Nevím, co bych k tomu ještě řekla. Tak moc jsem toužila napsat povídku, kterou bych posunula své maximum ještě dál, která by byla mnohem lepší, propracovanější než má poslední povídka. Ale dnes, když jsem dopsala poslední řádek, jsem si řekla, že to tak vlastně vůbec nechci :). Nechci napsat lepší povídku. Nechci se předbíhat, nebo se všemožně snažit o dokonalost, protože bych tím ztratila mnohem více, než bych získala. Chci napsat pouze dobrou povídku, která Vás chytí za srdce a budete se k ní rádi vracet. To je všechno :).
Možná Vám přijde první díl ještě takový nijaký nebo matoucí, ale podle mě tak začínají všechny povídky. S malou, ustrašenou dušičkou bych Vám chtěla popřát krásné čtení, snad to nebude tak hrozné :). A pokud ano, bude to jasným signálem, že bych se měla začít věnovat více mému oboru a psaní ponechat těm mladším, nadějným a jistě moc šikovným autorkám.
Byl jsem zcela obyčejný kluk. Společně se svými vrstevníky jsem vyrůstal v malebné vesnici, kde každý znal každého líp než své vlastní boty, a pokud ne, byl považován za vyvrhele společnosti a ostatní s ním odmítali komunikovat. Už déle nebyl středem zájmu. Neměl ostatním co nabídnout. Neměl svůj vlastní životní příběh, kterým by ostatní uchvátil.
Rodiče se mě snažili vychovávat ve stejném duchu. Chtěli ze mě mít poslušné dítě. Dítě, které dokonale zapadne do prosté morálky vesnice a na všechny ostatní, se bude dívat skrz prsty. Dítě, které by bylo pýchou jejich rodiny. Se skvělým vzděláním, výnosným zaměstnáním. Bez problémů, bez přešlapů, bez chyb. Jako malý jsem podobným lidem říkal roboti. Právě proto mě ničilo, že jsem měl stát jedním z nich.
Všechno se však změnilo po smrti otce. Máma si našla nového, mnohem mladšího přítele, odstěhovala se a břemeno mojí výchovy na sebe vzala babička. Ta nejúžasnější žena pod sluncem, která se stala středem mého vesmíru právě ve chvíli, kdy jsem svou mámu potřeboval nejvíce. Babička ze mě nechtěla mít robota. Nechtěla, abych byl bezchybný, protože lidé obvykle dělají chyby. Právě z těch se později učí a vyvarují se dalších.
Už jsem se na lidi nemusel dívat skrz prsty. Nemusel jsem je pomlouvat, vyzvídat a pak referovat nejžhavější novinky. Společně s babi a naší sousedkou, její nejlepší přítelkyní, jsme se odstřihli od ostatních a žili jsme dál. Čas kolem nás plynul dál.
Jako každý mladý dospívající člověk jsem toužil pouze po troše štěstí a radosti z příjemných malicherností života. Líbilo se mi dokonce i to, že na mě ostatní pomýšleli jako na vyvrhele. Líbilo se mi, že jsem nebyl středem jejich zájmu. Žil jsem na stejném místě, dýchal tentýž vzduch, a přesto jsem pro ně neexistoval. Ta skutečnost ve mně probouzela spokojenost. Nikdy jsem nebýval samotář, jenom jsem prostě neměl rád přílišnou pozornost. Měl jsem rád společnost, ale pouze společnost lidí, kterým jsem věřil.
Po odchodu babičky mi zůstala už jen Babett a okruh důvěryhodných lidí ztratil svého nejdůležitějšího člena. Svého zakladatele. Můj oporný pilíř. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už nemůže být hůř, se stalo něco, s čím jsem nepočítal ani v těch nejošklivějších snech…
Dopadl jsem na úplné dno. Ztratil jsem i to málo, co jsem měl. Z vyvrhele, kterého každý ignoroval, se stal rázem vyvrhel, který byl hlavním tématem všech místních rozhovorů. A věřte mi, že to nebyla zrovna hezká slova.
Babička vždy říkala: “ Vyčkej. Dívej se na oblohu a bud trpělivý. Neukrývej se před deštěm, neutíkej větru. Jen vyčkej. Dřív nebo později se stejně vytratí. A ty na sobě opět pocítíš hřejivý dotek slunce.“
A já čekal. Čekal jsem celé měsíce. Čekal jsem dokonce léta, ale slunce jsem nikde neviděl. Nemohl jsem ho najít. Můj otec by jistě řekl, že jsem se nesnažil dostatečně, ale já do toho vkládal všechno své úsilí. Zbytečně.
Slunce nepřicházelo a já už neměl sílu čekat. Udělal jsem přesně to, co by si babička nepřála.
Kráčel prázdnou ulicí. Jeho chůze byla pomalá i přesto, že venku řádila silná bouře. Neměl důvod zrychlit. Nikam nespěchal. Doprovázen pouze velikou cestovní taškou se po třech letech konečně vracel na místo, kde vyrostl. Nevracel se domů. To místo, vesnice, lidi, kteří jej náhle nenáviděli, neměli nic společného s domovem. Poprvé v životě byl za bouři vděčný. Všichni zůstávali bezpečně ukryti v pohodlí domovů a on se tak vyhnul zbytečným pokřikům a vyděšeným pohledům.
Kapuci měl naraženou tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Alespoň na chvilku se chtěl vrátit do dob, kdy byl pro všechny neviditelný. Kdy jeho veselou chlapeckou tvář, zdobil věčný úsměv a ne několikadenní strniště ukrývající vystouplé lícní kosti a propadlé tváře. Babett mu bude vyčítat, jak moc zhubl, přesně jako když byl malý kluk.
Při vzpomínce na ni, měl chuť se usmát. Úplně ji měl před očima. Stojící u kuchyňské linky, špinavou od mouky, s vyčesanými vlasy a láskyplným úsměvem. Otočila by se na něj, usmála by se a svou typickou, nezaměnitelnou chůzí, by přišla až k němu a stiskla by jej ve svém velikém objetí. Nebyla tlustá, pouze správně tvarovaná, jak s oblibou říkávala.
Neusmál se. Věděl, že o podobném přivítání si může nechat zdát. Babett se na něj za celé tři roky nepřišla podívat ani jednou, zatímco jeho máma jej poctila návštěvou hned několikrát. A pokaždé si nenechala ujít příležitost přilít ještě více oleje do už i tak divokého ohně. Styděla se za něj, prskala na všechny strany a dušovala se, že už více není jejím synem. On ji však obdařil pouze pokojným pohledem a odešel z místnosti. Ona nebyla jeho mámou dávno předtím.
Trhl sebou, jakmile do někoho nešikovně narazil. Zlozvyk se skloněnou hlavou mu přivodil už mnoho problémů. Zašeptal rychlou omluvu a šel dál. Jeho kroky byly náhle rychlejší, srdce mu začalo mocně tlouct do hrudního koše. Slyšel, že za ním ta osoba něco volala, ale nesoustředil se na její slova. Potřeboval za sebou co nejrychleji zavřít dveře, a konečně se zhluboka nadechnout. Poslední metry téměř přeběhl. Rozrazil malou rezavou branku, která vydala nepříjemný zvuk, proběhl ke dveřím, z kapsy vylovil drobný klíč. Otočil jím, vstoupil dovnitř a tíhou svého těla dveře opět zavřel.
Všude kolem něj se rozprostírala pouze tma. Nekonečná, zničující a pohlcující tma, která by jej kdysi vyděsila. Tentokrát však na něj působila zvláštně uklidňujícím účinkem. Zamrkal, ledovou dlaní si protřel vlhkou tvář a pokusil se vstát. Vrávoravým krokem došel k vypínači, bříškem prstu se dotkl matného povrchu, ale nerozsvítil. Pouze zavřel oči a zhluboka se nadechl. Všechno se mu vrátilo. Všechny známé vůně, nepatrné podněty, vzpomínky. Jako by to všechno bylo pouze ošklivým snem. Jako by opustil svůj dům a opět se vrátil, aniž by mezitím uběhly tři roky.
Se zavřenýma očima pomalu postupoval po domě. Dlaní se dotýkal zdí a mířil do kuchyně, odkud se k němu nesla zvláštní, sladká vůně. Neovládl se, tentokrát rozsvítil a jeho unavený pohled utkvěl na malém, čokoládovém dortu, který na prázdném stole působil jako pěst na oko. Něco uvnitř něj se změnilo, aniž by byl ochoten si to přiznat. Pocítil drobný závan radosti. Možná dokonce naděje, že mu nakonec jako jediná věří a nechová k němu nenávist.
„Čekala jsem na tebe,“ ozvalo se mu za zády dřív, než stihl nesměle zvolat její jméno.
Zavzdychal, do očí se mu v okamžiku nahrnuly slzy. Její hlas byl úplně stejný. Stejně příjemný a měkký. Necítil z něj chlad, a právě to mu dodalo odvahu obrátit se a pohlédnout jí do tváře.
Babett se bolestivě kousla do rtu, zoufalému vzlyku však zabránit nedokázala. Nemohla se na něj vynadívat. Její utrápená duše jí nedovolovala věřit tomu, že to skončilo. Zkoumala jeho tvář jako tvář svého ztraceného syna, a prázdnota způsobena bolestí jí neochvějně udeřila do tváře. Jeho oči ztratily veškerou jiskru, povadlá tvář působila díky stisknutým rtům unaveně. Nedbalé strniště, které bylo pro ni samotnou velikou novinkou, jí napovídalo, že už není tím malým chlapcem, který se jí neustále motal kolem sukně a ochutnával všechno, na co dosáhl. Byl dospělý. Jedině pohledem jí připomínal svou mladší verzi. Díval se na ni vyděšenýma očima malého chlapce prosícího o pomoc. Jako by ještě pořád nemohl uvěřit, co všechno se za tak krátkou dobu stalo.
Zhluboka se nadechla, buclatou dlaní si otřela mokré tváře a natáhla k němu dlaň.
Tom chápavě přikývl. Babett byla příliš citlivá a vnímavá, nesla na ramenou tíhu jeho bolesti celá léta a pobyt ve vězení by jí určitě neprospěl. Neodpustil by si, kdyby kvůli své hlouposti ztratil i tu poslední osobu, která mu ještě zůstala.
Unaveně si protřel oči a sklonil tvář.
Cítila, jak se chvěje, jak je nesvůj ze všeho kolem, ale odmítala se jej pustit. Tiskla jej k sobě tak dlouho, dokud jí Tom objetí nevrátil a vděčně se nepřitulil k jejímu pasu. Sama děti nikdy neměla a objímat Toma pro ni bylo hotovým zázrakem. Slíbila Nelly, že se o jejího vnuka postará, a tentokrát dostala druhou šanci svůj slib splnit. Nehodlala ji promarnit. Už nedovolí, aby mu kdokoliv ublížil.
„Všechno bude zase dobré,“ šeptala, zatímco si společně sedali ke stolu a jejich pohled utkvěl na skromné čokoládové pochoutce. „Všechno bude zas tak jako dřív.“
Tom pozoroval roztékající se čokoládu a cítil se úplně stejně. Byl nehmotný. Proměnil se v obyčejnou masu zoufalství a roztékal se, protože už nedokázal držet pohromadě. Nebylo tady nic, kvůli čemu by se mu ještě vyplatilo bojovat. Vyhodili jej ze školy, neměl práci, neměl peníze. Nakonec ztratí i tento dům a s ním jediné hezké vzpomínky.
„Měl by sis jít lehnout. Jistě jsi po tom všem moc unavený,“ opatrně zanořila lžící do měkkého těsta a ochutnala. Vzápětí slastně přivřela víčka. Už dávno se smířila s tím, že z ní modelka nebude, tak nač si odepírat takovou dobrotu? „Já to tady ještě uklidím, vyperu ti věci a zítra ráno ti přivedu Dusta,“ nemotorně vstala a popošla ke kuchyňské lince. Jakmile zaslechla Tomovo zvolání, trhla sebou a rychle na něj pohlédla.
„Dust je u tebe?“ oči mu alespoň na malou chvíli prozářila radost. Rty se mu zkřivily do drobného úsměvu, jak vstával od stolu a mířil ke dveřím. „Myslel jsem, že jej vzali do útulku, když jsem …odešel.“
Babett měla problém dohonit jej, přesto se nepřestávala usmívat. Kráčejíc ke svému domu, děkovala Bohu, že jí dovolili si pejska nechat a postarat se o něj. Věděla, že pokud mělo něco nad Tomovou náladou jistou magickou moc, byl to právě Dust.
U dveří zůstala stát pokorně moknoucí, sledujíc scenérií před sebou. Dust se u Tomových dveří objevil přesně před pěti lety, dva měsíce poté, co zemřela jeho babička. V té době jej zachránil a Babett věděla, že tentokrát tomu nebude jinak. Tom naléhavě otevřel dveře, promluvit však nemusel vůbec. Dust na něj vyskočil ještě dřív, než se vůbec stihl zorientovat, a společně padli do Babettina květinového záhonku. Hravě se zamračila, ale poté si uvědomila, že její kytky padly za oběť radosti těch dvou bláznů.
„Ty jsi můj velký kluk. Zase jsi povyrostl,“ Tom jej hravě hladil po skvrnitém kožíšku a Dust nadšeně poskakoval kolem něj, při každé možné příležitosti jej olízal a spokojeně vrtěl ocasem. A to bylo skutečně výjimečné, protože patřil ke psům, kteří vodu přímo nesnášeli.
„Je na vás opravdu krásný pohled,“ Babett popošla blíž a pomohla Tomovi vstát. Překvapeně vzdychla, jakmile se zcela nečekaně ocitla v jeho náručí, pevně stisknutá.
Ve vězení si odvykl od jakýchkoliv projevů náklonnosti a bylo pro něj zvláštní získávat opět tyto zkušenosti jako zcela nové a zapomenuté. Rozpačitě se poškrábal ve vlasech. Zřejmě se bude muset naučit i to, jaké to je, být znovu obyčejným člověkem. Babett na něm hned poznala, že je nesvůj, proto jej pouze silně políbila na tvář, ještě na chvíli jej k sobě přitulila a poté jej poslala domů…
Tom ležel ve své staré, měkké posteli a zhluboka vdechoval vůni čerstvě vypraných přikrývek. Sprchou ze sebe smyl poslední stopy vězení, a najednou byl zase tím starým Tomem. Byl člověkem obývajícím tento dům, opět měl u sebe svou Babett, svého věrného psího přítele a přesto věděl, že tady přeci jen jeden rozdíl je. A veliký.
Život není fér a on to poprvé pocítil na své kůži tak silně, až mu ten pocit nedovoloval dýchat. Zatímco si on odpykával trest za to, že chtěl někomu pomoct, skutečný viník se procházel ulicemi vesnice s úsměvem na tváři, večeřel v místních restauracích, procházel se v parcích a pochutnával si na oblíbené zmrzlině pana Lucka. Měl všechno, zatímco Tom ztrácel i poslední zbytky toho, co mu ještě zůstávalo. Život prostě nebyl fér.
Otočil se na bok a pohlédl na Dusta rozvalujícího se přes půl postele. Pousmál se. Byly časy, kdy se na něj za to zlobil, protože byli stejní a potřebovali se rozvalovat. Tentokrát však s vděčností přijal jeho blízkost. Konečně se necítil tak sám. Zlehka jej dloubl do suchého ňufáčku, na což Dust zareagoval otevřením oka.
„Zůstaň tady, ano?“ věnoval mu krátké pohlazení předtím, než vyběhl z pokoje, a velikými kroky scházel po schodech. Jakmile se ocitl v předsíni, zjistil, že zvuk, který jej vyděsil, bylo hlasité klepání na dveře. Zaváhal. Mohla to být Babett, které přílišná starostlivost nedovolila usnout, dokud by se nepřesvědčila, že je opravdu všechno v pořádku. Na druhou stranu to však mohl být kdokoliv z vesnice. Kdokoliv z těch, kteří ho neměli rádi.
Stál na místě a vyděšeným pohledem sledoval bledé dveře, za kterými se rýsovaly obrysy nějaké postavy. Už jenom podle ní usoudil, že to Babett určitě nebude. Myslel si, že klepání dřív nebo později ustane, ale postava za dveřmi byla vytrvalá. Musí otevřít a čelit všemu, co mu nabízí jeho smutná budoucnost.
Zhluboka se nadechl, natáhl se po klice a otevřel. Když později přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo, byl si jistý, že se zbláznil.
Ozářilo jej slunce…
autor: B-kay
Nádhera, byla jsem tak začtená do prvního dílu a nalepená na obrazovce, že jsem se prašila do poličky co jsem měla nad hlavou jak mě tatka zavolal, ale to je vedlejší …. honem další díl, já chci vědět kdo tam stojí!! 😀
Waw toto, je veľmi zauímavý nápad. Zo začiatku sa mi chcelo veľmi plakať, Toma mi je veľmi ľúto, a som zvedvá, prečo bol vo vezený. A veta že život nieje fér je jedna veľká pravda.
Teším sa na ďalší diel.
nevěřila jsem, že bych dokázala něco tak rychle přečíst, ale právě se to stalo. nedalo se odtrhnout, možná že jsem ani nemrkla. 🙂
tak kvůli tomuhle se sem budu snažit vracet trochu víc častěji. 🙂
Tak to s mi vážně líbí sice n.začátku jsem to moc nechápala proč se vracel.po 3 letech a on byl ve vězení doufám že daš třeba nějaký flashback proč šel Tom do vězení no a to že ho ozarilo o půlnoci světlo tak že by videl Billa?? A kdyby ne tak mě zajímá jak se poznají doufám že díly budou přibývat tak často jako Julie
B-kay, Ty jsi mi udělala takovou radost! ♥ Když jsem tady uviděla povídku od Tebe, tak jsem nemohla uvěřit ani vlastním očím, že tak brzy po skončení Julie, píšeš další povídku. Jsem doslova a do písmene nadšená! Ihned, jak jsem uviděla, že ji píšeš Ty, jsem věděla, že povídka bude skvělá stejně, jako Tvoje ostatní povídky.
A řeknu Ti, že tahle povídka mě neuvěřitelně okouzlila! ♥ Jedním slovem nádhera! Nemůžu uvěřit tomu, že i přesto, že jsi už napsala spousty povídek, máš stále tak skvělé a originální nápady a každá Tvoje povídka je něčím jiná a jinak krásná. Tahle povídka mě vážně dostala a já už se teď klepu na další díl! Ze začátku jsem vůbec nevěděla, kde Tom po ty tři roky byl, a strašně moc mi to vrtalo hlavou. Pořád jsem nemohla na nic přijít a ani ve snu by mě nenapadlo, že byl Tom ve vězení. Jsem opravdu zvědavá, z čeho jej obvinili. Je mi jasné, že je Tom nevinný a je mi smutno z toho, jak je to nespravedlivé. A ty slova, že život není fér, jsou krutě reálná. Až mě z toho píchlo u srdce. Paradoxně mám takový pocit, že lidi, co jsou slušní a snaží se, to mají v životě nejhorší :/ Ale moc se mi líbí, že i přes to, že byl Tom tři roky ve vězení, tak nezatrpkl a že je pořád povahově stejný, hodný a milý. Nebo alespoň zatím se mi takhle jeví. Měla jsem strach, co s ním to vězení za ty tři roky udělalo, ale on se drží 🙂 Mám z toho ohromnou radost a jsem na Toma pyšná, že to takhle zvládl 🙂 Tom měl opravdu smutný život a proto doufám, že se mu konečně podaří být šťasný. Tak mě napadlo, že za těmi dveřmi bude možná Bill 🙂 Možná se ale pletu a proto jsem strašně zvědavá na to, kdo tam bude a jak bude povídka pokračovat 🙂
Ten bannner k povídce je strašně nádherný. Úplně jsem se do něj zamilovala ♥ Takový krásně něžný. K Tomovi se to prostě hodí ♥ Už se těším, jak tu tenhle bannerek budu vídávat 🙂
A hrozně moc se mi líbila slova Tomovy babičky: "Vyčkej. Dívej se na oblohu a bud trpělivý. Neukrývej se před deštěm, neutíkej větru. Jen vyčkej. Dřív nebo později se stejně vytratí. A ty na sobě opět pocítíš hřejivý dotek slunce." ♥♥ To je nádherné!
Opravdu Ti moc děkuji za tuhle povídku, je vážně skvělá a moc se těším na další díl ♥
Nádherný první díl, jsem zvědavá, za co byl Tom ve vězení, snad nám to autorka objasní. 🙂 Jsem si téměř jistá, že za dveřmi stojí Bill, kdo jiný by mohl být Tomovo slunce. 😀 Ale nechám se překvapit, třeba to Bill není. Těším se na další díl, doufám, že tu bude co nejdřív. 🙂
určitě tvoje psaní dál o to stojí. Jseš moje oblíbená autorka. Tahle povídka se mi určitě bude líbit. už ted se mi líbí.
vážně krásný,abych se přyznala od tebe sem eště žadnou povídku nečetla ale tahle se mi začakla moc líbit a určite si ji přečtu až do konce:)a uz se tesím na další díl:) a moc se mi taky líbí ten obrázek k té povídce i kdys mám ratsi Billa nes Toma tenhle obrázek me totálne odboural:D vazne nadherný
Nádherné..velmi zajímavý nápad :))…musím přiznat že jak se Tom s Babett setkali..slzely mi už oči :))..ale honec s dalším dílem..chci vědět kdo je Tomova nečekaná návštěva 😀
Holky, úplně jste mě připravili o slova. Z celého srdce Vám děkuji za nádherné komentáře, doufám, že se Vám bude povídka líbit i nadále :). Udělali jste mi obrovskou radost 🙂
Ja som Ti uz komentar k tejto kapitole pisala, tak len oznamujem,ze si ju precitam aj tu a este, ak by som to este nespomenula, tak tato poviedka je jednou z najlepsich, ktore citam. A strasne moc dakujem, ze pises.
Moc pěkné. Kdybys v úvodu nepsala, žes to dělala ve spěchu, tak bych to snad ani nepoznala. Je to takové zamotané magické a zajímavé, což mě určitě donutí přečíst si další díl 😉
Povídka začina moc smutně doufám že konec bude dobrý.
Už som ti písala, že sa do tejto poviedky pustím až po skončení a teraz ten čas nastal. Takže si idem vychutnať ďalší skvost od teba.
Tak jsem se konečně dostala k povídce, na kterou si myslím už několik měsíců a na kterou jsem se hrozně těšila. Vlastně jsem si její čtení jakýmsi masochistickým způsobem odpírala, protože jsem měla tušení, že na mě čeká opravdový skvost. A v tom jsem se ani v nejmenším nemýlila.
Hned první díl byl úžasný, napsaný tvým nezaměnitelným krásným stylem, při kterém každé napsané slůvko působí jako pohlazení. Alespoň já se tak při čtení tvých věcí cítím.
Moc se mi líbí tvoje téma. Tom, vracející se z vězení, aby začal nový život, Tom vracející se do smutného, černého světa, kde na něho už nic hezkého nečeká, Tom, který ale stále ještě v koutku duše doufá aspoň v jeden jediný hřejivý paprsek slunce…
Obdivuju, jak nádherně jsi napsala tu část na začátku, jak Tom statečně čelil větru a dešti a tak dlouho marně čekal na slunce, až přestal věřit a začal se nepohodě vyhýbat a utíkat před ní. A potom na konci, když otevřel dveře a stal se onen kýžený zázrak, který už byl pro něj jenom marným snem, zázrak, který mu snad ukáže, že je stále ještě pro co žít ♥
Píšeš prostě úžasně a já znovu a znovu obdivuju, v jaké skvosty dokážeš ty naše tři desítky písmen proměnit =)
A banner je překrásný ♥