Insecure II – Nový domov, nový začátek 16.

autor: Wind

Bill

To jsem trochu přestřelil. Nechtěl jsem utrousit tak kousavou poznámku, ale nějak to ze mě vyletělo samo. Jo, je na tom něco pravdy, vždyť před třemi lety mě málem zabil, ale… teď… když ho pozoruju, vyzařuje z něj mnohem víc klidu. Ovšem to pořád neznamená, že už se ho nebojím. Bojím. Hodně. Nebo možná ne tak hodně, ale pořád je to dost na to, abych ho k sobě nechtěl pustit. Je v něm ukryto zvíře, a to se nezmění, ať dělá, co chce.

Tom

Měl jsem pravdu. Krátce po našem návratu jsme vyrazili. Bob si ještě vyslechl zprávu z Billova nálezu. Šli jsme tím směrem, kterým vedly stopy. No stopy. Opravdu si to něco dávalo pozor, aby jich moc nenechalo. To se mi opravdu nelíbilo. Muselo to mít celkem rozvinuté myšlení, aby to dokázalo zakrývat svoje stopy. Vedlo nás to pořád hlouběji do lesa.

„Tady někde poblíž našli toho lyžaře. Souřadnice tomu odpovídají.“ Touhle větou nás Drew zastavil. Udělal jsem krok blíž k Billovi. Chci ho chránit, kdyby se něco stalo.

„Jo… upřímně, nechce se mi hledat, jestli tu něco nezbylo. Zkuste se podívat po stopách poblíž, ale nechoďte moc daleko.“ Bob se opět projevil jako vůdce. Nelíbilo se mi, že bychom se měli rozdělit. Mohlo by to být vážně nebezpečné pro všechny. Nemáme nejmenší ponětí, co na nás může čekat.

S obavami jsem sledoval Billovu vzdalující se postavu. Šel jsem svým směrem. Po chvíli jsem se ocitl úplně sám. Už jsem ani neslyšel členy týmu. Šel jsem moc daleko? Mám sluch mnohem lepší než člověk, ale neslyším je. Asi bude lepší se vrátit. Opravdu se začínám bát, jestli se jim něco nestalo. Jestli se něco nestalo Billovi.

Vzhledem k tomu, že jsem nic nenašel, vrátil jsem se na místo, kde jsme se rozešli. Ale nikdo tam nebyl. Asi něco našli. Chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat. No nakonec jsem se rozhodl jít směrem, kterým odešel Bill. Šel jsem asi patnáct minut, ale pořád jsem ho nikde neviděl ani neslyšel. I jeho stopy začínaly mizet. Zvláštní. Vím jistě, že jdu dobrým směrem. Nicméně jako vlkovi mi nedělá problém Billa stopovat. Byl cítit na stovky metrů, takže… moment. Co je to? Zaslechl jsem prasknutí větve. Něco velkého tu někde je, ale skrývá se to po větru. Musí to být tak dvě stě metrů ode mě. Znovu! Ví to o mně? Co to k čertu je?!

V tom se ozval výstřel. Rozeběhl jsem se tím směrem. Doběhl jsem ke skalnatému svahu. Dole pod ním jsem viděl Billa. Krve by se ve mně nedořezal. Něco se mu stalo? Něco není v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem nic podezřelého neviděl. Slezl jsem k němu dolů.

„Bille! Co se stalo?“ Bill se ztěžka zvedl ze země a podepřel se o pušku.

„Něco… jsem zaslechl, ale když jsem se otočil, nic tam nebylo. Když jsem ale došel k okraji srázu, zase jsem něco zaslechl. A když jsem se otočil tentokrát, dostal jsem spršku sněhem, asi spadl z větve, neudržel jsem balanc a sklouzl dolů.“

Takže ten výstřel byl jako volání o pomoc. Všiml jsem si, že měl ruku sedřenou do krve. Zpozoroval můj pohled na jeho zranění a rychle si ji zakryl.

„Bille… ukaž mi to. Bolí tě ještě něco?“
„To je dobrý. Nemusíš se starat. Nic to není.“

Nemusel ani říkat, co se děje. Došlo mi, že se prostě bojí, co by se mohlo stát, kdyby mi ukázal krev. Ale to nemusel. Dokážu se perfektně ovládat. Bill vzhlédl vzhůru.

„Budeme to muset zase vyšplhat. Tahle skála se táhne celkem daleko od hlavní cesty a obejít ji by nám zabralo věčnost, kór v tomhle sněhu.“

S obavami jsem se na něj podíval. Ta ruka nebylo to jediné, co si zranil. Tím jsem si jistý. Už pro prvním kroku málem spadl.

„Bille… ukaž mi tu nohu.“

„Hmm? Co? Ne, to je v pohodě. Nic to není.“

„Bille! Já nežertuju! Co máš s nohou.“ Nechtěl jsem na něj nijak z hurta, ale asi to jinak nešlo. Bill si povzdechl.

„Něco s kotníkem. Nemůžu na něj došlápnout a bolí to jak čert.“ Zkusil jsem vysílačku, ale bez úspěchu. Měly dosah jen čtyři kilometry, což znamenalo, že jsou Bob s Drewem dál. To je v háji! Bill očima měřil výšku skály.

„Žádný lezení. Pojď sem.“

„P-počkej, Tome… c-co děláš?!“

Přesunul jsem si malý batoh s výbavou na břicho a jeho vzal na záda. Nemůže takhle chodit, a už vůbec ho nemůžu nechat šplhat. Chytil se mě, ale byl křečovitě ztuhlý. Klouzal mi, tak jsem ho trochu nadhodil, a on na to reagoval vyplašeným vyjeknutím. Lehce jsem se zasmál.

„Klid… užívej si ten pocit, že nemusíš chodit. Někdo tě nese a kolem tebe je nádherná krajina.“

Trochu se uklidnil, o čemž svědčil i jeho tichý smích. Cítil jsem se šťastný. Byl tu se mnou, držel jsem ho u sebe a on se klidně smál. Jako kdysi? Ne. Pořád tu byla ta ostražitost, ale už ne tak bodavá a nepřátelská.

Co mi teď ovšem dělalo větší starosti, bylo, co bylo nahoře v tom lese. Mohlo to zapříčinit Billův pád dolů? Jak daleko takhle půjdeme? Bill potřebuje ošetřit. Nevím přesně, co s tou nohou má a nejsem ani medik, ale nechci nic podcenit.

Šli jsme jen půl hodinky, ale mně se to zdálo jako věčnost. Sněhu bylo do půlky stehen a špatně se v něm chodilo. Navíc začínalo zase pořádně mrznout.

Zarazil jsem se. Zaslechl jsem podezřelý zvuk. Prasknutí větve a pak… známé vrčení. Podíval jsem se nahoru na skálu. Stál tam. Vlk. Ne ale obyčejný. Jeden z nás. Veliký šedý se zlýma očima. Cenil tuby a výhružně vrčel. Asi už vím, co zabilo lyžaře. A asi se to chystalo udělat to samé s námi. Asi si opravdu věřil, protože musel vědět, co jsem zač. Bill ho taky zpozoroval.

„Tome…“ strach v jeho hlase byl skoro hmatatelný.

„Klid, Bille… já tě ochráním.“

autor: Wind