autor: Wind
Bill
Když jsme se vrátili ke srubu, nařezali Tom s Drewem soušku, zatímco já šel dovnitř. Musím přiznat, že jsem měl totálně zmrzlé ruce i obličej. O půl hodiny později už v krbu plál oheň.
„Musíme si říct, co teď.“ Začal Bob. „Vzhledem k tomu, že pořád sněží, nemůžeme jít nic stopovat, sníh všechno přikryl, takže by to bylo úplně zbytečný. Počkáme, až přestane, a pak půjdeme na místo, kde našli toho lyžaře. Zkontrolujte si zásobníky a vyčistěte pušky, bude se to hodit. Teď kdo je unavený, ať jde do spacáku.“
Abych to lépe vysvětlil. Obytný prostor srubu byla jen jedna velká místnost s kuchyňským koutem, stolem, dvěma židlemi, starým rádiem, vysílačem a malou oddělenou koupelnou. V téhle zimě ale bohužel téměř nepoužitelnou. Byl jsem unavený, tak jsem si roztáhl kousek od krbu karimatku a spacák a zalezl si do něj. Zanedlouho jsem usnul ukolébán praskáním ohně. Poslední, co vím je, že ostatní šli na kutě chvíli po mně. Kde si vlastně ustlal Tom? Ani nevím a teď… je mi to i jedno. Možná… jen možná, se ho po dnešku bojím o maličko míň. Vždyť… nic mi neudělal, ani když jsme byli sami v lese.
Tom
Bill usnul celkem rychle. Nedivím se. Dnešek byl celkem únavný. Když šel spát, vypadal celkem klidně. Rozhodl jsem se trochu pokusit štěstí. Natáhl jsem si karimatku asi metr od něj a taky zalezl do spacáku. Spal tváří obrácenou ke mně. Byl to dech-beroucí pohled. Sledoval jsem ho ještě dlouho poté, co ostatní usnuli.
Lehce jsem nadzvedl hlavu, abych se podíval, jestli opravdu všichni spí. Spali. Bill mi byl tak blízko… jeden metr mě od něj dělil. Tolik jsem se ho chtěl dotknout. Jen… zlehka pohladit jeho tvář. Nesměle jsem natáhl ruku. Lehce jsem se dotkl bříšky prstů jeho tváře. Tiše zamručel a lehce se zamračil, proto jsem dlaň rychle stáhl zpět. Nevzbudil se. Naštěstí. Znáte ten pocit, kdy se dlouho držíte, abyste něco neudělali a pak… na chviličku se poddáte té touze? Pak není cesta zpátky. Chtěl jsem ještě jednou po těch letech cítit jeho teplo. Jeho vůně mi plnila hlavu a zastírala racionální myšlení. Toužil jsem se ho dotknout. A tak jsem to udělal.
Znovu jsem natáhl ruku. Zlehka… abych ho snad nevyrušil z klidného snění, jsem prsty vískal jeho vlasy, obtahoval kontury jeho tváře… rtů. Spalovala mě touha ho políbit. Jen na vteřinku znovu cítit ty jemné polštářky na svých. Neodolal jsem. Nadzdvihl jsem se na loktech a naklonil k jeho tváři. Zbývaly centimetry… milimetry… už jen kousek… kousíček…
„Umm…“ Bill se zamračil a zavrtěl se ve spacáku. Hodně rychle jsem se stáhl zpátky a chvíli trochu vyděšeně sledoval, jestli se probudí nebo ne. Naštěstí ne. Už jsem svoje štěstí nechtěl pokoušet a rozhodl se konečně spát. Spokojenější než dřív.
~*~
Ráno přišlo nečekaně rychle, ale mně se ještě moc vstávat nechtělo, a tak jsem nechával oči zavřené a užíval si té chvíle klidu.
„Heh.“ Něčí tichý smích?
„Ticho, blbče, nevzbuď ho!“ Tiché okřiknutí od… Boba?
„Pomalu… opatrně.“ Co se sakra děje?
„Aaaaaa!“ zařval jsem a vyletěl do sedu, když mi někdo pod tričko narval sněhovou kouli. Mou reakci samozřejmě následoval hurónský výbuch smíchu. Byl to Drew a Bob.
„Hahahahaha… sorry, chlape, ale tomu prostě nešlo odolat.“ Smál se Bob. Drew nemohl smíchy ani mluvit.
„Hahaha… moc vtipný.“ Ironii v mém hlase prostě nemohli přeslechnout. „Čí to byl nápad.“
Drew pohotově ukázal na Boba.
„Podrazáku.“ Zamumlal Bob a šel si po svých. Tiché uchichtávání ovšem nezastavil. Rozhlédl jsem se po pokoji. Něco tu nesedělo.
„Kde je Will?“
„Šel ven. Jednak byl od rána nějak roztěkanej, a navíc se zdálo, že nám tu v noci kolem něco chodilo.“ To se mi nelíbilo. Rychle jsem se převlékl, popadl bundu a pušku a běžel ven.
„Hey! Bude v pohodě, tady se mu nic nemůže stát!“ křičel za mnou ještě Drew, ale já ho neposlouchal. Někde je tu cosi, co roztrhalo lyžaře, Bill by mohl být ve vážném nebezpečí.
Nesněžilo už tolik, takže Billovy stopy ještě nestihly zapadat. Navíc jeho bych dokázal najít i po slepu. Zanedlouho jsem ho našel v lese kus za srubem.
„Bille! Co tu děláš sám!“
„Ššš… koukej. Něco tady určitě bylo. Větve jsou tu polámané, ale stopy jsou dobře zahlazené.“ Došel jsem až k němu a také se podíval. Měl pravdu. Bylo to až moc divné. O to větší strach jsem o něj měl. Já se ubráním, popřípadě se proměním, a pak bude přede mnou všechno krátké, ale Bill… nedovedu si ani představit, že by se mu něco stalo.
„Neměl bys takhle chodit sám.“
„Co je? Bojíš se, že ti někdo sebere večeři?“ to bylo hodně ostré a hodně to bolelo. Bill si mého ublíženého výrazu všiml. „Ne, Tome… promiň… já jsem to tak… jen… uteklo mi to.“ Vztáhl ruku směrem ke mně, ale dřív, než se mě dotkl, stáhl ji zpět.
„To je dobrý. Nemůžu čekat nic jinýho. Ne po tom, co jsem udělal.“ Byla to pravda. Nemohl jsem se mu divit, i když jeho slova bodala jako tisíce nožů, trhala mě zevnitř. Moje srdce krvácelo, ale nemohl jsem nic dělat. Ale Bože, jak já bych chtěl. Bill už nic neříkal, ale jeho výraz říkal, že ho to vážně mrzí. To mě trochu těšilo.
„Půjdeme zpátky. Bob určitě bude chtít vyrazit.“ Řekl jsem po chvíli tíživého ticha.
„Hmm…“ přitakal Bill a mlčky se vydal zpět ke srubu. Já šel hned za ním.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Ach jo! To je situace! Doufám, že se konečně stane něco, co ty dva sblíží…pořád na ten zlomový okamžik čekám 🙂
Uff, přiznávám se, že se mi hodně ulevilo, že se Billymu nic nestalo. Já koza si pořád myslím, nebo z toho mám spíš strach, že někde okolo vážně pobíhá nějaký vlkodlak 🙁 Ale to by Tom možná ucítil, ne? No, moc se teda ve vlkodlacích nevyznám, tak nemám ponětí, jestli by Tom poznal, že někde okolo pobíhá někdo jeho druhu. Opravdu upřímně doufám, že se mýlím, protože kdyby to měl být vlkodlak, tak teda nevím nevím, jak by tohle mohlo dopadnout.
Ale jde vidět, že se Bill vážně malinko uklidnil a nemá z Toma takový strach, za coč jsem neskutečně ráda 🙂 Ta Billova poznámka o večeři mě teda dostala 😀 Jako jo, smála jsem se, ale když si představím, že jsem na Tomově místě..tak by mi to bylo děsně líto a bylo by mi pomalu i do breku, i přesto, že vím, že nemůžu nic jiného očekávat.
A ta Tomova noční ´akce´, kdy chtěl Billa políbit, byla nádherná 🙂
Moc se těším na další díl 🙂
super!skvělé a moc se ,tesím na další díl
Zadržiavala som dych, keď Tom hladkal Billa a dúfala som, že to Bill cítil. To čo potom povedal Tomovi zabolelo:( och, ale aspoň, že ho to zamrzelo.
Ďakujem za kapitolu…
Tak tenhle dil byl uzasny, hodne me potesil. Kdyz se Tom dotykal Billa, mela jsem strach, ze se fakt probudi. I kdyz z nej Bill uz nema takovy strach, asi by jeho reakce nebyla nejlepsi. Jesteze toho Tom vcas nechal. A potom to rano.. z toho mam taky radost, sice se mi nelibilo to, co Bill rekl, ale jestli mu to je lito, tak je to dobre znameni. Snad uz moc nechybi do toho, aby se spolu znova normalne zacali bavit a pak by mozna mohlo byt i neco vic. A dost by me zajimalo, co je ta vec tam venku.
Nemuzu se dockat dalsiho dilu <3