You will die! 10.

číst celé: http://bit.ly/10BhkIu

statistika: http://bit.ly/10BhkIu+

„Pane Blanchi?“ měl hrůzu v očích, otevřel dveře a vešel dovnitř do malé místnůstky, kde byla židle, stůl, topení a jedna květina.

Bill pomalu natáhl ruku k židli na kolečkách a otočil si školníka čelem k sobě, jenže to neměl dělat. Školníkova hlava se zaviklala a skutálela se na zem. Někdo mu ji uťal!

Bill začal vřískat a okamžitě vyběhl pryč. Chtěl se dostat ven, ale dveře byly zamčené a on měl klíče nejspíš ve svém kabinetě nebo u složek. I když strachy umíral a jeho tělo se celé neovladatelně chvělo, musel se tam vrátit. Našel své složky, ale klíče tam nebyly, ani v jeho kabinetě. Ten neznámý mu je musel vzít. Myslel, že strachy umře. Ve vrátnici byl mrtvý člověk, kterého znal už sedm let a kolem se potloukal nějaký maniak.

Krčil se v koutě svého kabinetu a nevěděl, co má dělat, jak se má odsud dostat? Pak mu to došlo.

Tom! Musí zavolat Tomovi, on ho odsud dostane. Rychle vytáhl telefon a vytočil jeho číslo.

„Prosím, Tome, zvedni to, prosím,“ opakoval stále, když se na druhé straně stále ozývat zvuk vytáčející číslo volaného. Nakonec se ozval hlas, který Bill potřeboval slyšet.

„Ahoj Bille, copak?“ slyšel na druhé straně milý a uklidňující hlas, ale v tuto chvíli jej nedokázalo uklidnit skutečně nic.

„Tome, pomoz mi prosím. Potlouká se tu nějaký maniak, zabil našeho školníka, usekl mu hlavu, všude byla krev, Tome, dostaň mě odsud, prosím!“ plakal hystericky do telefonu a tiskl se ke zdi. Osoba na druhé straně byla vyvedená z míry.

„Cože? U vás ve škole? Vydrž, hned jsme tam, schovej se někde a buď zticha!“ Položil telefon, zmobilizoval všechny přítomné a vyrazili k umělecké škole. Bill poslechl a schoval se do skříně, kde si dával kabát. Měl zhasnuto a snažil se ani nedýchat. Tiskl si k sobě telefon a modlil se, aby Tom už přijel. Měl tak neuvěřitelný strach, že si myslel, že snad omdlí.

Bylo ticho, když se ozvalo tiché zavrzání dveří a po kabinetu se rozléhaly kroky. Kdyby to byl Tom, určitě by jej volal. Musel to být ten maniak. Zavřel oči a dokonce zadržel dech. Srdce cítil až v krku, kde se mu dělal knedlík, a po zádech mu tekl ledový pot. Zabije ho, jestli ho najde, tak ho jistě zabije. Připravoval se na nejhorší, avšak osoba vyšla z kabinetu a místností se rozlilo opět tíživé ticho.

Billovi to připadalo jako dlouhé hodiny, a skutečně se modlil, aby Tom už přijel. Ve skutečnosti to bylo sotva pár minut, když nakonec uslyšel volání jeho jména a několik rychlých kroků po chodbě. Poznal Tomův hlas, a proto rychle vylezl ze skříně a vyběhl z kabinetu. Přistál Tomovi přímo v náručí a pevně se k němu tiskl.

„Jsi v pořádku, udělal ti něco?“ vyptával se spěšně Tom a pevně jej držel v náručí. Byly mu naprosto ukradené pohledy někoho jiného. Ostatní stejně měli na práci něco daleko důležitějšího. Prohledávali celou školu a snažili se najít pachatele, avšak bezvýsledně.

„Bille,“ oslovil jej detektiv jemně.

„Ne, nic mi neudělal… jen mě děsil,“ dostal z něj po chvíli, kdy dokázal uklidnit své vzlyky. Tomovi bylo naprosto jasné, v jakém šoku musel Bill být. Sám moc dobře viděl tu spoušť na vrátnici. Co mu však svíralo nitro, byl fakt, že to Bill viděl taky, že si musel zažít tu stresovou situaci, když bojoval o holý život, a nacházel se v plameni nekonečného strachu.

„Pojď, půjdeme odsud,“ pomohl mu vzít kabát a jeho věci a společně šli ven.

„Nedívej se tam,“ pověděl mu jemně, když museli projít kolem vrátnice, aby se dostali na čerstvý vzduch. Policisté museli dveře vyrazit, jelikož byly zamčené.

Detektiv přehodil přes Billa jeho kabát, aby mu nebyla zima. Cestou potkal Maxe s Eleonorou. Rýsoval se mezi nimi hezký a možná i milostný vztah, jako pár vypadali hezky, ale zatím to drželi v tajnosti, věděl to akorát Tom.

„Maxi, pojedu s Billem domů, dneska jsi už zažil dost, zvládnete to tady beze mě?“

„Jasně, Tome, jenom jeďte, zvládneme to, za chvilku přijede Markus a ostatní už jsou na místě,“ odpověděl Max a podíval se soucitně na Billa.

„Já vím, všiml jsem si, uvidíme se zítra,“ odvedl Billa ke svému autu a otevřel mu dveře. Bill nastoupil i se svými věcmi, které si tiskl k hrudníku, a připoutal se. Tom byl v mžiku za volantem a zadíval se na otřeseného černovláska.

„Už je to dobré, je to za tebou,“ pohladil jej po ruce a jemně políbil na tváři. Bill byl schopný akorát přikývnout. Pořád měl tu hrůzu před očima a obával se, že toho obrazu se jen tak nezbaví.

Celou cestu byli tiše, až když přijeli k Billovu bytu.

„Nemám klíče, buď jsem je ztratil, nebo mi je vzal,“ představa, že by ten maniak mohl být u něj doma, jej rozklepala. Proto zašli za domovníkem, který byl už nevrlý z toho, že Bill pořád ztrácí klíče. Když se však Tom prokázal policejním odznakem, domovník najednou tikal jako hodinky. Zapůjčil jim klíč.

Došli k Billovu bytu a Tom strčil klíč do zámku a pomalu jím otočil.

„Počkej raději tady, prozkoumám to tam,“ řekl tiše a se zbraní v ruce tiše vstoupil do bytu. Prošel každou místnost, podíval se do každého koutu, ale nikdo tam skutečně nebyl.

„Je to čistý, tak pojď,“ za ruku Billa zavedl dovnitř a dveře zavřel a zamknul. Klíč nechal pro jistotu v zámku, měl tak jistotu, že se do bytu nedostane nikdo třetí.

„Hned zítra ti nechám vyměnit zámek, ano?“ pohladil svého miláčka po tváři.

„Dobře,“ přikývl Bill a pořád byl jak zmražený. Tom mu vzal jeho věci z rukou a položil je na stůl a kabát pověsil na věšák. Pak si Billovo křehké tělíčko přivinul k sobě a dlouze jej objímal.

„Slibuju, že dám na tebe pozor, nic se ti už nestane, přísahám,“ šeptal mu do ouška a cítil, jak se Bill v jeho náručí pomalu uvolňoval. To bylo dobré znamení. Jenomže tohle jim nevydrželo dlouho. Bill opět ztuhnul, když někdo zazvonil. Bylo to, jako by jej vytrhli z ráje zpět do kruté reality.

Tom se podíval podezíravě na dveře a přešel k nim. Kukátkem nakoukl, kdo zvoní.

„To je tvoje sestra Amanda,“ pověděl černovláskovi, než otevřel dveře.

„Ahoj Tome,“ usmála se na něj a objala jej s věcí v ruce, co ještě nestačil identifikovat.

„Bráško, mám pro tebe ten krám, po kterém jsi tolik toužil,“ řekla vesele a předala mu violoncello. Očekávala připomínky, že to žádný krám není, ale viděla jen slabý úsměv na Billově tváři.

„Stalo se snad něco?“ zeptala se už vážněji.

„Ne, jsem jenom unavený z práce, děkuju, Amando,“ snažil se působit mile a zakrýt tak strach a hrůzu, která jej svírala, nechtěl, aby to věděla, nechtěl ji děsit.

„Dobře, jdi se prospat. Já už stejně musím jít, byla jsem tady jenom na skok, spěchám, tak se mějte oba krásně, pa!“ zamávala jim a stejně rychle, jako přišla, zase rychle zmizela. Úsměv na černovláskově tváři zase opadl a byl tam jen ten zničený výraz. Opřel pouzdro s violoncellem o zeď a zadíval se na Toma.

„Zůstaneš tady se mnou přes noc, prosím? Nemohl bych tady být sám, umřel bych strachy.“

„Jistě, ovšemže s tebou zůstanu, broučku, i kdybys nechtěl, nenechám tě samotného,“ opět jej objal a políbil na čelo.

„Pojď, umyjeme se, něco sníme a půjdeme spát.“

„Jídlo ne, nic bych do sebe nedostal.“ Zavrtěl Bill hlavou.

„Dobrá, tak jídlo vynecháme,“ přikývl a vedl jej do koupelny.

Když oba ulehli do postele, Tom si automaticky stulil Billa k sobě do náruče a odmítal ho pustit. Dneska si skutečně užil svoje. Dnes jej chtěl někdo pořádně vyděsit a povedlo se mu to na výbornou. Musí teď Billovi zajistit ochranu, protože zřejmě po něm někdo jde a on musel rychle zjistit, kdo to je.

***

Měl velice dobrou náladu, podařilo se mu to. Byl skutečně spokojený. Začínal se totiž nudit a videa zavražděných mu už přestávala stačit, tak se zašel pobavit trochu do terénu. Věděl, že je to nebezpečné a riskantní, ale to jej právě tolik lákalo. Vyděsil toho mladého profesůrka skutečně úžasně. Ten strach z něj cítil dokonale. Školník byl takové vyvrcholení jeho zábavy. Bylo skutečně komické vidět, jak jeho hlava padá na zem, když jej černovlásek otočil na židli, a poté ten křik. Ten křik byl dokonalý a zvučný. Už se skutečně těšil, až ho dostane tady k sobě. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Detektivové budou velice obtížně hledat vraha, jelikož jeho práce byla precizní a nezanechal žádné stopy, dával si na takovéto věci velký pozor.

Pořád si v hlavě přehrával Billův vyděšený pohled a spokojeně se usmíval. Byla to zábava, mohl by to podnikat častěji, jenomže nic se nesmí přehánět. Musí teď opět nějakou dobu vydržet, možná i delší, protože se až příliš ukazoval, a mohlo by se stát, že by udělal chybu a všechno by šlo do háje.

„Bože, ten jeho pohled byl k nezaplacení. Vyděšený jako lesní zajíc. Ta škola byla jako labyrint a on byl štvaná zvěř, dokonalé, do-ko-na-lé!“ zasmál se ďábelsky a posadil se do křesla. Vychutnával si ten opojný pocit a zavřel oči. Stále si v hlavě přehrával ty pohledy

Nenajdou jej, i kdyby se sebevíc snažili, je rychlejší než oni, vždycky bude o krok napřed, vždycky.

Vstal z křesla a přešel ke svému počítači. Dal si na uši sluchátka a tiše poslouchal, jestli jeho malý plán vyšel.

***

„Tome?“ zaznělo tichou místností po určité době, kdy leželi jen vedle sebe. Bill nedokázal usnout a neustále mu to šrotovalo v hlavě.

„Copak?“ zeptal se Tom. Myslel si, že Bill už usnul, ale po dnešku by to byl skutečně zázrak.

„Myslíš, že mě chce zabít?“ zazněla tichá, avšak významná věta ložnicí a byla jako hurikán, který si to namířil přímo do Tomova nitra. Ta představa byla neúnosná.

„Myslím, že kdyby to chtěl udělat, už by to udělal a nepohrával si takhle s tebou,“ snažil se mu to Tom nějak logicky vysvětlit, i když u takových to maniaků si nemůžete být nikdy na sto procent jistí.

„Co když mě bude chtít děsit a pak mě zabije? Nebo co když udělá něco někomu z mé rodiny? To se nesmí stát, neodpustil bych si to,“ detektiv cítil, jak se Billovo tělo napnulo, když mu ta myšlenka probleskla hlavou.

„Zítra pojedeme k nám na stanici a zajistíme tobě i tvé rodině dvaceti čtyř hodinovou ochranu. Nikdo se k nim nedostane, nikdo jim neublíží, slibuju. Nikdo neublíží ani tobě, budeme tě hlídat, netrap tím svou krásnou hlavinku. Zkus už na to nemyslet, hm? Vím, že je to těžké, ale věř mi, dám na tebe i na tvou rodinu pozor.“ Hladil jej v havraních vlasech a byl si vědom váhy onoho slibu, který dal právě Billovi. Ale on jej dodrží, nedovolí, aby si jeho miláček musel zažít podobnou hrůzu.

autor: Tina