autor: Wind
Anett si sedla do křesla kousek od její postele.
„Něco mě v poslední době trápí.“ Začala. Trápí? Copak ji trápí?
„Stalo se něco? Povídej.“
„Pamatuješ si, jak jsme si povídali o tom tvém příteli? Je to Němec, že? Tři roky jsi ho neviděl, s rodinou si vůbec nerozumí, má bratra, sestru a protivnou matku. Když mu zemřel otec, zdědil po něm nějaké peníze, takže měl i na cestování…“
Moment… o Billově tátovi jsem jí nikdy nic neříkal, ani o tom, že kdy něco zdědil.
„… jo a taky měl psa. Fenu irského setra, Sally se myslím jmenovala.“
Polil mě studený pot. Co to znamená?
„Tome… ten tvůj Bill… je to Will, že jo.“
Co teď? Lhát? Říct že to rozhodně není on? Nebo říct pravdu? Co by se stalo pak? Co mám dělat?
„Nemusíš lhát, mně je to stejně skoro na sto procent jasné. Chováš se divně od doby, co jsme sem přijeli. Vlastně… oba se chováte divně. Vyhýbáte se kontaktu s tím druhým, jak jen nejlépe to jde. Navíc… vaše příběhy do sebe perfektně pasují. Jestli se pletu, řekni mi to. Další věc… Will reagoval opravdu vylekaně, když jsem mu řekla jako by omylem Bille. Tome… chápu, že se ti o tom možná špatně mluví, ale… mně přece můžeš říct pravdu, ne?“
Co mám dělat. Anett umí být hodně tvrdohlavá a já zrovna nejsem v náladě se s ní hádat. A odejít by mi teď stejně nedovolila. V zoufalosti jsem složil hlavu do dlaní. Cítil jsem, jak se vedle mě prohnula matrace a Anettina ruka se jemně dotkla mého ramene.
„Tome… mám pravdu, že je to tak.“
Kývl jsem. Nemělo cenu zapírat. Ona si tím je opravdu jistá a přesvědčovat ji, že se mýlí, by byla jen ztráta času. Ovšem čeho se teď bojím víc, je…
„Co se vlastně mezi vámi nakonec stalo, Tome?“
…tohle.
Nemůžu jí říct, co se stalo. Že to já zabil jeho Sally, že já jsem příčina jeho odcestování. Že to já ho málem zabil, nebýt Davida a ostatních. Nemůžu jí říct pravdu o sobě. Byla by další důležitý člověk, kterého bych kvůli tomu tajemství ztratil. To nechci. V tuhle chvíli jsem opravdu zoufalý.
„Tak… alespoň přikyvuj… rozešli jste se ve zlém?“ Kývl jsem. Nemělo cenu zapírat zrovna tenhle jasně zřetelný fakt.
„Um… podvedl tě?“
„Ne! To by on nikdy neudělal. Takový on nikdy nebyl.“
„Tak co se teda stalo?“
„Když já to nemůžu říct!“ zoufalství už bylo znatelné i v mém hlasu.
Vstal jsem z postele a začal pochodovat po místnosti.
„Tome… proč to nechceš říct?“ Zastavil jsem se.
„Protože nechci ztratit i tebe.“ Anett vypadala trochu zmateně, ale i polekaně. Když se bojí už teď, co by udělala, kdybych jí řekl pravdu?
„Mě neztratíš, ať už je to cokoli.“ Anett se na mě jemně usmála. Co když říká pravdu? Třeba… možná by bylo dobré, aby o mém tajemství ještě někdo věděl. A věřím, že zrovna Anett by to nikomu neprozradila. Co když jí řeknu pravdu? Jsem přece jiný, ne? Dokážu se plně ovládat i ve své vlčí formě. Nemusím se bát, že bych jí ublížil. Ale co když… co když se mě ona pak bude bát už jen proto, že jsem vlkodlak? Co když si nenechá vysvětlit, že jí opravdu neublížím? Co pak? Ztratím posledního člověka na zemi, který je pro mě opravdu důležitý? Můžu říct, že jako vlk potřebuju nějaké pouto mezi přáteli. Když už nemůžu mít lásku, tak alespoň přátelství. Ale co když odhalením svého skutečného já přijdu i o ně?
Anettin pohled mě provrtával skrz na skrz a upřímně mi situaci vůbec neulehčoval. Koutkem oka jsem se na ni podíval. V její tváři se objevil nový výraz. Zvědavost.
Co když… co když to opravdu přijme? Co když ano?
Zhluboka jsem se nadechl a ještě jednou se podíval na její výraz.
„Dobře… ale… nesmíš se bát.“
„Nebudu.“ To říká, protože ještě neví, co jí chci říct. Červíček strachu. Jsem si jistý, že se bude bát. Každopádně teď už není cesty zpět. Co jsem nakousnul, musím dopovědět. Ona by mi stejně nedala jinou možnost.
„Já… jsem vlkodlak.“ A je to venku. S bázní v očích jsem se povídal na Anett. Ta chvíli jen vyjeveně koukala, pak se ale dala do smíchu.
„Dobře… tohle se ti povedlo. Já čekala, kdo ví, co neřekneš, ale tohle… hahaha…“ po chvíli přestala. „Ne… a teď vážně.“
Mlčky jsem se na ni díval. Ona na mě. Já na ni. Anett se lehce zamračila… Víc se zamračila a nadechla se.
„Ne… ne, ne, ne… nepřesvědčíš mě. To… nemůžeš myslet vážně, Tome. To přece nejde, vlkodlaci neexistují, nejsme v pohádce. To prostě nejde!“
„Uklidni se, Anett… když tě dokážu přesvědčit, že to myslím vážně… nesmíš se bát, ano? Já ti neublížím.“
„To ne, Tome… to prostě-„
Proměnil jsem se. Anett ztichla, nadechla se… a zírala na mě. Sklopil jsem hlavu a upřel na ni štěněčí pohled. Snad jsem ji moc nevyděsil. Blázním? Jasně, že jsem ji vyděsil, tohle není něco, co se vídá každý den. Tiše jsem zakňučel a lehl si na zem, takhle nebude mít strach, že na ni vystartuju. Anett konečně vydechla, ale stále na mě jen zírala a nemluvila. Co si o tom mám myslet? Zvedla se. Uteče snad?
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Jsem zvědava jestli Anatt to nikomu neřekne když se ji líbi Bill.
A je to venku! Teda ale já být na místě Anett, tak nevím, co bych dělala. Nejspíš bych nebyla schopna slova ani pohybu. Doufám, že to Anett pochopí. Jenomže je to těžko, sama si nedokážu představit, co bych na její místě dělala..
Těším se na další díl! 🙂
No sakra, uz zase netusim, co by se mohlo dit 😀 Kdybych byla Anett ja, myslim, ze bych to prijmula v pohode, ja vlkodlaky a vlky mam rada. Doufam, ze Anett to vezme dobre, prece jen je Tom jako jeji bratr a ona ho ma rada. A nemam pocit, ze by byla moc vystrasena, to by asi utekla hned. Takze jestli to vezme v pohode, mozna budou pokracovat v rozhovoru, a to me hodne zajima, jestli ji Tom rekne celou pravdu o tom, jak to bylo, jak ublizil Billovi.
Jsem hrozne napnuta. Uzasny dil 🙂
Tak toto ma totálne prekvapilo. Myslela som, že sa Tom prizná, že Bill je jeho láska, ale že prizná aj vlkodlaka, to som vážne nečakala. Ale myslím a dúfam, že Anett je rozumná a zmieri sa s tým len čo sa trochu spamätá a v hlave si vysvetlí, že keby Tom chcel tak by jej už ublížil, takže sa ho báť nemusí…