You will die! 9.

číst celé: http://bit.ly/15CcJP9

statistika: http://bit.ly/15CcJP9+

Následující ráno bylo kruté, jelikož byl den, kdy se musí do práce. Tom se probudil už v pět hodin. Probudil ho nehezký sen. Byl o vrahovi, kterého se snaží najít. Myslel si, že takových snů se už zbavil, ale nejspíš ne. Zadíval se na klidně spícího Billa, který byl opět odkopaný. Opatrně jej přikryl a políbil na spánek. Nechtěl ho rušit. Vždyť mohl ještě klidně několik hodin spát. Tiše se začal oblékat a pohledem utkvěl na houslích visících na stěně. Ještě neslyšel Billa na ně hrát, ani na klavír, který měl v ložnici u okna. Musí jej požádat, aby mu něco zahrál, jistě je vynikající hudebník.

Do práce přišel na šestou. V jedné ruce měl pár loupáků a ve druhé kelímek s horkou kávou, jenž si koupil v jedné nedaleké pekárně. Pozdravil Maxe sedícího u stolu a nabídl mu jeden loupák.

„Objevil jsi něco?“ zeptal se a napil se kávy.

„Vůbec nic. Byl jsem tu celou noc a prohledával databází, zdali někdo pohřešuje našeho chlapce bez končetin. Prošel jsem všechny mezi dvaceti čtyřmi až dvaceti šesti, ale shodu jsem nenašel.“ Tom viděl, že má před sebou portrét, který jim vytvořil malíř.

„Taky jsem se snažil najít dívky mezi pohřešovanými ve věku osmnáct až dvacet let. Jenomže nic, proč ty lidi sakra nikdo nehledá, když jsou pryč tak dlouho?“ Na Maxovi šlo skutečně poznat, že byl unavený.

„Je to podobné jako u Heidi, třeba mají tatíka detektiva, který se je snaží najít sám, aby se nepošpinilo jméno jejich rodiny. Díky takovým idiotům ztrácíme nervy.“

„Já už to pro dnešek balím, vidím ty písmenka dvakrát,“ začal si balit věci a vypnul počítač.

„Počkej, ještě ses nezmínil, jak dopadlo rande,“ zazubil se Tom šibalsky.

„Velice dobře. Eleonora je prostě úžasná, netušil jsem, že umí být tak…“ zamyslel se, aby našel ta správná slova.

„Dokonalá, svá, nádherná, vtipná, úžasná?“ začal Tom vyjmenovávat kladné vlastnosti.

„Ty už jsi s ní snad chodil?“ zasmál se Max a dojedl loupák.

„Jistěže ne,“ usmíval se Tom, ale dokázal si představit, v jaké byl jeho kamarád situaci. On takhle viděl Billa, byl do něj nejspíš zamilovaný až po uši a dostával se mu každým dnem víc a víc pod kůži.

Když Max odešel, ostatní už byli na svých místech a pracovali. Měl dobrý tým. Byli to lidé schopní, svědomití a pracovití.

Tom vzal portrét, který nechal jeho kamarád na svém stole, a díval se na tu osobu. Proč je ten vrah zabíjí tak brutálně? Ukřižování, spálení, utopení a uřezání končetin. V jeho přemýšlení jej vyrušil telefon, byla to Anna.

„Máš něco?“ zeptal se bez pozdravu.

„Taky tě ráda slyším, Tome,“ pronesla žena, ale poté pokračovala. „Prozkoumávali jsme celou oblast ještě jednou a ve stejné vzdálenosti od hrobů, kde jsme objevili Heidi Berliner a Dominika Karlmanna, a směrem na západ a východ jsme objevili dva kolíky v zemi, na nichž byl nožem vyrytý kříž. Totéž od těch hrobů jsme naši na jihu, ale o něco dál. Když si to nakreslíš, co ti vznikne?“ Tom si udělal rychlý náčrt i s hroby na severu, kde objevili spálenou dívku a muže bez končetin.

„Kříž? To jako vážně? Takže musíme najít nějakého náboženského cvoka, který si chce dělat soukromé hřbitovy, které budou tvořit symboly? Bože,“ vydechl.

„Víš, co to znamená? Má v plánu zabít ještě dalších šest lidí, aby byl jeho kříž kompletní.“

„Pokud už to neudělal. Nejspíš musí vědět, že jsme to místo objevili, protože jinak by přijel zakopat další mrtvoly. Je o krok před námi, kruci!“ vztekal se Tom.

Urputně se snažil přemýšlet. Byl to další dílek skládačky, ale obrázek ještě nebyl znatelný. Měli by si pospíšit, protože v sázce jsou další životy, a tentokrát to nebyla jenom teorie.

Bill právě odučil svou třetí hodinu a čtvrtou hodinu měl volnou. Využil to k odpočinku, svačině a ještě dalším věcem, které si potřeboval dodělat. Myslel celý den na Toma. Byl zamilovaný až po uši a celý den se usmíval, často se stávalo, že se zapomínal, ale jeho žáci byli chápaví. Z přemýšlení jej vyrušil telefon, a proto jej zvedl.

„Bille, mám pro tebe překvápko,“ ozval se velice povědomý ženský hlas, byla to Amanda.

„Překvapení? A jaké?“ vyptával se Bill.

„Podařilo se mi konečně od rodičů dostat to violoncello,“ řekla radostně.

„Moment, takže oni ti ho dali?“ vykulil překvapeně oči. Moc dobře si pamatoval, že když si balil věci a odjížděl, violoncello muselo zůstat doma, jelikož bylo po dědečkovi. Jistě to nebyl jediný důvod. Nechtěli jej dát Billovi proto, že byli naštvaní za jeho orientaci. Slyšel ta slova v hlavě pořád. Dědeček se musí v hrobě obracet, to violoncello zůstane doma. Jeho matka to tenkrát řekla tak chladně, až ji Bill nepoznával.

„No… ne tak úplně,“ bylo slyšet v jejím hlase jakési zakázané nadšení.

„Bože, Amando, tys ho ukradla?“ vyděsil se Bill.

„Jenom jsem si ho půjčila, a zatím zůstane u tebe. No tak, Bille, je jim stejně na nic. Bylo v pouzdře na půdě, kde se na něj prášilo. Nechali si ho jenom na truc, děda ti přece sliboval, že jednou bude tvoje.“

„To je pravda, ale budou naštvaní, až se to dozvědí,“ pokračoval dál Bill, ale přesto byl rád, že ho vzala. Pamatoval si, když jej jeho dědeček učil hrát, byl to vynikající hudebník, což znamená, že Bill zdědil tento talent po něm.

„To už je jejich problém, možná budou trochu brblat, ale myslím si, že se to jen tak rychle nedozví, na tu půdu prakticky nechodí, takže si nevšimnou, že mají o jeden krám méně,“ zasmála se žena.

„Není to krám, Amando, je to hotový poklad, ale každopádně ti děkuju, co za to budeš chtít?“ Slyšel, jak se jeho sestra v telefonu smála.

„Já si to někdy vyberu, až budu potřebovat pohlídat děti, tentokrát se z toho už nevyvlíkneš.“

„Dobře, beru to na vědomí a já se z toho nevyvlíkával, jenom jsem neměl čas.“

„Jistě, studie hudby s tím krásným španělem byly tenkrát hodně důležité,“ neodpustila si Amanda. „Kdy ti ho mám přivést?“ zeptala se ještě.

„Můžeš klidně i dnes, pokud chceš,“ usmál se a po domluvě hovor ukončil.

Celý den se už skutečně těšil, až mu Amanda přiveze violoncello. Měl by mu najít nějaké speciální místo, ať jde krásně vidět. Napadlo jej připevnit ho na stěnu podobně, jako měl housle v ložnici, vypadalo by to jistě skvěle.

Čekala jej jeho poslední hodina, kdy měl třídu, kde měl učit na housle, byl to jeden ze čtyř nástrojů, které dobře ovládal. Jeho žáci byli šikovní a pod jeho vedením se ještě lépe zdokonalovali.

„Pane profesore, zahrajete nám něco? Prosím,“ škemrala hnědovlasá dívka a rukou držela housle a smyčec. Bill se jenom usmíval, nerad se moc vychloubal, jenže jeho žáci jej skutečně prosili, až ho uprosili.

„Dobře, schválně, jestli poznáte, co je to za píseň,“ usmál se na ně. Chopil se tmavě hnědých houslí a pohlédl na všechny s šibalským úsměvem. Viděl ty dychtivé pohledy, téměř ani nedýchali, jak vyčkávali.

Jakmile se smyčec dotkl strun a Bill po nich ladně přejížděl, linuly se z nástroje první libé a čisté tóny. Místností se rozléhala pouze hudba a Bill zaslechl, tuše šeptání názvu písně.

„Requiem for a dream….“

„Je to Requiem, že?“ ptal se mladík a dívka jenom zasněně přikyvovala a byla jako hudbou omámená.

Bill měl zavřené oči a úplně se do toho vžil. Pro něj bylo vždy hrát na hudební nástroj něco krásného. Na chvíli se dostal z tvrdé reality a libé tóny jej unášely daleko od všech. Když skončil a poslední tóny dozněly, otevřel oči a usmál se. Byl odměněn potleskem a jásotem.

„Děkuju vám, myslím, že tím jsme pro dnešek skončili,“ usmíval se na ně a sledoval, jak si balí věci a odcházejí. I on měl již dnes konec. Už se skutečně těšil domů, a také jej lákala představa zavolat Tomovi, i když si nebyl jistý, jestli by jej mohl v práci vyrušovat. Proto mu pouze napsal zprávu, zdali se za ním zastaví, nebo jestli se má zastavit Bill.

„Zatím nemám tušení, kdy se dostanu z práce domů, dal bych ti pak vědět, brouku.“ Přišla mu během pár minut odpověď. Bill si tedy sbalil své věci a vydal se domů. Kráčel chodbou směrem k východu. Ve škole už bylo ticho, protože všichni studenti již odešli. Chodbou se rozléhaly jen jeho kroky. Cítil, že mu z rukou kloužou jeho desky, až mu nakonec upadly, když je nedokázal udržet.

„Skvělé, ještě tohle,“ povzdechl si a sbíral papíry po chodbě. I když v budově už neměl nikdo být, uslyšel kroky. Když se otočil, viděl jen pomalu se zavírat dveře. Pokaždé když jimi někdo projde, nemusí se starat o to, aby je ještě musel zavřít, prostě se zavřou samy.

Billa to zarazilo, a proto když si posbíral ze země své věci, šel se podívat k oněm dveřím a nakoukl do místnosti. Nikdo tam nebyl. Jenom hudební nástroje.

Uslyšel opět kroky a další zavrzání dveří. Rychle se podíval do uličky, ale opět viděl jen zavírat se jiné dveře. Někdo jej chce snad vyděsit?

„Co to sakra je?“ řekl si spíš pro sebe a šel se podívat do druhé místnosti. Pokud by tady byl nějaký zloděj, nemůže jen tak odejít. Vybavení na této škole je poměrně drahé, a také by jej zajímalo, jak se sem ten člověk dostal? Když studenti odejdou, školník zamkne dveře a učitelé mají své klíče, aby se dostali ven. Tohle nemohl Bill jen tak nechat.

Rozhlížel se po místnosti a pak opět uslyšel kroky. Prudce se ohlédl za zvukem a zahlédl někoho zacházet za roh.

„Halo!“ zavolal a rozeběhl se za ním. Doběhl za roh, jenomže nikoho už neviděl, tak pokračoval dál. Někdo tady skutečně je, a nejspíš se jej snaží vyděsit. Uslyšel opět ty kroky, ale byly najednou za ním. Prudce se otočil a uviděl siluetu mužské postavy. Než však stačil zachytit jakékoliv jeho rysy, světlo zhaslo. Školou se rozlehla tma. Jelikož byl podzim, slunce zacházelo dříve a tma tak trvala déle.

Billovo srdce začalo bušit jako o závod. Dostával skutečně strach. Couval, až zadkem narazil o stolek u zdi. Šíleně se lekl a jenom tiše poslouchal, jestli neuslyší někoho dýchat nebo další kroky. Bylo však ticho. Položil své složky na stolek, o který narazil, a zůstal u zdi. Uvažoval, co má dělat. Školou se rozléhalo nepříjemné ticho. Musí najít školníka, nejspíš bude u sebe v pracovně. On chodil ze školy až úplně poslední. Držel se podél zdi a vydal se tmavými chodbami dolů po schodech do školníkovy pracovny. Měl nepředstavitelný strach.

„Pane Blanchi?“ volal Bill tiše, měl pořád panický strach, že by jej mohl uslyšet ten, kdo ho tolik děsil. Najednou se opět rozsvítila světla, až se černovlásek polekal.

„Pane Blanchi, kde jste?“ volal už s větší dávkou paniky v hlase. V jeho pracovně jej nenašel, proto vyšel zpátky a neustále volal školníka.

Procházel chodby, ale školník se neozýval. Přišel až k vrátnici. Na stěně a podlaze si všiml stříkanců a šmouh od krve. Srdce mu bušilo jako splašené. Věděl, že tohle není dobré. Zahlédl školníka sedět na židli ve vrátnici zády k němu.

autor: Tina