Ahojte, moc vám děkujeme za komentáře a zájem o tuto povídku. 🙂
Sultán zúžil oči a pak se tázavě koukal na obchodníka. V hlavě mu poletovaly myšlenky. Měl o toho chlapce zájem a byl král, takže tyto myšlenky nemohly být nenormální. I když by neměl muž lehávat s mužem, sultán měl plno úletů. Kromě rozsáhlého harému plného žen, které celé dny čekaly jen na to, kdy je jejich pán přijde navštívit, si občas vychutnal i mladíka. Avšak pokud se nějaký mladík dostal do sultánových spárů jako zdroj potěšení, jeho život netrval dlouho. Pracovníci v paláci byli zapřisáhlí mlčením k Alláhovi a sultán pro jistotu nechával mladíky popravovat.
„Samozřejmě, pokud nechcete… chápu, ale myslím že pro vás a vaše vojsko by se bylinkář hodil. Umí léčit, navíc je krásný, přesně jako na obraze, ne-li krásnější.“ Šeptl obchodník, aby sultána navnadil ještě více. Doufal, že aspoň toto s ním vymění, když už ne bylinky a léky. Potřeboval s něčím přijet.
„Za kolik?“ Zeptal se a svou pozornost zaměřil na obchodníka, zatímco plátno podával svému rádci.
Obchodník sledoval každý pohyb sultána. I když to vypadalo, že si získal přízeň, stále se hlídal. Nechtěl říct něco špatně a nedopadnout jako obchodník, který mu nabízel špatné hedvábí.
„Děkuji ti, chlapče, tvá matka by byla na tebe hrdá. Posaď se k nám.“ Usmál se jeden z dědečků, kteří seděli u rybníka a snažili se rybařit. Billarix si ochotně sedl na břeh rybníčka a svýma bosýma nohama se zahrabával do mokrého písku. „To víš, ta má bolest v kyčlích… už nejsem nejmladší, ale ty jsi učiněný zázrak.“ Chlapec se mírně začervenal. Pomoct lidem od utrpení bral jako své poslání na tomto světě. Bylo mu již sedmnáct jar a on toužil se dostat dál, než jen za humna. Miloval sice svou rodnou vesničku, ale podvědomě tušil, že by byl jinde užitečnější a také by mohl mít větší rozhled a mohl se naučit i jinému jazyku.
„Nemáš proč se červenat, je to čistá pravda, Billarixi…“ usmál se starší muž. Na Billarixovi bylo vidět, že je trochu myšlenkami jinde. Stále přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby opravdu mohl být v jiné zemi, kde by mohl pomáhat, učit se, třeba někoho také naučit tomu, co on umí. Jenže nejvzdálenější cesta, kam se podíval, byla do vedlejší vesnice, kde ho kdysi potřebovali, aby pomohl jednomu muži. Ruce si opřel o svá kolena a hlavu položil na ruce. Sledoval hladinu rybníku, která se lehce vlnila, někdy dokonce uviděl rybku, jak malinko vyskočila.
„Už je z tebe velký kluk, Billarixi, uvažoval jsi už o děvčatech?“ Usmál se starší pod vousy a spiklenecky mrkl na svého kolegu, který vedle něj v tichosti kuchal rybu.
„Nech ho být, Alfredixi, ten má hlavu v bylinkách. Kde by našel čas na ženy.“ Usmál se a prstem projížděl po vnitřku ryby, aby se ujistil, že všechno, co v ní bylo, je skutečně pryč a ryba tak byla čistá a připravená na oheň.
Otevřel dveře a vešel do svého domečku a nadechl se známé vůně. Košíček položil na stolek, který tu měl, a poté se vydal se džbánkem pro vodu do nádoby, z které pak čerpal. S trochou obtíží, ale nakonec podařeně zapálil oheň a položil na to malinkatý kotlík s vodou. Vodu nechal bublat a poté nalil do nádoby s připravenými bylinkami vařící vodu. Venku se pomalu stmívalo a hlasy dětí utichaly, každý je zahnal domů. S nádobkou s čajem z bylinek si sedl na kámen, na kterém byla sláma a seno, a na tom pouhý kousek látky. Opřel se o zídku a lehce usrkl čaje, dával si pozor, aby se neopatřil. Miloval klidné večery jen s vylouhovaným čajem. Mistička sice pálila, ale on si dával pozor a hodně foukal. Zítra by měl dojít pro rozmarýn a zase sušit. Jeho dny byly stereotypní. Vstal, najedl se, šel sbírat bylinky, sušil, vařil, obešel nemocné, a nakonec večer seděl na stejném místě u krbu a popíjel horký nápoj. Možná by si zítra mohl udělat volno a věnovat se sám sobě. Udělat si krásný den u tůňky.
Nad vrcholky hor začalo vykoukávat sluníčko a skrz okno dopadaly na Billarixe sluneční paprsky, a tím jej šimraly na tváři.
Sbírání bylinek mu nějakou dobu zabralo, ale když měl opět plný košík, radostně došel do domu a položil jej k studenému krbu. Teď si udělá čas jen sám pro sebe a to bylo důležité.
Když bylo vše správně připraveno, začal ze sebe sundávat kusy oblečení a pokládat je na židli, co si postavil vedle kádě. Nahý si vlezl do teplé vody a vydechl, když ucítil, jak ho teplo obklopilo. Opřel se hlavou o kraj a zavřel na chvilku oči. Nechtěl tam být dlouho, protože voda také věčně nezůstane teplá a stydne, ale věděl, že aspoň na chvilku smí jen relaxovat. Poté, co otevřel oči cítil, že voda pomalu stydne, a to ho donutilo se umýt. Šáhl do nádobky s bylinkami, které měl na mytí těla. Vzal je do rukou a roztíral je po svém těle. Byl pečlivý, aby byly všude. Když byl celý umytý, pomalu si vlezl zpět do vody a smýval bylinky ze svého těla. Nezapomněl ani na uhlově černé vlasy, které si barvil henou z dalekých zemí.
autor: Davidoff a Viollett Shadow
To bylo úžasný! Bože, jak mně se líbí, jakým stylem to máte nepsaný! :3 Dokážu si vážně naprosto přesně představit celou tu situaci a to mě na tom hrozně baví! Navíc se mi strašně líbí, některý myšlenky. Například to "Jméno je jen vizitka pro tělo a duši." Ta myšlenka se mi vážně moc líbí a myslím, že nad ní budu ještě nějakou dobu přemýšlet.
No jinak musím se přiznat, že jsem hrozně zvědavá, jak bude probíhat to, až si pro Billa přijdou ti lidi od Anise. Nevím, prvně jsem si myslela, že bude Bill proti, ale teď jak popisoval tu svou touhu po tom vydat se někam do světa, si skoro až myslím, že půjde dobrovolně!
Jo a taky se mi moc líbí ta myšlenka, že by mělo Billa jeho tetování ochraňovat! V každým případě to se jistě ještě ukáže a to minimálně až se Bill dostane do Anisovi společnosti 😀 Jo a ještě jen tak mimochodem… nemůžu si odpustit poznámku k Billově jménu-Billarix. Nevím, nějak mi to nejde přes jazyk i když chápu, že do doby a místa, ve kterém se povídka odehrává se to hodí. Jen pevně doufám, že Anis bude Billovi říkat Bill a ne Billarix 😀
Děkuju za díl a už se moc těším na pokračování! (ty jo, konečně se budu taky jednou těšit na pondělky-i když teď ke konci školního roku je mi to kapku na nic :D)
nejak teda nechapu z jakeho je to stoleti .. :d to uz v davnem stoleti byli tetovani? 😀 jeslit jo, tak sem nejaky nezkuseny clovicek asik 😀
ale sem rada, ze se anisovi libil portet Billa .. ale ja doufam, ze ho neencha useknout .. teda popravit ://
[1]: SKutecne jmeno Billarix se v arabii zmeni, takze Vas nebudeme trapit 😀
[2]: Danchenko, uz davno bylo tetovani znamo, samozrejme ne jako ted, proto jsem i pro zajimavost popsal, jak se takova tetovani tvorila 🙂 Jiz legionari ve starem rime, za dob Julia Caesara meli vytetovana cisla a znak legie na tele
Moc děkujeme za komentáře… je to skvělé, jen díky komentářům také vidíme že někdo o tuto povídku má opravdu zájem a to nás zase žene psát další.. Opravdu…
Bill ani netuší že se mu přání odejít z vesnice splní.