autor: Wind
Tenhle díl jsem začala psát den na to, co na TWC blogu vyšel poslední díl Timeless love. Komentáře, které jste mi k tomu někteří napsali, mi vlily novou sílu a pomohly mi překonat nehorázně dlouhé období tvůrčího bloku. Vůbec jsem nevěděla, jak pokračovat s dějem tady a jsem si jistá, že je to na předešlých dílech znát :D. Takže moc děkuji všem, kdo mě skrz komentáře podporujete.
Vaše Wind
Tom
Krátce po tom, co jsem odešel z chatky po rozhovoru s Anett, jsem dorazil k ohradě. Na co jsem myslel? Co všechno jsem řekl, aniž bych chtěl? V podstatě všechno. Ale… bylo to špatné? Možná ne.
Můj pohled upoutal měsíc nad krajinou. Jak je to dlouho, co jsem naposledy takhle koukal na měsíc? Kolikrát zmizel a zase vyrostl od doby, co jsem se na něj přestal dívat? A kdy to vlastně bylo? Už vím… v době, kdy mi pohled na měsíc začal připomínat, kdo jsem, ale hlavně… co jsem udělal. Bylo to jen kvůli tomu? S tváří stále obrácenou k bledému srpku jsem zavřel oči.
„Nad čím dumáš?“
„Nad vším.“ Odpověděl jsem se zavřenýma očima, protože mě Billova péče téměř uspávala. Škrabkal mě na pěšinkách mezi copánky svými talentovanými prstíky. Bill se tiše zasmál.
„Nad čím vším, pokud to můžu vědět?“
„Nad tím, jestli se mnou budeš i dál. Jestli mě neopustíš, až mě dobře poznáš. Jestli se mě nebudeš třeba bát.“
„Blázínku… proč bych tě měl opouštět? Pokud nejsi nějaký masový vrah a nehodláš mě někde zabodnout, tak nevidím důvod. Víš… já tě mám rád, Tomi.“ Díval se na mě při tom tak upřímnýma očima a mně se z jeho slov příjemně točila hlava.
„Já tě mám taky moc rád… a neboj se. I kdybych byl vrah, tobě bych nikdy nemohl ublížit.“
Proč jsem si vzpomněl zrovna na tenhle moment? Kdy to vlastně bylo? Ah… už vím. Krátce po tom incidentu s jeho matkou. Byli jsme u něj v pokoji a on se mě snažil uklidnit, protože jsem byl vážně vzteky bez sebe. Tak mě napadá… jak na to vlastně jeho máma pak reagovala? Nezpůsobil jsem mu spíš jen další potíže? Kdo ví… každopádně to, co jsem udělal později, bylo mnohem, mnohem horší. Ale tenhle moment…
Nechal jsem se unášet vzpomínkami na chvíle, kdy jsem byl ještě s ním a opravdu šťastný.
„Zítra je úplněk…“
„Já vím,“ a moc dobře.
„Nechtěl bys u mě přespat? Víš… každý úplněk sedávám na parapetu, sleduju měsíc a přeju si, aby tu byl někdo se mnou. Někdo, s kým bych se cítil… prostě skvěle. Jako s tebou. Přál bych si, abys tu byl se mnou.“
Přál bych si vrátit čas. Vrátit se a zabránit sám sobě udělat tu osudovou chybu. Ale… co by se vlastně stalo, kdybych nepřišel? Nikdy dřív jsem nad tím nepřemýšlel. Co by se stalo? Nejspíš bych se u něj druhý den stavil a prosil o odpuštění, že jsem nepřišel, vymyslel si nějakou dobrou omluvu pro svou nepřítomnost, on by se jemně usmál a odpustil mi… a pak… tu osudovou chybu bych udělal později.
Ať se na to dívám, jak chci… mám dojem, že tu chybu bych prostě udělal. Proč si vlastně myslím, že teď je to jiné? Že teď už se mě bát nemusí? Pravda, co jsem opustil smečku, dokázal jsem ovládnout svoje vlčí pudy, skoro se nepřeměňuju, měsíc v úplňku mi je téměř úplně volný, ale… stejně. Co mi dává to právo myslet, si, že teď už mu neublížím? Co když se pletu? Co když…
„Tome?“
Proud myšlenek mi přetrhl známý hlas.
Bill
Když jsem se vrátil po projížďce s Anett, zašel jsem k sobě do chatky. Dobře se mi s ní povídalo… vlastně… byla první, s kým jsem byl schopný takhle otevřeně mluvit. Vzpomněl jsem si na Toma. Upřímně, myslel jsem na něj celou dobu. Proč je tady? Ale co víc… Georg mi oznámil, že je právě Tom náhradní člen naší výzkumné skupiny. Co mám dělat? Jak se mám chovat? Upřímně řečeno… bojím se. Hodně se bojím. Chci věřit, že už je jiný. Že mi neublíží. Ale… mám strach. Mám doslova panickou hrůzu z toho, co se může stát. Měl bych poprosit Gea, aby mě taky uvolnil? Jednoznačně bych se tím vyhnul problému, ale… vyřešilo by to něco? A chci vůbec něco vyřešit? Tom zase brzy odjede a vše bude jako dřív. Nebo ne?
S táhlým povzdechem jsem se natáhl na svoji postel. Je dost velká na to, abych se na ní pohodlně rozvalil. Včera jsem tu měl Anett… proč jsem ji tu vlastně nechal? Mohl bych si vymyslet spoustu důvodů, ale… který je ten pravý a skutečný? Nechtěl jsem být v tu chvíli sám… to bude ono. A ona… vím, že mě má zjevně alespoň trochu ráda. Není to sobecké? Vědět, že mě má někdo rád, a přestože já sám k němu nechovám stejné city, mu dávat falešnou naději? Mám ji taky rád, ale úplně jiným způsobem než ona mě.
Zasnil jsem se. Vybavila se mi chvíle, kdy jsem byl opravdu šťastný.
„Tomi…“ zašeptal jsem z rozespalosti.
„Ššš… jsem tady.“ Chytil jsem ho za rukáv. Měl jsem strach. Strach, že když ho pustím, zmizí a já zase zůstanu sám.
„Nenechávej mě tu samotného… prosím.“ Můj hlas zněl skoro plačtivě, slzy se mi pomalu vkrádaly do očí a já cítil, že jestli teď odejde, nebudu schopen je zadržet. Ale on se na mě jemně usmál a pohladil mě po tváři.
„Klid, já nikam nejdu.“
/AN: v Insecure I je tato scéna z pohledu Toma/
Nemohl jsem ten nával myšlenek vydržet. Raději jsem se zvedl a vyšel ven před chatku. Zadíval jsem se na měsíc. Jak je to dlouho, co jsem se na něj nedíval? Vždyť jsem pohled na jeho bledou záři vždycky miloval. Jak moc se všechno změnilo.
Rozhodl jsem se trochu provětrat procházkou. Co na tom, že už je všude tma?
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Oooohhh neeee! Já nevydržím do dalšího dílu čekat, až spolu budou mluvit. Vsadím se, že Bill Toma najde, jak kouká na měsíc a bude se divit, proč se neproměnil! Nemůžu se dočkat. Rychle dááááál 🙂
Takhle blbě to useknout? 😀 Jejda, jsem si skoro 100% jistá, že ten někdo, kdo Toma oslovil je Bill. Hnedka tu chci další díl 😀 Protože to snad nevydržím. Moc se těším, až si spolu promluví. Byť by to měla být jen chvilka 😉 Celou dobu čekám, kdy budou zase oni dva spolu a snad se v příštím dílu konečně dočkám! 🙂
Děkuji za další díl! :))
Bill by mněl Toma vyslechnout.Takhle to utínat to se děla?
No co to je, ja uz byla v prostredku dilu natesena na jejich rozhovor, rikala jsem si "ted to konecne prijde", a ty to pak takhle useknes 😀 Uz se vidim, jak si do dalsiho dilu v hlave predstavuju, jak by ten rozhovor mohl probihat. Mam takovy pocit, ze by mohl probihat v klidu, pokud se neco nezvrtne. A ted me napadlo, Anett si treba bude chtit nekam zajit, mozna na prochazku nebo k Billovi, a vyslechne ten rozhovor a pak ji vsechno dojde 😀 Ale to me jen tak najednou napadlo, pro me je hlavni, aby si ti dva promluvili.
Krasny dilek <3
[4]: Jako nápad to není špatný. Ale pro Anett moc jednoduchý. Asi ji nechám dýl, než si pravdu vyhrabe sama. Nebudu jí nic ulehčovat. Ale víc neprozradím 😉
Ani nevíte, jak mě teď svrbí prsty, abych vám něco napsala, ale odpustím si to, protože nechci prozrazovat další děj. Nebojte, ani se nenadějete a bude tu den, kdy se dozvíte pravdu. 😉
Strašne moc sa teším na nasledujúci diel, pretože dúfam, že sa konečne porozprávajú trochu normálnejšie. A aj keby nie, tak tie spomienky a myšlienky sú krásne a aj keď sa Bill bojí, stále Toma miluje takže je to relatívne všetko takmer dobré 🙂 Ďakujem za kapitolu.