You will die! 12.

číst celé: http://bit.ly/16fdXA6

statistika: http://bit.ly/16fdXA6+

Vzali si od ženy jménem Jeniffer Goldstein telefonní číslo, aby ji mohli kontaktovat v případě, že něco zjistí.

„Maxi, má grafik už hotové tváře té spálené a toho bez končetin?“

„Říkal, že na tom dělá, proč?“ zeptal se kolega nechápavě.

„Řekni mu, ať s tím pohne, něco se mi tady nezdá.“ Pořád ještě držel mezi prsty fotografii té dívky a blíže si ji prohlížel.

„Myslíš snad, že by to mohla být ta naše spálená?“ zeptal se Max po chvíli, když mu to začínalo v hlavě šrotovat.

„Přesně tohle si myslím, ale je to jenom domněnka, každopádně, kdyby se potvrdila, jsme zase o krok blíž,“ podíval se Tom na Maxe.

Oba se kvapem přemístili za grafikem, který dodělával poslední detaily, aby tváře byly kompletní. Tom za ním napochodoval s fotografií a Maxem v těsném závěsu.

„Máš tvář té dívky, Robine?“ otázal se Tom. Jejich grafik Robin Klein byl velice dobrý a velice přesný.

„Mám, ještě dodělávám toho muže, proč?“ zeptal se a otočil se na ně čelem na židli s kolečky.

„Vytiskni mi obrázek té dívky, prosím.“ Netrvalo to dlouho a z tiskárny vyjel papír, na němž byla tvář jejich popálené dívky, jak by mohla vypadat ještě před tím incidentem.

Tom k ní přiložil fotografii a téměř zalapal po dechu. Byly stejné. Krom hnědých vlasů, které Robin vytvořil, vše sedělo. Dívala se na něj jedna a tatáž dívka.

„Myslím, že máme identifikované další tělo,“ pověděl Tom svému týmu, když nechal svolat rychlou poradu a nechal fotografii a obrázek z počítače kolovat.

„Je jí Debora Goldstein, věk devatenáct let. Ráno se za mnou zastavila její zoufalá matka, která ji stále hledá. Obě bydlely v Lipsku, než odešla Debora na internát,“ informoval stručně Tom všechny okolo.

„Zavolám její matce a povím jí, že máme její dceru,“ nabídla se Anna, která s ní musela jistě soucítit. I ona měla doma dceru Eriku, sice mladší než byla Debora, ale tak velký věkový rozdíl to nebyl.

„Děkuju, Anno,“ pousmál se Tom, byl rád, že to nemusí dělat on.

„Což znamená, že nám chybí identifikovat poslední oběť, máte nějaké novinky?“ díval se po ostatních.

„Ne, ale přišli nám další dva nezvěstní, věková kategorie zapadá k našemu vrahovi, tedy krom toho školníka. Jsou jimi osmnáctiletá Olivia Prinzová a třiadvacetiletý Henry Astor.“ Informovala ostatní Irma Richterová.

„Není jisté, že je může mít na svědomí právě náš vrah,“ namítl Artur Lammert.

„To je pravda, každopádně prověřit bychom to měli,“ přikývl Tom.

„Dáme se s Maxem do toho,“ nabídla se Eleonora a snažila se tvářit výhradně pracovně, ale Maxovi cukaly koutky, avšak se snažil ovládnout.

„Výborně. Co ty, Markusi?“ zeptal se ještě Tom jejich patologa.

„Pitval jsem tělo toho školníka a neobjevil jsem nic neobvyklého. Utnul mu hlavu velice ostrým předmětem. Mohl to být meč nebo šavle.“

„Podívám se na ten meč,“ pověděl Tom a poté poradu ukončil. Každý měl svůj úkol a bylo třeba jít do práce.

Večer, kolem půl osmé zastavil Tom u Billova bytu, aby tak mohl vystřídat strážníky, kteří s ním zůstali celý den. Poslal je domů s tím, že to zvládne, a jen co odešli, věnoval Billovi dlouhý polibek.

„Jak se držíš?“ zadíval se mu do očí.

„Jde to, Carlos mi tady dělal společnost, bylo to lepší, než být sám,“ usmál se a hladil Toma po hrudníku.

„Tak vy už si i tykáte?“ pousmál se Tom, aby trochu odlehčil atmosféru.

„Jo, probrali jsme jeho děti, děti mé sestry, naše zaměstnání a tak dále, je to celkem milý chlapík,“ usmíval se Bill a Toma to hřálo u srdce, když jej konečně viděl se usmívat.

„Hm… v takové chvíli bych měl začít možná i žárlit, co?“ pověděl Tom se šibalským úsměvem pozvednutým obočím.

„Nemusíš, navíc je ženatý, na takový já nejsem.“

„Ne, a na jaký teda?“ držel si jej detektiv za boky u sebe a čekal, co z něj vypadne.

„Na krásné, sexy a hodné detektivy, kterým je třeba občas promasírovat ego,“ zasmál se.

„Tak to jsem přesně já,“ smál se Tom také, vyzvednul si Billa do náruče a mířil s ním do ložnice.

Položil jej do postele a skláněl se nad ním a políbil jej.

„Já myslím, že ti asi taky něco promasíruju,“ zazubil se laškovně a nadzvedával obočí.

„Oh vážně? A co?“ hladil jej černovlásek po tváři, měl na ní slabé strniště, ale nevadilo mu to.

„Nechej se překvapit,“ zašeptal mu detektiv do ouška a následně jej na něj políbil. Bill se pouze usmál a přivřel oči. Natočil lehce hlavu na stranu a nechával Toma ho líbat na krku. Vypnul v hlavě na chvíli všechny myšlenky a všechny starosti a oddával se jenom téhle rozkoši.

Sundal Tomovi poměrně tenké černé tričko a užíval si hlazení jeho svalů. Nechtěl by dostat od Toma. Ten když dá ránu, tak snad i zabije, svaly měl opravdu pevné. Billovo tričko taky brzy skončilo na zemi a cítil, jak Tom za sebou, díky polibkům, zanechává vlhkou cestičku.

„Celý den jsem se na tebe dneska těšil,“ pověděl mu Bill a za bradu si ho přitáhl pro další polibek. Začal mu rozepínat pásek na kalhotách, knoflík i zip. Dlaní mu vklouzl do kalhot a promnul mu už pomalu narůstající klín. V nestřežený okamžik si jej překulil pod sebe a usmíval se.

Tom byl rád, že konečně vidí zase toho živého Billa, a aspoň chvíli nemyslí na ten útok. Černovlásek zbavil detektiva veškerého oblečení a líbal jej na těle. Dlaněmi mapoval každý záhyb jeho těla a polibky se přesouval stále níž až do jeho klína. Cítil z Toma vzrušení a očekávání. Nehodlal jej už déle trápit, a proto si ho vzal do úst a začal na něm pracovat.

Detektivovi se přivíraly oči blahem a slastí a hladil černovláska v jeho krátkých havraních vlasech.

Užíval si dlouhé minuty nekončící slasti a obdivoval Billův mrštný jazyk. Pak černovlásek přestal a přilezl si k němu pro polibek. Tom mu mezitím stihl velice šikovně a rychle sundat poslední zbytky oblečení, aby byl nahý stejně jako on. Bill se mu usadil na klíně a zadečkem se o něj třel. Vzdychali si navzájem do úst a neohrabaně se líbali.

„No tak, broučku, nasedni si,“ šeptal mu Tom, který byl už vzrušený na maximum a prahl jak po svém uspokojení, tak po uspokojení Billa. Černovlásek se rozhodl to dále neprotahovat a dosedal na Toma. Tlačil si ho proti sobě a on se tak dostával hlouběji do něj.

Vychutnali si spolu dlouhé hodiny milování a naprosté rozkoše. Oddali se vášni a slasti a celý pokoj naplňovalo vzrušení obou mužů. Jejich vyvrcholení přišlo téměř ve stejnou dobu a pokoj zaplavily slastné výkřiky a následné uvolnění.

„Na kolik nástrojů vlastně hraješ? Všiml jsem si tady tří, ty všechny ovládáš?“ zeptal se Tom poté, co spolu leželi spokojeně v náručí toho druhého.

„Dobrý postřeh, detektive, ale jeden vám ještě unikl. Hraju na klavír, housle, violoncello a kytaru, tu mám schovanou za skříní, protože nevím, kam jinam bych ji dal,“ vysvětlil Bill.

„Zahraješ mi něco? Jsem na tebe zvědavý,“ usmíval se Tom a hladil Billa ve vlasech.

„A na co?“ zeptal se Bill. Moc se mu do toho nechtělo, nerad se chlubil.

„To je jedno, klidně i na všechny čtyři,“ zazubil se muž s copánky.

„Uděláme kompromis a zahraju ti na dva, dobře?“ zazubil se a vylezl z postele. Posadil se za klavír a odklopil víko. Zamyslel se, co by mohl Tomovi zahrát, až na to přišel a jeho prsty začaly kmitat na černých a bílých klapkách a z nástroje se linuly krásné tóny jedné hezké skladby, kterou Tom však neznal, nikdy se tím moc nezabýval, každopádně v Billově podání to bylo nádherné.

Když skončil a otočil se na černé židličce, která ladila s černým piánem, na Toma, detektiv jej odměnil potleskem.

„Bravo, vynikající, mistře,“ usmíval se na něj. „A teď čapni housličky a pokračuj, vážně se mi to líbí,“ culil se Tom a dal si ruce pod hlavu.

„Jak si přejete, veličenstvo,“ vysmekl mu Bill poklonu a i když byl zcela nahý, vzal housle, které držely na stěně za pomocí úchytů, a ještě si je naladil.

Svůdně mrkl na Toma a přiložil smyčec ke strunám. Pokojem se linula hezká, až romantická či vášnivá melodie a Tom jen tiše poslouchal a usmíval se.

Když Bill skončil, opět se s úsměvem poklonil a vrátil housle zpět.

„Takhle skladba se jmenuje Balada milenců. Je to o tom, že když jsou milenci spolu, začíná to sladkou předehrou, až to postupně vyvrcholí ve vášnivé milování, však to znáš,“ culil se a lezl po čtyřech zpět za ním do postele.

„Autor musel být asi pěkný kanec,“ zasmál se detektiv.

„Jsi barbar, je to vynikající dílo, jak s oblibou říkal můj profesor na škole,“ zasmál se Bill a lehl si do peřin.

„Jste samé překvapení, pane Kaulitzi,“ naklonil se nad něj Tom s úsměvem.

„Mistře, jedině mistře,“ zasmál se Bill a přitáhl si jej pro dlouhý polibek.

***

Bylo to tak triviální. I když je pravda, že na hudební nástroje hrál velice pěkně a prakticky dokonale, nezaslechl jediný falešný tón. Bude škoda takového talentu, avšak bylo to nutné, nejenom kvůli pomstě, ale také díky jeho vlastnímu potěšení.

Právě si psal s Erikou Langovou a důkladně ji zpracovával, aby si s ní mohl domluvit schůzku. Ta dívka musela být nejspíše pořádně poučená svou matkou, protože se dost zdráhala a byla plachá. Avšak to mu nevadilo, vyhovovalo mu to. Bylo to zvrácené a jemu se to líbilo. Liboval si v mnoha zvrácenostech, ostatní to nazývali zvrácenostmi, ale prostě jej jenom nechápali.

Jediný, kdo jej dokázala tolerovat a brát takového jaký byl, byla Jeniffer. A už to tady bylo zase! Už zase na ni myslel a skutečně se mu to nelíbilo. Proč právě teď? Za celé ty roky si na ni ani jednou nevzpomněl a rázem se mu vybavují vzpomínky každou chvilku, ale musel uznat, že s ní to byly hezké vzpomínky.

autor: Tina