autor: elvisfan
„To je ono, Tomi!“
„Chceš to tam?“
„Ano, přímo tam!“
„Jsi si jistý, že se ti to tam líbí?“
„Naprosto!“
„Okay, tak dobře.“
„Oh Tomi, miluju to! Přesně takhle!“
S dramatickým vydechnutím Tom seskočil ze židle a posadil se. „Bille, jestli to takhle bude s každou ozdobou, tak ten stromek nestihneme do Vánoc ozdobit.“
„Správné umístění ozdob je důležité, Tomi. Musí se to brát vážně.“ Poklepával si Bill na bradu, zatímco kroužil kolem stromku. „Jsem génius.“
„Opravdu?“
„Ano.“ Vypískl Bill, když si ho bratr stáhl do klína. „Všechny nové ozdoby to dělají naším vlastním stromkem, nemyslíš? Společně s těmi nejroztomilejšími domácími a těmi, co jsem udělal, když mi bylo sedm, a správném množství světel…“
„Ano, Bille, jsi génius… AU! Přestaň mě štípat! Souhlasil jsem s tebou!“
„Sarkasticky.“
„Jsi magor.“
„Jsem nadržený.“
„Oh, ty chudinko!“ protočil Tom oči a dal mu malý pohlavek. „Celé dva dny bez sexu. Jak jsi to mohl přežít?“
„Vlastně dva a půl.“
„Počkej, až se budeš muset týden stresovat se zkouškami, pak uvidíme, jakou budeš mít náladu.“
„Ty se až moc stresuješ, Tome. Ať to umíš nebo ne.“ Bill se lépe uvelebil v bratrově klíně. „Ještě týden, než tě budu mít celého pro sebe?“
„Ještě týden.“
Bill chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. „Ne, týden nevydržím.“ Rozdělal knoflík na Tomových džínech a přesunul se na zem.
„Bille, co to děláš?“
„Co myslíš?“ nakrčil Bill obočí a začal rozepínat zip.
„Jak to, že mi ho vykouříš, změní fakt, že jsi nadržený?“
„No, doufal jsem, že to k něčemu povede, Tome.“
Na druhé straně pokoje zazvonil Tomův telefon, ten vyskočil, aby to zvedl, po cestě si znovu zapnul kalhoty.
„Tome Kaulitzi, nezvedáš se a neodejdeš, když se chystám vykouřit ti ptáka!“ založil Bill ruce na hrudníku a probodl ho pohledem.
„Vlastně jsem to právě udělal,“ ušklíbl se Tom a zvedl telefon. „Halo?… oh, zdravím… opravdu?… jo, asi ano… samozřejmě… jasně, vše je dobré… no, díky, že nám to dáváte vědět… jo, udělám to… vy také… mějte se.“ Tom to položil, zazubil se a pak začal rychle psát na mobilu.
„Co se děje, Tome?“ zvedl se Bill a setkal se s dvojčetem uprostřed pokoje.
„Tohle se děje.“
Tom zvedl mobil a Bill si ho vzal, když mu došlo, na co se dívá.
„Tři miliony, jedno sto osmdesát pět tisíc, čtyři sta sedmnáct dolarů a čtyřicet dva centy?“ Billův hlas se postupně zvyšoval. „Tohle všechno je naše?“
„Tohle všechno je naše.“
„Takže je po šesti měsících?“
„Dneškem ano.“
„No, díkybohu!“ vydechl Bill a posadil se na gauč, Tomův telefon stále v ruce. „Mám tě dost, Tome.“
„A to proč? Protože ti nedám?“ posadil se Tom a dal si bratrovy nohy do klína.
„Je spousta důvodů.“ Díval se na telefon ještě o něco déle, a pak položil mobil na stolek. „Ze všech těch čísel mě bolí hlava. A točí se.“ Opřel se o polštář a usmál se na Toma.
„Zvládli jsme to, Tome. Myslel sis, že jeden z nás bude po prvním dni mrtvý, ale podívej se na nás. Uběhlo šest měsíců a jsme stále oba naživu.“
„Dobře, dokázals mi opak.“
„Nikdy jsem o tom nepochyboval. Jsem tak předurčený k tomu, aby mě někdo miloval, věděl jsem, že si tě získám. Nemyslel jsem si, že si budeme tak blízcí, jak jsme…“
„Jo, nemyslím si, že to někdo čekal.“ Tom se díval na bratrova chodidla v ponožkách, než zase promluvil.
„Víš, nemusíme spolu už bydlet.“
„Nechceš, abych zůstal?“
„Miloval bych, kdybys zůstal, ano. Ale jen když to budeš chtít. Nemusíme žít spolu, abychom byli spolu.“
„No, to je pravda.“ Bill se posadil a předstíral, že o tom přemýšlí. „Ale víš, všechny moje věci už jsou tady. A nejspíš by bylo pěkně těžké najít místo, které by se mi líbilo. A když tu nebudu, abych ti vařil, pak bys umřel hlady.“
„To ano,“ ušklíbl se Tom.
„Ne, prostě dává větší smysl, když s tebou zůstanu.“ Naklonil se Bill a dlouze a pomalu ho políbil. „Fakt, že jsem do tebe zamilovaný, s tím nemá co do činění.“
„Jak je možné, že někdo, o kom jsem celý svůj život nevěděl, je po šesti měsících nedílnou součástí mého života?“ usmál se Tom na svého bratra a prohrábl mu vlasy.
„Tak přestaň plácat hlouposti o tom odstěhovávání.“ Bill se ho chystal znovu políbit, když ucítil Tomovu ruku na předku kalhot. „Tome, co to děláš?“
„Vytahuju tě z tvého zoufalství.“
***
Tom cítil, jak mu Bill stiskl ruku pevněji, zatímco šli chodbou.
„Jsi rád, že jí uvidíš, co?“ usmál se.
„Samozřejmě, a těším se, až se s ní setkáš i ty.“
Bill prakticky poskakoval, když došli k posledním dveřím nalevo. Jeho zaťukání byla jen formalita, když dveře otevřel a přiběhl obejmout malou paní sedící na kraji postele.
„Mary!“
„Tady je můj Billy!“
Tom zůstal ve dveřích, zatímco se ti dva objímali. Mary byla rozhodně starší než na fotkách, které viděl, ale její oči měly pořád ten samý lesk, jako v době pořízení fotografie.
„Veselé Vánoce.“ Stiskl jí Bill ruce, když se odtáhla. „Vypadáš báječně.“
„Včera jsem si nechala udělat vlasy,“ odpověděla hrdě a natřásla si kudrliny. „Musela jsem vypadat extra speciálně, když jste měli dnes přijít. Teď řekni tomu mladíkovi ve dveřích, aby šel sem, ať si ho můžu prohlédnout.“
Bill se natáhl po Tomově ruce a přitáhl ho k Mary.
„Mary, tohle je můj bratr Tom.“ Poskočil Bill trochu a usmál se na dvojče. „Tome, tohle je Mary.“
„Opravdu rád vás poznávám, Mary,“ usmál se Tom.
„Opravdu rád? Nech si své opravdu rád, Tome. Pojď sem a obejmi mě.“
Tom udělal, jak mu bylo řečeno, a byl trochu překvapený nad tím, jakou měla Mary sílu.
„Vždycky jsem věděla, že má Bill někde rodinu, rodinu, kterou jednou potká,“ řekla mu, když se mohl znovu narovnat. „Je mi líto, že to nezahrnuje jeho rodiče, ale bratr stačí. Dostali jste moje přání?“
„Ano,“ odpověděl Bill. „Nemuselas nám posílat peníze.“
„Jsou Vánoce, Billy. To je to poslední, co můžu udělat.“
„Co tady máte v plánu na Vánoce?“
„Oh, pořád to samé. Každý dostane na večeři tajný dárek, nejspíš něco nepotřebného jako třeba brýle na čtení, které jsem dostala vloni. I když se zrakem nemám nic v nepořádku.“
„Jsem si jistý, že nevědí, kdo který dárek dostane, Mary. Nejspíš jen chtějí, aby každý něco dostal.“
„Stejně by se mohli lépe snažit. Ne každý, kdo tady žije, je tak mimo, aby nevěděl, že jsou Vánoce.“
„Mary, jsi hrozná.“
„Jsem umíněná.“
„No snad se ti tvůj dárek bude líbit.“ Podal jí Bill malou dárkovou tašku.
Vyndala z tašky krabičku a otevřela ji, byla v ní starodávná spona do vlasů s kamejí.
„Oh Billy, to je překrásné!“
„Hned jak jsem ji viděl, musel jsem ti ji koupit. Ten člověk v obchodě říkal, že je ručně malovaná.“
„Je to rozkošné, zlatíčko. Oběma vám moc děkuju.“
Přinutila je, aby se cítili jako doma, a povídali si asi přes hodinu, dokud Mary neřekla, že je čas na předvečerní odpočinek. Pevně Billa objala a políbila ho na tvář, než ho poprosila, aby dal jí a Tomovi minutku o samotě. Bratři se na sebe podívali a pokrčili unisono rameny, pak Bill odešel na chodbu. Mary se ujistila, že jsou dveře zavřené, než se otočila s vševědoucím pohledem na Toma.
„Milujete se,“ řekla bez váhání.
„Samozřejmě,“ usmál se Tom. „Jsme dvoj…“
„Tome Kaulitzi, stárnu, ale nehloupnu. Dokážu říct, když se dva lidé milují, a vy dva se milujete.“
Tom na chvíli zaváhal. „Ano, madam, milujeme.“
„Na to můžu říct jen jednu věc.“ Její výraz byl nečitelný.
„A to?“ zeptal se Tom se strachem.
„Nezlom mému Billymu srdce.“
***
Bill Toma vysadil doma a jel na to, čemu říkal Vánoční business. O míň než deset minut později ťukal u Gustava na dveře. Blonďák otevřel a jen tam stál, nemluvil.
„No, jelikož jsi mi ještě nezavřel dveře před nosem, můžu dál?“ zeptal se Bill.
Gustav o tom přemýšlel. „Fajn.“ Řekl nakonec, ustoupil, aby mohl Bill vejít. „Ale rychle. Mám plány.“
„No problem.“ Zastavil se Bill a donutil se usmát. „Rád bych tě pozval na zítřejší odpoledne k nám domů.“
„Proč?“
„Protože jsou Vánoce, Gustave. A jednou jste ty a Tom byli nejlepší přátelé, a on by teď opravdu přátele potřeboval. Pokud jsi nezapomněl, tohle jsou jeho první Vánoce, co máma s tátou umřeli.“
„Toho jsem si vědom.“
„Nemusíš zůstávat dlouho. Nemusíš s ním už nikdy potom mluvit, jestli nechceš. Jen doufám, že bys mohl na jeden den zapomenout na to, co je dobré a špatné, a prostě být jeho kamarád.“
Gustav se na Billa díval, přemýšlel nad tím, že mu neodpoví, ale byl si zatraceně jistý, že Bill neodejde, dokud něco neudělá. A tak něco udělal.
„Popřemýšlím o tom.“
„Dobře. To je všechno, co jsem chtěl říct.“ Bill otevřel dveře a vyšel ven na chodník, než se znovu otočil na Gustava. „Doufám, že přijdeš, ale prosím, neber to jako povinnost. Tom nebude sám, budou tam lidé, kterým na něm záleží a mají ho rádi.“
autor: elvisfan
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Mary je veľmi milá a vnímavá. Som zvedavá, či Gustav na vianoce príde, dúfam, že ano.
A viem si predstaviť zdobenie stromčeka.
Ďakujem za preklad.
To musi byt pro Toma hnusny pocit zazivat vsechno sam .. bez rodiny .. jasne ma Billa .. ale rodice to nenehradi .. No ja dougam, ze Gustav se umoudri a bdue tam ..
tesim se na dalsi dilek 🙂
Moc pěkný díl. Mary byla opravdu milá a vnímavá. Bála jsem se, že Tomovi nadá, ale nakonec to neudělala. Doufám, že se nakonec Tom s Gustavem udobří 🙂
Doufám taky že Gustav dostane rozum.
Bolo to od Billa krásne, že bol za Gustavom. Snáď už ten šok nejako vydýchal a príde.
Ďakujem za kapitolu:)
Já toho Billa prostě miluju, v týhle povídce je to úplně úžasná postava 🙂 A s Tomem tvoří dokonalej pár :))
Bill je v téhle povídce naprosto báječný! 🙂 Takový živý, roztomilý..prostě úžasný! 🙂 Nejde se divit, že se do něj Tom zamiloval 🙂
Na jejich první společné Vánoce se vážně moc těším 🙂 Ale zároveň se bojím toho, jak to bude Tom porožít 🙁
A jsem strašně zvědavá na Gusťu. Nějak si zatím nemyslím, že by došel, ale třeba mě mile překvapí :))
Moc děkuji za další díl 🙂
Myslim, ze Gustav nakonec prijde a treba se s Tomem usmiri. Mozna ne hned, ale casem by mohl, kdyz to zvladl i Georg. A Mary me prekvapila, ze si too vsimla.
Tesim se na dalsi dil 🙂