám dva hrnečky s teplým mlékem, čerstvé croissanty a máslo. Snad ti bude taková snídaně chutnat, já totiž skoro nikdy před školou posnídat nestíhám a o víkendu dlouho spím, tak mám až oběd.

Opatrně s tím vejdu do ložnice, naskytne se mi pohled na tebe, jak ležíš, tobě na hrudi předníma packama odpočívá Hugo a ty ho hladíš po zádech a hlavě.

„Dobré ráno, lásko,“ řeknu tiše a přijdu s tím podnosem až k posteli, položím ho vedle tebe, když se posadíš, a sám si sednu na kraj postele. Hugovi poručím odejít pryč, tak seskočí dolů a odejde si do svého pelíšku v kuchyni.

„Jak ses vyspal?“ usměju se na tebe. „Doufám, že jíš croissanty s máslem. A přinesl jsem mléko, ale kdybys chtěl, můžu ti udělat i kakao… nebo chceš kafe?“ Vidím, jak se díváš na to pečivo na talíři. „Tak už si vem,“ uculím se a vezmu si jeden croissant, natřu si ho a ukousnu si. Po chvilce si vezmeš i ty, musím se usmívat, když se snažíš jíst, aniž bys nadrobil do postele. Jediná myšlenka, co mě napadne je, že poslední dny zažívám ty nejkrásnější chvíle života.

„Takže… neodpověděl jsi, jestli se mnou dneska půjdeš na tu oslavu k rodičům?“ Napiju se mléka a hned se ti zadívám do očí.

Bill

Jakmile mě vzbudí Hugo, tak jsem lehce nevrlý, nejsem na nic takového zvyklý, ale hned ho pohladím. Rozhlídnu se kolem sebe a musím se mírně pousmát, tak se mi to přece jen nezdálo. Vlastně to ani nejde ovládnout a musím se usmívat jak jojo. Malou chvíli tak Huga drbu na zádech, když přinese Tom snídani. Cítím se trochu trapně, protože on má narozeniny a ještě chystá snídani. Nakonec si ale stejně dám. Jakmile se Tom zeptá, tak se na chvíli kouknu jinam, ale když se na něj podívám, kouká mi přímo do očí. Pousměju se.
„Tobě na tom záleží, že?“ zeptám se a Tom jen přikývne. Znova se pousměju a pokývnu hlavou. „Tak dobře,“ řeknu, a hned se od něj dočkám polibku.

Asi o dvě hodiny později sedí Tom v autě kousek od našich kolejí a čeká na mě, protože jsem se musel jít na pokoj převléct. Asi čeká déle než by chtěl, protože jsem nervózní a nevím, co si mám obléct. Když jsem konečně hotový, tak nemůžu najít správné boty a tak dále. Prostě mi to trvá o trochu déle.

Jakmile konečně nasednu do auta, Tom se na mě podívá. Jsem lehce zděšený, ale když řekne: „sluší ti to,“ tak se mi značně uleví. Jsem z toho vážně dost nervózní a hlavně nevím, co od této návštěvy mám očekávat. Snažím se být v klidu, ale když vyjedeme, tak mi srdce začne tlouct neuvěřitelně rychle, a jakmile dorazíme, začne bít jako o závod.

Tom

Asi po půlhodině cesty dorazíme k malé vesnici, zamířím k části, kde jsou vystavěné velké vily. Najedu na příjezdovou cestu k našemu domu, rodiče museli mít vždycky všechno speciální… zastavím na větším parkovišti před velkým bílým domem s velkou zahradou kousek od lesa, je to poslední dům na tomto konci. Když zaparkuju, kouknu na tebe a tvůj lehce zděšený výraz.

„Máš strach?“ šeptnu a chytnu tě za ruku. „Neměj, rodiče jsou v pohodě… kdyby něco, tak prostě odjedeme domů.“ Ujistím tě a po chvíli uvidím, že se u vchodu rozsvítilo. Vysednu z auta a už vidím svoji sestru, jak stojí u vchodu.

„Proč nejdeš dovnitř? A kde máš tu přítelkyni?“ Volá na mě ode dveří a jde po chodníku mezi trávníkem před domem blíž k nám. Když vysedneš z auta taky, uvidím na ní, jak se zarazí, ale nakonec se usměje. „Takže sis nakonec přivedl kamaráda, to nevadí… pojďte dál,“ zase se otočí a jde zpátky, chytnu tě za ruku a následuju ji. Když přijdeme ke dveřím, zase tě pro jistotu pustím, ale podpořím tě povzbudivým úsměvem.

Jakmile se zavřou dveře, hned z chodby přiběhne moje mamka.

„Ahoj, mami,“ obejmu se s ní, nějak moc se ke mně tulí, víc než obvykle.

„Tome, bože, tak dlouho jsme se neviděli… jsi tak vyhublý, jíš vůbec něco?“ Teprve až po chvíli si všimne, že vedle mě stojí ještě někdo další. „Koho jsi to přivedl?“

„Mami, to je Bill…“ usměju se, když jí podáš ruku a seznámíte se.

„Myslela jsem, že přivedeš tu tvojí přítelkyni, Lauru. Ale klidně i kamaráda, proč ne?“ Usměje se. „Tak pojďte dál, otec už čeká v obýváku.“ Když se rozejde, chytnu ji za rameno.

„Mami? S Laurou nejsem už víc než půl roku,“ řeknu tiše, mám trochu strach z toho, jak bys na to mohl zareagovat.

„Oh, ale co se stalo? Když jsme se naposled viděli, bydleli jste spolu a říkal si, že si ji chceš vzít, že už máš pro ni prstýnek…?“ Otočí se na mě matka zděšeně.

„No… právě. Zeptal jsem se jí, ale ona si mě vzít nechtěla.“ Šeptnu, pokouknu po tobě, opravdu se bojím… nic sice neříkáš, ale kdovíco se bude dít pak.

„Oh, chudáčku… určitě najdeš tu pravou, uvidíš. Pojďte teda,“ rozejde se znovu do obýváku, momentálně nějak nemám odvahu jí o tobě říct. Za chvíli budu muset.

Když vejdeme do obýváku, uvidím otce v křesle. Trochu mě to zarazí, neviděl jsem se s ním sice opravdu víc než půl roku, ale během té doby se strašně změnil. Vypadá zestárle ještě víc než před tím, tipoval bych mu o deset let víc než má.

„Ahoj, tati,“ řeknu tiše a přejdu k němu, podávám mu ruku, ale přitáhne si mě k sobě. Když se obejmeme a poplácá mě po zádech, zase se narovnám a přiblížím zase zpátky k tobě. „Jak se ti daří?“

„Nic moc, měl jsem problémy s naší firmou… nakonec jsem ji musel prodat.“ Řekne tiše, potom se zadívá na tebe. „Kdo je to?“ ukáže prstem na tebe. Vrátím se až k tobě a chytnu tě kolem pasu, dlaň položím na tvůj bok.

„To je Bill,“ řeknu a kouknu na všechny. „A je… je to můj přítel,“ nakonec se zastavím očima na otci, mám strach z jeho reakce.

„To jsem si všiml, že sis přivedl nějaké kamaráda. Odkud se znáte?“ Vstane a couvnu krok dozadu. Podívám se na matku.

„Asi jste to nepochopili, je to můj přítel, můj kluk… chodíme spolu,“ znovu se podívám na otce, potom přejedu pohledem všechny… jeden s vykulenýma očima, druhý s otevřenou pusou a třetí s obojím. Asi půl minuty, která mi připadá jako věčnost, všichni jen stojí, čumí a mlčí. Nakonec se první projeví Sandra, začne se smát.

„Cože, Tome? To není možný, vždyť kolik jsi měl holek?“ Směje se.

„Zase tak moc ne, abys o tom musela mluvit, Sandro,“ šlehnu po ní pohledem.

„To je…“ ozve se matka, „vážně skvělé. Půjdeme si už radši dát oběd, nemyslíte?“

„Jo, určitě,“ řekne Sandra a za chvíli zmizí i s matkou v jídelně. Zadívám se na otce.

„Tati?“ zašeptám.

„Nech mě, Tome… musím si to nějak přebrat v hlavě,“ taky se pomalým krokem odšourá do jídelny. Zadívám se na tebe…

„Dobrý?“ chytnu tě za obě ruce. Když přikývneš, zavedu tě taky ke stolu.

Už mám skoro dojedeno, zatím jsou ale všichni zticha. Nakonec mamka prolomí to trapné ticho.

„Takže… Bille? Jak jste s Tomem dlouho a jak jste se poznali?“ Usměje se. Konečně na někom vidím uvolněný úsměv, otočím na tebe hlavu a usměju se taky.

Bill

Musím se přiznat, že ze začátku jsem se doopravdy cítil trochu nepříjemně. Nedivím se Tomovi, že se moc nechtěl před rodiči přiznat, že se mnou něco má. Na druhou stranu mě sem neměl zvát, pokud jim to doopravdy nechtěl říct. Nakonec se to ale stalo. Co mě dostalo mnohem víc, byl fakt, že měl Tom přítelkyni. A dokonce, že si ji chtěl vzít. Ale ona ho odmítla?!? Muselo mi to celou tu dobu vrtat hlavou, ani jsem nevnímal, když se mě Tomova mamka zeptala, jak jsme se poznali. Musela tu otázku zopakovat ještě jednou, což husté atmosféře moc nepřidalo. Navíc nevím, co jí mám říct. Víte, já jsem se s Tomem vyspal, aby mi dal zápočet, ale teď jsme se dali dohromady a jsme spolu týden. Haha, fakt super pro tuhle chvíli.

„Noo, víte. Já chodím na jeho přednášky. Tak asi tak…“ ukončím to. Nechci to tu prostě dál rozebírat, a už vůbec se nechci přiblížit k pravdě. Sice jsem neřekl, jak dlouho spolu jsme, ani jak přesně jsme se dali dohromady, ale to tady dneska rozhodně neřeknu. Začínám trochu litovat, že jsem na tuhle návštěvu kývl. Ale teď přece nemůžu říct Tomovi, že bych byl nejraději někde pryč. Sklopím hlavu a zadívám se svého talíře. Nikdo nic neříká, asi to nikdo z nich nečekal. Asi nečekali už ten fakt, že by měl Tom kluka, natož svého studenta. Co bych taky mohl čekat, že mě přijmou s otevřenou náručí? Po dalších pár minutách trapného ticha zvednu hlavu a trochu se pousměju.

„To jídlo je, vážně moc dobré,“ dívám se na Tomovu mamku, protože předpokládám, že to vařila ona, ale ozve se Tomova sestra. „Díky, tentokrát jsem vařila já,“ řekne celkem hrdě, pousměju se. Podívám se na Toma, a ten má takový nerozpoznatelný výraz. Tak se zase začnu trochu věnovat svému talíři. Zbytek jídla nikdy nerozvede debatu. Občas se Toma zeptá jeho mamka nebo sestra na nějakou drobnost, ale taky není obzvlášť výřečný.

Když po nějaké době sedíme ve stejné sestavě v obývacím pokoji, není atmosféra o moc lepší. Jakmile odběhne Tomova mamka zpátky do kuchyně dělat nám kávu, tak se zeptám, kde mají záchod. Není to ani tak o potřebě, ale potřebuju být prostě chvíli sám se svými myšlenkami. Čekal jsem trochu, že mi to ukáže Tom, ale nakonec mě tam dovedla Sandra. Ještě než zavřu dveře, tak slyším, že se začali o něčem bavit, ale nerozumím jim, tak se prostě zavřu a chvíli se na sebe dívám do zrcadla. Opláchnu si obličej studenou vodou a lehce zakroutím hlavou. Po několika minutách chci jít zpátky. Ovšem jen co pootevřu dveře, se v nich objeví Tom a zatlačí mě zpátky. Zavře za sebou dveře a dívá se mě. Nevydržím to a musím sklopit hlavu.

„Promiň, asi jsem ti zkazil rodinnou oslavu,“ řeknu tiše, ale tak aby to Tom dobře slyšel.

autor: Disturbed Angel & Clarrkys