Při té představě se nevědomky pousmál a pokračoval v tančení. Krátký pohled na hodiny jej informoval, že zbývá necelých dvacet minut, než se do šatny začnou sbíhat děvčata, a něco přes hodinu a půl, než jej opět uvidí. Zhluboka se nadechl, zastavil a se zavřenýma očima se pouze pohupoval do rytmu kakofonie Bachova skladatelského skvostu. Hravě se kousl do rtu a přemýšlel nad víkendem, který je čekal. Sylvie s Filipem už byli jistě na cestě za příbuznými a jim se tak naskytla příležitost užít si celé dva dny ve dvojici s jejich princeznou. Při vzpomínce na svého dědečka a na šibalské jiskry v očích, se kterýma se s nimi loučil, v sobě nedokázal potlačit upřímnou radost.
Vzápětí sebou trhl.
Do místnosti vstoupila osoba a zřejmě nešikovně zakopla o lavici, kterou posunul ke dveřím, aby měl větší prostor na tancování. Na krátkou chvíli se zasekl a odmítal se otočit. I když se na sebe zlobil, první myšlenka, která mu v tu chvíli prolétla hlavou, byla vidina staré, rezavějící kotvy a chechtajících se úst. Srdce mu začalo tlouct o poznání rychleji. Vyděšeným pohledem sledoval svůj odraz v zrcadle a zjistil, že jeho bledá tvář byla nyní přímo porcelánová. Stihl zachytit však ještě něco. Rychlé kroky mířící do šatny a konečky hnědých střapatých vlasů.
Protřel si dlaní tvář a opět krátce pohlédl do zrcadla. Do tváří se mu vracela barva, na rty mu dokonce vystoupil drobný úsměv, který je neopustil ani tehdy, když opatrně pootevřel dveře šatny a nahlédl dovnitř.
„Ahoj,“ jeho pozdrav se sice nedočkal odezvy, úspěchem však bylo už i to, že k němu zvedl tvář a zadíval se na něj důvěřivým, avšak utrápeným pohledem. Hrál si s tkaničkami svého trička a zřejmě jej mrzelo, že jej svým příchodem vyrušil, akorát ještě nenašel odvahu promluvit.
„Tom mi o tobě říkal,“ pomalu popošel blíž a klekl si naproti shrbenému, utrápenému dítěti. Alanův pohled se nečekaně rozzářil.
„Přijde i dnes?“ Alanova tichá otázka jej vyrušila od spřádání plánu, jak by jej ze spárů otce zachránili a vrátila jej zpět do reality, která už náhle nebyla tak krásná jako před chvilkou.
„Máš rád kreslení?“
Bill netušil, jak by měl reagovat. Pootevřel rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Dokonce ani hlasitější vzdech. Nedokázal to pochopit. Nešlo mu do hlavy, jak někdo může své dítě natolik nenávidět, že by byl schopen ubližovat mu nejenom fyzicky, ale i psychicky. Julie je pro něj vším. Miluje ji nadevšechno na světě a snažil se přijít na to, proč jsou na světě i rodiče, pro které jejich děti znamenají pouze zbytečnou zátěž.
„Tvůj tatínek tomu zřejmě nerozumí, Pinokio. Po hodině si budeme kreslit a já si všechny tvé obrázky schovám, protože budou jistě moc krásné.“ Alan nyní zářil úplně celý. Moc se mu líbilo, že jej pan učitel oslovoval jménem jeho oblíbené pohádkové bytosti, a když k němu natáhl ruku s tím, že by si mohli jít zatančit, neváhal ani vteřinu. Vlastně od chvíle, kdy jej viděl tančit, netoužil po ničem jiném.
Bill jej pomalu dovedl až k veliké zrcadlové zdi, a když se Alan po několika roztomilých otočkách nejistě zavěsil na kovovou tyč, bojoval s tím, aby jej neoslovil Opičko. Alanův smích roznášel život do všech tmavých, osiřelých koutů místností. Bill jej pozoroval něžným pohledem a těšilo ho, že mu alespoň na chvilku udělal radost. Že jeho temný život na chvíli prozářilo světlo. Škoda, že ta chvíle trvala tak krátce.
Hladinu městského jezírka pokrýval koberec ze suchého listí a dodával jí ten pravý podzimní nádech. Stromy pomalu tančily podle taktu ranního vánku a dělaly příjemnějším pobyt nadšencům brzkého vstávání.
Pobaveně zavrtěl hlavou, přitiskl si drobné tělíčko ještě blíž k tomu svému a láskyplně ji políbil do vlásků vonících listím a podzimem. Zadíval se na její věrné strávníky plavoucí na vodní hladině a toužil po tom, aby byl Bill s nimi.
Už jenom chvilku. Jen chvilku a budeme opět spolu. Panenko moje.
…
Bill stál na místě jako přikovaný a zděšeným pohledem sledoval muže, který se k nim blížil, a svou nemotornou chůzí a zápachem dával jasně najevo, jak strávil posledních pár hodin. Jeho tvář přímo brunátněla, což mohlo znamenat jenom jediné.
„Co jsem ti řekl?! Že tě tady už víc nechci vidět!“ jeho artikulace byla příšerná, ale Bill mu přesto moc dobře rozuměl. A dřív, než se stihl vzpamatovat nebo jakkoliv zareagovat, Alan padal k podlaze pod silným úderem, který mu musel vyrazit dech.
„To máš pravdu,“ promluvil nepříjemným hlasem a uhladil si delší mastné vlasy. Přibližoval se k Billovi až příliš pomalu na to, aby Bill věřil, že si s ním jde pouze promluvit. Nelíbil se mu ani způsob, jakým si jej prohlížel, a jeho následující slova způsobila, že si přál, aby to všechno bylo pouze Tomovým zlým snem, ze kterého se měl každou chvilku vzbudit.
„Mohl bych ti dát za vyučenou, ale mám lepší nápad. Pobavíme se,“ Bill se nyní třásl po celém těle, ozvěnu svého divoce bušícího srdce cítil až někde v krku. Jediné, na co se vzmohl bylo, že Alanovi tváří naznačil, ať se utíká schovat. A v hloubi duše doufal, že jej pochopil a zavolá pomoc dřív, než bude pozdě.
Alan se rozběhl ke dveřím Billovy šatny, co mu síly stačily, zavřel za sebou dveře, zamkl a roztřesenou dlaní se snažil najít v Billově vaku mobilní telefon. Jakmile konečně nahmatal malou hranatou věc, vydechl si úlevou. Znal několik čísel nazpaměť. Mohl by zavolat svého hodného souseda, ten by panu učiteli jistě pomohl. Nebo svému kamarádovi ze školky, který by poprosil své rodiče, aby co nejrychleji přišli.
Zády prudce narazil na skleněný povrch a zděšeně zaskučel. Už neměl kam utéct. Tom byl daleko a Alanův otec naopak natolik blízko, až mu začínalo být z jeho alkoholového dechu na zvracení. Nejenom, že se znásilnění nevyhne, ještě se na něj bude muset i dívat. V zrcadle naproti sobě to bude sledovat jako jeden z nejodpornějších filmů. Po tváři mu stékaly slzy, ale ani ty nezabránily malé, obtloustlé dlani, aby se obkroužila kolem jeho boků a připoutala je tím ke svému majiteli.
Bill zíral na jeho tetované zápěstí a věděl, že se Tomův sen naplní. Zemře.
První úder Billovi vyrazil dech. Druhý jej srazil k zemi. Třetí a čtvrtý téměř necítil. Pátý už nebolel.
Křehká socha odolávala náporu dlouho. Kladla odpor, nevzdávala se.
Nesmi umrit, tom musi prijit
Prosim dalsi
Nie, nie, Bill nesme zomrieť, to sa nesmie stať. Prosím rychlo ďalej.
Oh néé! Ty mě úplně týráš, B-Kay! 🙁
Tohle číst, je pro mě opravdě těžké. Alanův otec je opravdu odporný člověk. Nejen, že nedokážu pochopit, jak někdo dokáže bít vlastní dítě. Ale jak se může i k Billovi chovat takhle násilně? Opravdu mám o Billa strach. On je takový křehký, něžný, drobný..opravdu se děsím toho, jak moc ten chlap Billovi ublížil. Upřímně doufám, že Billa nezabil, ale nějak podvědomě tuším, že ne. Tak snad se nepletu. A snad nebude mít Bill další následky, které si sebou ponese celý život. Nevím, proč zrovna Bill musí takhle trpět. Je to tak hodný a milující člověk a sám by nedokázal ublížit ani mouše.
Malý Pinokio byl opravdu rozkošný! Moc se mi líbilo, jak se těšil na Toma a na to, až zase donese pastelky a budou si spolu malovat. Zaslouží si něco víc, než takového otce. Hrozně moc bych chtěla, aby se klukům podařilo Alanovi nějak pomoci od jeho otce.
A taky doufám, že Tom velice brzy přijde. Snad bude nějak podvědomě tušit, že se Billovi něco děje. Achjo, dalšího dílu se asi nedočkám 🙁 A taky se přiznávám, že se jej děsím. Billovi se prostě nemůže stát nic vážného 🙁
Moc děkuji za další díl! ♥♥♥
Honem další díl doufám že Tom příjde brzo.
Strašne som sa celý čas bála, že sa Billovi niečo stane ale aj tak som dúfala, že Tom príde skôr než mu ten chlap ublíži:( Teraz si veľmi, veľmi prosím ďalšiu kapitolu, pretože táto skončila úúúúplne hrozitánsky:( ale aj tak ďakujem, že si späť♥
Holky a to jsem vás chtěla dalším dílem potěšit a jak se tak dívám, akorát vás ním trápím :D.
Nebojte 🙂 všechno dopadne tak, jak má. Jediné co můžu prozradit je to, že se chystám na další díl vrhnout brzy ;).
Každopádně mockrát děkuji za komentáře 🙂 nevíte si ani představit, jakou radost mi udělali.
Tak jsem se po dlouhé době konečně dostala k tomu, abych si tuto skvostnou povídku dočetla až do konce 🙂
O Billa se opravdu bojím, i když v hloubi duše jsem přesvědčená, že Tom přijde včas a to odporné individuum, které se nazývá Alanovým otcem, patřičně zpacifikuje. Zároveň doufám, to bude nějakým způsobem zlom pro Alanův život, že se dostane od otce pryč a zažije i příjemnější stránky toho, být dítětem.
Dneska mě doslova okouzlilo určité slovní spojení:
"Jako by byl křehkým ptačím pírkem poletujícím ve větru, sémě pampelišky hledajícím svůj nový domov, divokou vlnou brázdící oceán…" Strašně se mi líbí, jak je to použito na začátku, ve chvíli Billova naprostého štěstí, při jeho milovaném tanci a potom na konci, v okamžiku nevýslovného smutku a naprostého zmaru…
Způsob, jakým jsi tu větu do dnešního dílu zakomponovala je prostě geniální a já si nad dokonalostí tvého psaní můžu jenom povzdychnout a tak trochu závidět :)♥