autor: Mischy & Turmawenne
Poznámka autorek: Následující díl a možná i pár dalších budou trochu na ránu – především na ránu do Tomova ksichtu – , proto vás předem varujeme. =D Nebojte se, nejedná se o nic trvalého, ale došly jsme k závěru, že se oba musí trochu změnit. Bill byl vždycky posera, za všechno se Tomovi omlouval, aniž by něco udělal, takže se musí naučit se projevit, a také si dupnout. Určitě souhlasíte, že? A naopak Tomovi to začíná přerůstat přes hlavu. Začíná si zvykat, že Bill udělá vše, co si zamane, a ještě se pak omlouvá. Takže to není pouze Tomova vina, on si to dělá svým způsobem i trochu Bill. Proto jsme se rozhodly pro následující řešení. Potřebují si zažít oba něco podobného, aby se znovu vzpamatovali a vrátili se na tu správnou cestu. To jenom pro vysvětlení, než si začnete na konci stěžovat, že byste Toma zabili. =D My tu chuť taky chvilkami měly, ale ve skutečnosti jsme si šly v té době samy tak trochu po krku, což se tu také odrazilo. Ale to sem tahat nebudeme. =D
I přesto vám přejeme příjemné čtení. =)
BILL
Bylo už pozdní odpoledne, když jsme s Tomem dobalili poslední kousky oblečení a pár věcí, co jsme si s sebou přivezli. Bohužel nastala chvíle, kdy musíme zase odletět. Společně jsme prošli ještě celé naše obydlí, abychom se přesvědčili, zda jsme tu něco nezapomněli. Ani jednomu z nás se odsud nechtělo. Bylo tu nádherně, navíc pro nás to místo mělo ještě větší váhu díky tomu, že jsme tady trávili líbánky. Bohužel, nebyly stále jen příjemné, ale to se nedá nic dělat. Stejně nám přinesly spoustu krásných věcí.
Když přišel už čas, nechali jsme se zavést řidičem do centra a jeli na letiště. Cesta to byla poměrně dlouhá, ale měli jsme ještě čas. Letěli jsme večer. Na letišti jsme se nechali odbavit a potom se společně usadili ve velké hale.
„Těšíš se domů?“ kouknu se na Toma a chytnu ho jemně za ruku.
„Jo, i ne,“ pokývá hlavou. „Ty?“ zeptá se. Omotá si moji ruku kolem svých ramen a přitulí se ke mně. Nad tím se pousměju a začnu ho hladit po ramenu.
„Také tak… Nechce se mi odsud, ale zase doma je doma.“
„Jo,“ odsouhlasí a položí si mi hlavu na rameno. Objal mě rukou kolem pasu a dal mi pusinku na krk.
„Děkuju ti… Je to krásnej pocit, že jsme spolu strávili líbánky,“ pošeptám a líbnu ho na tvář.
„Až na těch pár hádek to bylo nádherný,“ usměje se, přičemž mě pohladí po hrudi. To má pravdu, ale i přesto jsem rád.
„Všechno zlý je pro něco dobrý,“ usměju se na něj a přejedu mu prstem po nose.
„Hm,“ uculí se, „a teď mi dáš dlouhatánskou pusinku, abys to potvrdil, viď?“ broukne s úsměvem.
„Mmm, to je jasné,“ nahnu se k němu a dlouze ho políbím i s jazykem. Zafuněl trošku nosem, odtrhl se a dal mi pusinku.
„Jsi tak předvídatelný,“ řekne pobaveně.
„Proč?“ zasměju se a ještě ho líbnu.
„Vždycky děláš, co po tobě žádám,“ dá mi další polibek. Tak to má být, ne?
„Neboj, dočkáš se, že to bude i jinak,“ zasměju se, ale hned mu polibek vroucně oplatím.
„Hah, to tak,“ ušklíbne se pobaveně. Je pravda, že ho poslouchám jak hodinky, ale jsem už asi takový.
„Aby ses nedivil,“ vypláznu na něj jazyk.
„Nedivil… Protože to se nestane,“ poví mi klidně a přesune se mi polibky na krk.
„To nikdy nemůžeš vědět,“ vydechnu a pohladím ho po stehně.
„Ale můžu, už tě znám,“ kousne mě něžně do kůže, následně ji nasaje a začne mi dělat cucflek.
„Tomi,“ zasměju se a pohladím ho po tváři. Jdu do práce… Tohle nebude vypadat nejlépe. „…co mi to vyrábíš?“ chytnu ho za bradičku. „A ne, nemůžeš.“
„Dělám ti pěkně velkej cucflek, tak mě v tom nech pokračovat,“ přisaje se mi opět ke krku.
„Ohm… ne, já jdu do práce,“ zasměju se a pootočím k němu hlavu. Mně to v té práci ani tolik vadit nebude, ale jestli budu mít cucáka přes půl krku, tak něco uvidí. „Sss…“
„Mě tvoje práce nezajímá. Teď jsi ještě na líbánkách,“ zamumlá. Pohladí mě po břiše, a poté mi sjede rukou mezi nohy, aniž by bral ohled na ostatní lidi.
Ani mi nejde o ty lidi, ale já vím, že když mě bude dráždit, tak se neudržím. A s boulí v rozkroku tu pochodovat nechci. Za chvilku poletíme.
„Jo, ale jdu… jdu v pondělí,“ oddechnu a chytnu ho za tu ruku. „Broučku, tady ne, počkej,“ šeptnu.
„Ale no tak,“ přivine se víc ke mně. Začne mě líbat na krku a ruku mi vyvlékne, aby mohl pokračovat.
„Mhh,“ zvrátím trošku hlavu a stisknu stehna k sobě. „Tomi, ne.“
„Já vím, že tě to vzrušuje a chceš to tu,“ broukne mi do ucha, jejž mi následně olízne a přimáčkne mi rozkrok. Jak mu mám jen vysvětlit, že tady prostě ne. Je tu tolik lidí. Kdyby mě někam odtáhl, tak ani nemuknu, ale tady?
„Ne, vážně ne. Sice mě to vzrušuje, ale tady ne, dost,“ pošeptám a chytnu ho za tu ruku. „Děláš to krásně, ale vážně přestaň.“
„Stejně se mi neumíš ubránit,“ zasměje se tiše. Pohladí mě po stehně a začne mi olizovat klíční kost.
„Že ne?“ chytnu ho za tu ruku a poodtáhnu se celkově. „Nezlob,“ zasměju se.
„Já stejně vím, že to chceš. Jen seš moc velkej srab,“ zakroutí hlavou. Jo, jasně, už vidím jeho.
„Možná jsem srab, ale jednoduše to nechci před stovkou lidí na letišti,“ brouknu.
„Proč? Máš strach, že ho máš moc malýho a budou se ti smát?“ sesune se po sedačce níž a nohu si opře o protější sedačku. Podívám se na něj a olíznu si rty.
Aha, dobrý no. Jeho souzení mě celkem dostává.
Jen si ho tak změřím pohledem. „Rejpeš?“
„Víš, že taková svině nejsem,“ ušklíbne se. „Ale když ty nechceš, tamhleten by možná chtěl. Vidíš ho?“ zasměje se, pohrávajíc si s piercingem ve rtu, když sledoval nějakého kluka o pár řad sedaček dál, jak nás – především jeho – sledoval. To myslí vážně?
„Hm, možná jo…“ našpulím trošku přemýšlivě rty a jen pokrčím rameny, „…máš možnost.“ Tohle od něj není fér. Nechápu, proč je na mě zase takovej.
„To nemám, můj drahý,“ podívá se na mě. „A víš proč? Protože mě tenhle prsten a mé nové příjmení k tobě poutá láskou nebeskou,“ ušklíbne se pobaveně.
„Pořád nadhazuješ to, jak by ti bez něj bylo líp, viď?“ pošeptám. Fajn! Třeba ten prstýnek vyhoď a se mnou se rozveď, když jsem tak špatnej, do háje už.
„Nenadhazuju vůbec nic, miláčku,“ převrátí oči v sloup a odvrátí pohled.
„Dobře,“ pokývám lehce hlavou a hodím si nohu přes druhou. Tom znuděně vydechne, poposedne si a rozhlédne se.
„Jsi naštvaný?“ podívám se na něj.
„Proč bych byl,“ povytáhne si bez zájmu triko.
„No mohl bys být…“ odpovím stroze. Ještě vidím, zlato.
„Hm,“ začne si lhostejně prohlížet nehty.
„A řekl bych, že jsi,“ brouknu.
„Ale nejsem, miláčku. Co tě to napadá,“ zasměje se přeslazeně.
„Tome,“ řeknu a svraštím obočí. Nemusí to na mě hrát. Podíval se jinam. „Už bychom měli nejspíš jít,“ vydechnu a vezmu si tašku.
„Času dost,“ podívá se na hodinky a dá si ruce za hlavu.
„Dobře, jak myslíš,“ usadím se pohodlněji.
„Leda bys chtěl jít nakupovat ještě nějaký nepotřebný tretky jako obvykle,“ povytáhne obočí.
„Jo aha, neměj obavy,“ zakroutím hlavou.
Proč se mě snaží nasrat? Ono se mu to jen tak mezi námi hlavně už povedlo.
„Vidíš, že to jde i po mým, lásko,“ usměje se sladce, zavrtí hlavou a podívá se jinam.
„Přestaň do mě rejpat,“ vydechnu potichu.
„Máš pocit, že do tebe rejpu? Nedotýkám se tě ani milimetrem svojí kůže,“ řekne výsměšně a náhle mě píchne prstem do stehna. „Teď jsem do tebe rejpnul.“
„Jo,“ podívám se na něj a usměju se. Hhh, kdyby bylo slyšet, jak skřípu zuby… Úsměv mi ironicky oplatí. „Proč tohle, hm?“
„Co tohle? Proč jsme tady na líbánkách? No… nech mě zapřemýšlet,“ přiloží si prst na bradu a přimhouří oči. „Ah, mám to! A nebude to proto, že sis mě vzal?“ Idiote. Tohle jsem fakt nechtěl, ale teď ti to patří.
„Neboj se, moc dobře vím, proč jsme tady,“ řeknu a vstanu.
Jen se na mě sladce usměje. „Lulinkat?“
Podívám se na něj a skousnu si piercing mezi zuby. „Ne,“ řeknu a protáhnu se. Na to nic neřekl. Jen jsem se protáhnul a křupnul si trošku krční páteř. „Nemáš žízeň?“ kouknu se na něj. Možná je lepší začít konverzaci jinak, nebo se tu ještě snad pohádáme.
„Ne…“
„Dobře,“ přikývnu lehce a projdu se trošku.
Tom tam jen tak seděl a hleděl kamsi mezi lidi, snad dokonce sledoval toho kluka, co na něj předtím koukal. Pomalu jsem k němu došel a přisedl si vedle něj. Podíval jsem se na hodinky a oddechl. Ne, nebudu řešit, že na něj kouká… Ani se na mě nepodíval.
„Tome… mohli bychom už jít, prosím?“
„Ale proč? Vždyť je dost času,“ nechápe.
„Byl bych tam rád o něco dřív…“
„Aaaah, bože,“ zakňučí otráveně, avšak se zvedne. „Tak pojď.“ Uhh… tohle je moc.
„Jestli ti to tolik vadí, tak mi to řekni,“ podívám se na něj a vezmu si tašku. Jen zvedl ruce do výše a bez vzdoru mě obešel. Tiše jsem oddechl a stoupnul si proti němu. „Proč mi tohle děláš?“ řeknu už celkem naštvaně.
„Co dělám?“ udiví se.
„Tak se chvíli poslouchej a přijdeš na to,“ řeknu.
„Hm,“ našpulí rty a povytáhne obočí. Zpříma mi hleděl do očí. Musel jsem sklopit na chvíli oči. Za tenhle arogantní pohled bych mu jednu už vlepil.
„…kde je můj Tom?“ řeknu a vzhlédnu mu znovu do očí. Kdyby tu byla Molly… on by se tak nechoval. Já tomu věřím. Co se to s ním, kurva, jen děje?
„Nevím. Někam se zatoulal?“ ohlédne se pobaveně.
„Jsi cynickej!“ zakroutím hlavou, vezmu si tašku a semknu rty pevně k sobě.
„Jo?“ vydechne překvapeně.
„Jo, a takovej jsi nikdy nebyl,“ řeknu smutně, ač trošku naštvaně.
„Lidi se prostě průběhem života mění. To bys měl ty dobře vědět,“ pohladí mě po rameně. „A pojď, nejdřív se mě odtud snažíš vytáhnout, a teď tu stojíš jak blb.“
„Doteď jsi tu naprosto stejně ty seděl,“ syknu a přešlápnu.
Ty tu sedíš jako blbec celou dobu. A to říkal, jak se změní, že to přehnal, že se omlouvá. Blablabla… Tohle není můj Tom.
„A co jsem měl jako dělat? Jsi na letišti, mám tu lidem dělat striptýz?“ zasměje se ironicky.
„Jo, to klidně můžeš, ty na to přece máš, hm?“ usměju se a s pootevřenými rty jen zakroutím pak hlavou.
„Hm, mám,“ pohladí mě po zadku a projde kolem mě.
Pane bože, prosím, jestli to vidíš, tak mi pomoz, nebo já ho něčím praštím. Otočím se za ním a pokývám sám pro sebe hlavou. S naprostým klidem odešel. Zatnul jsem zuby, abych se nerozbrečel. Cítil jsem, že k tomu nemám daleko. Ruce se mi klepaly, ale tentokrát snad i vztekem. Rozešel jsem se pomalu za ním. Prošel přepážkou a poté šel na kontrolu letenek. Stále jsem ho následoval. Rozešel jsem se pomalu za ním. Hleděl přes sklo na přistávací plochu. Neměl jsem slova. Připadal jsem si tu naprosto přebytečný, spíš i zbytečný. Po chvilce jsem už jen přešlápnul a podíval se do země.
Co si o sobě, sakra, myslí? Chová se ke mně, jako bych byl nějakej kus hadru. Nic mu nevyčítám, ale já bych pro něj já nevím co… Udělal jsem pro něj, co jsem jen mohl, dávám mu všechno, co jen můžu. To je nějaká láska, snad i trošku vděku, který mám i já vůči němu? To ne… tohle je moc.
„Mám toho už akorát tak dost… Plný zuby toho mám,“ vydechnu a stoupnu si před něj. „Nehodlám ti nic vyčítat, ale uvědom si, do prdele, jak se mnou jednáš. Já nejsem kus hadru ani hračka. Udělal bych pro tebe první poslední a snad jsem taky udělal. Občas se nad sebou zamysli…“ řeknu už naštvaně. Vzdorně se nadechl a už se chystal zvednout. „Ne,“ řeknu a vedu další monolog. „Miluju tě málo? Snažím se málo? Dělám všechno, co můžu. Ani jedním slovíčkem ti nic nevyčítám, ale myslím si, že bych si možná zasloužil trošku pochopení, lásky a tolerance. Já vím, že jsem idiot, ale ani ty nejsi bezchybnej. A něco ti řeknu…“ podívám se mu hluboko do očí, „kdyby tu byla Molly, tak by taky chtěla svého Toma, protože ona mě přímo žádala, abych si toho Toma vzal a já jí to slíbil, protože jsem věděl, že toho svého a jejího Toma zároveň k smrti miluju. Ale teď to náš Tom není. Jestli tě nic nevede k tomu, aby ses nad tím zamyslel, tak mysli aspoň na ni. Ona si to zasloužila a zaslouží!“
Nechtěl jsem to říkat, ale je to pravda. Molly ho milovala, on pro ni byl vším a ona zase pro něj. Kdyby tu chudinka teď byla, všechno by bylo jinak. A kdyby se choval takhle, ona by ho pěkně srovnala, tomu věřím.
Tom pusu naprázdno zavřel a dosedl, jako bych ho snad něčím praštil po hlavě. Pohled se mu na okamžik rozostřil a poté se mu oči pomalu zalily slzami. Následně se mu zachvěla i brada. Odtrhl ode mě pohled a zadíval se kamsi do prázdna, až nakonec oči zavřel. Sám jsem se rozechvěl a semknul k sobě oční víčka, nechtěl jsem se rozbrečet, ale šlo to samo.
Tohle jsem vážně nechtěl. Nechci mu ublížit, ale… do prdele!„Tohle… sis nezasloužil ani ty, ani já a ani Molly,“ pošeptám tiše a semknu k sobě rty. Přikryl si obličej dlaní a ztěžka dýchal. Musel jsem popojít o pár kroků dál. Bylo mi vážně jedno, že mě tu někdo uvidí brečet.
Tohle jsem asi přehnal, ale on… to potřeboval. Já už nemůžu. To, co on mi za tu celou dobu řekl, se ve mně nashromáždilo a jednoduše… jsem to ze sebe dostal. Tom si objal rukama hrudník, předklonil se a schoval si hlavu mezi kolena. Slyšel jsem jeho tichý pláč, ačkoli se ho snažil v sobě zdusit. Nevydržel jsem to a otočil se k němu. Nahlas jsem vzlykl, ale rozešel se k němu.
„Nebreč, prosím,“ kleknu si k němu na bobek.
„Jdi ode mě,“ zavzlykal sotva slyšitelně. Ne, ať mě od sebe hlavně neodhání.
„Tome, prosím,“ vydechnu.
„Vypadni ode mě,“ pošeptá rozechvěle. Pootevřu rty, spolknu pár těch hořkých slz a kývnu.
„…jo,“ vydechnu a polknu. Odtáhnu se od něj a stoupnu si. Kurva! Schoval si obličej do dlaní a snažil se uklidnit. Plno lidí nás tiše sledovalo. Otočil jsem se na pár z nich, ale raději jsem pohled zase odvrátil. Jen se podívejte, jak vypadá neštěstí…
„Pojď…“ pošeptám tiše.
„Nikam s tebou nejdu. Nech mě být,“ řekne mi hnusným tónem.
„Ať jsem ti teď udělal cokoli, tak se, prosím, zvedni a pojď do toho letadla… prosím,“ vydechnu. Nijak nereagoval, jako bych ani nic neřekl. „Prosím,“ zůstanu u něj stát. Chápu, že se mnou nechce jít, ale odletět teď musíme.
„Nech mě,“ řekne definitivním tónem a uplakanýma očima se podívá někam jinam.
„Okay,“ řeknu a jen tam tiše postávám. Neodejdu, dokud se nezvedne. Nedopustím, aby tu zůstal, bez něj nikam neletím. Náhle k nám přišel nějaký muž z ochranky.
„Excuse me, sir. Is everything alright?“ zeptá se Toma a mě si změří pohledem, jako bych tu Toma snad neboze týral.
„Yeah, yes, everything’s good,“ vynutí ze sebe Tom hned úsměv a otře si tváře od slz.
„Ok,“ kývne ten muž, ještě jednou si mě prohlédne a vrátí se na své dosavadní místo k přepážce.
No jasně, já mu tady ubližuju. Výborně, ještě mě vyveďte ven v poutech. Raději na to nic neřeknu, narovnám se a na toho chlapa se podívám. Tom se za ním také ohlédl. Poté popotáhl nosem a zadíval se do země. Rozhlas poté vyzval cestující, kteří čekali na let jako my, aby se už dostavili k letadlu. Jen jsem se zhluboka nadechl. To už si Tom otřel oči a zvedl se. Nastavil ruku, ale ani se na mě nepodíval. Hned jsem si otřel tváře a podíval se na jeho nastavenou dlaň.
Tentokrát mě nechce držet, vlastně se mnou nechce mít ani nic společného. Jen jsem vzlyknul a začal raději štrachat v tašce. Vyndal jsem jeho letenku a pak i svou. Dal jsem mu ji. Bez jediného slova mě obešel a došel k přepážce. Tam mu letuška zkontrolovala letenku a Tom zašel do chodby, aniž by se po mně ohlédl. S hlubokým nádechem jsem se rozešel k té samé přepážce. Jen co mi letuška zkontrolovala letenku jako Tomovi, rozešel jsem se za ním. Nešel jsem za ním příliš daleko, ale pro mě to tentokrát byla vzdálenost, jako kdyby byla kilometrová. Když mu letuška, jíž požádal, pomohla najít naše místa, sedl si k oknu. Při tom o mě krátce zavadil pohledem. A i za ten kratičký okamžik jsem dokázal vyčíst všechnu bolest, kterou měl v očích přímo vepsanou. Vypadal, jako by pro něj bylo čirým utrpením, že musí sedět po celou dobu letu vedle mě. Pohled však sklopil a raději se připoutal.
Vím, že jsem mu ublížil, a to mě tíží ze všeho nejvíc. Možná jsem měl zase držet hubu a udělal bych líp. Udělal jsem totéž. Beze slova jsem se posadil a sklopil pohled. Díval jsem se někam do prázdna. Opřel jsem si hlavu o opěradlo a jednoduše se rozbrečel. Po tvářích se mi kutálely snad krokodýlí slzy. Zhluboka se nadechl, jako by se mu chtělo taky brečet, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. Odvrátil pohled a začal si vytahovat sluchátka do iPhonu. Nechtěl jsem dělat totéž, ač jsem měl chuť si ty sluchátka vzít taky. Jen jsem si po chvilkách slzy otíral a čekal, až přijde ten nepříjemný pocit, který nastane při vzlétnutí. Ani bych se nedivil, kdybych to ovšem nepocítil. Bylo mi teď jedno nějak všechno.
Co když se se mnou rozvede, až se vrátíme… Možná půjde bydlet jinam a opustí mě. Tímhle jsem si vážně možná podepsal rozsudek. Neměl jsem mu nic říkat, ale… to se mám pořád nechat umlčovat? Chci si stát také jednou za svým názorem, aniž by se mi cynicky vysmál a urazil mě. Já se k němu taky tak nechovám. Samozřejmě, že je mi to líto, ale nenechám ze sebe dělat pořád blbce. Já jsem byl ten, kdo za ním vždy přišel, omlouval se, prosil, snažil se vše vyřešit, i když chybu udělal on. Ale toho už mám dost. Nechci pořád mlčet… Když se vžiju do toho, jak jsem se choval, než jsem ho poznal… Oh, v té době bych ho poslal do háje okamžitě, ale on mě změnil a já jsem mu za to moc vděčný. Jsem rád, že mě změnil, protože jsem se choval hrozně, ale i moje chování mělo své důvody. Tak strašně bych si přál, aby pochopil, že to nemyslím zle… že vlastně všechno to, co dělám, není myšleno nijak špatně.
Někdy mi přijde, že vůbec neví, co za celý den dělám, že se snažím dělat něco pro nás, ne pro sebe. Proč bych tolik v práci makal? Potřeboval bych sám pro sebe peníze? Ani ne… moc toho nesním, občas si koupím něco na sebe, jsem povětšinu času doma a nikam nejdu. Nemám ty peníze kam strkat. Ale díky němu ano… A já si toho užívám, rád vydělám peníze a něco s ním podniknu. Nač mi budou peníze na účtu? K ničemu. Chci je užívat k tomu, abych pro nás zařídil příjemné podmínky, nějakou zábavu, aby si se mnou zažil nějaký hezký okamžik na nějakém pěkném místě. Nebo abych mu udělal jen radost a něco mu mohl koupit. Navíc, plánovali jsme si dům a děti. To bude chtít velké finance a s prominutím – Tom studuje, nemůžu po něm chtít, aby chodil ještě do práce, ani bych to nechtěl. Chci, aby měl klid na učení, měl dost času a odpočinku. Ale přeci jen, táhnu to tak nějak sám. Vím, že mi s tím vším pomůže, ale já to ani nechci. Jsem rád, když se o nás dva mohu postarat a rád bych se staral i o to maličké, kterého se snad dočkáme. I když, dnešek možná vše změnil.
Podíval jsem se na něj a upnul k němu pohled. Bylo mi tak líto, že jeho oči nezáří jako vždycky, naopak jsou plné bolesti a trápení. A tohle vše je moje vina. Jak fajn pocit… Cítím se jako ten největší hajzl, který by si zasloužil být leda tak mučen a stejně by to bylo málo. Ach jo, proč jsem se jen… utrhl ze řetězu? Jenže… mně už ten jeho řetěz s obojkem tolik škrtil. Připadal jsem si, jako bych jen kýval na to, co si Tom přeje, chce, žádá, líbí se mu… Podřizuju mu všechno. Snad jsem se vzdal i svých názorů, jen abych mu neubližoval, ale to stále také nejde. Jsem osobnost, tak jako on. Mám svoje názory, myšlenky, postoje a nápady. Mám právo je ventilovat a stát si za nimi tak jako on. On se dle těch mých také neřídí, tak proč bych to stále dělal já? On se ode mě dokázal zvednout a odejít, já to jednoduše nedokážu. I teď, když mě naštval, a nejen teď… Vím, že zase přijdu a asi se omluvím. Holt jsem už takový, nedokážu se dívat na to, že je smutný. Věřím tomu, že kdyby ho uspokojilo, abych skočil z mrakodrapu, tak bych skočil. Jsem asi šílený, co? Ale já ho miluju… strašně, dalo by se říct až k smrti. Nikdy jsem nebyl tak zamilovaný, doopravdy jsem snad nikoho ani nemiloval, když si to ‚porovnám‘ s tím, jak miluji jeho. Nedá se to popsat, vyčíslit, ukázat ani vypočítat, natožpak vysvětlit. On je pro mě jako vzduch, který potřebuju k životu. Zní to asi až dětinsky, ale já bez něj už nejsem nic… On je moje druhá polovička. On je ten, kdo mi dal druhé křídlo a já díky němu létám. Ovšem u něj to asi stejné není. Po dnešku bych řekl, že jsem jeho křídlo asi rozmlátil a rozcupoval, ač jsem nechtěl. Mám strach, že se už nikdy nedočkám okamžiku, kdy bych byl jeho jistotou a osobou, která je jeho součástí. Ale on… on bude mou součástí již navždy.
Musel můj pohled cítit, ale nijak na něj nereagoval. Naopak se zadíval z malého okénka ven. Dělal cokoli pro to, aby se na mě nemusel podívat. Letuščin hlas oznamoval, že už brzy budeme vzlétat, zda jsou všichni připraveni a připoutáni. Letadlo už startovalo. Sjel jsem pohledem na jeho ruku. Tolik jsem se těšil, až poletíme domů a budeme se držet za ruce, přímo se prát o to, kdo bude koukat z okýnka, ale nakonec se u něj mačkat oba a dívat se na tu nádheru v nebesích. Tohle přání se přímo… rozbilo. Rozfoukalo se jako ty mráčky, mezi které jsme pomalu vzlétali. Navíc… co ten krásně lesknoucí se prstýnek. Možná by ho teď nejradši prohodil okýnkem.
Jen, co jsem od jeho ruky po nějaké době pohled odvrátil, schoval jsem si obličej do dlaní a brečel. Nemohl jsem… Tom to nejspíš ani nevnímal, jelikož mu ze sluchátek již hrála hlasitě hudba. Nedokázal jsem se na něj nedívat. Musel jsem se na něj podívat znovu, jako bych se snažil mu říct, jak moc se mu omlouvám. Tentokrát měl hlavu však opřenou o sedačku a oči zavřené. Po tvářích mu ovšem tekly slzy. Měl jsem takovou chuť mu je láskyplně otřít a pošeptat mu, aby neplakal, jak moc ho miluju, jenže teď to pro mě bylo skoro až zakázané. Dokonce jsem k němu lehce zdvihl ruku a natáhl prsty, ale raději jsem ji zase nechal klesnout k sobě. Jako by to snad cítil, otevřel oči a sám si tváře otřel. Kéž bych směl, lásko… Letadlo se náhle rozjelo. Tom se rozhlédl a zhluboka vydechl. Neměl vzlétání rád stejně jako já. Jen jsem sklopil hlavu a vydechl. Nedělalo mi to dobře, proto jsem se snažil alespoň pravidelně dýchat, ale ten pláč mi v tom moc nepomáhal.
Vlastně poslední dobou cítím ten problém, co u mě nastal, už když jsem byl menší. Vím, že mě to srdce a tlak zlobí, ale cítím, že se to zhoršuje. Asi bych s tím měl někam jít, ale… co, vždyť je to fuk. Byl to velký rozdíl oproti našemu příletu. Když jsme sem letěli, Tom na mně seděl přímo namáčknutý a držel se mě za ruku. Teď seděl tak daleko, jak mu to jen sedačka dovolovala. Netrvalo dlouho a letadlo se odlepilo od země. Díky tomu, že jsem měl sklopenou hlavu, jsem mohl vidět, jak ruku semkl v pěst. Za normálních okolností by tiskl mě. Jenže teď… je i tahle sedačka víc než já, všichni a všechno jsou víc a jsou lepší, protože mu neublížili tak jako já. Ach jo… zasloužím si to. Tiše jsem tu jeho ruku sledoval a jen jsem vždy po chvilce povzdechl. Nakonec jsem se zabořil do sedačky, jako bych se snad pokoušel nebýt vidět. Stiskl jsem si dlaň v dlani. Slyšel jsem jeho těžký výdech, a poté konečně pominul nepříjemný tlak. Tom se uvolnil a oddechl. Krátce se na mě podíval, a poté se znovu začal dívat z okénka. Také jsem se na něj podíval. Bylo to tak… trapné, bolestné a nepříjemné. Nemohl jsem se zbavit toho tíživého pocitu na hrudi.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Tomova uražená pýcha….. jo souhlasím bylo to kruty ale on to fakt potřeboval…… A ještě se cítí dotčenej…. vím že jste varovaly ale stejně bych ho propleskala a ne jen na něj řvala…. ale myslím, že ta slova byly horší než nějakej výprask….
Hodnej Billi….. konečně si od něj přestal nechavat srat na hlavu… protože už to začínalo bejt děsny 🙂
Super dílek těsím se na další 🙂
Bože Tome, ty jsi čím dá tím větší kretén 😀
Bill urobil dobre Tom toto potreboval počuť aby sa spamätal. Billa mi je ľúto aj keď nieje bez chybný Tom by si na nom nemal vybíjať zlosť ani frustráciu.
Dúfam, že sa zdravotne Billovy nič nestane.
Bill by mněl od Toma odejít,aby si Tom uvědomíl co pro něj Bill znamena.
Bille delas si ze me srandu, ty mi reknes pravdu do oci, kterou on neumi snest a ty jeste kvuli toho brecis, ze se na tebe nasral? no a co .. je to jeho volba .. ma se chvoat normalne a ne jako blbecek . .:/
Tak konečně to Billovi aspoň drobátko docvaklo. Tom je sice kretén, ale jestli mě něco fakt celou dobu s*alo, tak to bylo Billovo: Tomíku sem, Tomíku tam, omlouvám se, pokazil jsem to, za všechno můžu já, bla bla bla… A neee, fakt neni dobře, Bille, když děláš pro Toma úplně všechno 😛
Takže konečně se nám aspoň jedna postava začíná probírat, teď ještě aby to došlo tý druhý 😛
Hned po přečtení úvodu palec nahoru! Naprostý souhlas s Allkou. Už jsem se začala bát, že od Billa uslyším: "Promiň Tomi, že sis zhmoždil ruku, když si mě praštil. Chceš na to led miláčku?"