And the winner is… 26.

Čaulitz děckaaa 🙂
Tak mám pro vás další dílek. Díky setkání Billa s Tomem se mnohé změnilo a on se vrací do LA. Je to dobře? Je to špatně? Má zapomenout? Odpovědi se nedostávají, ale činy jsou na místě. Více už se dočtěte sami 😛
Vaše Iveth~

Odpoledne měl pocit, že se už asi zblázní, tak vytáhl věci na běhání, popadl iPoda a vyběhl do parku. Do sluchátek mu ječela hudba a on jenom v klidu vyklusával. Jednak ho to uklidňovalo, a jednak by se doma asi zbláznil. Toma však viděl všude. Všude okolo. Zastavil se u jedné malé hospůdky v parku a dal si vodu na osvěžení. Seděl na lavičce a pozoroval děti hrající si na pískovišti. Taky by jednou takové chtěl. Ale spíš si myslel, že je to nesplnitelný sen. Dopil, zaplatil a vyběhl dál. Oběhl park snad třikrát dokola a zastavil se u jezírka v altánku. Pomalým krokem k němu šel, ale když viděl líbající se pár, otočil se a odešel radši. Bylo mu do breku. Chtěl jít za Tomem. Přijmout jeho omluvu a být u něj. Jenom mu to jeho svědomí nechtělo dovolit. Drželo ho při zemi a zdravém rozumu. Relativně zdravém. Dříve nebo později se stejně vrátí do LA a bude zase jenom zpívat a užívat si svoje peníze. A to vlastně není vůbec špatný nápad! Ještě dneska večer se sbalí a zítra ráno něco určitě musí letět. S tím se rozhodl jít domů.

Tom seděl celý den doma a hrál si s Dannym. Přemýšlel nad Billem a jeho životní situací. Sandra se mu snažila nějakým způsobem pomoct, jenomže on ji vůbec neposlouchal. Neměl náladu na její řeči o tom, ať jde za ním, a že se to vysvětlí a podobně.

„A tatí, dneska budeš doma?“ upřel na něj očka Danny a zavěsil se na něj.
„Ano, broučku,“ usmál se a pocuchal mu vlásky.

V tu dobu, co Tom přemítal nad tím, co dělat, Bill už měl rozhodnuto. Doma už se se všemi rozloučil, kufry měl sbalené, letenku zaplacenou na let v sedm ráno a tak nějak se mu snad ulevilo. Věděl sice, že od problémů se utíkat nemá, ale on jiné východisko prostě neviděl. Navíc mu psal jeho kytarista Nick, že už by se měl vrátit, aby mohli začít nahrávat album. Alespoň nějaký pádný důvod měl.

Už v šest ráno seděl na letišti. Nechtěl se doma zdržovat déle, než je nutné. Na letiště dojel taxíkem, koupil si tam něco k snídani a čekal na rozsvícení jeho letu na tabuli odletů. Už seděl za odbavovací částí a čekal na letadlo. Koukal z vyhlídky ven na přistávající letadla a přemýšlel, zda má vážně odletět nebo ne. Ale už musel. Konečně se otevřela brána, a tak se zvedl, prošel s pasem a sedl si na své místo. Teď už jenom pár hodin a bude zase „doma“. No, vlastně je tam doma víc než tady v Německu. Co ho tu drželo? Jenom jeho bratr, Simone a otec, se kterým stejně neměl dvakrát dobré vztahy. Povzdechl si a čekal na vzlet.

Let mu uběhl jako voda a už byl na letišti. Čekal na něj řidič a několik fanynek, které se nějak záhadně dozvěděly, že se má vracet. Rozdal pár podpisů a už byl v autě a odvezen do svého apartmá kousek od pláže.

Konečně za ním zaklaply dveře, sundal si velké, černé brýle a flákl sebou na postel. Byl unavený. Jak z letu, tak z toho, jak měl pořád hlavu plnou myšlenek. Začal mu zvonit mobil. Neochotně ho tedy zvedl.

„Ano?“ zamumlal a natáhl se do polštářků.

„Bille? Už si v LA?“ ozval se Nickův jako vždy veselý hlas.

„Jojo, kámo, už sem. Teď sem přijel,“ povzdechl si a převalil se na břicho.

„Okay, kámo, tak kolem třetí ve studiu, zatím ahoj!“ rozloučil se spěšně a šel si zatím po své práci.

Bill zahodil mobil a jenom zíral z okna na oceán. Bylo mu smutno. Pořád měl před očima Tomův pohled a v myšlenkách slyšel jeho hlas. Zlomený hlas plný bolesti. Ale na to bylo nejspíš pozdě. Byl už z Německa pryč a byla to pro něj minulost. Nechtěl se k tomu vracet. Prospal se a odpoledne se nechal odvézt do studia, kde na něj všichni už čekali.

Nahrávali celé odpoledne a večer se šlo do baru. Jednak Nick chtěl oslavit billův návrat, a navíc všichni měli důvod k oslavě vzhledem k líhnoucímu se albu. Byly jich plné noviny i internetové stránky. Začali si říkat Devilish, protože Bill nechtěl, aby byl jenom sám za sebe, když měl kolem sebe tak super lidi.

„Ty hele, Nicku, já už nemůžu!“ smál se černovlásek hned po tom, co se křenil po dalším panáku vodky.

„Ale notak, prosimtě nedělej si ze mě prdel!“ smál se Nick a obrátil do sebe svoji porci. Byl spokojenej, že má Billa tady a že teď se mu konečně plní jeho sen. Zaslouží se slávou na někom jiném a možná někdy by se mohl dát na sólovou dráhu. Ale momentálně s mnoha promile v krvi se uvažovalo nezdravým rozumem. Pili asi do tří do rána a pak se taxíkama rozjeli domů.

Nick skončil nakonec u Billa a pokračovali tam dál s Billovými zásobami. Netrvalo dlouho a leželi u Billa v obrovské posteli. Oba měli strašně popito a dělali blbosti. Jak se tak rvali, stalo se to, čemu se v nejrůznějších telenovelách říká náhoda. Bill ležel pod Nickem a zmítal se smíchy. Nechtěl se dát, ale síly mu už nestačily.

„Nickieee, nech toho!“ kňučel z posledních sil a už se nemohl ani bránit.

„Jo, co za to?!“ zasmál se opile Nick a chytl mu ruce za hlavou.

„Mmm, nevím,“ zavrněl tiše černovlásek a těkal pohledem v jeho blankytně modrých očích, připomínajících oceán. A šlo to samo ráz na ráz. Nick pustil Billovy ruce a pohladil ho po tváři. Ten hned využil toho, že má volné ruce a objal ho kolem pasu. Nejdřív se jenom tak oťukávali, ale Bill udělal první krok. Políbil ho. Potom už události šly rychle. Ráno toho budou oba litovat. Možná, možná ne. Usnuli po všem v náručí toho druhého a spokojeně spali.

Jak se dalo očekávat, ráno bylo bolestivé. Jako první se vzbudil Bill. První ho praštila přes čumák bolest hlavy spojená s nepříjemným pocitem v žaludku. Následovalo probrání se do reality, a to bylo snad stokrát horší. Vedle něj ležel nahý Nick a spokojeně se usmíval. Pořád spal. Bill ale neměl čas přemýšlet, jelikož byl na cestě do koupelny. Objímal mísu dobrých deset minut, pak si dal sprchu a šel si dát nějaký vyprošťovák a něco opatrně k jídlu.

To se později vzbudil i Nick v o něco lepším stavu, že si dal jenom sprchu a bylo mu mnohem lépe. Když se oblékl a nachystal, uvědomil si postupně, co se vlastně včera stalo. Nelitoval toho, ale bylo mu divně. Bill pořád přeci miloval Toma a on toho takhle sprostě využil. Začal se bát, že ho Bill vyhodí z kapely a najde si za něj nějakou náhradu. Ale to byl jeho teď asi nejmenší problém. Došel dolů a doufal, že Bill tu třeba ani nebude. Jenomže jeho obavy se vyplnily.

„Bille, já… mrzí mě to,“ začal první Nick a přešlápl nervózně na místě. Byl ale zastaven Billovým ukazováčkem na rtech

„Mně ne.“

autor: Iveth Biersack