Ahojky, tak jsme tu s dalším dílem pro vaší čtenářskou touhu. Velice se omlouváme lidem, kteří budou zklamání z Anisova chování, bohužel, on se nezmění ani před Billem 😀 …
Na polštářcích ležel sultán. Po jeho pravici seděl ve tváři bledý Bill a po jeho levici ležel velvyslanec, který měl funkci tlumočníka. Za tímto triem sedělo na kamenných lavicích, pokrytých tou nejjemnější tygří kůží, šestero sultánových rádců. Kousek od nich, za zamřížovaným prostorem, seděly ženy z harému, jejichž nadšený vřískot a mumlání prozrazoval, jak byly na hry natěšené. U dveří stály stráže, které bedlivě pozorovaly každý podezřelý pohyb.
„Vaše veličenstvo… Hry jsou již připraveny. Můžu je oficiálně zahájit na vaši počest?“ Zeptal se uctivě velvyslanec a se sultánovým přikývnutím vstal a odšoural se pomalu ke kraji sultánského poloostrůvku. Zvedl obě dlaně k nebi na důkaz toho, aby se všichni kolem ztišili.
Bill pozoroval celé to dění. Nerozuměl ničemu, ale jeho myšlenky odbíhaly k tomu doteku, který mu sultán věnoval. Jen letmý dotek, aby zvedl chlapcovu tvář a mohl se utápět v pohledu. Bill přivíral oči. Zavíral je nejen kvůli svým myšlenkám, ale také kvůli ostrému slunci. I když byli schovaní pod tlustými látkami, které tvořily strop, a slunce na ně nemohlo, jeho oči se stále zvykaly. Občas mu do očí vlezla malá slza a padala dolů.
Sultán po něm celou dobu koukal. Nemohl si nevšimnout malé třpytivé slzy, která si razila cestu skrz Billovu pokožku. Pomalu se k němu nahnul a svou ruku položil přátelsky na Billovu.
„Neboj se Habibi*…“ Promluvil tiše sultán tak, aby ho slyšel jedině Bill. Po chvíli navázal s černovlasým chlapcem oční kontakt. Sultán byl lehce naštvaný, jelikož si na veřejnosti nemohl dovolit více. Je to přeci proti učení Alláhovu. „Ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšil. Ty měsíce bez tebe byly neskutečně nudné a dlouhé.“ Pokračoval a Bill jen pokýval hlavou, protože ničemu nerozuměl. Jazyk této země byl pro něj tolik komplikovaný, že nepochytil ani jediné slovo. Avšak slovo Habibi se mu velice zamlouvalo. Ani nepostřehl, kdy sultán vstal a mluvil s odsouzenýma. Pohodlně se opřel do polštářků a přivíral oči. Byl tak moc unavený! Ovšem hlas svého nového pána slyšel až moc dobře.
„Ty křesťanský pse! Pokud si chceš zachránit život ze spárů smrti, přijmi náručí Alláhovo!“ Sultán shlížel dolů na muže středního věku. Ten však zakroutil hlavou na důkaz, že se nikdy nevzdá svého boha. „Budiž tedy! Jelikož se rouháš a smilníš s Iblisem, nedáváš mi jinou možnost. La ilaha illallah**!“
V osazenstvu se objevil šum a mumlání, které přicházelo z každého směru. Byl to stejný zvuk, jako když se mléko rozlije na horkou plotnu. Tak syčivý a nepříjemný.
Sultán sledoval, jak se odsouzený pousmál. Vůbec se sultánovi nelíbilo, jak se smrti nebál. Musel dát ostatním odsouzeným důvod se bát chvíle, kdy dojde řada i na ně, a také důvod bát se tomuto křesťanskému psovi.
„Ať vypustí první klec…!“ zavolal sultán a sledoval, jak se mříže první klece otevíraly. Při každých slavnostech a hrách měl tu čest sultán vybrat prvního odsouzeného, a také první vybrat, jakou smrtí zemřou. Sultán se usmál, když uviděl, jak se mříže otevřely a z nich vyběhli mladí, ale i dospělí bílí tygři, kteří jen co vyšli ven, zařvali hladově. Billa ten zvuk trochu zmátl a i přes menší strach, co se tam dole děje, se posadil a podíval na bílé tygry, kteří právě šli po odsouzeném. Odsouzenec okamžitě utíkal. Jedinou zbraň, kterou mu dovolili, byl štít a malý ruční nůž na obranu.
Když se Bill podíval a uviděl předtím sněhově bílé tygry potřísněné nyní krví, jen vyjekl a schoval si opět obličej do dlaní. Sultán to uslyšel, a tak se vrátil zpět na polštářky a pohladil ho svou dlaní po jeho rukou. Bill okamžitě cuknul a odběhl rychle přes polštářky k velvyslanci, kde si klekl na kolena a dál držel dlaně přitisknuté na své tváři.
„Chci domů…!“ vyjekl a podíval se na velvyslance a také sultána, který je sledoval.
Jeden z rádců, na kterého sultán kývl, se poklonil lehce na vděk svému pánovi a zvedl se. Poté došel ke kraji a podíval se na odsouzeného. Byl to cizinec. Měl bujné blonďaté vlasy a zelené oči. Nevypadal, že by měl ustát moc násilí. Rádce zvolal, kterou klec či dveře mají otevřít. Všude bylo ticho. Po chvilce vyšel ven veliký slon. Na zádech měl hedvábné dečky s ostny, mezi kterými seděl muž a navigoval, kudy má slon jít. Blonďatý chlapec se vydal rychle pryč. Avšak zvědavost, jak daleko od slona je, se mu vymstila. Upadl na zem a už nestihl ani se zvednout. Muž sedící na slonovi pokynul, aby slon došel a dupnul mu nejdříve na nohu. Všude bylo stále takové ticho, že obecenstvo muselo slyšet křupání kostí blonďatého chlapce. Nikdo si křiku chlapce nevšímal, a tak slona donutil, aby mu svou silnou velkou nohu položil na ruku. Velké prokřupání muselo být opět slyšet. Když slon položil nohu na mladíkovu hruď, jen slabě ji položil, aby chlapci přelámal několik žeber, poté nohu opět zvedl a položil ji vedle chlapce svíjejícího se v nelidských bolestech. Když rádce kývl, muž pokynul slonovi, aby svou velikou nohu položil chlapci na hlavu a poté dupnul.
Billovi, který zvedl hlavu od dózy a uviděl konečnou fázi mučení, se opět udělalo zle a hlavu do dózy opět ponořil.
Otevřely se dveře a naskytl se jim pohled na veliký pokoj plný polštářků z hedvábí, a také velikou postel s nebesy, která byla zdobena zlatem a drahokamy, hedvábí bylo nejjemnější, co by mohlo být. Sultán si dával záležet na pokoji. Chtěl, aby měl Bill jen to nejlepší. Pokoj byl na první pohled okouzlující. Velvyslanec položil Billa na postel, a poté ho přikryl lehkou hedvábnou dekou. Nechal mu donést k posteli na stoleček čistou vodu a nějaké ovoce, a poté odešel, aby nechal Billa se uklidnit ve svých snech…
* Oslovení „miláček“
autor: Davidoff a Viollett Shadow
Nedívím se Billovi ja bych anisovi nablila do klina…. božeeeeeee :/
No .. ale bohuzel v te odbe to tak chodilo .. kdyz se neco stalo .. dopadlo to takhle .. no ja doufam, ze Bill nikdy nedopadne stejne, aby se Anis musel divat na to, jak ho zabiji .. 🙁 :/ No urcite se tesim na dalsi dilek 🙂
Oj… no tak teď mi nějak došla slova (musím vám pogratulovat, to se moc lidem ještě nepodařilo :D). Přesto ale doufám, že ze sebe dokážu něco dostat 😀
Takže začátek byl krásnej. Bylo vidět, že Bill taky celou dobu myslel na tu chvíli, kdy ho Anis vzal za bradu (je super zjistit, že sem na to celej vejkend nemyslela jen já :D:D) Ale v tomhle díle se mi stejně asi nejvíc líbilo to oslovení Habibi. Um Gottes Willen zní to tak krásně! :3 Já být Bill, tak bych za to Anisovi padla k nohám hned 😀 I když si myslím, že i kdyby tak teď Anis Billovi říkal klidně celej den, tak už k nohám tak snadno Anisovi nepadne. A upřímně se mu ani nedivím…
A k těm krvavým hrám. No musím říct že jsem ku podivu docela potěšená 😀 Čekala sem, že bude Anis nutit Billa, aby se díval a třeba dokonce že ho nějak bude nutit, aby vybral další způsob, jakým zabít tohodalšího člověka. Vážně jsem překvapená, že se k Billovi Anis zachoval tak mile. A to, že Billa dokonce nechal odejít, mě teda naprosto ohromilo! Že by na něj Bill působil až takovým způsobem? No jsem zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat teď.
Každopádně jsem zvědavá, jestli třeba Anis nepřijde za Billem do pokoje. Bylo by to od něj pěkný… i když nevím, jestli by to od něj nebylo zas až moc pěkný 😀 Přeci jenom mám pocit, že nějaké hranice mezi nimi ještě pořád jsou. A to momentálně spíše z Billovy strany. Jsem si totiž jistá, že Bill už vůči Anisovi nějaký ten respekt a možná i strach má.
No ale ještě jedna věc… jak se Anis naštval, že si na veřejnosti nemůže k Billovi nic moc dovolit, tak by mě zajímalo, jestli by lid na těch hrách něco udělal, kdyby Anis přeci jenom projevoval větší náklonnost k Billovi. Myslím, že spíš ne, ale i přes to, by to mohlo být zajímavý. Nejsem si totiž úplně jistá, co by zvítězilo-jestli Anisovo postavení, nebo víra v Alláha a jeho učení.
Uff… no tak vidím, že můj počáteční strach, že nebudu schopná sepsat svoje myšlenky, byl zbytečný 😀 😀 Takže děkuji za úžasný díl, který mě minimálně na chvíli připravil o moji výřečnost 😀
Nechtěla bych být v kůži objeti…
Ale je to úžasně napsané! Zatím to má báječný děj! Těším se na to, jak to bude pokračovat… 🙂
pf, kdo že se toho dílu obával?? já se bavila! 😀 jsem hrozně zvrhlá. 😀 jednou z mých velmi oblíbených knížek je Historie trestu smrti. 😀 ale bylo to fakticky moc pěkně popsané. 🙂 přeci jen se to pořád líp čte, než to vidět naživo. to bych možná dopadla jako Bill. 😀
první setkání bylo také lehce magické. a ani druhé, i přes tu hodně podivnou situaci, nebylo o nic obyčejnější. Anis má pro něj slabost, to je jasný. zase tak krutej není, když ho poslal do komnat. mohl ho klidně donutit se dívat dál. a o Billovi ani nemluvě. toho čeká ještě hodně vnitřních soubojů jeho touhy a opovržení.
Achjo, je mi líto, že už z Billa necítím takový ten zvláštní klid, relaxaci, pohodu, jako když byl ve své zemi a sbíral bylinky. Chudák se teď místo klidu musel dívat na Vlk příšernou věc, bylo by mi špatně už jen z toho, že vím, co se tam děje, plus ty zvuky… No a vidět to? Spíš než zvracení bych hrozně brečela 😀 Bille, ale radši buď hodný, do ničeho se nemotej.
Anisovy tiky hodných myšlenek a pohybů byly zajímavé, ale stejně to je kretén 😀
Chudák Bill mě by bylo taký blbě.