Bill začal trénovat. Uvědomil si, že spoustu síly nabral, když se dostával sem. Na druhé straně, kde Tomova energie nebyla tak mocná, dokázal měnit, co chtěl. Tam se teď dostat nemohl. Další cesta by ho unavila, pokud by ji přežil. Musel cvičit tady. Když byl Tom pryč a nemohl nic kontrolovat, bylo to snazší, přesto jen něco přenést se zdálo nemožné. Tom možná trénoval každý den, ale Bill trénoval usilovněji a téměř neustále. Nevěděl, jakou sílu bude potřebovat a kdy bude připraven ji všechnu použít. Denně, dokud se z tohohle místa nezblázní, bude muset stačit.
Ve volných chvílích, kdy nemohl pohnout jediným svalem, znovu sledoval Toma. Všiml si, že se vyhýbá pohledu do zrcadel. Trápí tě svědomí? To by mělo. Představoval si, že Tom ví, že on ví, a kdykoliv zachytil jeho pohled, vysmíval se mu. Už brzy, už brzy tu budeš sedět ty.
Naučil se využívat sílu na maximum a dokázal ovládat víc věcí, než doufal. Stolkem nejen pohnul, dokázal ho dokonce celý odstranit. Konečně se cítil připravený. Navíc to nemohl už déle odkládat, každým dnem se Tom zabydloval více a více, a Billa pohled na něj ničil. Uvelebil se na polštářích, ale ještě nezačínal. Nejdříve se uklidňoval. Vzrušením mu bušilo srdce a byl nervózní. Pořád si opakoval, že se to musí povést, až vyděsil sám sebe. Cítil, že soustředěnější už být nemůže a dal se do toho. Zprvu nesoustředil energii na tělo, představoval si cihlovou zeď, kterou se snaží otřást. Byla pevná. Možná příliš pevná. Pohyb nebyl vidět, ale on ho cítil, chvěla se. Viděl maltu odpadávající ze spár. Podařilo se mu vysunout jednu cihlu a pak už to šlo rychle. Celá bariéra se zhroutila a Bill uviděl tělo. Namířil na něj svou energii a nepřipraveného Toma vyšoupl.
Seděl ve třídě. Bylo to tak fascinující, že se musel přitrouble usmívat. Zapomněl zkontrolovat, kde se zrovna Tom s tělem nachází, a ztratil pojem o čase. Profesorka něco psala na tabuli a naštěstí ho neviděla. Osahal lavici a rozhlédl se po spolužácích. Nečekal, že by to mohlo být ve škole tak báječné. A taky nečekal, že se Tom bude bránit. Nechápal, jak mu tak zřejmá věc mohla uniknout. Vteřiny po té, co se těla zmocnil, se do něj začal Tom dobývat. Bill byl stále ještě nabitý energií a bojoval s ním. Neměl čas vybudovat nějakou obranu, spoléhal jen na sílu a na odhodlání žít. Jeho úsilí se muselo odrážet i na obličeji, protože cítil, jak ho bolí čelist a ostatní na něj udiveně zírali.
„Jste v pořádku, Bille?“ otočila se k němu profesorka. Nebyl jí schopný odpovědět, ale výkřik, který vydal, když cítil, že Tom vyhrává, jí stačil. Ocitl se mu tváří v tvář někde mezi oběma světy. Nikde nebylo nic, jen oni dva, zdálo se, že chodí ve vzduchu. Nebylo to něco, čím by se více zabývali. Tom se na Billa vrhl a povalil ho na zem.
Epilog
Zdravotní záznamy Billa Kaulitze nar. 1. 9. 1989
Přijat 4. února 2008 se záchvatem. Uklidněn 20 ml. Anxionalu. Připoután na lůžko pro vlastní bezpečí. U pacienta byla diagnostikována rozdvojená porucha osobnosti. Dříve léčen. V krvi nenalezeny stopy po medikamentech, zřejmě léčbu nedodržoval.
Stav ke dni 8. února 2008: Pacient nereaguje, apatický. Dál léčen podle příkazů dr. Osberta, viz příloha 2. Připravuje se na převoz do městského ústavu pro choromyslné v Berlíně.
KONEC
autor: AjaSto
Páááááni tak to byl hustej konec já čekala jak budou spolu a ono takhle tak toho Toma jsi tam napsala jako velkou svini..:D no ale rozdvojená osobnost…:) dobrý..no doufám že se tu brzo objeví nějaká další tvoje povídka..:) ale se šťastným koncem..:D
Wow, musím přiznat, že takovýhle konec jsem nečekala. Bylo mi tak z posledních pár dílů jasné, že to nebude o srdíčkách jednorožcích, ale že by to dopadlo takhle, to fakt ne.
Musím přiznat, že až doteď jsem nad rozdvojenou osobností takhle nepřemýšlela, brala jsem to tak, že je to prostě o dvou osobách (nebo více), které dejme tomu žijí v jedno těle a podle toho těla se střídají, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se mohly doslova prát o nadvládu nad tělem. Ale musím uznat, že je to opravdu zajímavý pohled na věc a asi už to jen tak nezapomenu.
Až do posledního odstavce jsem Billa nebrala jako schizofrenika, snad jsem to všechno měla za nějakou vyšší moc nebo co já vím 😀 Každopádně tahle povídka mi něco dala, i když toho asi moc nevyužiju, tak je to taková ta touha žít. Prostě ta představa, že tohle se může stát prakticky každému z nás, protože naše druhé osobnosti se opravdu projevují až s postupem věku, mi přijde docela děsivá a jestli na to, co teď píšu, kouká na plátně v mé hlavě nějaký panáček, tak mu vzkazuju, že já se jen tak nevzdám 😀
Svým způsobem je tenhle konec ten nejlepší možný, ačkoliv není šťastný. Co by u tohohle byl šťastný konec? Že Tom "obsadí" jiné tělo? Že se budou vesele střídat? Ale proboha, to by z téhle povídky udělalo totální brak, takže mě se tenhle konec líbil 🙂
Doufám, že tu od tebe v brzké době objevím nějakou povídku (ačkoliv pokud mě nezajme téma, tak jí nečtu, upozorňuju! 😀 ), protože si se pro mě stala ověřenou autorkou, jejíž psaní je opravdu dobré už takhle ze začátku, takže jsem určitě zvědavá, jak se tvoje psaní během následující, doufám, let vyvine 🙂 Už na blogu moc věcí nečtu, ale tobě se podařilo mě zaujmout u prvního dílu už nad perexem a rozhdoně nelituju, že jsem tuhle povídku četla 🙂
Jo a jen tak mimochodem, vím, že jsem povídku moc nekomentovala, ale většinu povídek čtu na mobilu a tam s tím mám problémy, že mám chuť s ním hodit, ale snad jsem ti to dnes vynahradila, aspoň jsem se o to pokusila 🙂
Jen tak pro zajímavost, jsi nová u twc nebo jsi jen dosud nenapsala žádnou jinou povídku? 🙂
Prvně chci říct, že jsi mě ani trošku nepotěšila tím, že už je konec! 🙁 Já jsem to totiž naprosto nečekala..myslela jsem, že mě čeká ještě spousta dílů, než tahle povídka skončí a když jsem sem dnes najela a uviděla to slovo ´konec´, tak se mi normálně sevřelo srdce. Opravdu konce nemám ráda, protože vím, že tady už nikdy neuvidím další díl a to mi přijde stejně smutné, jako jsou smutné konce.
U téhle povídky jsem čekala, že není jiná možnost, než aby skončila špatně. Lhala bych, kdybych neřekla, že jsem v to alespoň ve skrytu duše nedoufala 😀 Ovšem musím říct, že tímhle koncem jsi mě naprosto překvapila. Já jsem čekala, že to skončí tak, že buď Bill bude v těle a ´zabije´ Toma a nebo naopak bude Tom tak silný, že se Billovi nic nepovede a bude až nadosmrti uvězněný ve svém vlastním těle a Tom si bude užívat života. Tenhle konec mě překvapil ještě víc. Je to strašně depresivní, ale abych pravdu řekla, tak je to pro mě osobně asi lepší konec, než kdyby Tom převzal celkově nadvládu. Samozřejmě, že je smutné, že to takhle skončilo, ale tím, že jsem už na to byla připravena, to je pro mě o něco lehčí. Billa je mi skutečně líto, neměl to vůbec jednoduché a teď to skončilo takhle 🙁
Tuhle povídku jsem měla skutečně ráda ♥ Nejen proto, že umíš krásně psát ale i proto, že tahle povídka byla ze začátku strašně tajemná, pomalu až hororová a líbilo se mi i to, že mě nutila k zamyšlení a kolikrát mi doslova nedala spát 😀 Já jsem strašně zvědavý člověk a tak mě vždycky strašně štvalo to, že nic nevím a netuším, co se děje. Pak jsem o tom mohla kolikrát i hodinu přemýšlet, číst si povídka pořád dokola a hledat něco, co mě by nakoplo. A to mám na tom tak ráda – že si člověk může vymýšlet svoje verze a vlastně jak jsi někde napsala i Ty sama – povídka může mít různá vysvětlení a mě je bavilo hledat 🙂 Taky Tě musím vážně pochválit, protože na to, že je tohle Tvoje prvotina, byla povídka naprosto skvělá a nikdy bych to nepoznala 🙂 Tahle povídka patří jednoznačně k těm, ke kterým se ráda vrátím, a to i přesto, že k povídkám se smutným koncem se nikdy, ale opravdu nikdy nevracím. Špatné konce nesu celkem špatně, v normálním životě je jich už tak dost, takže většinou nemám potřebu u povídky ´trpět´ dvakrát 🙂 Ovšem tahle se mi tak moc líbila, že se k ní mile ráda vrátím 🙂
Opravdu za tuhle povídku moc děkuji! ♥♥ Jsem skutečně ráda, že jsem se do jejího čtení pustila, protože mi rozšířila obzory :))
A taky se těším na Tvé další povídky, takže doufám, že se tady brzy nějaká objeví 🙂
Takový konec jsem nečekala,ale povídka byla moc pěkna.
Teda, a ja jsem si myslela, ze je to tak uprostred a najednou vidim, ze uz je konec 😀 Ale zase je to lepsi nez to zbytecne natahovat a treba by to bylo uz o nicem.
No, predstavovala jsem si hodne ruznych koncu, ale nic na tento zpusob me nenapadlo. Je to fakt smutny konec, porad nad nim musim nejak premyslet. Myslela jsem si, ze se Bill bez problemu (maximalne s mensimi potizemi) dostane do sveho tela a pomoci prasku zabije Toma… Asi to byla celkem naivni myslenka, ale ja jsem proste fanouskem stastnych koncu. I kdyz, to zalezi primo na povidce, kazda, jako treba zrovna tvoje, nemuze mit dobry konec. Ja si nejak nemuzu pomoct, je mi Billa hrozne lito… mozna i malilinko Toma 😀 Ale ten me v poslednich par dilech tak vytacel, ze si to i zaslouzil, kdyz takhle ukradl Billovo telo a jeho tam nechal, zachoval se jako sobec.
Mas pravdu, neni lehke rozloucit se s koncici povidkou, urcite mi bude hodne chybet. A druha rada se v tomhle pripade konat asi nebude, ale to nevadi, ani si nedokazu predstavit, jak bys ji napsala. Budu rada, kdyz v budoucnu napises jeste neco a doufam, ze az se tak stane, strefis se do meho vkusu, bylo by mi lito, kdyby me nezaujala. Jako me vetsina povidek temer vzdy nejak zaujme, ale kdyz me nebavi, tak ji bohuzel cist nemuzu, to asi chapes. Ale rozhodne dam tvym budoucim povidkam sanci :)) Jsi fakt dobra autorka, obdivuju vsechny, kteri dokazou vymyslet a sepsat nejaky uzasny pribeh. A moc ti dekuju za tak skvelou povidku <3
[2]: musím říct, že jsi mi to vynahradila opravdu až dost! děkuju za podporu, jsem ráda, že povídka fungovala, jak měla a nasadila brouka do hlavy a že konec byl správně přijat, cítím se jak plnohodnotný autor 😀 u twc jsem dlouho dlouho dlouho, ale neměla jsem odvahu sem nic poslat. díky komentům už mám 🙂
[3]: moje nejmilejší čtenářko (tím nechci nikoho podceňoval, ale uznejte všechna ta srdíčka člověka potěší), konec přišel brzo, protože vím, že některé povídky se táhnou a táhnou a ztrácejí náboj a smysl. nechtěla jsem dvacet dílů rozpitvávat, jak se milujíj a hádají, protože na konci by to nic nezměnilo. Ten, musím uznat, překvapil i mě. Bohužel nějak veselé povídky psát neumím, tak jestli se tu zas něco ode mně objeví, tak si předem promyslete, jestli se do toho chcete pouštět 😀 děkuju moc za pochvaly 🙂
Jsi opravdu úplně nejvděčnější čtenář, jakého si můžu přát, protože vnímáš povídku přesně tak, jak byla napsána: jako hádanku, podnět k zamyšlení, pozastavení se. Tvoje komenty mě naprosto vyvádí z míry, protože takové přijetí jsem nečekala a bičuje mě to vytvořit nějaké nové veledílo
[5]: To jsem ráda, že ze tu na mě nozlobíte 🙂 já přesně vím, jak je úmorné číst uměle natahovanou povídku, jenom aby se nemusela ukončit. Možná to bude tím, že byla už napsaná, než jsem jí sem poslala, jinak bych jí třeba taky natahovala, abych mohla číst ty skvělé reakce. Z konce povídky taky nejsem přešťastná, ale prostě nějak vím, že to tak dopadnout mělo a je to správně.
Tohle téma jsem už opravdu úplně vyčerpala, takže na další povídku se pokusím zas najít nějaký jiný podnět k úvahám. Úplně chápu, že se trefit do vkusu nemusím, tímhle jsem se určitě taky nezavděčila všem. Jsem ráda, že jsi si užila tuhle povídku a alespoň šanci i další 🙂 a děkuju za podporu