autor: B-kay
Ahojky :).
Myslím, že by k poslednímu dílu povídky patřilo říct několik slov. Takových těch na rozloučenou, kde bych měla shrnout všechno, co mě ke psaní přimělo, co mi bylo inspirací a co mi povídka, jako taková, dala.
Julie jsem začala psát přesně 4. července 2012. Když se podíváte do kalendáře, zjistíte, že je to něco přes rok. I mě samotnou to dost šokovalo :). Je zvláštní, že jsem mívala období, kdy jsem dokázala i během roku napsat 12 povídek a nyní mi trvá celý jeden rok na vytvoření jediné. Myslím, že je to pouze z jediného důvodu :).
Dospěla jsem.
Nejenom do určitého věku, ale zejména psychicky, emočně, a společně se mnou se vyvíjel i styl mého psaní. Nebudu jmenovat kolik skvělých autorů nebo knížek mi bylo inspirací, přesto můžu říct, že Julie, jako má 25. dokončená povídka, je pro mě tou nejmilovanější a je mému srdci nejbližší. Nedokázala bych ani popsat, kolik mi povídka dala, kolik jsem do ní já sama vložila a kolik věcí, jsem si při psaní uvědomila.
Bude pro mě hodně těžké loučit se s Billem, který byl takovým povídkovým odrazem mě samotné. S malou Julií a její nekonečnou láskou ke kachnám, s Tomem, který by za ty dva položil i svůj život. Také mi bude moc chybět Billův dědeček Filip, jeho nesmírná moudrost a záliba v umění, a také Sylvie, která byla možná trošku v pozadí, ale byla důležitým opěrným bodem jeho života.
Je skutečně zvláštní, že jsem se do těch postav dovedla natolik vžít, že je teď hodně těžké dopsat tato slova, za název povídky připsat velikým KONEC a vrhnout se zase do něčeho jiného. Julie mi bude moc chybět a doufám, že další povídkou opět posunu své psaní zase o kousek dál a že vytvořím příběh, se kterým se mi opět nebude chtít loučit.
Ještě před tím, než Vás konečně přestanu zdržovat svým projevem a nechám Vás užít si poslední díl, bych chtěla poděkovat všem. Nejenom těm neuvěřitelným lidem, kteří povídku soustavně komentovali a dělali mi tím obrovskou radost, ale také těm, kteří ji četli a nikdy k ní nepřipsali ani jediné slovo :).
Možná jste očekávali jiný konec, ale já jsem to takhle chtěla :). Myslím, že tato povídka si po tom všem ani jiný konec nezaslouží.
Ještě jednou Vám všem děkuji a přeji krásné čtení :). Vaše Pohroma :p
„Nikdo neví, co se stane dnes nebo zítra. Právě proto si musíš užívat každou chvíli, kterou strávíte společně, a nepřemýšlet nad tím, co všechno se může stát. Pokud se to má stát, nezabráníme tomu.“
Unaveně zvedl tvář a pohlédl před sebe.
Nedokázal uvažovat ani myslet. I sebemenší pohyb mu způsoboval neuvěřitelnou bolest, a tak jenom seděl a otupělým pohledem sledoval dveře, za kterými před několika minutami zmizel.
Všechno bylo rychlé. Dalo by se říct, že přímo šíleně rychlé, ale od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře, čas jako by se náhle zastavil. Země se přestala otáčet kolem své vlastní osy, slunce přestalo lidstvo zahřívat svými paprsky, svět náhle zčerněl a neměl žádný význam. Ani jeho existence náhle neměla žádný smysl a on věděl, že to bez něj nedokáže.
„Tome,“ na rameni ucítil měkké pohlazení. Nereagoval. Pouze se zhluboka nadechl, zvrátil hlavu a silně stiskl víčka, spod kterých sklouzlo několik drobných slz.
Chtělo se mu křičet. Vykřičet veškeré zoufalství a strach, jež drásali jeho nitro, ale byl příliš slabý. Nedokázal už ani plakat. Byl vyčerpaný, přesto však nepřestával naivně věřit v to, že to všechno bylo pouze dalším ošklivým snem a že se každou chvíli probudí. Otevřete oči, spatří jej ve svém náručí zdravého a nádherného, tak jako každou noc. Nakloní se, políbí jej do tmavých vlasů a opět se ponoří do říše snů.
Jenomže probuzení nepřicházelo.
Místo toho se mu však neustále vracel okamžik, kdy jej tam našel. Bylo to přesně takové jako v jeho nočních můrách. Ležel na podlaze celý od krve. Nehýbal se a Tom při pohledu na něj několik vteřin pouze šokovaný zíral před sebe. Nedokázal přimět své nohy k pohybu. Nějak mu vůbec nedocházelo, co se vlastně stalo.
Chvíle prozření, však na sebe nenechala dlouho čekat. Zděšený výkřik Billova jména narážel do prázdných koutů místnosti a během chvíle naplnil celý prostor zoufalstvím. Protože právě to bylo tím jediným, co mu náhle zůstalo.
Kráčel blíž a v duchu počítal vteřiny.
Za chvilku se probudíš. Vydrž ještě chvilku a bude konec. Všechno je v pořádku. Bill je v pořádku a tohle je jenom šílený výplod tvé fantazie. Je v pořádku…
„Myslel jsem, že zemřel,“ chtěl promluvit, ale hlasivky mu nečekaně vypověděly službu a vyslovená slova zněla jako zoufalý šepot. „V mých snech… j-já… vždy jsem přišel pozdě,“ sklonil tvář, rozmazaným pohledem sledoval temně rudé konečky svých prstů.
Laura jim také věnovala krátký pohled, vzápětí však rychle odvrátila tvář a zamrkala, aby tím odehnala přítomnost vytrvalých slz. Věděla, že by mu měla být oporou. Že ji právě teď potřebuje víc než kdykoliv předtím, ale pokaždé, kdy otevřela ústa ve snaze promluvit, veškerá slova útěchy jí přišla hloupá a zbytečná.
„Bude v pořádku,“ pípla a přikývla, jako by tím její slova získala větší váhu. „Všechno bude zase tak jako dřív. Všichni tři budete spolu a konečně šťastní. Postarám se o to, aby se k vám Mia již nikdy nepřiblížila.“ Tom se snažil vnímat její slova a smutně se pousmál.
„Možná je to už zbytečné.“
„Takhle nemluv,“ bříšky prstů si setřela zbloudilé slzy a pohlédla mu do tváře. Neustále pozoroval dveře před sebou, jako by sledoval každé sebemenší zachvění, každý nenápadný pohyb kliky.
„Vy dva patříte k sobě.“
Tom zavzdychal, tvář se mu zkřivila neštěstím. Chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho se opřel hlavou o zeď, zavřel oči a dovolil, aby se jeho prsty ztratily v sevření těch Lauřiných a čerpaly z nich poslední zbytky energie a síly. V myšlenkách proplul k minulé noci. Konkrétně k okamžiku, kdy objímal jeho třesoucí se tělo a naslouchal vzlykům, které mu trhaly srdce na malé kousky. Přesně si pamatoval svá slova. Snažil se jej utěšit a řekl mu, že když bude myslet na něco hezkého, bolest brzy zmizí.
A přesně to se rozhodl udělat. Myslet na něco hezkého.
Nejdříve myslel na Andrease, který vzal Julii k sobě domů, a teď jistě netrpělivě vyčkával u telefonu na jakékoliv zprávy. Myslel na Lauru, která mu byla jako vždy neuvěřitelnou oporou, a na její slova. Na Sylvii a Filipa, kteří nic netušili a bezstarostně si užívali pobyt u příbuzných. Nedokázal jim zavolat. Nedokázal jim říct, že poté, co přišli o dceru, ztrácí i svého vnuka.
A v neposlední řadě myslel právě na něj.
Na Billa.
Na křehkého chlapce, kterého náhodně potkal v den svého zasnoubení při procházce parkem. Na chlapce, který mu změnil celý život. Myslel na všechny ty krásné chvíle, které spolu prožili. Na všechny maličkosti, které na něm tolik miloval. Za zavřenýma očima si okamžitě vybavil jeho tvář. Smetanovou pleť, která díky ebenovým vlasům doslova zářila. Jako by byla poseta drobnými úlomky třpytících se diamantů. Vybavil si pohled, ve kterém ukrýval veškerou nevinnost světa. Dokonale vykrojené, usmívající se rty, jejichž polibky jej přiváděly k šílenství.
Myslel na zvuk jeho smíchu. Na jeho slova a na to, jak se v různých situacích měnil tón jeho hlasu. Když se bavili, byl roztomile pisklavý a hravý, když si spolu povídali, byl sametově vábný. A když se spolu milovali, byl hluboký a odrážel všechnu vášeň, kterou cítil.
Nesmí zemřít.
Musí žít. Musí, protože Tom žije pouze pro tyhle maličkosti a pro celek, který vytvářejí.
„Tome,“ Laura jej trpělivě dloubla do ramene, a tím jej donutila vrátit se zpět do trpké přítomnosti.
Tváří ukázala ke dveřím a Tom v té chvíli pochopil. Klika se náhle dala do pohybu, napnula se a umožnila, aby Billův ošetřující lékař mohl vyjít ven. Měl skloněnou hlavu a nahlížel do jakýchsi papírů, ale Tom z něj přesto nespouštěl pohled a visel na jeho rtech.
Teprve když zvedl hlavu a pohlédl na něj smutným, vyčerpaným pohledem, nechtěl, aby vůbec promluvil. Nechtěl slyšet nic kromě dobrých zpráv, a díky šestému smyslu věděl, že ty jim neměly být sděleny. Sledoval jeho oči, utrápený pohled za sklem silných dioptrických brýlí a v mysli si neustále opakoval Filipova slova.
„Ať už bychom se snažili jakkoliv, Tome, není v naši moci zvrátit daný sled událostí. Můžeme jej jen přijmout a naučit se s ním žít.“
…
Následující měsíce se nesly ve znamení nekonečného sledu událostí. Strašnou vystřídala hezká, která zmírnila její hořkost a byla následována dalšími a dalšími.
Tomovi ještě nikdy nepřišly dny tak krátké a tak rychle se míjející. Podzim sotva zaregistroval, zima a jaro se vytratily jako mávnutím kouzelné hůlky a nastalo léto.
Období slunce, oddechu a věčných úsměvů na tvářích jak mladých teenagerů, kteří se nemohli dočkat vytoužených prázdnin, tak i starších zamilovaných párů, které si užívaly procházky parkem v přítomnosti toho druhého.
Tom z jednoho takového páru ani tentokrát nedokázal spustit pohled.
Paní se spokojeně usmívala a nastavovala tvář hřejivým slunečním paprskům, zatímco naslouchala slovům svého manžela a užívala si letmých pohlazení a kradmých doteků. Chichotali se, jako by jim opět bylo osmnáct a prožívali své první opravdové zamilování. Jakmile si všimli Tomova pohledu, tváře obou nečekaně zrůžověly, přesto se nepřestávali zaláskovaně usmívat.
„Tomi,“ na dlani ucítil jemné zatahání, a právě to jej donutilo otočit se a pohlédnout na smělé káčátko, které se svou typicky nemotornou chůzí blížilo k nim, osměleno vidinou potravy.
Tom se natáhl, zatímco jednou dlaní pevněji sevřel její drobné tělíčko, druhou dlaní vytahoval z krabice kousky starého chleba.
„Opatrně,“ zašeptal a sledoval, jak Julie hravě stiskla rty a hodila káčátku potravu tak nešikovně, že jej kouskem chleba zasáhla rovnou do obličeje. Vyděšeně sebou trhla, čekala, že mu snad ublížila, ale mládě se pouze otřáslo a hladově se pustilo do nabízené potravy.
Tom sledoval její radost, usmívající se ústa, jiskru v očích, a čím dál tím víc si uvědomoval, že je jako on. Byla mu až neskutečně podobná.
Naklonil se, políbil ji do vlásků a usmál se proti slunci. Měl důvod k úsměvu. Po dlouhé době opět viděl Alana a poprvé od toho otřesného incidentu si s ním dokázal hrát, aniž by byl myšlenkami v baletním studiu. Vypadal spokojeně a hned na první pohled bylo jasné, že se mu u babičky moc líbí. Modřinu na tváři nebo bolavý ret neměl již několik měsíců. Přesně ode dne, co jeho otce konečně obvinili z ubližování na zdraví a zavřeli do vězení.
Povzdechl si a mrzutě stiskl rty. I přesto, že by se měl cítit hezky, mu pořád něco chybělo. Netrpělivě se ohlédl za sebe. Filip se Sylvií už byli opět ponořeni do svých drobných projevů vzájemné lásky a svět kolem nich jako by ani neexistoval. O několik metrů dál se parkem hnal hlouček lidí, kteří zřejmě nestíhali do práce. Všichni měli na tvářích otrávené výrazy a ostražitě sledovali čas na hodinkách.
Jakmile se hlouček vytratil, konečně jej spatřil.
Našlapoval opatrně, v dlaních nesl hned několik kornoutků se zmrzlinou, která se na jasném slunci roztékala rychlostí blesku a stékala mu mezi prsty. Tom pobaveně zavrtěl hlavou, nespouštějíc oči ze svého vlastního slunce. Ještě nikdy mu nepřišel roztomilejší. Bojoval s neposlušnou pochoutkou tak dlouho, dokud do něj nevrazilo utíkající dítě a nezbavilo jej toho utrpení. Jejich pohledy se setkaly, Bill si rozkošně skousl rty a plaše sklonil tvář. Pomalými kroky zrušil poslední mezeru, která je dělila, posadil se vedle něj a omluvně mu pohlédl do očí.
„Měl jsem menší nehodu,“ pípl a na důkaz zvedl dlaně do vzduchu, aby mu tím dopřál pohled na své polepené prsty.
„To je v pořádku,“ Tom se vesele zachichotal, zvedl ruku a Bill se automaticky vnořil do jeho objetí.
„Ještě nikdy tady nebylo tak nádherně,“ přiznal, užívajíc si Tomovy hřejivé náruče. Tom přikývl, sklonil hlavu a láskyplně zachytil Billův měkký ret těmi svými.
„Miluji tě,“ nedovolil Billovi promluvit. Opět se ponořil do jeho rtů, vdechujíc sladkou vůni zmrzliny a jeho samotného.
Teprve teď se cítil skutečně šťastně. Laura měla pravdu. Patřili k sobě, a ať se okolí snažilo sebevíc, nedokázalo je rozdělit. Byli pro sebe stvořeni.
On a jeho panenka. Ou, a samozřejmě jejich malá Julie.
Ne, netrap se, ač život ti temní starost,
Čas se neomešká, ani nezastane,
Dnešek, který se zdál tak dlouhým, cizím a horkým,
Se zanedlouho promění v zapomenutý včerejšek.
Bill se do polibku spokojeně usmál a oplatil Tomovo vyznání. Jeho dědeček se nikdy nemýlil. Všechna ta rčení, verše, citáty. Všechny vedly ke stejnému cíli.
K nalezení slunce.
Možná se nám za hustým mračnem vytrvale ukrývá, odmítá se ukázat a nechává náš svět beze světla a naděje, ale přesto tam je.
Pořád tam je.
Pouze čeká na správnou chvíli, kdy vystoupit ze stínu a rozzářit svět, jasným světlem…
KONEC 🙂
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Som rada, že Bill je v poriadku a že všetko dopadlo tak ako dopadlo. Že Bill aj Tom našli svoje štastie.
Krásna poviedka.
Na druhý krát sa mi to už čítalo oveľa lepšie 🙂 keď som sa nebála čo je s Billom. Prvý krát som si vážne myslela, že ho necháš umrieť:) Ďakujem, že si to neurobila a hlavne ďakujem za túto prekrásnu poviedku. Je strašne krásna a s radosťou si ju budem čítať pretože je celá nežná a nádherná.
Konec povídky jsem teda vůbec nečekala 🙁 Nějak jsem doufala, že Julinka bude nekonečná povídka a že ji tady budu vídat stále dokola. Ale všechno jednou končí a já jsem neuvěřitelně šťastná za to, že tahle povídka skončila takhle krásně a šťastně. Jak jsi sama napsala, povídka si tenhle konec zasloužila! 🙂
Ale přiznávám se, že po Tvých úvodních slovech jsem si myslela, že Billa necháš umřít. Dokonce se mi ani nechtělo tehnle díl číst, protože jsem si tím byla téměř 100% jistá. Takže se Ti povedlo mě skvěle vylekat 😀 I v polovině povídky jsem si myslela, že to je naprosto ztracené a už se mi hrnuly slzy do očí. Proto jsem si jenom rychle sjela na úplně poslední odstaveček a musela jsem se hned přesvědčit, jak to tedy dopadne. Po tom, co jsem věděla, že všechno bude v pořádku, se mi to četlo nádherně 🙂
Já vlastně ani nevím, co pořádně k téhle povídce napsat, protože mi přijde, že všechno jsem už napsala a hlavně ani nevím, jak své pocity opsat. Sama víš, že jsem tuhle povídku milovala a stále ji miluju! ♥ Je tak nádherně něžná, kouzelná, milá a i když je plná bolesti, tak i přes to je šťastná a nádherná. Zamilovala jsem si naprosto všechny postavy ( pokud opomenu Miu! – ale v každé povídce a i ve skutečném světě se vždycky najde někdo, kdo je zlý a musí páchat zlo.. ). Ovšem přiznám se, že Billa jsem měla ze všech nejraději. Byl takové něžné sluníčko. I přesto, co všechno se mu stalo, neztrácel víru. Byl milý, hodný, plachý a přesto tak moc plný lásky! Vždycky, když si představím, jak tančí, tak se musím usmívat. Bill je ztělesněním nádherné, dokonalé a okouzlující panenky! ♥ Jej si prostě musí oblíbit každý. Občas jsem i já měla chuť jej v některých chvílích obejmout a už jej nepustit a zahrnouvat ho jen láskou. Julinka byla taková malá princezna 🙂 Myslím, že vždycky, když uvidím kachničky v rybníce, tak si na ni vzpomenu. Strašně moc miluju malé děti v povídkách, protože k Billovi a Tomovi se mi to moc líbí 🙂 Jsou s nimi moc roztomilí a stejně tak to bylo v téhle povídce. Oba o ni pečovali s takovou láskou, až jsem jí kolikrát záviděla 🙂 A Tom je prostě můj hrdina. Vážím si jej za to, že se nakonec rozhodl pro nádherný život se svojí láskou, než aby zvolil komfort s Miou. Je pravda, že na začátku povídky jsem na něj občas byla naštvaná, že se nedokáže rozhodnout a že je s někým, koho nemiluje. Ale je pravda, že je těžké se s někým rozcházet. Ještě k tomu když už byl s Miou zasnoubený. Zamilovala jsem si jej za to, jak nádherně o Billa s Julinkou pečoval a jak moc je zahrnoval láskou ♥
Opravdu z celého srdce děkuji za tuhle povídku! ♥ Jak už jsem několikrát psala, tak každá věta téhle povídky byla prosycena láskou a něhou, kterou k sobě ti dva chovali. Takovýchto povídek je tady na můj vkus málo, ale o to víc si pak vážím toho, když se tu nějaká taková objeví! Ani se mi s Julinkou nechce loučit, ale tuhle povídku si celou stáhnu a hezky si ji vytisknu, abych se k ní mohla kdykoli vrátit, i když nebudu u počítače. Takovou krásnu bych mohla číst od rána do večera! 🙂
Musím taky říct, že se mi líbí naprosto všechny povídky od Tebe a strašně ráda se ke všem Tvým povídkám vracím. Ale Julinku jsem si ze všech oblíbila nejvíc. Sama nevím čím to je, ale je to tak. Vždycky jsem netrpělivě vyhlížela nové díly a když jsem tady další nový uviděla, jak jsem se musela usmívat a hnedka se mi zlepšil den. Takže moc děkuji za nádherné chvíle strávené u téhle povídky! ♥
Taky doufám, že se zase někdy v budoucnu dočkám Tvých dalších povídek, budu na ně čekat a moc se na ně těšit! :))
Když jsem to začala číst tak mi bylo strašně smutno.Myslela jsem že Bill umřel.ale konec ten byl krasnej děkují.
Ach, na chvíli jsem bála, že Bill opravdu umřel…
Naštěstí to bylo jenom na chvíli a potom už jsem jenom se zatajeným dechem četla, jak „Tom sledoval svoje vlastní slunce", slunce mnohem jasnější a zářivější, než to na letní obloze ♥
Povídka byla opravdu nádherná a nezapomenutelná, plná lásky, vzájemného porozumění a lidskosti a já ti za ni moc děkuju ♥
Uf, tak tahle povídka mě opravdu dostala.
Navíc jsem si byla opravdu jistá, že Bill zemřel a v tu chvíli jsem byla opravdu zoufalá.
Moc ti děkuju, žes je zachránila.
Během posledního měsíce jsem na jeden zátah přečetla téměř všechny tvé povídky a skláním se před tebou. Jsi neuvěřitelná autorka!
Tento príbeh bol úžasný. A úplne iný. Bill tu bol nežný, jemný, nevinný… To je niečo, čo je bežné. Je takto vykreslený vo väčšine príbehov. Ale Tom? Ten býva vždy ten silný, no v tomto príbehu bol úplne iný. Zdal sa mi rovnako krehký a zraniteľný ako Bill. Pre Billa bol silný a odvážny, bol preňho oporou a ochrancom, no pre mňa bol ako stratený malý kocúrik. Keď si opisovala jeho pocit osamotenia a stratenosti, mala som pocit, akoby som to prežívala spolu s ním. Mala som chuť ho objať a silno stisnúť. Bolo to úžasné. Absolútna zmena, ktorá z celého príbehu urobila niečo jedinečné. Hlboká poklona, toto sa ti fakt podarilo. :-p
Upřímně, takové pocity jako jsem měla u téhle povídky jsem ještě nezažila. A při tomhle posledním díle když už to vypadalo že Bill umře a všechno to krásné co si dokázala svými slovy vytvořit bude pryč. Říkala jsem si že jestli ho fakt zabiješ už si od tebe nikdy nic nepřečtu. To se naštěstí nestalo, takže jdu hned na další povídku. Moc ti děkuju. Děkuju za pocity které při čtení mám. Jsi neuvěřitelná spisovatelka.
Narodila jsi se s obrovským darem a je moc dobře, že jím nemrháš a s každou další povídkou jej smysluplně rozvíjíš. Vládneš slovem i písmem, máš bohatou a vytříbenou slovní zásobu, je prostě radost číst dílka na tak vysoké slohové úrovni. Toto byl můj druhý počin od Tebe a opět ho dočítám zcela ohromená a v zajetí Tvého světa, každičký pocit a emoce byl přenesen. Děkuji Ti za skvělý zážitek a už teď jsem sama zvědavá, kam mě zavedeš s další Tvojí povídkou 😊.