Help me forget 1.

autor: Kiro

Ahoj :)) Toto je moje první twc povídka… doufám, že se bude líbit.

„Tak co na to říkáš, bráško?“ zeptal se Tom stojící opřený o stůl svého dvojčete, sedícího na posteli. Bill jenom dál nepřítomně zíral před sebe. Tom se odrazil od stolu, došel k Billovi a vzal ho kolem ramen.

„Billy… podívej, já vím, že to nemáš lehké, a právě proto bychom tam měli jet, to údolí je nádherné a přes léto se ti podaří postavit se na nohy.“

Mladšímu z dvojčat se oči zalily slzami. Co jen by si bez Toma počal? Byl jeho jedinou oporou, neměl žádné kamarády a své matce se nesvěřoval s tím, jak jednoho z jejích synů šikanují. Tom ho vždy ochránil, ale Bill nevěděl, jak mu to vůbec všechno vrátí, vždyť Tom se pro něj tak obětuje.

Tom láskyplně Billa objímal, věděl, že to jeho bratra uklidňuje. Pro Toma byl Bill neskutečně statečný, celé dny, když byli ve škole, snášel kruté posměšky a nadávky se vztyčenou hlavou, ale doma, když na něj dolehla samota, stal se z něj roztřesený uzlíček nervů. Tom, byť jen o 10 minut starší, cítil nutnou potřebu mladšího bratra ochraňovat. Sám by to těžko zvládl.

Podíval se Billovi do obličeje, na jeho tvářích se třpytily slzy jako diamanty. Tom byl jediný, kdo tyhle slzy viděl, jenom jemu se Bill nebál s ničím svěřit, a proto měl Tom svého mladšího brášku tak rád. Pohled do Billových hnědých očí připomněl Tomovi jejich šťastné dětství, bylo to všechno tehdy tak jiné. Dal by duši za to vidět v bratrových očích ty zářivé jiskry, které dávno pohasly, ten nádherný úsměv, který tehdy nebyl falešný jako dnes. Připadal si, jako by Billovi rozuměl víc než jejich matka, cožpak ona nevidí, jak Bill pomalu uvnitř umírá? Tom ho k sobě pevněji přivinul.

„Uvidíš, bude to fajn, ještě zítra to spolu ve škole přetrpíme, a potom už nám nic nebrání odjet odsud na celé léto hodně… hodně daleko,“ usmál se na něj a pocuchal mu dlouhé černé vlasy. „Dobrou, Billy,“ špitl a odebral se k odchodu.

„Dobrou,“ uslyšel bratrův tichý roztřesený hlas, než zavřel dveře.

Bill si hluboce povzdechl, chudák Tom, má s ním tolik starostí, ale on prostě nedokáže jen tak zapomenout, přál by si být silný jako jeho starší bratr, na Toma si nikdo nic nedovolí, zatímco on se ustrašeně krčí v koutě. S touto tíživou myšlenkou se – jako každý večer – svalil do peřin a usnul.

Tom mezitím sešel do přízemí, kde se v obýváku usadil vedle matky Simone na pohovku.

„Tak jak?“ otočila se k němu Simone.

„Odjedeme zítra odpoledne.“ odpověděl Tom. „No nic, půjdu se taky uložit, dobrou mami.“

* * *

Tom se přeci jen moc nevyspal, ráno měl pod očima kruhy, že by se na nich dala cvičit gymnastika. Celou noc myslel na Billa, už se nemohl dočkat, až spolu na celé léto vyrazí pryč. Tom pronajal na celé prázdniny pro ně dva letní chatu. Je to asi 50 km odsud, budou tam mít klid. Bill alespoň přijde na jiné myšlenky.

Vtom se na schodech objevila Billova drobounká postava. I přes to, že to ve škole nesnášel, tak i na její poslední den se úžasně vypiplal. Dlouhé černé vlasy a občasnými bílými prameny měl vyčesané okolo hlavy do hřívy, make-up měl jen jemný – oči lehce zvýrazněné tužkou a černými stíny – a na sobě měl černé džíny a bílou košili. Zato Tom byl oblečen jako obvykle ve svém hip-hopovém oblečení, on tyhle věci neřešil.

„Tak a kdo přinese na vysvědčení čtyřku, nedostane večeři,“ pohrozila klukům Simone ve dveřích, ale hned na to se rozesmála. ,,Tak už upalujte, ať nepřijdete pozdě.“ Dvojčata se vypravila po cestičce od domu přímo k autobusové zastávce, kde už postávalo pár dalších dětí z ulice. Už z dálky Bill viděl své spolužáky, sevřelo se mu hrdlo. Tom si jich všiml také, povzbudivě bratra pohladil po zádech.

Zůstali stát na okraji zastávky, ale jejich spolužáci si jich přesto všimli. Tom zaslechl, jak se vedle něj chichotá trojice holek, co chodily o ročník níž, raději se nesnažil zjistit, co bylo důvodem jejich vzrušené debaty, podvědomě to ovšem věděl. Otočil se směrem k Billovi, stál opřený o plastovou desku zastávky, oči přivřené a zíral před sebe.

V tomhle stavu nevydržel dlouho, postavil se před něj totiž jeden kluk z jejich třídy. Byl to přímo hromotluk, tak o hlavu vyšší jak Bill.

„Hej Kaulitzi, jen jsem ti chtěl popřát hezký léto, už se nemůžu dočkat, až tě ty blbý 2 měsíce neuvidím, je mi z teplouše, jako seš ty, na zvracení.“ Bill k němu zvedl svůj pohled a pouze pokrčil rameny, jako, že mu to je jedno. To tu gorilu stojící před ním moc neuspokojilo, popadl Billa za paži a zakřičel. „Tak co je, Kaulitzi?! Ty se se mnou nehodláš bavit, nebo co?!“ To už v Tomovi vřela krev, co si to ten pitomec myslí? Vrhl se mezi ty dva a odtrhl je.

„Nech ho sakra být! Nic ti neudělal!!“ rozkřikl se na něj a celý se třásl vzteky. Už to vypadalo, že si to ten kluk vyřídí i s Tomem, ale do toho přijel autobus, tak jen nad nimi mávl rukou a za tichého brblání s ostatními nastoupil do autobusu. Tom ho odměnil zvednutým prostředníkem, poté se otočil zpět na Billa.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Bill pouze přikývl. „Tak pojď,“ vybídl ho a společně nastoupili do autobusu, ve kterém strávili protivných 15 minut na cestě do školy.

Bill seděl v lavici vedle Toma a znuděně se díval z okna. Učitelka mezitím vyvolávala postupně žáky, aby si chodili pro vysvědčení.

Až, když ho Tom dloubl do ramene, probral se ze svých úvah a došlo mu, že je na řadě s vysvědčením. Zvedl se ze židle a vydal se směrem k učitelce. Celá třída ztichla, jediné, co bylo slyšet, byl tlumený šepot několika dětí na Billův účet. Bill převzal vysvědčení jako malátný a vydal se zpět do své lavice. Zbytek hodiny prožil jako ve snách, už chtěl odtud pryč.

Učitelka předala poslední vysvědčení, popřála všem hezké prázdniny a spolu se všemi žáky vyrazila ze třídy. Bill s Tomem byli ze školy mezi prvními, nečekali na žádné vroucné loučení se spolužáky, vydali se rovnou domů pěšky.

Bill se trochu oklepal se své otupělosti a otočil se na bratra.

„Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se ho. Tom si nervózně skousl ret.

„Nooo… máti mě asi zabije,“ řekl s kyselým úsměvem a ukázal bratrovi bílý list s celoročním hodnocením. Bill rychle přelétl tabulku s předměty a známkami… celkově to nebylo špatné, tedy až na čtyřku z matiky a angličtiny. Lehce se pousmál.

„Nemáš to tak zlé,“ snažil se bratra povzbudit.

„Jó! To určitě. Radši mi ukaž tvoje,“ řekl a vzal Billovi jeho vysvědčení. „Tak dneska máma zlynčuje určitě jenom mě, vždyť já takovýhle známky nemám od 4. třídy!“ řekl napůl udiveně a napůl pobaveně Tom a ukázal na Billovu jedinou trojku, a to z technických prací. Ty Billovi nikdy nešly, byl rád, když se mu podařilo zatlouct hřebík do dřeva a ne do své ruky.

„Jak to, že ti to učení tak jde?“ zeptal se Tom. Bill jenom pokrčil rameny, nebyl nějaký šprt, ale škola mu – na rozdíl od Toma – šla. Pomalu došli domů, Simone si jich všimla už z okna a vyšla před dům.

Všimla si Tomova umučeného výrazu a musela se hodně snažit, aby se nerozesmála.

„Tak? Jak to dopadlo?“ zeptala se a sama sobě se divila, jak hodně přísný tón umí zahrát. Oba její synové mlčeli, rozhodla se dál s nimi hrát divadýlko. Pomalu se vydala k nim. „Ptala jsem se, jak jste dopadli,“ řekla přísně a oči se jí zúžily do malých štěrbinek. Tom ztěžka polkl a podal matce vysvědčení, ta ho prolétla očima, a potom se obrátila na Billa. „A co ty?“ mladší ze synů jí též podal vysvědčení. Po jeho přečtení si založila ruce v bok a oba chlapce sjela pohledem.

„Takže milánkové…“ dál se bohužel nedostala, neboť vyprskla smíchy. Oba bratři na ni vyvalili oči, to už jejich mámě přeskočilo? Když se Simone přestala smát, promluvila.

„Kdybyste jen viděli ty vaše výrazy! Vypadáte jako před popravou!“ smála se.

„Eeeh… takže ty se nezlobíš?“ zeptal se Tom opatrně. Simone se na ně sladce usmála.

„To víš, že ne, pro mě tohle není vůbec důležité, nějaké pitomé známky, důležité je to, čeho dosáhnete,“ řekla mile a odvedla oba chlapce do domu.

autor: Kiro