Velvyslanec se na něj mlčky díval. Chvíli žmoulal v rukou svůj talár a také přemýšlel, co bude dělat, jak dorazí do sultánova paláce, protože věděl, že ho to zpoždění bude stát minimálně prst. Uvažoval nad tím, jaký důvod si vymyslí, aby se trestu vyhnul. Ovšem jeho oči skrývaly i jinou starost. Bál se o černovlasého chlapce, jenž s ním sdílel stan. Věděl, jak je sultán zvrhlý, a pochyboval, že by byl Bill jen pouhý léčitel pro sultánovu armádu… Těžce nesl představu, že by nebohého chlapce musel po sultánových hrátkách odklízet. Byl to právě on, kdo se mladíků zbavoval na příkaz vládce.
Byl u toho, když chlapci umírali. Viděl, jak nebohé chlapce předhodili lvům, kteří je roztrhali na kusy, anebo chlapce uvázali za koně a táhli jej po kamenité cestě, dokud z něj nezůstala jen krvavá kaše. Ovšem nejhorší pohled byl, když chlapce vládce odsoudil k rozsekání mačetou, a to z toho důvodu, že se on musel také chopit mačety a připojit se k dalším dvěma strážím.
Jeho žaludek se zhoupl nad vzpomínkami a proto zatřásl hlavou, aby tyto vzpomínky zahnal. Ovšem nedařilo se mu to. V uších stále slyšel křik nebohých chlapců, kteří marně prosili o své holé životy. Před očima se mu míhaly tyto hrůzostrašné vzpomínky, které zaplavovaly jeho mysl a také jeho tělo další psychickou bolestí. Musel to udělat, jinak by k tomu byl odsouzen sám. Neměl totiž na vybranou. Kdyby na vybranou měl, chlapce by pustil, protože viděl, že umí držet jazyk za zuby. To jen vládce se bál prozrazení, proto volil tuto možnost. Když se nad tím velvyslanec zamyslel, zjistil, že je to vlastně vina sultána, protože on žil ve hříchu a hanobil jméno Alláhovo. Bylo mu ze všeho špatně.
Bouře se již uklidňovala. Zrnek písku bylo čím dál méně, a proto již jen některé tančily. Jako první se vzbudil Bill. Sednul si rozespale a promnul své hnědé oči. Jeho pohled sjel na starého velvyslance a napadlo ho, že zatímco spí, mohl by se podívat po okolí. Protáhnul své tělo a jeho kosti zakřupaly. Pomalu se postavil a šouravým krokem šel ke vchodu do stanu a vykoukl ven. Viděl pár menších stanů, které byly do půlky zasypané pískem, jenž zde zanechala písečná bouře. Velbloudi líně leželi na vyhřátém písku. Koně již postávali a nervózně přešlapovali z nohy na nohu.
Bill se podíval na oblohu a zjistil, že už se blíží pravé poledne. Rozhodl se, že vzbudí velvyslance, aby se mohli dát zase na cestu. Věděl, že mají zpoždění, a proto šel zpět do stanu a vzbudil velvyslance.
Velvyslanec vstal a uhladil si svůj zmuchlaný talár. Děkovným pohledem se otočil na Billa a jeho další kroky vedly ven ze stanu, aby mohl probudit karavanu. Zbývaly necelé tři hodiny, aby dorazili do sultánova paláce. Velvyslanec se trochu děsil, protože se vážně obával, že se králova důvěra tímto sníží, a on bude vystaven bolestivému trestu. Jedinou výhodou byla písečná bouře. To byl také důvod, proč se tak zdrželi. Cestování v písečné bouři je téměř nemožné. Písek vlétává do všech lidských otvorů, jako jsou uši, nos, ústa a v neposlední řadě oči. Proto se mnoho cestovatelů, kteří se vydávají přes poušť, skrývají za velkými hrby velbloudů. Velbloudi, jsou pro tyto účely už vyvinutí.
„Už jsme tady?“ Zeptal se Bill a zvědavě vykouknul ze stanu. Slunce nemilosrdně pálilo do jeho havraních vlasů a oslepovalo jeho oči. Se zájmem si prohlížel pískovcové stavby, a také se snažil koutkem oka zachytit lesk sultánova paláce. Svou hlavinku natáčel tak zběsile, až mu z toho málem rupla krční páteř.
Za bránami paláce už takové rušno nebylo. Sem tam proběhla nějaká služka, sem tam proběhla nějaká stráž, jinak tu bylo dokonalé hrobové ticho. Celá karavana zakončila svou pouť na jednom z mnoha velkých nádvoří. Velvyslanec pomohl Billovi ze stanu. Poklonil se a po chvíli zmizel za jedněmi velkými ebenovými dveřmi. Bill se kolem sebe rozhlédl, a nevycházel z údivu. Bylo to tak noblesní a tak elegantní. V životě nic takového neviděl a zašimralo ho v břiše, když si pomyslil, že to bude teď jeho nový domov.
Sultán se celou dobu díval z okna, seděl na svém obvyklém místě a hleděl na své nádvoří. Od dob, co začaly troubit jeho stráže, čekal a vyhlížel karavanu, jež se po chvíli skutečně objevila.
Alláh se určitě na něj již teď zlobí. Stále žije ve hříchu a nedodržuje jeho zákony. Ale snad mu odpustí, protože je král…
Zdobný koberec, který se táhnul po pískové chodbě, doprovázel sultánovy kroky k hlavnímu mramorovému schodišti. Schodiště mělo šnekovitý tvar a protínalo tři podlaží.
„Jsi mnohem krásnější než na plátně.“ Vydechl sultán a z obou dvou se probral jako první z nich. „Vítej v Tariq Ibn Ziyadu. Mé jméno je Anis Ibn Mohamed Youssef Ferchichi a jsem tvým pánem.“ Dodal a jeho pohled přejel po chlapcově štíhlé postavě. Se zájmem si ji prohlížel a v jeho hlavě se urodily myšlenky, co všechno s tímhle tělem jednou provede.
„Můj pane. Již vidím, že jste se seznámil s Billem. Bille toto je sultán, tvůj pán.“ Uslyšel za sebou velvyslancův hlas. Velvyslanec byl snad jediný člověk, který mluvil jeho jazykem.
„Musíte jej omluvit, můj pane. Bill ještě neumí naší řečí, ale jsem si jist, že se základy naučí brzy.“ Odpověděl velvyslanec a hluboce se uklonil.
autor: Davidoff a Viollett Shadow
No teda, tak nějak jsem v šoku 😀 Musím se totiž přiznat, že jsem docela dost překvapená z chování těch dvou. Ale nemůžu říct, že by to bylo nemilý překvapení 🙂 Sice jsem nečekala že Bill nalezne v Anisovi takové zalíbení hned, ale aspoň to usnadní pár věcí… i když pár věcí by to mohlo taky naopak zhoršit 😀
No jak jsem už říkala, rozhodně jsem nečekala takovou Billovu reakci na Anise. Jako ne, že by mě to nepotěšilo, ale myslela jsem, že bude Anise zprvu vidět prostě jen jako sultána a nic víc. A stejně tak jsem ani nečekala, že se Anis zachová tak, jak se zachoval-on přišel naproti Billovi?! 😀 No to snad ne, takhle si zkazit své sultánské ego! 😀 😀 Čekala bych, že si Billa nechá přivést až pod nos! Ale tak aspoň se Billovi ukázal (alespoň prozatím) v tom nejlepší světle. I když přesto mám takový pocit, že Anisovi tahle jeho nálada moc dlouho nevydrží… Už jen podle těch jeho myšlenek, co všechno s Billovým tělem udělá. Tuším, že Bill v bezpečí už moc dlouho nebude a stejně tak mám strach, že i jeho stále uvolněná nálada brzo zmizí.
No dál se musím ještě přiznat, že jste mě docela vyděsili těma vzpomínkama velvyslance. Předhození lvům, rozsekání mačetou… i když pevně doufám, že Billovi se nic takovýho nestane, tak jen ta myšlenka, že Bill je v blízkosti někoho, kdo něco takovýho spáchal, mě děsí. A taky se dost bojím toho, co se stane na těch krvavých hrách. Nemyslím si totiž, že by Bill byl jedním z těch, kteří si libují v takový násilnostech. Každopádně doufám, že hry dopadnou dobře a že nezkazí první dobrý dojem, který Anis na Billa udělal (i když v to teda moc nevěřím :D).
Ale abych se pořád jen neděsila, tak i přes všechny mé obavy se mi hrozně líbil závěr! 😀 OOooch, to jak vzal Anis Billa za bradu… Asi ste objevili mé slabé místo-miluju, když někdo někoho bere v povídkách za bradu! :D:D A v podání těch dvou to bylo dvakrát tak dobrý! 😀
Děkuju za dnešní úžasný díl, který mi naprosto neuvěřitelně zvednul náladu, což jsem už opravdu nutně potřebovala! 🙂 A samozřejmě se už nehorázně těším na pondělí! 😀
jejda .. Bille, Bille .. tak ja te zacinam opravdu litovat .. 😀
ja doufam, ze te krvave hry nezaskoci a ty budes v pohode ne ze to s tebou nejak sekne .. :/ a sem zvedava, co vsechno na tobe bude Anis provadet .. 🙁 Popravde se o tebe dost bojim ..
I když nemám moc povídky s A. v oblibě, tahle mě zaujala…
Setkání zajímavé, těším se na další díl :o)
Jejku to jsem zvědava jak se Bill zachová na těch hrách.