autor: B-kay
Ještě naposled silně stiskl víčka a poraženě vydechl. Nebyl si jistý, jak dlouho zůstával v posteli v naději, že se mu nakonec podaří usnout. Mohly to být minuty, nebo dokonce hodiny. Kdoví.
Zhluboka se nadechl, otočil se na bok a pohlédl směrem k oknu. Obloha byla ještě pořád tmavá, po hvězdách ani stopy. Andělé na něj zřejmě zapomněli.
Kéž by i on mohl zapomenout.
Zapomenout na bolest, která byla sice díky Tomově blízkosti zatlačena do ústraní, přesto tam pořád byla. Okupovala jeho nitro, těšila se z jeho trápení a odmítala se jej pustit.
Kdysi si myslel, že ta bolest jednoho dne přejde, nyní však moc dobře věděl, že tenhle druh bolesti zůstává s člověkem již navěky. Nikdy neodejde, nikdy jej neopustí a neustále zůstává zakořeněná hluboko v jeho srdci, čerpajíc živiny ze vzpomínek a obrazů v jeho mysli.
Nikdy neodejde, stejně jako on nikdy nezapomene.
Měl před sebou pouze jedinou možnost. Zvyknout si na ni. Naučit se s ní žít, naučit se ovládat emoce, které s sebou přináší, a soustředit se na něco hezkého.
Dřív, než se nad něčím hezkým stihl zamyslet, mu po tváři steklo hned několik drobných slz. Rychlým pohybem dlaně si je setřel, odmítal si přiznat skutečnost, že byla ta paní u Andrease, až děsivě podobná Simone. V tu chvíli se cítil jako schizofrenik. Jedna část jeho já byla spokojená s návštěvou, protože svůj účel splnila, a Tom získal zpět svého nejlepšího přítele. Ta druhá však spokojená nebyla. Trpěla, plakala a po několika hodinách potlačování se drala na povrch.
Bill se co nejopatrněji posadil, ohlédl se, aby zkontroloval, zdali Toma svým pohybem náhodou nevzbudil. Ten však spokojeně spal, jeho ruce zůstaly přesně tak, jako když se Bill dostal z jejich sevření. Byl krásný a jeho tělo alespoň na chvíli zachvátila příjemná husí kůže.
Protřel si tvář v dlaních a pomalu vstal. Jeho kroky automaticky vedly k postýlce. Bez dechu se naklonil přes okraj a láskyplným pohledem projel spící tvář malé Julie. Příliš pozdě si uvědomil, že to zřejmě nebyl nejlepší nápad.
V tu chvíli v ní nenacházel svou dceru. Viděl v ní pouze obraz své matky. Rychle zavřel oči, aby zahnal slzy, na tmavém pozadí si však mnohem lépe dokázal vybavit její tvář.
Dlouhé, vlnité vlasy. Krásné, bystré oči a věčně usměvavé rty. Uměl si dokonce vybavit i drobnou vrásku, která zdobila její čelo ve chvílích, kdy měla z něčeho radost, nebo ji naopak něco trápilo. Představoval si její vůni, bezpečí jejího objetí nebo laskavost její slov. Byl by ochoten dát cokoliv na světě za to, aby ji mohl ještě jednou spatřit. Cokoliv za to, aby se jí mohl dotknout, pohladit ji, nebo na ni pouze pohlédnout. Stačil by mu jediný pohled. Úsměv, kterým by se s ním rozloučila. Ale ona tehdy odešla stejně rychle jako jeho štěstí. Bez rozloučení, nečekaně, zanechávajíc za sebou hlubokou prázdnotu.
Chvějící se prsty si přiložil ke rtům, aby nevzlykl nahlas a neprobudil tím osoby, které pro něj znamenaly celý svět. Nepřítomně se dostal až k oknu, zavzlykal a čelem se opřel o okno. Chladný povrch jej sice nedokázal zahřát, ani nezahnal bolestivé vzpomínky, ale donutil jej zamyslet se nad tím, že se nemůže donekonečna jenom trápit.
Simone by to tak jistě nechtěla.
Ona byla veselá, užívala si života a těšila se z každé maličkosti. I přesto, že nikdy nepotkala muže svých snů a otcové její dětí ji opustili, měla lásky na rozdávání. Billovi nikdy nic nechybělo. Nikdy se neptal na tátu, protože ona dokázala zastat jak roli matky, tak otce. Byla jedním slovem výjimečná.
Bill se dlouho po její smrti zlobil na Boha, i když nikdy nebyl vychováván tímhle směrem. Potřeboval na někoho svalit vinu, aby se sám necítil tak provinile. Měl to tušit, měl něco udělat.
Nějak ji zachránit.
Jeho tvář se utápěla pod dalším přívalem slz, ale on je již nevnímal. Pomalu klesal k podlaze, schoulil se do klubíčka a tvář schoval do dlaní. Plytce dýchal, třásl se a v mysli opakoval slova, která on považoval za modlitbu.
Bože prosím, vrať mi ji.
Opakoval si je tak dlouho a soustředěně, že se jeho myšlenky proměnily v šeptaná slova. Procitl teprve ve chvíli, kdy na tváři ucítil váhavý dotek. Přestal plakat, silně stiskl rty a zvedl tvář. Viděl jej rozmazaně, přesto věděl, že jeho utrpení skončilo. Tom se skláněl nad ním, sledoval jeho uplakanou tvář lítostivým pohledem, neustále svíral jeho tvář v dlani.
Nemluvil.
Věděl, že cokoliv by v tu chvíli řekl, nemělo by žádný smysl. Bill nepotřeboval mluvit. Potřeboval se vyplakat, vypustit svou bolest alespoň na tak dlouho, dokud nad ním opět nezvítězí, a jediné, čím mu mohl pomoct, bylo to, že zůstane u něj. Jako důkaz, že na to není sám a může se o něj kdykoliv opřít.
Sesunul se vedle něj, zády se opřel o zeď postýlky a v okamžiku, kdy mu Bill vylezl na klín a silně se k němu přitulil, kolem něj omotal své paže a ukryl jej ve svém objetí. Líbal jej do vlasů, hladil jej po zádech a ze všech sil se snažil vydržet nápor lítosti, kterou v něm Billův pláč vyvolával. Billovy srdceryvné vzlyky se pomalu měnily v tiché popotahování, až nakonec přestal plakat úplně.
Tom zcela ztratil pojem o čase. Netušil, jak dlouho tam jenom tak seděli v objetí. Bez hnutí, beze slov, pouze zaplaveni oparem bolesti. Bill trpěl kvůli Simone a Tom trpěl kvůli Billovi. Neutichající trojúhelník se konečně dočkal konce a Tom na své klíční kosti ucítil jemné pohlazení. Sklonil tvář a zadíval se na Billa, který hleděl před sebe, ukazováčkem měkce dloubal do Tomovy kůže, otevírajíc rty, ze kterých nevycházela žádná slova.
„Vzbudil jsem tě,“ promluvil nakonec unaveným hlasem.
„To nevadí.“
„J-já… snažím se s tím bojovat. Docela se mi to daří, jen někdy…,“ tvář ukryl do ohybu mezi Tomovým krkem a ramenem a zhluboka se nadechl jeho vůně.
Ta chvíle mu přišla zvláštně povědomá. Tomovo objetí, slzy, kouzelná vůně, unášející veškerou bolest do nicoty, ze které vzešla. Byla to téměř stejná scenérie, jako když jej objímal v parku, po napadení smečkou kluků. Jediným rozdílem bylo to, že tehdy se k němu bál přiblížit. Bál se pocitů, které v něm vyvolával, společné budoucnosti, která byla v jejich případě nepravděpodobná, ale mohl o ní alespoň snít.
„Jsi úžasně silný, Bille. Je obdivuhodné, jak se s tím dokážeš dennodenně prát, ale nejsi stroj,“ chytil jej za tvář a zvedl ji tak, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Jsi lidská bytost. Člověk z masa a kostí a uvnitř ti tluče srdce. Můžeš se té bolesti bránit, ale někdy se jí v tobě nahromadí tolik, že ji nedokážeš déle ukrývat,“políbil jej na špičku nosu a bříšky prstů mu otíral sněhové tváře.
„A v takových chvílích musíš myslet na něco hezkého. Na něco, pro co se vyplatí žít.“
„Snažil jsem se. Chtěl jsem myslet na něco hezkého, ale nešlo to.“
„Tak to zkus teď.“
Bill pohledem visel na Tomových pohybujících se rtech. Nemluvil, pouze sledoval, jak vyslovují tichá slova a vytvářejí povzbudivý úsměv. Požádal jej, aby zavřel oči, a on jej poslechl. Stiskl víčka, uvolněně se opřel o Tomovo rameno a čekal na další krok.
Tom jej k sobě přivinul jako malé dítě, tvář zabořil do ebenových vlasů a také zavřel oči.
„A teď mysli na něco hezkého. Na něco, co tě dělá šťastným.“ Bill se roztomile ošil. Tomův dech jej příjemně šimral na krku a on začal přemýšlet nad tím, na co by měl vlastně myslet.
Neuměl se rozhodnout, která z událostí posledního měsíce pro něj byla ta nejkrásnější. Setkání s Tomem, jeho blízkost, pohledy, doteky, milování, laskavost prarodičů, Julie a její první slova a opatrné krůčky, hodiny baletu, kachny plavoucí na vodní hladině, déšť a hvězdy. Bylo toho tolik. Nakonec se však rozhodl pro jedinou alternativu. Všechny ty krásné chvíle, zážitky, emoce se slévaly do jednoho bodu, a právě ten jej dělal nejšťastnějším.
Myslel na Toma.
Vnořil se hlouběji do hřejivého objetí a spokojeně vydechl, jakmile mu Tom omotal ruce kolem boků a pohodlně se o něj opřel. Opět tvořili objímající se sousoší, tentokrát však nebyli obklopeni bolestí. Oba se nořili do svých vlastních představ.
Tom přemýšlel nad tím, co mu řekl Andreas.
Myslel na Lauru a cítil neuvěřitelnou radost a patřičnou dávku hrdosti. Nevěřil, že se nakonec i ona odhodlá k útěku a nyní, když věděl, že je v pořádku, a dokonce bydlí s jeho přítelem, už o ni nemusel mít strach.
Myslel na Miu, na dívku, se kterou promrhal celé tři roky svého života. Na dívku, se kterou se téměř oženil a nyní na ni nedokázal ani pomyslet. Bylo mu špatně z její zvrácené touhy ublížit člověku, kterého miloval nejvíce ze všech, a který byl také poslední osobou, které patřily jeho myšlenky.
A právě obraz Billovy tváře, jej nakonec ukolébal ke spánku.
…
Když se o několik hodin později probudil, pokojem se rozprostíralo matné světlo podzimního rána. Pořád ležel u postýlky, přikryt dekou, Julie v ní však nebyla a společně s ní se vytratil i Bill.
Rozespale si protřel oči a dlaní si rychle rozmasíroval ztuhlou šíji. Dřív než stihl vstát a jít je hledat, zaslechl vzdálený zvuk tekoucí vody a ozvěnu pisklavého smíchu. Nebyl si jistý, zdali patřil Julii, nebo Billovi, ale smích byl tak roztomilý, že mu na tom vůbec nezáleželo.
Ještě na krátkou chvíli zavřel oči, s úsměvem na rtech naslouchal projevu radosti, a pak se konečně donutil vstát a dojít k pootevřeným dveřím koupelny. Nahlédl dovnitř a srdce se mu jako na povel prudce rozbušilo.
Pro ranní probuzení si nedokázal představit nic krásnějšího. Bill se koupal společně s Julií, ta seděla na jeho klíně a nadšeně pozorovala desítku plastových kachen různé barvy, které pokryly celý povrch hladiny. Hravě jim dloubala do křídel, prskala na ně vodu a Bill dělal totéž. Jeho rozzářená tvář byla jasným důkazem toho, že už je zase silný a připravený bojovat dál.
Byl nádherný. Namočené prameny vlasů mu spadaly na záda, zatímco ty suché měl rozcuchané a vytvářely dojem malého dítěte. Tvář měl na některých místech pokrytou vrstvou pěny, jeho pohled patřil pouze Julii. Tedy alespoň do chvíle, než zvedl tvář a jejich pohledy se setkaly.
Billovi automaticky zrůžověly tváře, plaše sklonil hlavu a Tom se do něj zbláznil zase o něco víc, pokud to ještě vůbec bylo možné.
„Podívej, kdo je tady,“ Bill se skláněl k Julii a prstem ukazoval ke dveřím.
Julie zvědavě natočila tvářičku, a jakmile uviděla Toma u dveří, vesele zatleskala a hravě do něj šplouchla.
Přivítali se dlouhým polibkem, popřáli si hezké ráno. Billa čekala hodina baletu a Tom proto neváhal ani chvilku, vlezl si k nim a posadil se naproti Billovi tak, aby byla Julie uprostřed. Naklonil se pro další polibek a užíval si jejich blízkost.
Cítil se krásně. Po několika týdnech soustavných nočních můr se mu dnes v noci poprvé zdálo něco jiného. Poprvé po dlouhé době, neviděl ve svých snech Billa umírat a byla to příjemná změna.
Možná to bylo dobré znamení.
A možná ne.
Dřív, než se nad tím stihl zamyslet, jej Julie obdařila další sprškou vody a podala mu plastovou hračku, aby si s nimi mohl hrát…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Další nádherný a procítěný díl! ♥
Tuhle povídku bych vážně mohla číst neustále od rána do večera, a vůbec by se mi neomrzela. Stejně, jako si Tom pomyslel, že se do Billova zbláznil ještě o něco víc, pokud to jde, tak stejně takhle to mám já s touhle povídkou. Pokaždé, co si přečtu nový díl, je mi líp a jsem šťastná s nimi. Hlavně dneska mi tahle povídka doslova ´bodla´, protože zítra mám těžké přijímačky na VŠ, které prostě musím! udělat a už jsem z nich nervózní..a po přečtení téhle povídky se hned cítím líp a krásně mě uklidnila a optimisticky naladila.
Billyho mi bylo samozřejmě opět moc líto. Je jasné, že na maminku myslí pořád a čas od času je toho na něj moc, že se potřebuje vyplakat. Naštěstí má teď Toma, který mu to všechno pomáhá zvládat a já pořád obdivuji jejich pevný a láskyplný vztah.
U konci tohoto dílu jsem se tetelila blahem! Představa Billa jak se koupá ve vaně s Julinkou je opět okouzlující! ♥ Vlastně mě tak napadá, že mě přijde všechno, co dělá Bill, okouzlující 😀 On je prostě člověk, kterého je potřeba ochraňovat a něžně se k němu chovat a to ve mě probouzí pomalu stejné pocity, jako k němu má Tom.
Opravdu Ti mockrát děkuji za další skvělý díl! ♥♥
Je moc fajn že ma Bill Toma je tak křehký že by to sám nezvládl.
[1]:Děkuji za další krásný komentář a želám hodně štěstíčka u přijímaček :). Věřím, že to dokážeš a doufám, že dáš vědět, jak jsi dopadla 🙂
Chúďatko Billí. Je mi ľúto keď je smutný a v tomto smútku je najhoršie to, že aj keby našiel hocikoho kto mu bude blízky nič mu maminku nenahradí. Ale Tom je k nemu tak nádherne nežný, že ho dokáže utešiť.
Chvíle s Julinkou sú úžasné 🙂
Veľmi pekne ďakujem, že túto poviedku píšeš… a poďakujem aj sto krát♥ a nebude to dosť.
Dneska jsem opět ohromena tou úžasnou a oduševnělou čistotou tvého stylu psaní a znovu a znovu si říkám, že to přece není možné, aby takhle nádherně mohl psát někdo, jehož rodným jazykem není čeština.
Tento díl byl skoro celý o pocitech, lépe řečeno o Billových pocitech a nebylo to vůbec nic veselého. Smrt maminky je asi po smrti dítěte nejhorší, protože žádný jiný člověk než matka a vlastní dítě nám nemůže být bližší, vždyť z těla prvního jsme vzešli a ten druhý je naopak částí nás samotných. Billova bolest nad ztrátou maminky patří k těm, které člověka provázejí už celý život a nikdy zcela nezmizí, jen občas bolí méně. Je znát, jak moc Billovi maminka chybí a bylo mi ho strašně líto, v jeho samotě, kdy se doslova topil v žalu. Stejně jako Tomovi, který ho tak krásně dokázal utěšit i bez všech zbytečných slov, protože oni dva si dokáží i bez nich říci vše…
Ranní koupání bylo kouzelné, vždycky přemýšlím, jestli je roztomilejší Bill nebo Julinka 🙂
Tvého Billa naprosto miluju, mám ráda když je jeho postava krásnou a křehkou porcelánovou panenkou, malou mořskou vílou a bytostí veskrze nadpozemskou a ty jsi tenhle můj pohled na něj dovedla k dokonalosti. Takovýhle Bill se momentálně v povídkách vyskytuje už jenom vzácně a o to víc jsem ti vděčná za to, že se jím můžu pořád kochat :)♥